Přeskočit na obsah

Straka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxStraka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Straka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďkrkavcovití (Corvidae)
Rodstraka (Pica)
Binomické jméno
Pica pica
L., 1758
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Straka obecná (Pica pica) je krkavcovitý pěvec velikosti hrdličky, s výrazným černobílým zbarvením a dlouhým stupňovitým ocasem. Má poměrně krátká a široká křídla a její let je ve srovnání s jinými krkavcovitými těžkopádný.

Taxonomie

U straky obecné se rozlišuje řada poddruhů.

  • P. p. asirensis
  • P. p. bactriana
  • P. p. bottanensis
  • P. p. camtschatica
  • P. p. fennorum
  • P. p. galliae
  • P. p. hemileucoptera
  • P. p. hudsonia
  • P. p. leucoptera
  • P. p. mauritanica
  • P. p. melanotos
  • P. p. pica
  • P. p. sericea

Popis

Straka obecná v letu

U strak obecných se samec od samice neliší vzhledem. Typické jsou zřetelně oddělené černé a bílé plochy. Černá je hlava, horní část hřbetu, krk, vole, ocas, valná většina křídla. Bílá jsou prsa a břicho, lopatky, dolní část hřbetu, kostřec a vnitřní prapory ručních letek. Černé části křídel a rýdovací pera nejsou opravdu černá. Jak je vidět jedincích v letu a ve slunečním svitu ocas se leskne do zelena a křídla do modra. Mláďata nemají kovový lesk v černém peří a mají širší černý okraj bílých částí ručních letek.

Délka těla straky je 40–51 cm, ale 20–30 cm z toho je ocas. Rozpětí křídel je 52–62 cm. Váha kolísá mezi 150 až 270 g, výjimečně i více. Samec bývá větší než samice (váží v průměru okolo 230 g, samice okolo 200 g).[2]

Hlas

Hlasový projev straky je nápadný a charakteristický. Zpravidla během celého roku lze slyšet nápadné hlasité „kšak-kšak“ nebo drsnější „kšrak“. Zpěv na jaře je hlasité štěbetání se skřehotavými zvuky.[3]

Rozšíření

Straka se vyskytuje v Eurasii, severní Africe a Severní Americe. Tento druh se dělí na cca 12 poddruhů; ve střední Evropě se vyskytuje straka obecná středoevropská (Pica pica pica, vyskytuje se od Velké Británie až po Ukrajinu a Turecko).[4]

Výskyt

Straka obecná žije v celé Evropě (s výjimkou Islandu), severní Africe, na většině území Asie a odtud pronikla i na západ Severní Ameriky. Její výskyt je omezen hlavně vhodnými hnízdišti, ale v blízkosti lidských sídlišť je ochotna hnízdit i na zemi (např. v tundře). Na většině území se jedná o stálý druh. Ve druhé polovině 20. století její stavy stoupaly, což je mimo jiné způsobeno tím, že se naučila žít v blízkosti člověka.

Výskyt v Česku

V České republice je rozšířena téměř na celém území, méně se vyskytuje v horských oblastech (i když bylo zaznamenáno i hnízdění na Mísečkách a ojediněle lze straku potkat i ve vyšších polohách). Nemá ráda souvislé zemědělské plochy bez stromů ani naopak příliš rozsáhlé lesní porosty. Vyhovuje jí rozmanitá „parková“ krajina a blízkost lidských sídlišť. V období 2001–2003 byla početnost strak na českém území odhadována na 50 000–100 000 párů.[5].

Rozmnožování

Mládě straky

Straky staví poměrně bytelné „nepořádné“ hnízdo většinou vysoko v korunách stromů i v klidných ulicích měst. Základním materiálem jsou suché větve pokryté hlínou a drnem. Hnízdní kotlinku vystýlá kořínky, stébly a chlupy. Hnízdo je shora kryto jakousi stříškou z větviček. Tato stříška má chránit hlavně před případnými útočníky. První vajíčka se v hnízdech mohou objevovat již v průběhu března. Ve snůšce bývá 5–8 vajec, výjimečně i více. Vajíčka jsou olivově skvrnitá, mnohdy i s tmavší čepičkou. Na vejcích sedí 17–18 dní většinou jen samice a pak jsou mláďata ještě dalších 22–27 dní krmena oběma rodiči na hnízdě. Po výletu z hnízda zůstávají mladí s rodiči až do příštího jara.

Většina párů nevyužije staré hnízdo. Díky tomu, že hnízda strak jsou bytelná a trvalá, používají opuštěná stračí hnízda mnozí další ptáci (například poštolky nebo kalousi, kteří si sami hnízdo postavit neumějí).[6]

Potrava

Straky mají velmi rozmanitý jídelníček. V podstatě jsou schopny živit se čímkoliv včetně odpadků. V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými savci (hraboši), plazy (ještěrkami, slepýši), ptačími vejci či mláďaty nebo většími mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. Při sběru potravy se často procházejí po zemi, ale sbírají potravu i na stromech a podobně. Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata pěvců např. kosů, pěnkav, sýkor, drozdů nebo pěnic, což je důvod, proč bývá některými lidmi označována za škodnou. Není oblíbena také pro svou pověst ptáka-zloděje (kvůli její údajné zálibě v lesklých předmětech), nebo snad i pro svůj nelibozvučný zpěv.[6] Není jisté, do jaké míry dokáže ovlivňovat populace menších ptáků.

Inteligence

Straka obecná se vyznačuje vysokou inteligencí. Celkový poměr mozku krkavcovitých k tělu je podobný jako u lidoopů nebo kytovců.[7] Straky byly pozorovány u složitých sociálních rituálů, možná včetně vyjádření zármutku[8] a úspěšně prošly zrcadlovým testem sebeuvědomění,[9] což z ní dělá jeden z mála druhů, které vlastní tuto schopnost. U krkavcovitých se vyvinuly složité kognitivní dovednosti, jako výroba a použití nástrojů, epizodická paměť a schopnost používat vlastní zkušenost v předpovídání chování. Kognitivní schopnosti straky obecné jsou považovány za důkaz, že se inteligence vyvinula nezávisle u krkavcovitých i primátů.[10]

Lov strak jako škodné

Straka je tradičně v Evropě lovena jako škodná, protože údajně způsobuje škody na chovech hospodářských zvířat nebo populacím malých zpěvných ptáků a drobné lovné zvěře. Vědecké studie však toto nepotvrzují.[11][12][13][14][15][16]

Podle přílohy II části B stávající směrnice EU o ptácích 2009/147/EG ze 30. listopadu 2009[17] je lov strak zakázán pouze v několika zemích EU. V Evropě bylo podle údajů organizace Committee Against Bird Slaughter v roce 2018 usmrceno 980 630 strak.[18]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ BIRKHEAD, Tim. The Magpies: The Ecology and Behaviour of Black-Billed and Yellow-Billed Magpies. 2. vyd. London: T & AD Poyser, 2010 (1. vydání 1991). 273 s. Dostupné online. ISBN 9781408137765. (anglicky) Google-Books-ID: h_rUBAAAQBAJ. 
  3. ↑ DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 214. ISBN 80-200-0927-2.
  4. ↑ ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  5. ↑ ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Praha: AVENTINUM s.r.o., 2006. ISBN 80-86858-19-7. S. 102–103. 
  6. ↑ a b Ptáci našich měst a vesnic (mp3).
  7. ↑ Corvidae - Passeriformes - Crows, drongos, magpies, minivets, orioles, treepies, fantails - Birds of India. www.birding.in [online]. [cit. 2020-01-06]. Dostupné online. 
  8. ↑ Bekoff, M. (2009). "Animal emotions, wild justice and why they matter: Grieving magpies, a pissy baboon, and empathic elephants". Emotion, Space and Society. 2 (2): 1–4. doi:10.1016/j.emospa.2009.08.001
  9. ↑ de Waal, Frans (2009). The Age of Empathy: Nature's Lessons for a Kinder Society. New York: Harmony Books. p. 149.
  10. ↑ Prior, H.; Schwarz, A.; Güntürkün, O. (2008). "Mirror-induced behavior in the Magpie (Pica pica): evidence of self-recognition". PLoS Biology. 6 (8): e202. doi:10.1371/journal.pbio.0060202
  11. ↑ H.-W. Helb: Wissenschaftliche Begleituntersuchungen an Elster (Pica pica) und Rabenkrähe (Corvus c. corone) in Rheinland-Pfalz. Pollichia-Kurier 15 (1): 6–10, 1999
  12. ↑ W. Knief, P. Borkenhagen: Ist eine Bestandsregulierung von Rabenkrähen und Elstern erforderlich? Ein Untersuchungsbeispiel aus Schleswig-Holstein. Natur und Landschaft 68: 102–107, 1993
  13. ↑ Gerhard Kooiker: Untersuchungen zum Einfluss der Elster Pica pica auf ausgewählte Stadtvogelarten in Osnabrück. Vogelwelt 112: 225–236, 1991
  14. ↑ U. Mäck, U., M.-E. Jürgens, P. Boye, H. Haupt: Aaskrähe (Corvus corone), Elster (Pica pica) und Eichelhäher (Garrulus glandarius) in Deutschland. Betrachtungen zu ihrer Rolle im Naturhaushalt sowie zur Notwendigkeit eines Bestandsmanagements. Natur und Landschaft 74: 485–493, 1999
  15. ↑ K. Witt: Haben Elstern (Pica pica) einen Einfluß auf die Kleinvogelwelt einer Großstadt? Vogelwelt 110:142–150, 1989
  16. ↑ Schmidt, K & E.Hantge 1954: Studien an einer farbig beringten Population des Braunkehlchens (Saxicola rubetra). J. Orn., S. 130–173, 1995
  17. ↑ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/147/EG ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků, .pdf
  18. ↑ Komitee gegen den Vogelmord: Abschusszahlen Singvögel. www.komitee.de [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-31. 

Literatura

  • ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
  • DUNGEL, Jan a HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. 249 s. ISBN 80-200-0927-2.
  • HUDEC, Karel, ed. Fauna ČSSR. 24. svazek, Díl III/2. Ptáci-Aves. Praha: Academia, 1983. 709–1234 s.
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.

Externí odkazy

Lovná zvěř v Česku
Pernatá zvěř Bažant obecný
Srstnatá zvěř
* Druh na českém území nepůvodní, volně se nevyskytující, příp. jen ve velmi malém počtu.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Straka_obecná&oldid=21063452“