Přeskočit na obsah

František Ladislav Čelakovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z F. L. Čelakovský)
František Ladislav Čelakovský
Narození7. března 1799
Strakonice,
České královstvíČeské království České království
Úmrtí5. srpna 1852 (ve věku 53 let)
Praha,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymMarcian Hromotluk
Povoláníbásník, kritik, překladatel
Národnostčeská
StátRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Alma materUniverzita Karlova (nedostudoval)
Žánrpreromantismus
Významná dílaOhlas písní ruských,
Ohlas písní českých
Manžel(ka)Marie Čelakovská
Bohuslava Rajská
DětiLadislav Josef Čelakovský
Ludovika Čelakovská
Lidunka Čelakovská
Marie Čelakovská
Hedvika Čelakovská
Jaromír Čelakovský
Bohuslav Čelakovský
Anna Čelakovská
PříbuzníLadislav František Čelakovský (vnuk)
Josef František Frič (švagr)
Karel Tůma (zeť)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Litevské národní písně (1827)

František Ladislav Čelakovský (7. března 1799 Strakonice[1]5. srpna 1852 Praha[2]) byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová.

Pomník F. L. Čelakovského v rodných Strakonicích v místní části Podskalí nad řekou Otavou

Byl synem strakonického tesaře Vojtěcha Čelakovského a jeho ženy Anny, rozené Štefflové. Ve Strakonicích vychodil čtyřletou hlavní školu (jeden rok pro neznalost němčiny opakoval). Od roku 1812 studoval nižší gymnázium v Českých Budějovicích, kde se spřátelil s J. V. Kamarýtem, poté přestoupil na gymnázium v Písku. Po jeho absolvování studoval filozofii v Praze, pro finanční problémy byl nucen přestoupit na lyceum v Českých Budějovicích, odkud byl vyloučen (za četbu Husových děl). Pokračoval pak ve studiu na lyceu v Linci a od roku 1820 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Z profesorů mu imponoval Bernard Bolzano. Spíše než povinným předmětům se věnoval cílevědomému jazykovému a literárnímu sebevzdělávání; při závěrečných univerzitních zkouškách v roce 1822 propadl z logiky, a tak studia nedokončil.

Živil se kondicemi (doučováním), jako soukromý vychovatel (do roku 1829) a na přímluvu K. A. Vinařického mu pražská arcibiskupská konzistoř zadala překlad spisu Aurelia Augustina De Civitate Dei. Roku 1830 dostal nabídku z Ruska, aby spolu s Pavlem Josefem Šafaříkem a Václavem Hankou v Petrohradě založili a řídili slovanskou knihovnu. Čelakovský byl ochoten tento úkol přijmout, ale z nabídky sešlo patrně přičiněním Václava Hanky. František Palacký mu proto zařídil alespoň podporu knížete Rudolfa Kinského. V letech 1829–1842 byl korektorem Časopisu pro katolické duchovenstvo.[3]

Od roku 1833 byl redaktorem Pražských novin, jejichž přílohu Rozmanitosti proměnil (1834) na týdeník Česká Wčela, tento týdeník se brzy změnil na samostatný časopis. V novinách se snažil o politickou i kulturní výchovu čtenáře a jeho hlavním přínosem byla změna v přejímání zahraničních článků přímo z řady cizojazyčných novin, nejen z německých, jak to bylo doposud. Kromě toho navazoval styky i přátelství se zahraničními slavisty a publikoval také jejich práce, například si dopisoval s anglickým slavistou J. Bowringem a osobně se setkal se slovinským básníkem Francem Prešerenem. V roce 1835 byl jmenován suplujícím profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě.

V Pražských novinách uveřejnil 26. listopadu 1835 výhrůžku ruského cara Mikuláše I. k porobeným Polákům, že při sebemenším pokusu o revoluci nechá Varšavu zcela zpustošit, s dovětkem, že takto před 400 lety mluvili tatarští chánové k ruským knížatům.[4] Po stížnosti ruského vyslance ve Vídni Pražským novinám na komentář Čelakovského vůči carovi (nepřímo ho označil za svévolného tyrana)[5] byl odvolán jak z jejich redakce, tak z místa profesora. Další dva roky byl odkázán jen na příležitostné výdělky (zvl. překlady úřední literatury) a na podporu přátel K. A. Vinařického a J. K. Chmelenského. Od r. 1838 působil jako knihovník v rodině Kinských. Ve Vratislavi se stal (1841) profesorem slovanské literatury. Na tamní univerzitě působil až do roku 1849, kdy stejnou funkci získal na pražské univerzitě.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

Dne 2. února 1834 se ve Strakonicích oženil se svou dlouholetou snoubenkou Marií Ventovou (1809–1844)[6] a téhož roku se jim narodil syn Ladislav. Během jeho pobytu ve Vratislavi, kde se usadil s manželkou a čtyřmi dětmi, zemřela 17. dubna 1844 jeho první žena Marie náhle na tyfus. Za příštího pobytu v Praze se zasnoubil s Antonií Reissovou a po sňatku 2. dubna 1845[7] s ní odjel zpět do Vratislavi.

Jeho druhá manželka Antonie Reissová (Bohuslava Rajská) byla sestrou Johanny Reissové, manželky Josefa Františka Friče.[8] V letech 1844 až 1849 vedla častou korespondenci se svou přítelkyní Boženou Němcovou, do které se zapojoval i Čelakovský.[9] Ve druhém manželství se Čelakovským narodily tři další děti. Osmé dítě, dcera Anna, zemřelo tři měsíce po porodu.[10] Manželka Antonie Čelakovská zemřela roku 1852, Čelakovský téhož roku. Ve své závěti ustanovil František Ladislav Čelakovský poručníkem svých dětí svého švagra dr. Josefa Františka Friče. Ten roli poručníka zastával, děti však byly rozděleny do různých rodin, především do rodiny lékaře Václava Staňka; osmnáctiletého syna Ladislava se ujal Jan Evangelista Purkyně.[11]

Syn z prvního manželství Ladislav Josef Čelakovský byl český botanik, profesor pražské univerzity a člen České akademie věd. Další syn Jaromír Čelakovský byl český právní historik, novinář, archivář a mladočeský politik.

Socha Čelakovského ve Strakonicích

Literární působení Čelakovského, zahájené na počátku 20. let, vyrůstalo z humánně pojatých národních a slovanských ideálů, z estetických zásad preromantismu a z konkrétních podnětů Jungmannova kulturního programu, jejž Čelakovský svým dílem tvořivě obohacoval. Měl zvláštní schopnost pronikat do vnitřního smyslu i tvárných principů básnických děl a kriticky vnímat umělecké zkušenosti národní i cizí literatury.

Čelakovský také úmyslně mystifikoval veřejnost, když v letech 1821 až 1823 publikoval několik básní pod jménem Žofie Jandová.[12] Tato fiktivní autorka měla být jako první česká básnířka[13] dokladem vyspělosti české literatury a kultury a anglický překladatel John Bowring ji dokonce zahrnul do své antologie české literatury (Cheskian Anthology).[12]

  • Smíšené básně (1822), lyrika, rozšířeno 1830 pod názvem Kvítí,[14]
  • Dennice, aneb Novoročenka na rok 1825 (1825), almanach, společně s Josefem Chmelou, obsahuje původní i přeloženou poezii,
  • Padesátka z mé tobolky (1837), padesát epigramů reagujících na soudobé společenské dění, zcenzurováno, znovu vydáno až 1918.[15]
  • Růže stolistá (1840), poslední básnická sbírka, obsahuje 100 krátkých básní.[16]
  • Spisův básnických knihy šestery (1847), souborné vydání jeho básní, které sám uspořádal. Obsahuje knihy: Růže stolistá, Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých, Smíšené básně, Epigramy a Antologie.[17]

Ohlasová poezie

[editovat | editovat zdroj]

Ohlasová poezie je umělá literární tvorba související s preromantickým obdivem k folklóru. Využívá postupy ústní lidové slovesnosti a napodobuje ji. První ohlasové pokusy v české poezii nepocházejí od Čelakovského, ale teprve v jeho rukou se vzor lidové slovesnosti stal zdrojem vysokých básnických hodnot.

  • Ohlas písní ruských (1829) – epická básnická sbírka čerpající z ruských bylin. Hrdinou je bohatýr, tj. mladý, krásný muž, který vyniká odvahou; často byli až nadpřirození. Bohatýři bojují na straně obyčejných lidí proti zlu, reprezentovanému nájezdníky (Tatary) nebo i nadpřirozeným protivníkem (čaroděj, příšera). Byliny vznikaly v době tatarských nájezdů na Rusko (kolem r. 1400). Ohlasy jsou postaveny na hrdinské epice a skutečných činech. Bohatýr ve velké většině případů vítězí. U bylin je typický obrácený slovosled, stupňování sloves ke znásobení děje, používají se přechodníky a ustálené výrazy (kalená střela). V některých případech Čelakovský zpracoval motiv z původních bylin: např. Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič, jindy si bohatýra i jeho příběh sám vymyslel: Ilja Volžanin. Vedle hrdinské epiky se ve sbírce vyskytují i satirické nebo komické básně, např. bajka Velký ptačí trh.[18]
  • Ohlas písní českých (1839) – lyrická básnická sbírka. Nejedná se o hrdinskou poezii, ale spíše o satiru, lyriku a milostnou poezii. Používá mnohem prostší verše. Opakováním sloves zdůrazňuje děj, opakují se výrazy. K umělecky nejzdařilejším epickým básním této sbírky patří známá balada Toman a Lesní panna. Některé básně z této sbírky (např. Táhne mračno proti mračnu, Je to chůze po tom světě) později zlidověly.
    Pomník na Olšanech
    [19]

Odlišnost ruské a české lidové poezie charakterizoval Čelakovský srovnáním krajiny obou zemí: ruskou lidovou poezii přirovnal k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům, českou pak k drobným lesíkům, říčkám a potůčkům.

Lidová slovesnost

[editovat | editovat zdroj]
  • Květinové epigramy (1827)
  • Slovanské národní písně
    • 1. díl (1822) obsahuje české, moravské a slovenské písně, věnováno Václavu Hankovi.
    • 2. díl (1825) první kniha obsahuje písně české, moravské a slovenské, druhá kniha pak písně z jiných slovanských jazyků, přičemž každá píseň je uvedena v originále s překladem do češtiny. Věnováno Kazimierzovi Brodzińskému.
    • 3. díl (1827) (původně nebyl plánován) obsahuje písně, které se do předchozích dílů nevešly, věnováno Vuku Karadžićovi.
  • Litevské národní písně (1827), výbor ze sbírky Dainos oder Litthauische Volkslieder od Ludwiga Resy z roku 1825.[20]
  • Mudrosloví národa slovanského v příslovích (1852), sbírka slovanských přísloví, poprvé jsou odlišována přísloví a pořekadla. Jednotlivá přísloví zpracovává a porovnává. Tento soubor obsahuje na 15 000 záznamů tematicky seřazených tak, aby z nich vyplývala soustava tradiční životní filosofie Slovanů. Citaci přísloví doprovází Čelakovský případnými překlady a občas i stručnými poukazy ke zvykům nebo pověstem, k nimž se poutá smysl jednotlivých obrazných rčení. Připojena je sbírka českých národních pořekadel. Velkou nevýhodou tohoto díla je, že není opatřeno rejstříkem. K tomuto dílu patří (ačkoliv nebyla součástí díla) jeho Rozprava o slovanských příslovích uveřejněná v Muzejníku, která tvoří jakýsi úvod tohoto díla.[21]

Vědecká literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Vocabularia linguae Polabicae quae exstant omnia colegit Čelakovský (Slovník polabských Slovanů), rukopisný slovník z roku 1827. Čelakovský chtěl vydat všeslovanský slovník, ale nakonec zpracoval pouze polabské Slovany.
  • Dodatky ke slovníku Josefa Jungmanna (1851),
  • Jazykozpytné rozmlouvání o jménu Slovan (1837)

Posmrtně Matice česká vydala jeho univerzitní přednášky:

  • Čtení o srovnávací mluvnici slovanské (1853),
  • Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národův slovanských (1877).
  • Česká dobropísemnost anebo nejsnadnější způsob naučiti se česky dobře psáti (1839)
  • Krátká mluvnice německého jazyka (1840)
  • Všeslovanské počáteční čtení (chrestomatie), čítanka, dva díly:
    • Z písemnictví polského (1850)[22]
    • Z písemncitví ruského (1852)[22]
  • Malý výbor z veškeré literatury české (1851), toto dílo bylo pravděpodobně zamýšleno jako učebnice, ale stal se z něj velmi populární přehled české literatury.[23]
  • Česká čítací kniha pro první a druhou gymnaziální třídu 1. (1851), 2. (1852), 3. (1856) – tři díly čítanek pro gymnázia napsané na žádost hraběte Leopolda Lva Thuna-Hohensteina, tehdejšího ministra školství.[24]

Překládal z němčiny, angličtiny a latiny.

Pozůstalost

[editovat | editovat zdroj]
  • Literární pozůstalost v Památníku národního písemnictví v Praze obsahuje kromě rukopisů jeho prací bohatou korespondenci s více než 100 osobami (např. s Vukem Karadžičem, J. E. Purkyněm nebo Václavem Staňkem, který byl po smrti jeho druhé ženy poručníkem jeho dětí)[25].

Posmrtné připomínky

[editovat | editovat zdroj]
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matrika zemřelých, sv. Vojtěch, 1825-1853, snímek 274 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-09-28]. Dostupné online. 
  3. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Čelakovský František Ladislav, s. 47. 
  4. Národní knihovna České republiky
  5. BERÁNKOVÁ, Milena. Český periodický tisk do roku 1918. Praha: Novinář, 1981. S. 69 – 89. 
  6. Matrika oddaných Strakonice, 1822-1838, snímek 64 [online]. SOA Třeboň [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. 
  7. Matrika oddaných, P. Marie Sněžná, 1831-1851, snímek 171 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. 
  8. Archivovaná kopie. www.muzeumbn.cz [online]. [cit. 2013-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  9. NĚMCOVÁ, Božena. Korespondence I. (1844-1852). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-162-x. S. 17–139. 
  10. Matrika zemřelých, P. Marie Sněžná, 1831-1865, snímek 172 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  11. POKORNÁ, Magdaléna. "Spočítané dětství" sourozenců Čelakovských [online]. Karolinum.cz [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  12. a b FRANČÍKOVÁ, Dáša. Women as Essential Citizens in the Czech National Movement. Lanham, Boulder, New York, London: Lexington Books, 2017. Dostupné online. S. 11. (anglicky) 
  13. František Ladislav Čelakovský [online]. Český rozhlas [cit. 2019-10-12]. Dostupné online. 
  14. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Smíšené básně [online]. Praha: Jan Laichter, 1913 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  15. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Padesátka z mé tobolky [online]. Praha: Veraikon, 1918 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  16. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Růže stolistá [online]. Praha: J. Bačkovský, 1941 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  17. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Spisů básnických knihy šestery [online]. Praha: Jan Laichter, 1913 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  18. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní ruských [online]. Praha: Kvasnička a Hampl, 1926 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  19. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Ohlas písní českých [online]. Praha: Jindř. Bačkovský, 1936 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  20. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Litewské Národnj Pjsně [online]. Praha: Jan Host. Pospjssil, 1827 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  21. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Mudrosloví národů slovanských [online]. Praha: Pavel Prokop, 1940 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  22. a b Forst et alii, 1985, s. 427
  23. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Malý výbor z veškeré literatury české [online]. Praha: B. Tempský, 1872 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  24. ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Česká čítací kniha pro druhou třídu nižšího gymnasia [online]. Praha: B. Tempský, 1875 [cit. 2021-10-14]. Dostupné online. 
  25. Archivovaná kopie. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-01-25. 
  26. Čelakovský, František Ladislav [online]. Pamětní desky v Praze [cit. 2020-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-03. 
  27. František Ladislav Čelakovský na Podskalí [online]. Město Strakonice [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 95–96. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 41–47.  Dostupné online
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 282–306.  Dostupné online
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 424–430. 
  • HEJRET, Jan. Frt. Ladislav Čelakovský. Telč na Moravě: E. Šolc, 1899. Dostupné online. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 65–66. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 273–274, 329–330, 340–341, 352. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 74–75. 
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 38. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 38–39. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 10. sešit : Č–Čerma. Praha: Libri, 2008. 503–606 s. ISBN 978-80-7277-367-1. S. 569–570. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Díla online

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]