Svaz 90/Zelení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Spojenectví 90/Zelení)
Skočit na: Navigace, Hledání
Spojenectví 90/Zelení
Bündnis 90/Die Grünen
Zkratka: Bündnis 90 - Die Grünen Logo.svg
Datum založení: 13. ledna 1980 v Karlsruhe
(Die Grünen)
21. září 1991 v Postupimi
(Bündnis 90)
14. květen 1993 v Lipsku
(spojení stran)
Předseda: Simone Peter a Cem Özdemir
Sídlo: Platz vor dem Neuen Tor 1, 10115 Berlin
Ideologie: zelená politika, environmentalismus
Politická pozice: středo-levicová
Stát. příspěvek (mil. Kč): 11 412 381,30 € (2010)
Mezinárodní org.: Global Greens
Evropská strana: Evropská strana zelených
Politická skupina EP: Zelení-Evropská svobodná aliance
Mládežnická organizace: Grüne Jugend
Počet členů: 59 019
Barvy: Zelená
Volební výsledek: 10,7 %
Zisk mandátů ve volbách
Německý spolkový sněm
68 / 622
Sněmy spolkových zemí
241 / 1859
Evropský parlament
14 / 99
Oficiální web
www.gruene.de

Spojenectví 90/Zelení (německy Bündnis 90/Die Grünen, zkratka B’90/Grüne) je německá parlamentní politická strana prosazující zelenou politiku. Vznikla v roce 1993 spojením Zelených a Spojenectví 90. Jejími současnými spolupředsedy jsou Simone Peter a Cem Özdemir. V parlamentních volbách v roce 2009 získala podporu 10,7 % voličů, což jí zajistilo 68 z 622 křesel v Bundestagu. Ve volbách v Berlíně v září 2011 získali 17,5 % hlasů.

Je členem Evropské strany zelených a Global Greens. Hlavní myšlenkou politiky strany je zachování zdravého životního prostředí v kombinaci s ekonomickou a sociální udržitelností.

Vývoj na západě a východě Německa[editovat | editovat zdroj]

Historie Spojenectví 90/Zelení vychází z dvou kořenů. Ve starých spolkových zemích a v Západním Berlíně vznikly na přelomu 70. a 80. let minulého století místní strany zaměřené na ochranu životního prostředí a na svou dobu nestandardní pohled na sociální a levicovou politiku. Ty se později propojily do celoněmecké strany Zelení, která poprvé kandidovala ve volbách v roce 1983. Mezi roky 1985–1987 měla strana poprvé podíl na moci, když její představitel Joschka Fischer zasednul ve vládě v Hesensku v rámci tzv. rudozelené koalice (SPD-Zelení). Po sjednocení Německa v roce 1990 a odchodu části radikálně levicových členů (fundis) se podpora strany propadla na 5 % a zelení na jedno volební období vypadli z parlamentu.

Druhou linii představují východní německé země. Během přeměny režimu v roce 1989 se propojilo několik hnutí zaměřených na obranu míru a lidských práv (Initiative Frieden und Menschenrechte, Demokratie Jetzt, Neues Forum) do Spojenectví 90. V roce 1993 došlo k propojení Zelených a Spojenectví 90 do společné strany, která ve stejné podobě funguje dodnes. O rok později se sloučená strana vrátila do Bundestagu a mezi roky 1998–2005 se poprvé účastnila práce ve spolkové vládě v rámci koalice se sociálními demokraty. Ve volbách v roce 2009 dosáhli B’90/Grüne historického úspěchu, když získali 10,7 % hlasů. V současné době jsou v koalici s SPD v Brémách, Porýní-Falcku a Severním Porýní-Vestfálsku, účastní se také v jamajské koalici v Sársku (CDU-FDP-Zelení). V Bádensku-Württembersku od května 2011 zastává člen zelených Winfried Kretschmann post předsedy vlády.

Výsledky B'90 a Zelených ve spolkových volbách[1]
Volby  % Křesel
Rok 1980 1,5 %
Rok 1983 5,6 % 28
Rok 1987 8,3 % 44
Rok 1990 4,8 % (Zelení)
6,0 % (B'90)

08
Rok 1994 7,3 % 49
Rok 1998 6,7 % 47
Rok 2002 8,6 % 55
Rok 2005 8,1 % 51
Rok 2009 10,7 % 68

Historie strany[editovat | editovat zdroj]

Počáteční fáze – 13. leden 1980 – slučovací sjezd[editovat | editovat zdroj]

Slučovací sjezd celoněmeckých Zelených v Karlsruhe v roce 1980

Zelení ve Spolkové republice Německo vznikli z širokého proudu ekologických, mírových a sociálních sdružení 70. let 20. století, ale i studentských vůdců z roku 1968. Strana Bündis 90/Die Grünen přesto bývá v různých dobách kritizována z neoliberálních kruhů jako z nacismu vycházející omezovači svobody.[2] Podobně jako United Tasmania Group v Austrálii nebo Values Party na Novém Zélandu se rozhodli spojit síly a usilovat o prosazení svých požadavků prostřednictvím svého zastoupení v parlamentu. 13. ledna 1980 došlo v Karlsruhe ke slučovacímu sjezdu, na kterém stovky občanských aktivistů založili celoněmecké Zelené. Strana od počátku stavěla na maximálním důrazu na ochranu životního prostředí, na odporu k jakémukoliv využívání jaderné energie, na podpoře mírových a ženských hnutí. Do zakladatelské generace se řadí mj. Joschka Fischer, Antje Vollmer, Petra Kelly, Rudi Dutschke, Undine von Blottnitz nebo český emigrant Milan Horáček.

80. léta 20. století – Parlamentní reprezentace na spolkové úrovni[editovat | editovat zdroj]

V roce 1982 se konzervativní frakce odštěpila a vytvořila neúspěšnou Ekologickou demokratickou stranu. V Zelených zůstali ti, kdo byli silně pacifističtí, byli proti omezení imigrace, prosazovali legalizaci konopných drog, měli vztah k boji za práva gay a lesbiské komunity. Zejména však měli blízko k politice založené na protestu a občanské neposlušnosti, aktivně podporovali demonstrace proti jadeným zbraním, jaderné energii a proti novým dopravním stavbách. Ti, kteří v té době stranu opustili, většinou schvalovali cíle strany, ale nesouhlasili s aktivistickými prostředky boje.

Po několika úspěších ve volbách na úrovni spolkových zemí strana v roce 1983 získala 5,7 % a 27 křesel v Bundestagu. Mezi důležitá společenská témata v té době patřila otázka umístění balistických raket středního doletu Pershing II na území Spolkové republiky Německo. Zelení dokázali těžit z občanského odporu proti těmto plánům a to jim přineslo volební úspěch. Ještě v roce 1985 na sjezdu strany však někteří členové propagovali intimní styk s dětmi.[3] Jejich podpora dále stoupla po jaderné katastrofě v Černobylu v roce 1986 a s rostoucí informovaností veřejnosti o vlivu lidské činnosti na stav životního prostředí (kyselé deště a s tím spojené odumírání lesů, znečištění ovzduší vlivem průmyslu a dopravy, ozonová díra a rostoucí riziko UV záření, globální změna klimatu). V roce 1987 stoupla podpora Zelených na 8,3 %.

90. léta 20. století – obnovení jednotného Německa, neúčast ve spolkovém parlamentu a opětný návrat[editovat | editovat zdroj]

Logo východoněmecké Strany zelených z roku 1990

Během kampaně před volbami do Bundestagu v roce 1990 se Zelení nepřipojili k vlně podpory německého patriotismu a nacionalismu vycházející ze znovusjednocení Německa a nadále se drželi svých programových priorit (jedno z volebních hesel znělo Ostatní mluví o Německu, my mluvíme o klimatu!). Během voleb byl navíc uplatněn systém sčítání hlasů, kde se tato uzavírací klauzule počítala zvlášť ve východních a západních zemích SRN. Následkem toho Zelení na čtyři roky vypadli z parlamentu, protože v západních zemích těsně nepřekonali 5% hranici pro získání mandátů. Naproti tomu tehdy samostatní východoněmečtí zelení díky spojení s širokým proudem lidskoprávních a ekologických aktivistů do volebního bloku Spojenectví 90 získali 6 % a 8 míst v parlamentu.

V roce 1993 se východní Spojenectví 90 a západoněmečtí Zelení propojili do jednotné strany a ve volbách v roce 1994 se se ziskem 7,3 % hlasů vrátili do parlamentu.

1998–2002: Zelení ve vládě, hledání rovnováhy mezi volebním programem a mírou jeho prosazování[editovat | editovat zdroj]

Ve spolkových volbách v roce 1998 přes mírný pokles zisku na 6,7 % si zelení udrželi 47 míst v Bundestagu a poprvé vstoupili do celoněmecké koaliční "rudo-zelené" vlády (SPD-B’90/Grüne). Joschka Fischer se staů místopředsedou vlády a ministrem zahraničí, přičemž ve vládě zasedali ještě další dva zelení (Andrea Fischer, později Renate Künast a Jürgen Trittin).

V té době se ve straně rozhořel spor ohledně německé účasti na vojenských akcích NATO v Kosovu. Poté, co došlo k prvnímu nasazení německých vojáků v zahraničí, ze strany odešla řada protiválečně orientovaných členů. Tento vnitřní konflikt způsobil odklon voličů a sérii volebních porážek na komunální a zemské úrovni. Další propad popularity zaznamenala strana poté, co vyšlo najevo, že odklon Německa od využívání jaderné energie nebude tak rychlé a bude provázeno řadou kompromisů. V roce 2001 strana prožila další krizi, když část zelených poslanců odmítlo hlasovat pro vládní plán nasadit německé vojáky pro invazi do Afghánistánu.

Na druhou stranu, zelení dosáhla splnění předvolebního slibu, když ve vládě prosadila vystoupení SRN z jádra. Ministr životního prostředí, ochrany přírody a jaderné bezpečnosti Jürgen Trittin dohodl s energetickými společnostmi postupné ukončování provozu devatenácti jaderných elektráren do roku 2020.

2002–2005: Druhá účast Zelených ve spolkové vládě[editovat | editovat zdroj]

Velotaxi s lokem B'90/Grüne před Bundestagem během předvolební kampaně v roce 2005.
Sjezd zelených v roce 2005 v Oldenburgu

I přes krizové momenty v předchozím období Zelení v roce 2002 získali ve spolkových volbách vyšší podporu – 8,6 % a 55 míst ve zmenšeném Bundestagu. Pravděpodobným důvodem bylo, že veřejnost ocenila otevřenou vnitrostranickou debatu o válce v Afghánistánu (zelený poslanec Hans-Christian Ströbele, který hlasoval proti nasazení jednotek, byl dokonce jako historicky první člen Zelených zvolen do Bundestagu přímou volbou).

Přestože SPD ve volbách výrazně ztratila, rudo-zelená koalice měla dostatek hlasů, aby její vláda pokračovala další volební období. Joschka Fischer se opět stal ministrem zahraničí, Renate Künast ministryní pro ochranu spotřebitelů, výživu a zemědělství, a Jürgen Trittin ministrem pro životní prostředí.

Ve straně se v té době nedařilo najít řešení pro dlouhodobý spor, jestli mohou být členové parlamentu zvolení za Zelené zároveň členy vedení strany. Na dvou sjezdech se nepodařilo najít kompromis a výsledkem bylo, že se spolupředsedové a zároveň poslanci Fritz Kuhn a Claudia Roth museli vzdát vedoucí pozice ve straně. Byli nahrazeni bývalým generálním tajemníkem Reinhardem Bütikoferem a bývalou členkou Spolkového sněmu Angelikou Beer. Později bylo toto přísné pravidlo o zákazu souběhu vnitrostranických a veřejných funkcí uvolněno. V roce 2004 se Angelika Beer stala členkou Evropského parlamentu a Claudia Roth se vrátila na pozici spolupředsedkyně.

Kandidátku pro volby do Evropského parlamentu v roce 2004 vedli Rebecca Harms a někdejší francouzský europoslanec Daniel Cohn-Bendit. Strana získala 13 z 99 křesel, což se vysvětluje jednak schopnostmi zelených ministrů, jednak klesající oblibou SPD a přesunem volebních preferencí k také levicovými Zeleným. Na počátku 2005 se strana stala terčem aféry spojené s německými vízy. V dubnu 2005 byla z provozu vyřazena první jaderná elektrárna v Obrigheimu. Nadále usilovali o prosazení antidiskriminačního zákona.

V květnu 2005 přišli zelení o poslední rudo-zelenou koalici na úrovni spolkových zemí, když vláda Severního Porýní-Vestfálska prohrála hlasování o důvěře. Jediná vláda spojující SPD a B'90/Grüne tak zůstala na celostátní úrovni. Ve stejném roce proběhly celoněmecké volby, ve kterých zelení obhájili předchozí volební zisk, když obdrželi 8,1 % a 51 křesel. Nicméně kvůli výraznějšímu propadu SPD společná vláda nemohla vzniknout.

2005–současnost: Zelení v opozici[editovat | editovat zdroj]

Mapa znázorňující podporu Zelených v německých spolkových volbách v roce 2009

Téměř dva roky po volbách v roce 2005 nebyli Zelení součástí žádné vlády na federální i zemské úrovni. V červnu 2007 vstoupili do koalice s SPD v Brémách. V dubnu 2008 vstoupili Zelení v Hamburku do koalice s CDU, kde přes celou řadu nepříjemných ústupků (výstavba uhelných elektráren, prohloubení Labe...) prosadili i pozitivní věci (reforma školství, obnova tramvajové dopravy, na pěší chůzi zaměřené územní plánování). Koalice se rozpadla v roce 2010.

Po sárských volbách v roce 2009 nebylo možné vytvořit koalici dvou stran. Zelení odmítli rudo-rudo-zelenou koalici s SPD a Die Linke a upřednostnili účast v pravicové vládě s CDU a FDP (kvůli barvám těchto stran a podobnosti s jamajskou vlajkou se jí říká jamajská koalice).

Ve volbách v Porýní-Falcku a Bádensku-Württembersku v roce 2011 se zelení poprvé stali větší stranou vzniklé koalice a díky tomu se Winfried Kretschmann stal prvním zeleným předsedou vlády.

Ve volbách v Berlíně v září 2011 získali 17,5 % hlasů.

Politika strany[editovat | editovat zdroj]

Jaderná energie[editovat | editovat zdroj]

Strana už od svého založení požaduje zastavení stavby nových a provozu stávajících jaderných elektráren. Náhradou měly být maximalizovány úspory energií v domácnostech i průmyslu v kombinaci s rozvojem obnovitelných zdrojů energie. Po černobylské katastrofě v roce 1986 se zelení v této otázce radikalizovali a doporučovali rychlé vystoupení Německa z jádra. Protijaderná rétorika opět zesílila po katastrofě elektrárny v japonské Fukušimě. Na přechodnou dobu, než obnovitelné zdroje budou plnit dominantní roli v energetice, zelení upřednostňují výrobu energií ze zemního plynu.

Energetické otázky a vliv energetiky na životní prostředí patří k nejzásadnějším pilířům politiky německých zelených. Strana požaduje, aby v roce 2040 – i s ohledem na klesající využitelné zásoby fosilních paliv – bylo Německo ze 100 % závislé na obnovitelných zdrojích. V tom vidí nejen prospěch pro životní prostředí, ale i potenciál pro ekonomický rozvoj, vědu a výzkum a tvorbu nových pracovních míst.

Životní prostředí a ochrana klimatu[editovat | editovat zdroj]

Hlavním cílem politiky zelených je udržitelný rozvoj. V programu se objevuje důraz na důsledné posuzování vlivu ekonomického růstu, energetiky nebo dopravy na životní prostředí, protože zelení uznávají právo každého jedince na zdravé životní prostředí. To se projevilo např. během účasti zelených v rudo-zelené koalici (19982005), kdy jejich ministři položili základ podpory zemědělství šetrného k přírodě.

Významná je také otázka globální změny klimatu, přičemž strana sleduje jak ryze přírodní následky tohoto jevu pro život na zemi, tak jejich rozměr bezpečnostní a sociální. Právě zelení se zasadili o to, že německé hostpodářství sníží do roku 2020 množství vypouštěných skleníkových plynů oproti roku 1990 o 40 %.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Doprava má významný vliv na místní i globální podnebí a proto patří mezi klíčové body programu B’90/Grüne. Kladou důraz na místní ekonomiku, tedy výrobu zboží a poskytování služeb přímo v místě spotřeby. Požadují, aby do ceny dováženého zboží byly započítávány i externality – nepřímé náklady v podobě dopadu tohoto transportu na životní prostředí, investiční náklady států na budování dopravní infrastruktury a na zdraví obyvatel (např. prostřednictvím mýta). Navrhují, aby tzv. příspěvek na mobilitu (bez ohledu na využívaný prostředek) vystřídal dnes běžný zaměstnanecký benefit – služební auto. Při osobní i nákladní dopravě upřednostňují před silniční dopravou železnici. Jedním z cílů strany je, aby prostřednictvím státních subvencí došlo k rozvoji masové výroby elektromobilů s tím, že v roce 2020 jich na německých dálnicích bude okolo dvou milionů.

Voličská podpora[editovat | editovat zdroj]

Politologický průzkum společnosti Infratest Dimap zjistil, že mezi voliči jsou zejména mezi vzdělanějšími osobami s vyššími příjmy (příjem vyšší než 2000 eur měsíčně). Zelení v posledních volbách získali nejvíce hlasů mezi voliči ve věku 34–42 let. Významně vyšší podpora zelených je v městech než na venkově (s výjimkou míst poškozených povrchovou těžbou nebo ohrožených jadernými provozy). Mezi zelená centra patří velkoměsta Bonn, Kolín nad Rýnem, Stuttgart, Berlín, Hamburk, Frankfurt nad Mohanem a Mnichov. Stabilní podporu mají B’90/Grüne v menších městech s univerzitními kampusy – Freiburg im Breisgau, Tübingen, Konstanz, Oldenburg, Darmstadt, Heidelberg nebo Göttingen. Nižší podpora se projevuje v zemích bývalé Německé demokratické republiky.

V roce 2011 měli zelení zastoupení ve všech zemích SRN.

Významní členové německých zelených[editovat | editovat zdroj]

Další[editovat | editovat zdroj]

Spojenectví 90/Zelení bylo součástí německé koaliční vlády mezi roky 1998 a 2005, kdy jeho lídr Joschka Fischer byl ministrem zahraničních věcí a vicepremiérem. Je světově nejúspěšnější zelenou stranou s významným vlivem na německou i evropskou politiku.

Strana má dva předsedy, v současnosti jimi jsou Claudia Roth (od roku 2004) a Cem Özdemir (od roku 2008; je prvním Němcem tureckého původu, který se stal předsedou parlamentní strany).[4]

V Evropském parlamentu zasedá 13 poslanců. V letech 20042009 byl poslancem také český emigrant Milan Horáček.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. bundeswahlleiter.de: Výsledky německých voleb
  2. http://is.muni.cz/th/102931/fss_b/Pelikan_BP_Pojeti_krajiny_a_jeji_ochrany_v_nacismu.txt?lang=en - Pojetí krajiny a její ochrany v nacistické ideologii
  3. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/229173-zeleni-v-80-letech-uvazovali-o-legalizaci-pedofilnich-praktik/ - Zelení v 80. letech uvažovali o legalizaci pedofilních praktik
  4. Zprávy na news.google.com
  5. Milan HORÁČEK

Literatura o německé straně zelených[editovat | editovat zdroj]

  • Frankland, E. Gene; Schoonmaker, Donald: Between Protest & Power: The Green Party in Germany. Boulder, San Francisco, Oxford, 1992.
  • Kolinsky, Eva: The Greens In West Germany: Organisation and Policy Making Oxford, 1989.
  • Nishida, Makoto: Strömungen in den Grünen (1980-2003): eine Analyse über informell-organisierte Gruppen innerhalb der Grünen Münster, 2005. ISBN 3-8258-9174-7, ISBN 978-3-8258-9174-9
  • Raschke, Joachim: Die Grünen: Wie sie wurden, was sie sind. Köln, 1993.
  • Raschke, Joachim: Die Zukunft der Grünen. Frankfurt am Main, New York, 2001.
  • Veen, Hans-Joachim; Hoffmann, Jürgen: Die Grünen zu Beginn der neunziger Jahre. Profil und Defizite einer fast etablierten Partei. Bonn; Berlin, 1992.
  • Wiesenthal, Helmut: "Profilkrise und Funktionswandel. Bündnis 90/Die Grünen auf dem Weg zu einem neuen Selbstverständnis", in Aus Politik und Zeitgeschichte, B5 2000, s. 22-29.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Bündnis 90/Die Grünen ve Wikimedia Commons