Karl Maria Kertbeny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kertbeny kolem roků 1855 až 1860

Karl Maria Kertbeny či Károly Mária Kertbeny, před maďarským povstáním Karl Maria Benkert (28. února 1824 Vídeň – 23. ledna 1882 Budapešť) byl spisovatel cestopisů, pamětí a literatury faktu, publicista, překladatel, tulák a aktivista, Maďar s německými kořeny, který žil zejména v Maďarsku, Rakousku, Německu a Švýcarsku. Světově je známý především tím, že je považován za původce dnešních výrazů pro heterosexuály a homosexuály a je v moderní době jedním z prvních, kdo prosazoval pojetí sexuální orientace jako vrozené a neměnné vlastnosti (později nazývané jako tzv. medicínské pojetí).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako Karl Maria Benkert roku 1824 ve Vídni. Jeho otcem byl spisovatel a malíř Anton Benkert (*1795 Budín, † 1846 Pešť), matkou rovněž umělecky založená Charlotte Benkert, rozená Graf, žačka malíře Leybolda. Měl o rok mladšího bratra, který se jmenoval Imre (Emrich) Karl Benkert (* 27. března 1825, † 21. ledna 1855).

Rodina Benkertů pocházela z Bavorska, příbuzenské větve měla i v italské Padově a ve Spojených státech. Zakladatelem maďarské větve rodiny byl Karl-Mariův dědeček Sebastian Benkert, syn starosty Bamberku, který se vydal do světa jako řeznický tovaryš a roku 1770 se usadil v Pešti, kde si se svou ženou Annou von Szalay otevřel hostinec U Uherského krále. Jejich syn Anton, Karl-Mariův otec, obchodoval ve Vídni s korály, ale roku 1827 se vrátil se ženou a dvěma dětmi (Karl-Mariovi byly 3 roky, Imrichovi 2 roky) do rodičovského domu v Pešti.

Karl-Maria absolvoval základní a latinskou školu a poté nastoupil na cisterciáckou školu v Egeru. Roku 1838 nastoupil v Győru do učení ke knihkupci Andreasi Schwaigerovi. V tomto období se seznámil s knížecím rodem Pückler-Muskau. V tomto období měl také blízkého přítele, který byl homosexuál a vyděračem byl dohnán k sebevraždě – jak Karl-Maria po letech napsal, tato událost jej přivedla k zájmu o téma homosexuality a instinktivnímu úsilí zabývat se každou nespravedlností.

Cestování a známosti[editovat | editovat zdroj]

Karl Maria Kertbeny, litografie od Eduarda Kaisera, 1856

Poté, co se nepohodl se svým otcem, se dal na bezcílný potulný život. Cestoval bez peněz přes Vídeň a Prahu do Drážďan. Tam se opět setkal s Pücklerem, a ten mu poradil, aby vstoupil do vojenské služby. Karl-Maria se tedy stal kadetem v uherském 5. dělostřeleckém regimentu. Roku 1843 vojenskou dráhu opustil a rozhodl se stát spisovatelem. Kontakty jeho matky mu umožnily obracet se na umělecké kruhy od Vídně až po Pešť. Jako žurnalista a cestopisec napsal přes 25 knih na různá témata. Především se věnoval německo-uherskému literárnímu zprostředkování, počínaje vydáváním „Ročenky německého elementu v Uhersku“ (1846), kam přispívali mimo jiné János László Pyrker a Ferenc Pulszky.

Poté, co jeho otec ztratil většinu jmění ve spekulačních obchodech a 12. října 1846 zemřel, opustil Karl-Maria opět Uhersko a vydal se bez prostředků a bez pasu opět na potulný život. V lednu 1847 jej v Aarau přijal Heinrich Zschokke, v únoru se zdržel v Paříži a navštívil Heinricha Heineho. Jacob Venedey ho seznámil s básníkem Bérangerem, okruh jeho známých rozšířili i George Sandová, Alfred de Musset a další francouzsky píšící autoři. Přes Hamburk vycestoval do Londýna a tam setkal s Ferdinandem Freiligrathem, který však na něj reagoval velice skepticky, a s Thomasem Carlylem, který mu napsal doporučující dopis pro Karla Augusta Varnhagena von Ense do Berlína. Tomu pak Karl Maria Benekrt poreferoval o svých cestách a setkáních a o překladu textů jeho ženy Rahel Varnhagen von Ense do maďarštiny básnířkou Ninou Pongruez.

Podle Varnhagenovy rady Benkert ještě téhož roku 1847 změnil své jméno úředně z Benkert na Kertbeny, aristokraticky znějící uherské jméno. Maďarské osvobozovací hnutí roku 1848, související s revolucí v Německu a dalších zemích, pro které se nadchlo mnoho liberálně smýšlejících intelektuálů, probudilo o uherskou literaturu a kulturu velký zájem, který souzněl z Kertbenyho překladatelskými snahami. Na Nový rok 1848 navštívil Kertbenyho Varnhagen a zastihl ho, jak se chystá jít spát po silvestrovských oslavách s Maxem Stirnerem a Friedrichem Saßem.

Překladatel a literární zprostředkovatel[editovat | editovat zdroj]

Březnová revoluce roku 1848 ukončila Kertbenyho pobyt v Berlíně. Cestoval dále do Halle a Výmaru, kde se setkal s Ferencem Listem. Ve Frankfurtu nad Mohanem se setkal s poslanci Frankfurtského národního shromáždění, prvního německého parlamentu, mezi nimiž byli například Jacob Grimm, Ludwig Uhland, Johann Hermann Detmold či Alfred Meißner, kterého již znal z Paříže. Mezitím Kertbeny přispíval do německých časopisů (Nürnberger Courier, Frankfurter Conversationsblatt, Weser-Zeitung, Bremer Beobachter, Magazin für die Literatur des Auslandes) skicami z oborů historie, politiky i dějin umění.

Během svého pobytu v Lipsku v létě 1851 připravoval německé vydání knihy Ungarische Volkslieder.[1] a publikoval Petöfiho pohádku Held János[2] Po potlačení maďarského povstání se Kertbeny přihlásil rakouským úřadům a roku 1852 se znovu usadil v Pešti.

Roku 1854 ho Hoffmann von Fallersleben přizval ke spolupráci na Výmarských ročenkách (Weimarischen Jahrbüchern).

Spisky o homosexualitě[editovat | editovat zdroj]

První použití slov „Monosexual“, „Homosexual“ a „Heterosexual“ v dopise z roku 1868

Roku 1860 se v Ženevě setkal s Hansem Christianem Andersenem. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.[3]

Koncem 60. let začal Kertbeny psát o homosexualitě, což zdůvodňoval antropologickými zájmy, smyslem pro spravedlnost a starostí o lidská práva. Roku 1869 anonymně zveřejnil leták na téma „Paragraf 143 pruského trestního zákoníku ze 14. dubna 1851 a jeho znovupotvrzení jako paragrafu 152 v navrhovaném trestním zákoníku pro Severoněmecký spolek. Otevřená a pracovní korespondence s Jeho Excelencí Dr. Leonhardtem, královským pruským ministrem spravedlnosti.“

Druhý leták k témuž tématu následoval brzy. V něm tvrdil, že pruský § 143 o trestnosti sodomie narušuje lidská práva, protože soukromé dobrovolné sexuální chování by nemělo být předmětem trestního práva. S poukazem na svého přítele z dob, kdy byl v knihkupeckém učení, tvrdil, že homosexuálové jsou kvůli pruskému zákonu vydíráni a doháněni k sebevraždě. Kertbeny napsal, že homosexualita je vrozená a nezměnitelná. Oponoval tak převládajícímu názoru té doby, že mužská sodomie pochází z čiré zlomyslnosti. Píše, že homosexuální muži nejsou od přírody změkčilí, a poukázal na to, že mnozí velcí hrdinové dějin byli homosexuální.

Ve svých dopisech vytvořil Kertbeny slovo „homosexual“ jako součást svého systému klasifikace sexuálních typů. Muže, kteří jstou přitahování ženami, nazýval „heterosexual“, masturbátory „monosexual“ a stoupence análního styku nazýval „Pygisten“, tedy pygisté (řecky pygê = zadnice). Řecko-latinské adjektivní označení homosexuality a heterosexuality se u vědců časem uchytilo.[4]

Muži jako Karl Heinrich Ulrichs, kteří se veřejně deklarovali jako homosexuálové, bojovali dále za práva homosexuálů. Kertbeny se však držel zpátky. Roku 1880 přispěl zoologovi Gustavu Jägerovi kapitolou o homosexualitě do jeho knihy Entdeckung der Seele (Objev/odhalení duše), avšak Jägerův vydavatel se rozhodl tuto část odstranit, protože ji považoval za příliš kontroverzní. Proto Jäger použil Kertbenyho terminologii na jiném místě knihy. Rakouský psychiatr Richard von Krafft-Ebing pak převzal Kertbenyho výrazy homosexuell a heterosexuell z Jägerovy knihy a použil je ve své monografii Psychopathia sexualis (1886), která se dočkala mnoha vydání a stala se tak významnou, že v ní použité termíny se staly standardními označeními pro sexuální orientace a vytlačily Ulrichsovy termíny Urning a Dioning i mnohá další označení, která se původně objevovala v diskusích.[4] Kertbeny se tohoto rozšíření svých termínů již nedožil.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Kertbenyho hrob v roce 2006

Koncem 50. let se Kertbeny zdržoval ve Vídni a v Mnichově a psal své dvousvazkové paměti, sestavené převážně jako sbírka dopisů. Osobní vzpomínky vyšly v letech 1861 a 1863 v Praze pod názvem Silhouetten und Reliquien. Persönliche Erinnerungen, vydal je J. F. Kober. Další memoáry se věnovaly známým osobnostem, které Kertbeny poznal. Roku 1860 v Ženevě vydal Erinnerungen an Graf Stefan Szechenyi, roku 1861 v Praze Erinnerungen an Graf Ladislaus Teleki a roku 1864 v Bruselu a Lipsku Erinnerungen an Charles Sealsfield.

Koncem roku 1860 odešel do Ženevy psát obsáhlé dějiny tohoto města, ze zamýšleného díla však vyšel jen sešit s rozvrhem. K jeho dílu patří také obsáhlá německo-maďarská Bibliographie (Budapest, 1860) a početné politické spisky.

Nikdy se neoženil, ale ve svých pamětech se přiznal, že má normálně orientovanou sexualitu, a badatelé nenašli nic, čím by toto tvrzení bylo zpochybněno.

Zemřel v Budapešti roku 1882 ve věku 58 let. Je pohřben na hřbitově Kerepesi v Budapešti, kde jsou pohřbeny mnohé významné maďarské osobnosti 19. a 20. století. Jeho hrob znovuobjevila v roce 2001 socioložka Judit Takács, která se intenzivně zabývala Kertbenyho dílem. Homosexuální hnutí zřídilo na jeho hrobě nový náhrobní kámen a od roku 2002 sem při homosexuálních festivalech pravidelně pokládá věnce.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Maďarský spisovatel a literární historik Lajos Hatvany napsal, že tento náladový, vrtkavý, nedokonalý spisovatel je jedním z nejlepších a neprávem zapomenutých maďarských pisatelů pamětí.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karl Maria Kertbeny
  • Benkert, Karl Maria, in Constantin von Wurzbach: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 1. svazek. Wien 1856 Web-Ressource
  • Meyers Konversations-Lexikon: 5. vydání, 10. svazek, 1895; Web-Ressource
  • Josef Trostler: Karl M. Kertbeny im Briefwechsel mit deutschen Schriftstellern. In: Ungarische Rundschau für historische und soziale Wissenschaften, Jg. 2 (1913), H. 4 (Oktober), S. 945-983.
  • Mária Rózsa: Karl Maria Kertbeny - Vermittler ungarischer Literatur. In: Anachronia. Esprit contre temps 6 (2001), S. 135-143.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Karl Maria Kertbeny ve Wikimedia Commons

  1. Ungarische Volkslieder. metricky přeložil K. M. Kertbeny. Leske, Darmstadt, 1851
  2. Der Held Janós. Volksmärchen von Petöfi., z maďarštiny přeložil K. M. Kertbeny. E. Hallberger, Stuttgart, 1850.
  3. Henning Bech: „A dung beetle in distress : Hans Christian Andersen meets Karl Maria Kertbeny, Geneva, 1860: some notes on the archaeology of homosexuality and the importance of tuning.“, Journal of Homosexuality (1998), Volume: 35, Issue: 3-4, Pages: 139-161 (abstract)
  4. a b Magnus Hirschfeld: Die Homosexualität des Mannes und des Weibes. Verlag Louis Marcus, Berlin, 1914, S. 10

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Karl Maria Kertbeny na německé Wikipedii a Karl-Maria Kertbeny na anglické Wikipedii.