Zločin a trest

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Zločin a trest (rozcestník).
Zločin a trest
Student. Obraz ruského malíře N.A. Jarošenka inspirovaný Dostojevského dílem
Student. Obraz ruského malíře N.A. Jarošenka inspirovaný Dostojevského dílem
Autor Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Původní název Преступление и наказание
Překladatel Jaroslav Hulák
Země Rusko Ruská říše
Jazyk ruština
Žánry psychologický román
Datum vydání 1866
Česky vydáno 1899-1900
Typ média váz., 21 cm
Počet stran ca 493
ISBN [[Speciální:Zdroje_knih/ISBN 80-200-1230-3
(česky, 2004)|ISBN 80-200-1230-3
(česky, 2004)]]
Předešlé dílo Zápisky z podzemí
Následující dílo Hráč

Zločin a trest (rusky Преступление и наказание – Prestupljenije i nakazanije) (1866) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jedná se o základní dílo ruské realistické literatury 19. století.

Děj románu[editovat | editovat zdroj]

Zločin a trest je román rozdělený na šest částí + epilog. Děj se odehrává v Petrohradu a v závěru románu na Sibiři. Hlavním hrdinou je chudý student Rodion Romanovič Raskolnikov, který naplánuje a zavraždí starou lichvářku Alenu Ivanovnu, kterou chce oloupit. Při činu je však vyrušen její sestrou Lizavetou, kterou zabije (také sekyrou). Naplánovaný zločin se mu podaří, nenechá za sebou žádné stopy. I když si svůj čin „filosoficky“ odůvodňuje, uvědomuje si zároveň jeho nesmyslnost a zrůdnost a dostává se do těžkých depresí. Seznamuje se s alkoholikem Semjonem Zacharyčem Marmeladovem a jeho dcerou Soňou. Protože Marmeladov utrácí všechny peníze za alkohol, Soňa musí pro rodinu vydělávat peníze prostitucí. Raskolnikov, který nemůže unést strašné tajemství vraždy, se svěřuje Soně. Ta mu radí, aby se přiznal. Mezitím policejní inspektor Porfyrij Petrovič, který vraždu vyšetřuje a je přesvědčen o Raskolnikově vině, zatýká nevinného člověka (Mikolka), který se k vraždě přiznává. To je však zkouška Raskolnikovova svědomí. Ten přesvědčuje sám sebe o morální oprávněnosti svého činu, ale nepočítal s tím, že bude postaven před takovouto volbu. Po vnitřním boji se Raskolnikov přiznává. Je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, která jej miluje. Svou čistou a upřímnou láskou a vírou v Boha způsobuje Raskolnikovo obrácení.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Román je vystavěn na kriminální zápletce, ale ta nemá hlavní význam. Dramatičnost románu netkví v dějové linii, která je poměrně chudá, ale ve vnitřním morálním a psychickém dramatu hlavního hrdiny, který je zachycen ve vnitřních monolozích, snech a nedokončených dialozích. Hlavní ideou díla je polemika s extrémním individualismem, který má své kořeny v německé novověké filosofii a v západním myšlení vůbec. Raskolnikov si svůj zločin vysvětluje teorií o silných a slabých jedincích. Silní jedinci mají právo překračovat meze etických norem, které jsou závazné pro jiné. Zároveň je ve svém pocitu odloučenosti a nadřazenosti nad ostatními ukázán Raskolnikov jako romantický hrdina, avšak již zcela v realistickém duchu Dostojevského tvorby. I když román obsahuje četné pasáže popisující reálie tehdejšího života, má román spád. Hlavní těžiště románu tkví v obrazu vnitřního duševního souboje dobra a zla, idejí a lidskosti, morálky a zvrácenosti. Hlavní hrdina prožívá trýznivé stavy mezi krutou realitou skutečnosti a hrůznou realitou svého snu, které jsou skvěle vykresleny.

Vznik románu[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij napsal Zločin a trest v německém Wiesbadenu mezi červencem 1865 a únorem 1866. V té době měl velké problémy s dluhy, které si nadělal hazardními hrami, ale také svou snahou pomoci rodině svého zemřelého bratra Michaila (†1864). Myšlenku na napsání románu měl však již od poloviny 50. let, kdy se vrátil z vězení a vyhnanství v Omsku. Do vyhnanství se dostal za svou účast v kroužku utopických socialistů tzv. Petraševců. Po odpykání trestu však Dostojevskij mění radikálně své názory a je přesvědčen, že násilná revoluce nemůže být řešením, protože násilí plodí zlo a zlo páchané ve jménu dobra se nakonec obrátí proti svému původci. Takto bývá často interpretován Zločin a trest. Sám autor o tom píše v dopise nakladateli:

„Je to psychologický záznam o jednom zločinu. Děje se v současnosti, v letošním roce. Mladý člověk, vyloučený z řad posluchačů univerzity, maloměšťáckého původu, žijící v krajní nouzi, z lehkomyslnosti, z názorové rozkolísanosti podlehl některým podivným nedonošeným idejím, které se vznášejí ve vzduchu, a rozhodl se jedním rázem zbavit své hanebné situace. Rozhodl se zabít jednu stařenu, která půjčuje peníze na procenta. Je hloupá, hluchá, nemocná, lakomá, bere židovská procenta, je zlá a utiskuje jiný život tím, že u sebe mučí jako služku svou mladší sestru. ‚Není k ničemu‘, ‚Proč jen žije?‘, ‚Je vůbec nějak užitečná?‘ – Tyto otázky matou mladého muže. Rozhodne se ji zabít a okrást s úmyslem zařídit šťastný život své matce a sestře, dokončit studia, odjet za hranice a potom být po celý život čestným, pevným, neúchylným při plnění ‚humánní povinnosti k lidstvu‘, čímž se pochopitelně ‚smyje zločin‘, pokud se dá vůbec nazvat zločinem čin spáchaný na stařeně hluché, hloupé, zlé a nemocné, která neví k čemu žije na světě, a která by možná tak jako tak za nějaký měsíc umřela.“

Originalita Dostojevského díla překročila hranice Ruska již za jeho života. Jeho dílo mělo vliv nejen na soudobou realistickou tvorbu, ale také na vznik psychologického románu.

Nomen omen[editovat | editovat zdroj]

Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná.

Jméno postavy slovo Význam v ruštině
Rodion Romanovič Raskolnikov raskol rozkol
Petr Petrovič Lužin luža louže, kaluž
Dmitrij Prokofjič Razumichin razum rozum
Alexandr Grigorjevič Zamjotov заметить [zamětit] všimnout si
Semjon Zacharovič Marmeladov marmelad marmeláda
Arkadij Ivanovič Svidrigajlov Švitrigaila litevský princ

Zločin a trest v divadle[editovat | editovat zdroj]

Svět[editovat | editovat zdroj]

Česko[editovat | editovat zdroj]

Zločin a trest ve filmu[editovat | editovat zdroj]

Překlady do češtiny[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů. Dějiny českého divadla/IV. Praha: Academia, 1983, str. 108, 111–2, 122, 137–8, 145, 148, 150, 173, 464, 502, 608, 611, 625, 645–7
  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 1/ A-L. Praha : Oden, 1989. ISBN 80-207-0948-7. S. 475.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]