Fokker D.VII

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fokker D.VII
Fokker D.VII v Deutsches Museum v Mnichově.
Fokker D.VII v Deutsches Museum v Mnichově.
Určení stíhací letoun
Výrobce Fokker
Šéfkonstruktér Reinhold Platz
První let leden 1918
Uživatel Německo
Výroba 1918
Vyrobeno kusů asi 1700 ks

Fokker D.VII byl německý stíhací dvouplošník navržený Reinholdem Platzem v továrně Anthony Fokkera a používaný koncem první světové války a po ní. Při jeho nasazení na frontě v roce 1918 se ukázalo, že je lepší než tehdejší stíhací letouny spojenců, což vedlo k druhému období německé vzdušné převahy známé jako Fokker Scourge. Stal se tak známým, že byl jako jediný typ spojenci jmenovitě uveden v podmínkách kapitulace Německa, s požadavkem odevzdání všech letounů tohoto typu v „dobrém stavu“. Na strojích D.VII létala mnohá německá letecká esa, například Ernst Udet, Fritz Rumey nebo Franz Büchner, ale i Hermann Göring.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Detail motoru Fokkeru D.VII

Hlavní konstruktér firmy Fokker Reinhold Platz pracoval na sérii experimentálních letadel, označované jako řada V, od roku 1916. Tato letadla charakterizovalo použití samonosné konstrukce křídel s tlustým profilem (založené na spolupráci s Hugo Junkersem, který tento způsob navrhl v roce 1915 pro svá celokovová letadla) namísto křídel s tenkým profilem vyztužených dráty. Výsledkem byla pevnější křídla s větším vztlakem.

Koncem roku 1917 postavil Fokker experimentální dvouplošník V.11 s motorem Mercedes D.IIIa. V lednu 1918 se v Berlíně-Adlershofu konala soutěž pro výběr nového stíhacího letounu pro německé letectvo. Frontoví piloti se tak poprvé v historii přímo podíleli na výběru a vylepšeních bojových letadel. Fokker přihlásil prototyp V.11 spolu s dalšími typy. Manfred von Richthofen po letu s V.11 ohodnotil stroj jako nepříliš dobrý a nestabilní při střemhlavém letu. Jako odpověď na připomínky Fokker upravil V.11 prodloužením trupu a přidáním kýlové plochy před směrové kormidlo. Po letu s vylepšenou verzí Richthofen označil tento stroj za nejlepší v celé soutěži. Přes relativní zastaralost motoru Mercedes podával letoun vynikající výkony a bezpečně a lehce se ovládal. Ačkoli Richthofen nebyl sám, kdo stroj doporučoval, jeho názor byl ve výběru rozhodující. Fokker okamžitě obdržel předběžnou objednávku na 400 strojů V.11.

Fokker D.VII

Protože továrna Fokker neměla potřebné kapacity k výrobě takového množství letadel, bylo konkurenčním firmám Albatros a AEG nařízeno stavět D.VII licenčně, ačkoli společnost AEG nakonec žádné D.VII nevyrobila. Jelikož Fokker ve výrobě nepoužíval výkresy a letadla stavěl pomocí šablon, jednoduše odeslal kompletní D.VII k Albatrosu k okopírování. Albatros platil Fokkeru licenční poplatek pět procent z každého vyrobeného stroje. Albatros Flugzeugwerke a jeho dceřiná společnost Ostdeutsche Albatros Werke (OAW) vyráběly D.VII v továrnách v BerlíněJohannisthalu (Albatros) a v dnešním polském městě Piła (německy Schneidemühl) (OAW). Verze vyráběné Albatrosem měly označení Fokker D.VII (Alb), zatímco stroje z Schneidemühlu Fokker D.VII (OAW). Zajímavostí je, že některé díly těchto letadel se nedaly zaměňovat za jiné z ostatních továren a to dokonce ani mezi letadly Albatrosu a OAW.

Výroba v továrnách Albatros brzy překonala Fokker jak počtem, tak i kvalitou letadel. Celkem bylo i přes nepříznivé hospodářské podmínky vyrobeno asi 2000 těchto letadel ve třech továrnách, přičemž nejčastěji se uvádí číslo 1700 ks.

Bojové nasazení[editovat | editovat zdroj]

Fokker D.VII Jasty 66

D.VII byly nasazeny do služby u Jasty 10 na začátku května 1918. Hned zpočátku bylo jasné, že jsou mnohem lepší, než dosud používané stíhací stroje Albatros a Pfalz. Na rozdíl od Albatrosů mohl D.VII létat střemhlavě bez rizika selhání konstrukce. D.VII měl také dobrou stoupavost, při přetažení se choval nezáludně a neměl tendenci padat do vývrtky. To ostře kontrastovalo s vlastnostmi jeho současníků, jako byly stroje Sopwith Camel nebo SPAD S.XIII, které při přetažení prudce přecházely do vývrtky.

D.VII měl také několik vad. Teplo z motoru často zapálilo fosforové střelivo, dokud nebyly na zásobnících vytvořeny chladicí otvory. Několikrát došlo i prasknutí palivové nádrže ve svaru. U D.VII rovněž docházelo k trhání potahu a lámání žeber horního křídla. Stroje stavěné v továrně Fokker ve Schwerinu byly pověstné svou horší kvalitou dílenského zpracování i použitých materiálů. I přesto byla konstrukce D.VII úspěšná a stroj se stal oblíbeným – a to dokonce natolik, že vzniklo i rčení: „Z průměrného pilota udělá dobrého a z dobrého pilota eso“.

Fokker D.VII v roce 1918
Fokker D.VII

Původně D.VII používaly motory Mercedes D.IIIa (170 k), poté motory Mercedes D.IIIaü s vyšším kompresním poměrem (180 k). Letadla byla výrazně vylepšena použitím překomprimovaných a předimenzovaných motorů BMW IIIa o výkonu 185 k/136 kW (tyto motory BMW měly vyšší kompresní poměr, větší zdvihový objem a také speciální karburátor BMW) s výrazně lepšími výkony ve vyšších letových hladinách. Díky tomu měl letoun vyšší stoupavost a vyšší rychlost ve výšce. Protože motory BMW IIIa měly příliš vysoký kompresní poměr, při letu „na plný plyn“ ve výškách pod 2000 metrů hrozilo poškození motoru (motor měl ovládání dvěma pákami přípusti, pro ovládání při startu a ve výškách do 2000 metrů a pákou tzv. výškového plynu, který mohl používat teprve od výšky 2000 m). Teoreticky však motor s plným plynem v nižších výškách dával až 240 koňských sil (ve skutečnosti motor dával výkon 185 k při 1380 ot/min., krátkodobě bylo povoleno zvýšit otáčky na 1420 ot/min., kdy motor dával výkon 200 koní).

Letouny s motory BMW byly značeny D.VIIF. První se dostaly k jednotce Jasta 11 koncem června 1918. Produkce piloty vychvalovaného motoru BMW však byla omezená, takže množství strojů D.VII nadále poháněly motory Mercedes D.IIIaü.

Manfred von Richthofen zemřel dřív než byly stroje zavedeny do služby a nikdy s nimi v boji neletěl. Jiní piloti, včetně Hermanna Göringa, na strojích rychle zvyšovali počty sestřelů a stroje si nemohli vynachválit. Dodávky byly zpočátku omezené, ale v červenci už bylo nasazeno 407 letadel. Více letadel bylo dodáno v srpnu a v tomto měsíci také jejich piloti dosáhli celkem 565 vítězství. Stroje D.VII používalo 46 Jagdstaffeln. Ke konci války sloužilo 775 strojů Fokker D.VII.

Poválečná služba[editovat | editovat zdroj]

Po válce byly D.VII hojně používány v USA (142 strojů). Letouny sloužily i v polském (okolo 50 kusů), holandském, švýcarském a belgickém i československém letectvu. Byly také nejpočetnějším typem polského letectva v bojích Rusko-polské válce. Fokker ve všeobecném zmatku po uzavření příměří tajně přesunul výrobu i mnoho kompletních draků do Nizozemska, kde letadla také úspěšně prodával. Ještě v roce 1929, firma Alfreda Comteho vyrobila v licenci osm nových D.VII pro švýcarské Fliegertruppe.

V současnosti se několik dochovaných exemplářů nachází v muzeích po celém světě:

  • Militaire Luchtvaart Museum Nizozemsko
  • Brome County Historical Society Kanada, zdejší stroj je údajně v nejpůvodnějším stavu a koncem roku 2006 byl nabízen k prodeji
  • National Aviation Museum Kanada
  • Deutsches Museum Německo
  • Royal Air Force Museum Velká Británie
  • Musée de l'Air Francie
  • National Air and Space Museum USA

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Fokker D.VII[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 8,92 m
    • Rozpětí dolního křídla: 7,01 m
  • Délka: 6,95 m
  • Výška: 2,75 m
  • Nosná plocha: 20,50 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 700 kg
  • Vzletová hmotnost : 878 kg
  • Maximální rychlost: 187 km/h ve výšce 1000 m
  • Dostup: 6000 m
  • Čas výstupu do výšky:
    • 1000 m ÷ 3,8 minuty
    • 3000 m ÷ 12 minut
    • 5000 m ÷ 34,83 minuty
  • Vytrvalost: 1,5 hodiny
  • Pohonná jednotka:řadový motor Mercedes D.IIIaü
  • Výkon motoru: 180 k (132 kW)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Fokker D.VIIF[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 8,92 m
    • Rozpětí dolního křídla: 7,01 m
  • Délka: 6,95 m
  • Výška: 2,75 m
  • Nosná plocha: 20,50 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 687 kg
  • Vzletová hmotnost : 904 kg
  • Maximální rychlost: 200 km/h ve výšce 1000 m
  • Dostup: 7500 m
  • Čas výstupu do výšky:
    • 1000 m ÷ 1,75 minuty
    • 3000 m ÷ 8,33 minuty
    • 5000 m ÷ 14,50 minuty
  • Vytrvalost: 1,7 hodiny
  • Pohonná jednotka:řadový motor BMW IIIa
  • Výkon motoru: 185 k (136 kW)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Ing. Jan Krumbach, Ing. Jiří Vraný, MiG-15, La-5 a La-7, Fokker D VII, Naše vojsko (edice Triáda), Praha 1985, 1. vydání
  • Václav Němeček, Fokker D VII, monografie v L+K číslo 12, ročník LI