Žďárky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Žďárky
Chybí zde svobodný obrázek
Znak obce ŽďárkyVlajka obce Žďárky
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0523 574694
Kraj (NUTS 3) Královéhradecký (CZ052)
Okres (LAU 1) Náchod (CZ0523)
Obec s rozšířenou působností Náchod
Pověřená obec Hronov
Historická země Čechy
Katastrální území Žďárky
Katastrální výměra 4,58 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 552 (2019)[1]
Nadmořská výška 397 m n. m.
PSČ 549 37
Zákl. sídelní jednotky 1
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Žďárky 35
54937 Žďárky
Starosta Ing. Vladimír Jerman
Oficiální web: www.obeczdarky.cz
E-mail: info@obeczdarky.cz
Žďárky
Žďárky
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Žďárky (německy Klein Brand) se nachází v okrese Náchod, kraj Královéhradecký, zhruba 3,5 km VJV od Hronova. Rozkládá se na severním okraji Podorlické pahorkatiny, podél potoka Brlenky. Žije zde 552[1] obyvatel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1415. Žďárky jsou uvedeny v privilegiu majitele náchodského panství Albrechta Václava Smiřického z roku 1612 jako jedna ze vsí, v jejichž panské hospodě se smí čepovat náchodské pivo.[2] Pří úpravě hranice hradecké diecéze po ztrátě Kladska (1742) byly Žďárky roku 1780 vyčleněny z farnosti v Německé Čermné (od 1945 Czermna) a spolu s Malou Čermnou zařazeny pod správu náchodského děkanství. Když r. 1786 vznikla samostatná farnost v Hronově, přešly obě vsi pod její přímou správu.[3] Poté, co r. 1792 koupil náchodské panství Petr Biron, vévoda Kuronský a Zaháňský (poprvé v Náchodě 1796), podnikl řadu osvícených kroků, mj. založil školy v řadě vesnic včetně Žďárek.[4]

V letech 1800–1922 se při státní hranici pod vsí Stroužným (na kladské straně) těžilo uhlí zejména pro potřeby okolních obcí včetně Hronova; místní obyvatelé pokračovali v kutání načerno pro vlastní potřebu ještě kolem r. 1950.[5]

Exulanti[editovat | editovat zdroj]

V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny, a to pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V roce 1742 takto opustil svou vlast i Daniel Černý.[6] O štědrovečerní noci se zúčastnil tajné schůzky nekatolíků v Černilově u Josefa Veselovského, syna několikrát vyslýchaného a vězněného kováře Matěje Veselovského. Po prozrazení většina účastníků této schůzky emigrovala do Münsterbergu v Pruském Slezsku.(od 1945 Ziębice v Polsku). Daniel Černý, který pocházel pravděpodobně z Černilova, se v roce 1750 stal jedním ze zakladatelů české osady Husinec v Pruském Slezsku.[7]

V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou návštěvu katolických bohoslužeb, kontroly prováděné duchovními i světskými úředníky, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků... Místodržitelský patent, vydaný dne 29. ledna 1726, zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Rodičům protestantům mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům. Ze Žďárek pocházeli prokazatelně tito exulanti (mohlo jich být více):

  • Marie Kubečková (otec Jan, Žďárky). Vdávala se 17.1.1773 v Husinci za výše uvedeného Daniela Černého. Zemřela 26.1.1814 v Husinci ve stáří 78 let.
  • Lidmila, vdova po Janu Vavřínovi ze Střelína, původem Malinová ze Žďárek, se ve věku 42 let dne 24.11.1773 v Husinci znovu vdala za Jana Jelínka, zakladatele české osady Velké Poděbrady.
  • Karel Holub (*1752 ve Žďárkách, syn Jiříkův) se 31.10.1777 v Husinci oženil s Dorotou Houšťkovou (otec Jakub, Stroužné). Karel Holub byl v r. 1799 konšelem, žil s početnou rodinou v Prostředních Poděbradech, zemřel 10.8.1806, jeho manželka zemřela dva dny poté.

Významným zdrojem informací jsou i biografie exulantů uložené v archivu Jednoty bratrské v Herrnhutu (Ochranov) v Německu. Nejdostupnější informace jsou v knihách Edity Štěříkové (včetně zdrojů a údajů z matrik). Osudy exulantů lze vysledovat přes rodokmeny exulantů, které pro spolek Exulant zpracovává badatel Petr Hlaváček. Po druhé světové válce potomci českých exulantů, pokud žili v Polsku, z této země odešli.

Vývoj obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

V roce 1869 měla obec Žďárky 859 obyvatel;[8] v roce 1900 zde žilo 915 obyv. českých, 9 německých;[9] 577 obyv. v roce 1950, 462 v roce 1970 a 501 v roce 1980.[8]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Literatura Edity Štěříkové[editovat | editovat zdroj]

  • Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku, 2001
  • Stručně o pobělohorských exulantech, 2004
  • Země otců. Z historie a vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů, 1995, 2005
  • Exulantský kazatel. Biografická novela o Václavu Blanickém (1720–1774), zakladateli exulantských kolonií v pruském Slezsku, 2007

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. Náchod. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 326 s. ISBN 80-7106-674-5. S. 82. 
  3. Náchod. 1.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2004. 326 s. ISBN 80-7106-674-5. S. 129. 
  4. Náchod. 1.. vyd. Praha: Nakladelství Lidové noviny, 2004. 326 s. ISBN 80-7106-674-5. S. 143. 
  5. JIRÁSEK, Václav. Ve znamení mlátku a želízka: o hornictví na Jestřebích horách a okolí. Liberec: Bor, 2003. 206 s. ISBN 80-902901-9-1. Kapitola O dolování uhlí ve Žďárkách, s. 91–114. 
  6. Státní archiv Zámrsk, Biskupská konzistoř, Protokol o zasedání konzistoře ze dne 11.01.1742
  7. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. [s.l.]: KALICH Dostupné online. ISBN 80-7017-553-2, ISBN 978-80-7017-553-8. OCLC 57324279 
  8. a b Zeměpisný lexikon ČR, Obce a sídla, N-Ž. 1.. vyd. Praha: Academia, 1991. 624 s. ISBN 80-200-0317-7. 
  9. Ottův slovník naučný, XXVII. díl. Praha - Litomyšl: Paseka/Argo, 2002. ISBN 80-7185-513-8. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]