Barokní literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Titulní list Poutníka cherubínského (1674), sbírky básní slezského mystika Angela Silesia

Barokní literatura nebo také literatura doby baroka je literatura, která byla napsána v období baroka, tedy v 17. století, popřípadě ještě v první třetině 18. století. Její časové vymezení může lišit podle zemí a podle badatele. Václav Černý dával počátek barokní éry do souvislosti s dobovými náboženskými válkami v jednotlivých oblastech (třicetiletá válka, anglická občanská válka, hugenotské války) a navazujícím pocitem zmaru a nicotnosti člověka a světa.[1] Ve Francii je literatura tohoto období často označována za raný klasicismus, byť zejména v novějších textech se již hovoří i o francouzské barokní literatuře.[2] Někteří moderní badatelé, například Miloš Sládek nebo Jan Malura, také upozornili na značnou kontinuitu mezi obdobím humanismu a barokem, například ve způsobu rozšiřování literárních textů, tématech děl, silném vlivu antiky nebo převládajících žánrech. Malura proto za vhodnější označil pojem literatura raného novověku, do nějž lze zahrnout díla vzniklá zhruba mezi lety 1550 a 1750.[3]

Kromě antických a humanistických zdrojů čerpala barokní literatura silně také ze středověkého písemnictví. K nejvýznamnějším žánrům patřila legenda, duchovní píseň a kázání, objevovaly se podrobné historiografické spisy, rozvíjela se duchovní i světská lyrika. Obzvláštní důraz byl kladen na vynalézavost a dokonalost formy. Po celé Evropě vznikal typ poezie vystavěný na rafinovanosti, nepřímém naznačování a složitých metaforách: v Itálii marinismus, ve Španělsku góngorismus, v Anglii metafyzické básnictví, ve Francii preciózní literatura.[4] Rétorická obratnost, důvtip a schopnost nalézání překvapivých vztahů se uplatňovala také v kázáních, v jejichž konceptuální poloze šlo o nalézání nečekaných souvislostí a jiskřivou rozumovou argumentaci.[5]

Charakteristika

Barokní literatura navazuje na antické a humanistické písemnictví, což ve spojení s důrazem na náboženství často vede k fantastickým analogiím a mísení motivů nebo postav klasického starověku či pohanství a motivů křesťanských. Jedním z klíčových motivů je vanitas, marnost, vedoucí k časté tematizaci smrtelnosti a smrti jako cíle a smyslu lidského života. Často se objevuje rovněž obraz světa jako divadla, iluze nebo snu. Významnou hodnotou je pro barokní spisovatele vynalézavost, nejčastěji v oblasti jazyka (anagramy, akrostichy, zvukomalebnost textů) a obraznosti (prácemi s metaforami, alegoriemi, podobenstvími, emblematikou a podobně).[6] Miloš Sládek však upozornil, že tato témata, pojímivost a divadelnost světa, jsou spjatá nejen s barokním myšlením, ale přinejmenším ve stejné míře také s pozdním humanismem. Dynamičnost a překvapivost, často uváděné jako typické atributy literárního baroka, jsou podle něj typické až pro pozdější fáze této epochy, v českém prostředí od 80. a 90. let 17. století. Významnou roli má tak spíše postupné rozbití objektivního humanistického ideálu krásy, k němuž spisovatel směřuje: nově se prosadivší pojetí estetiky chápe krásu jako relativní kategorii, odvislou od lidského vkusu, očekávání a vztahu k autoritám.[7]

Zkoumání barokní literatury

Povahou a vymezením baroka se v rámci moderní české literární vědy zabývali především Václav Černý a Zdeněk Kalista. Jako vykladači a kritikové barokních textů se uplatnili také František Xaver Šalda, Arne Novák, Herbert Cysarz, Antonín Škarka, Josef Válka, Zdeněk Rotrekl a Alexandr Stich. K důležitým editorům výborů barokních textů lze zařadit především Josefa Vašicu a Viléma Bitnara.[8]

Barokní literatura v jednotlivých zemích

České země

Podrobnější informace naleznete v článku Česká barokní literatura.
Jan Amos Komenský, představitel české exilové barokní literatury

V české literatuře se barokní tendence začínají naplno projevovat po bitvě na Bílé hoře (1620), v souvislosti s rekatolizací a emigrací nekatolické inteligence. Václav Černý české baroko rozdělil na předbarokní generaci (protobaroko), čtyři barokní generace v letech 1620 až 1740 a takzvané baroko po baroku. K předbarokní generaci (před rokem 1620) se řadí renesanční a humanističtí spisovatelé, kteří baroko připravovali (například Karel starší ze Žerotína), jakož i raná tvorba jezuitského řádu v českých zemích. Nejvýznamnějším tvůrcem první barokní generace (1620–1650) byl Adam Michna z Otradovic, autor kancionálů, mezi protestantskými exulanty pak myslitel Jan Amos Komenský a historikové jako Pavel Stránský ze Zap nebo Pavel Skála ze Zhoře. Druhou barokní generaci (1650–1680) reprezentuje jezuitský historiograf Bohuslav Balbín a básníci Bedřich Bridel a Felix Kadlinský. K třetí generaci (1680–1710) se řadí kupříklad historik Jan František Beckovský nebo kazatel Matěj Václav Šteyer. Ze čtvrté barokní generace (1710–1740) je nejznámější jezuitský cenzor a básník Antonín Koniáš. K pobarokní tvorbě (1740–1780) se řadí zejména lidové texty.[9]

Itálie

V italské literatuře bylo baroko tradičně ohraničováno smrtí Torquata Tassa (1595), znamenající konec manýrismu, a založením literární akademie Arcadia (1690), se kterou začalo rokoko. Literární historikové se této části dějin italské literatury věnovali nejméně, neboť byla dlouho považováno za nejúpadkovější.[10] Italská barokní kultura 17. století byl určována především marinismem. Vychází z díla básníka Giambattisty Marina (1569–1625) a desítek jeho epigonů, píšících složitou a vyumělkovanou poezii.[11] Nejnapodobovanějším dílem se stal Marinův Adonis (1623), vzor vytříbenosti a preciznosti. Poetické i prozaické texty tohoto období byly proto často spíše řečnickými cvičeními.[12]

Jiří Pelán nicméně uvedl, že jako první a klíčovou osobnost italského baroka by měl být z komparatistického pohledu přijímán Torquato Tasso, obvykle chápaný jako reprezentant závěrečné fáze renesance nebo představitel manýrismu. Teprve v kontextu Tassovy tvorby, zejména jeho nábožensko-hrdinské epopoje Osvobozený Jeruzalém (1580) je pak možné uchopit vnitřní dynamiku italského baroka. Ta je založena na marinistickém přetvoření tassovského odkazu tím, že že byla potlačena síla jeho obsahu (svár pravdy a bludu, mravního kladu a záporu, touhy a povinnosti) a nahrazena vynalézavou hrou s formou. Tassovy mučivě erotické a tělesné důrazy se například proměnily v galantní milostná dobrodružství.[13]

Španělsko

Španělské baroko je spojeno především s neobyčejným rozkvětem dramatu. Na hranici renesance a baroka stojí Lope de Vega, autor více než dvou tisíc dramat, oblibu získal především Ovčí pramen (1619). K Lopeově škole se řadí také Tirso de Molina. Nejproslulejším dobovým španělským dramatikem se však stal Pedro Calderón de la Barca, intelektuálně založený tvůrce milostných komedií, krvavých dramat pohaněné cti a her zkoumajících duchovní a mravní zákonitostí lidských osudů. Napsal dramata jako Znamení kříže (asi 1625), Život je sen (1635) nebo Lékař své cti (1637). Také on dal vzniknout celému dramatickému směru, Calderónově škole.[14]

Nejvýznamnějším španělským barokním básníkem je Luis de Góngora y Argote, spojující silnou citovost s neobyčejnou schopností vynalézavé básnické konstrukce pohybující se na hranici srozumitelnosti. Objevení četný napodobitelů jeho poezie vedlo k vzestupu góngorismu.[15] Konkurenčním směrem byl pak konceptismus, založený naopak na rafinovaných poetických hrách s myšlenkou a jejím originálním vypointování. Jeho tvůrcem a čelným představitelem se stal Francisco de Quevedo.[16]

Myšlenky konceptismu ovlivnily též homiletiku. Konceptuální kázání, postavené kolem nové, překvapivě odhalené hluboké myšlenky, ostrovtipně vyjádřené a potvrzené výrokem autority, se rozšířilo po celé Evropě. Teoreticky tento způsob kázání popsali Emanuele Tesauro a Baltasar Gracián.[17]

Německo

Frontispis barokního románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668)
Podrobnější informace naleznete v článku Německá barokní literatura.

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, nejvýznamnější prozaik německé barokní literatury, využil ve svých textech osobní zážitky z třicetileté války. Jeho nejslavnějším dílem je Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668), lidově laděný román s pikareskními a nevybíravě satirickými prvky.[18]

Německá barokní poezie formálně a metricky stavěla na Knížce o německém básnictví (1624) Martina Opitze. Zejména na něj navazovala slezská básnická škola, jejímž patrně nejslavnějším představitelem je Angelus Silesius.[19] Pozdní baroko v německé poezii reprezentuje druhá německo-slezská poetická škola, pod niž spadají básníci jako Daniel Casper von Lohenstein nebo Christian Hoffmann von Hoffmannswaldau. Vyznačuje se zjemnělou oduševnělostí a dekorativností.[20] Za největšího z německých básníků a dramatiků 17. století je nicméně považován Andreas Gryphius.[21] V jeho básnickém díle se objevují motivy zániku a rozkladu – pouze prostřednictvím hrůzostrašných obrazů mrtvých se člověk může poučit o životě a věčnosti, jak Gryphius ukázal například v básni Myšlenky o krchovu, místě odpočinku zesnulých (1657).[22]

Anglie

Britští badatelé dříve dříve zahrnovali anglickou literaturu první poloviny 17. století do klasicismu nebo užívali označení „pozdní renesance“, s tím, že renesance končila teprve Bunyanovým alegorickým románem Poutníkova cesta (1678).[23] Ani moderní anglické literární věda však koncept baroka plně nepřijala. Hovoří-li se v anglickém kontextu o baroku, pak téměř vždy jen v souvislosti s takzvanými metafyzickými básníky, k nimž se řadí především John Donne.[24] Za nejbaroknějšího z anglických metafyziků je považován Richard Crashaw.[25] K barokní literatuře bývá ale někdy zařazován také John Milton, známý jako autor duchovního eposu Ztracený ráj (1667), rozsáhlé skladby tematizující svobodnou vůli, hřích a mravní zápas člověka se zlem. Václav Černý nazývá Miltona představitelem atletického a militantního baroka.[26]

Baroko jako časově neohraničený literární fenomén

Protiklad k badatelům, kteří vidí barokní literaturu (či umění vůbec) jako v minulosti uzavřenou a zkompletovanou epochu, tvoří myslitelé vnímající baroko jako obecnější jev, který může mít nové projevy v různých dobách. Švýcarský historik umění Heinrich Wölfflin zavedl v roce 1915 myšlenku klasicismu a baroka jako neustále se vracejících podob umění, přičemž klasicismus označuje vrcholnou fázi, zatímco baroko úpadkovou. Tato úvaha není obecně přijímána, silně však úvahy o baroku ovlivnila.[27] Robert Pynsent chápal českou literaturu jakožto určovanou barokním duchem, jako barokní kontinuum od středověku po 20. století.[8] Zdeněk Rotrekl ve studii Barokní fenomén v současnosti (1995) zdůraznil přítomnost zřetelných stop barokního dědictví dlouho po skončení historického baroka, například u Jakuba Demla, Jana Zahradníčka nebo Františka Halase, a to mimo jiné v jejich zkratkovitých genitivních metaforách („hrad smrti“, „jílec myšlenky“, „rakev stínů“ apod.).[28] Barokní fenomén je podle Rotrekla diskontinuitně rozprostřen po celé české kultuře a v podobě existenciálních a vroucně duchovních pocitů vyšlehává v dílech autorů, kteří o historickém baroku třeba ani nevědí.[29]

Reference

  1. ↑ ČERNÝ, Václav. Barokní divadlo v Evropě. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2009. 246 s. ISBN 978-80-87053-33-1. S. 16. 
  2. ↑ ČERNÝ, Václav. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus. Jinočany: H & H, 2005. 678 s. ISBN 978-80-7319-011-8. S. 18. 
  3. ↑ MALURA, Jan. K charakteristice baroka v české literatuře. Česká literatura. 2005, roč. 53, čís. 3, s. 383–384. ISSN 0009-0468. 
  4. ↑ Černý (2009), s. 33–35.
  5. ↑ VAŠICA, Josef. Eseje a studie ze starší české literatury. Opava: Verbum, 2001. 359 s. ISBN 978-80-238-7570-6. S. 220. 
  6. ↑ BORSÒ, Vittoria; TRÁVNÍČEK, Jiří. baroko, literární teorie. In: NÜNNING, Ansgar; TRÁVNÍČEK, Jiří; HOLÝ, Jiří. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 978-80-7294-170-4. S. 61.
  7. ↑ SLÁDEK, Miloš. Ukotvenost a ukotvitelnost pojmu barok v českých literárních vodách aneb Žvavý článek pro vyvolání diskuse. Česká literatura. 2005, roč. 53, čís. 3, s. 311–313. ISSN 0009-0468. 
  8. ↑ a b Borsò, Trávníček (2006), s. 62.
  9. ↑ ČERNÝ, Václav. Až do předsíně nebes: čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha: Mladá fronta, 1996. 457 s. ISBN 978-80-204-0588-3. S. 278–336. 
  10. ↑ CHERCHI, Paolo. The Baroque. In: BRAND, Peter; PERTILE, Lino. The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ISBN 978-0-521-66622-0. S. 301.
  11. ↑ PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Praha: Karolinum, 2007. 621 s. ISBN 978-80-246-1299-7. S. 352. 
  12. ↑ PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 493 s. ISBN 978-80-7106-152-6. S. 175–176. 
  13. ↑ Pelán (2007), s. 352–353.
  14. ↑ Černý (2009), s. 77–100.
  15. ↑ ČERNÝ, Václav. Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka. Praha: Mladá fronta, 1967. 280 s. S. 273. 
  16. ↑ Černý (2005), s. 253.
  17. ↑ MAROSZOVÁ, Jana. Vera mundi lumina: Výbor dominikánských barokních kázání. Praha: Karolinum, 2016. 356 s. ISBN 978-80-246-3148-6. S. 52. 
  18. ↑ STROMŠÍK, Jiří. Grimmelhausen a barokní literatura. In: VON GRIMMELSHAUSEN, Hans Jakob Christoffel. Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Praha: Odeon, 1976. S. 493–495.
  19. ↑ Černý (2009), s. 42.
  20. ↑ Černý (2009), s. 33.
  21. ↑ SPAHR, Blake Lee. Andreas Gryphius: A Modern Perspective. Drawer, Columbia: Camden House, 1993. 168 s. ISBN 978-1-879751-65-1. S. ix. 
  22. ↑ Spahr (1993), s. 65.
  23. ↑ FRIEDERICH, W. P. Late Renaissance, Baroque or Counter-Reformation?. The Journal of English and Germanic Philology. 1947, roč. 46, čís. 2, s. 132. ISSN 0363-6941. 
  24. ↑ SEGEL, Harold B. The Baroque Poem: A Comparative Survey. New York: Dutton, 1974. 328 s. ISBN 978-0-525-06118-2. S. 3–14. 
  25. ↑ WILKINSON, D. R. M. Sospetto D’Herode: A Neglected Crawshaw Poem. In: JANSSENS, Gerardus Antonius Maria; AARTS, Flor. Studies in Seventeenth-century English Literature, History and Bibliography. Amsterdam: Rodopi, 1984. ISBN 978-90-6203-736-0. S. 233.
  26. ↑ Černý (1967), s. 277.
  27. ↑ Borsò, Trávníček (2006), s. 59.
  28. ↑ ROTREKL, Zdeněk. Skryté tváře. Brno: Atlantis, 2005. 535 s. ISBN 978-80-7108-268-2. S. 308. 
  29. ↑ Rotrekl (2005), s. 321.

Literatura

Literární epochy, proudy a směry
Starší literatura
17. a 18. století
19. století
Modernismus
Avantgarda
Další směry 20. století
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Barokní_literatura&oldid=16483850“