Mnichovská dohoda

Fotografie z průběhu Mnichovských jednání - zleva: Neville Chamberlain za Velkou Británii, Édouard Daladier, zástupce Francie, Hitler za Nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii

Mnichovská dohoda (označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla podepsána 30. září 1938 o 2:30 SEČ v Mnichově). Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Dodnes je odstrašujícím příkladem politiky ústupků („smiřování“, angl. appeasement).

Příčiny Mnichovské dohody

Představy v roce 1931 o uzavřenosti Československa v německém prostoru po Anšlusu. V době Mnichovské dohody si územní nároky vůči Československu dělalo nejen Německo (rozšířené o Rakousko) a Maďarsko, ale i Polsko. Jedinou „přátelskou hranicí“ tak byl krátký úsek československo-rumunské hranice na úplném východě Československa.

Budova (dnešní Musik Hochschule), ve které došlo k podpisu Mnichovské dohody

Od roku 1933, kdy se v Německu chopili moci nacisté, bylo Československo ve vážném nebezpečí stran německé expanze, která měla své motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ), strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Tomuto nebezpečí se Československo snažilo čelit jak budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění, tak i posilováním spojeneckých svazků se západními velmocemi (Francie) a nově i Sovětským svazem.

Naproti tomu Francie, hlavní spojenec Československa, neměla zájem o další krvavý konflikt s Německem, pokud by vítězství nebylo předem dostatečně pojištěno spojenectvím s dalšími velmocemi, především Velkou Británii a SSSR. Podstatnou slabinou těchto záměrů bylo, že vláda Velké Británie v té době považovala za hlavní nebezpečí pro Britské impérium Sovětský svaz a neměla tedy velký zájem bránit v německé expanzi na východ.

Německé nároky vůči Československu pak byly před světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který nastavil Německu příliš tvrdé podmínky po první světové válce, a také naplnění přirozeného práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Skutečnost, že nacisté sami ve své zemi utlačují národnostní a náboženské menšiny a navíc že neplní sliby (nároky vůči Československu, stejně jako anexe Rakouska byly dříve kategoricky popřeny) byla přitom záměrně přehlížena. Důsledkem toho všeho bylo, že západní velmoci, na jejichž pomoc při obraně proti německé agresi československá vláda nejvíce spoléhala, měly spíše snahu se s nacisty dohodnout, a to i za cenu obětování Československa. Československo bylo připraveno se bránit, protože čekalo útok Hitlera. (Němečtí generálové byli připraveni v případě napadení Československa a vypuknutí války s Anglií a Francií zatknout Adolfa Hitlera).

Mnichovská krize

Titulní strana Večerního Českého Slova 22. září 1938

Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana (SdP) ho ihned zpochybnila a zavrhla.

Dne 17. října 1937 došlo v Teplicích k zinscenovanému incidentu poslance SdP K. H. Franka s policií, při němž Frank bezdůvodně napadl a zranil tři policisty, což však bylo henleinovskou propagandou zneužito a vyloženo jako útok proti sudetoněmeckému poslanci (tzv. Teplický incident). Docházelo k neustálému stupňování sudetoněmeckých požadavků vůči vládě Československa, v jejichž pozadí stály zájmy Adolfa Hitlera. 20. února 1938 Hitler prohlásil, že mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu.

V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. 28. března 1938 navštívil Konrád Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že SdP musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu, který měl krycí název "Fall Grün".

24. dubna 1938 byly Henleinem na sjezdu SdP předloženy tzv. Karlovarské požadavky, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné. V květnových volbách do obecních zastupitelstev získala SdP kolem 90% hlasů německých voličů. 30. května Hitler vydal podrobné válečné směrnice k útoku na Československo. Dne 30. června 1938 bylo čs. vládou schváleno znění tzv. národnostního statutu, který byl velkým ústupkem vůči sudetským Němcům, avšak i tento dokument byl SdP v duchu „doporučení“ Adolfa Hitlera odmítnut.

Soubor:MO S-19(c).jpg

Československé pohraniční opevnění

3. srpna 1938 zahájil britský lord Walter Runciman pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis. Počátkem září byl československou vládou schválen Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek, který vznikl na základě přímých rozhovorů vyjednavačů SdP, a který vycházel v zásadě vstříc většině požadavků Karlovarského programu. Tento plán přijala jak Runcimanova mise, tak část z umírněnějších předáků SdP, kteří uznávali, že plní většinu Karlovarského programu. Po Henleinových dalších jednáních s Hitlerem ale SdP 7. září vyprovokovala incident v Moravské Ostravě, jehož vedení SdP využilo jako záminku k úplnému a konečnému přerušení jednání s prezidentem a vládou. Dne 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler nevybíravě zaútočil proti Československu a proti prezidentu Benešovi, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Nepokoje byly za dva dny Československou armádou i četnictvem potlačeny a vedoucí činitelé SdP uprchli do Německa.

15. září 1938 se sešel Adolf Hitler s britským ministerským předsedou Chamberlainem na Berghofu, kde Hitler žádal připojení českého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek, upozornil jen na potřebu porady s Francií a s Runcimanem a na nutnost překonání "praktických potíží." 16. září odletěl lord Runciman z Prahy a na zasedání britského zahraničního výboru podpořil Chamberlainovu politiku. 17. září byl Adolfem Hitlerem a Konrádem Henleinem schválen vznik Sudetoněmeckého freikorpsu, který zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek Stráže obrany státu (SOS) tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně zbaběle ze zálohy. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa

Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1983-1017-312, Anschluss sudetendeutscher Gebiete.jpg

Demonstrace Čechů proti přijetí Hitlerových požadavků 22. září 1938

19. září vyzvaly vlády Anglie a Francie československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50% německého obyvatelstva Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla. 21. září však vyslanci Velké Británie a Francie předložili Československu ultimativní požadavky, na což vláda přistoupila. Toto rozhodnutí však vyvolalo v Československu demonstrace, které požadovaly, aby byl svolán parlament a aby byla ustavena vláda skutečné obrany státu. Téhož dne vystoupil na obranu Československa ve Společnosti národů sovětský ministr zahraničí Maxim Litvinov, který podrobil nátlak na ČSR velké kritice.

22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky. 26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že "vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu." Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. 9. československá vláda mnichovský diktát přijala. (Na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval např. náčelník francouzské vojenské mise v ČSR generál Louis Faucher nebo První lord admirality Duff Cooper).

Dopady na Československo

Pomnichovské ztráty ČSR (fialová-připadlo Německu na základě Mnichovské smlouvy, modrá - k Polsku na základě ultimáta polské vlády, růžová-k Maďarsku po první vídeňské arbitráži)

Neville Chamberlain oznamuje, že podpisem Mnichovské dohody "přinesl mír"

Československu byl výsledek jednání jen oznámen i přes to, že v Mnichově měl svého zástupce – velvyslance Mastného, který měl tu smutnou povinnost oznámit výsledek jednání vládě. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše byl zvolen novým prezidentem Emil Hácha.

Důsledkem této dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území na hranicích s Německem, které náležely zemím Koruny české od středověku. Docházelo k pronásledování německých antifašistů a Židů a k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. Československo dále přišlo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat až v roce 1936. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době všeobecná mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy vláda Milana Hodži podala demisi. Přijala totiž anglo-francouzskou nótu, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, tedy oblasti, kde žije víc než 50 % Němců.

Těsně před půlnocí 30. září odevzdala polská vládě vládě československé ultimátum, ve které požadovala značnou část Těšínska (tzv. Zaolzie), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariš. Československá vláda s ultimátem následující den souhlasila. K dalším územním ztrátám Československa nastalo na začátku listopadu 1938, kdy ve Vídni skončila arbitrážní jednání o československo-maďarské hranici. Ve dnech 5.-10. listopadu muselo Československo odstoupit část jižního a východního Slovenska jakož i téměř polovinu Podkarpatské Rusi Maďarsku. Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km² a 4 879 000 obyvatel.

Zahraničně-politické

Československým orgánům bylo ze strany Velké Británie a Francie dáno jasně najevo, že v případě napadení Československa vojsky nacistického Německa nebudou plnit své vojenské závazky a záruky, vyplývající z již dříve uzavřených spojeneckých smluv. Proto Mnichovskou dohodu začali českoslovenští politici a noviny označovat různými výrazy, např. zrada Západu, O nás bez nás, Mnichov, Mnichovská zrada a zrada spojenců. Na protest proti podepsání Mnichovské dohody rezignoval 1. lord admirality Duff Cooper.

Vojenská příprava

Československo dokázalo během 5 dnů shromáždit 1 128 000 vojáků a bylo připraveno se bránit. Československá armáda jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena. Německo obklopovalo Československo z velké části ze severu i z jihu a samozřejmě ze západu. Útok ze všech stran na západní polovinu státu by byl nejspíše zdrcující (což byl také jeden z argumentů, které padly při jednání o dohodě) a donutil armádu stáhnout se na území Slovenska, odkud by mohl být veden odpor.^[zdroj?] Díky členství v Malé Dohodě a dlouhodobé přípravě byla armáda připravena na válku proti Maďarsku, které celou meziválečnou dobu otevřeně vystupovalo proti státům, které zabraly jeho bývalé území, nepočítalo se však se zhoršením situace s Německem. Ke konci 30. let však začala být Malá Dohoda již zjevně nefukční; v Jugoslávii došlo k politickým turbulencím a zcela se změnila politická mapa

Československé jednotky vynikaly vysokou morálkou a schopností improvizace, to lze ovšem říci i o jejich německém protějšku. Mobilizačního rozkazu neuposlechlo zhruba 126 tisíc mužů, z toho 100 tisíc Němců.^[zdroj?] Polovina československých Němců tak mobilizačního rozkazu uposlechla. Samozřejmostí je, že jednotky, kde Němci sloužili, nebyly většinou dislokovány v kritických oblastech, nebo v první linii (obvykle týlové jednotky a zásobování). Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci.

Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny nebyla ani 50 % a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které bylo zastaralé a nebylo schopno obstát v bojích s modernější a početně silnější Luftwaffe. Nebyla vybudována kvalitní hlásná služba, německé Luftwaffe by se pravděpodobně podařilo proniknout do středu Čech dříve, než by zastaralé československé stíhačky stačily vzlétnout. ČSR ovšem nezaostávala v mechanizaci pěchoty, disponovala sice pouze lehkými tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, ty ale předčily většinu německých typů tanků, jež měl wehrmacht k dispozici. Hovoří o tom například skutečnost, že typy Pz I a Pz II bylo možno prostřelit bočně z kulometu nebo pušky. Celkem mělo Německo 2500 tanků (z toho asi 200 typů Pz III a Pz IV) proti 350 tankům československým (dalších několik desítek bylo v září 1938 zabaveno z výroby pro export).

Německé tanky Pz I a Pz II měly být velmi poruchové a sám tvůrce německých tankových vojsk Heinz Guderian je údajně svému führerovi nedoporučil k masovému nasazení. Různými technickými problémy ale trpěly i československé tanky LT vz. 34 a LT vz. 35, proto byla v roce 1938 zadána zakázka na výrobu nových tanků LT vz. 38, které se později ukázaly jako nejlepší lehké tanky začátku války. Tanky LT vz. 38 se bohužel začaly vyrábět až na jaře 1939 již pro německou armádu a do možného konfliktu na podzim 1938 by zasáhnout nijak nemohly. Českoslovenští stratégové v logistickém plánování počítali až s půl rokem, který by naše jednotky byly nuceny bez zásobování z týlu prožít (samozřejmě za předpokladu pomoci spojenců). Ostatně, velkou roli zde hraje i horský pás, který umožňuje proniknout na československé území jen na 4 hlavních směrech - na Náchod, Cheb, Brno a případně Nakléřovským průsmykem.

Přes očekávanou odvahu a bojovou rozhodnost Československé armády, nemohla vojska společného státu dlouhodobě odolávat mnohem silnějšímu nepříteli. Nemohla okamžitě počítat s žádnou pomocí od spřátelených armád, právě naopak. Musela počítat s tím, že Maďarsko a Polsko využijí jejího oslabení u svých hranic a pokusí se přiživit na německé kořisti (tak jako tomu bylo po této dohodě). Diskuse o možnosti obrany budou pravděpodobně stále přetrvávat. Na jedné straně tak stojí přesvědčení, že díky kvalitě opěvnění byla možnost se ubránit. Na straně druhé názor, že jde pouze o "zbožné mýty o možnosti ubránit se" a že jsou naprosto nereálné^[zdroj?] a jsou pouze v rovině přání a hrdosti na kvalitu opevnění. Nicméně faktem zůstává, že ČSR byla spolu s Rakouskem jedinou zemí v Evropě, která se Hitlerovi vzdala bez boje. Že se lze postavit papírově silnějšímu soupeři bez pomoci ze zahraničí ukázalo ve stejné době Finsko svou obranou proit agresi SSSR. I v případě Československé války s Německem lze jen odhadovat, jaký by byl vojenský a mezinárodně politický dopad - je možné, že by vše skončilo z pohledu ČSR katasrofou, stejně tak je možné, že by byl uzavřen nějaký přijatelnější mír nebo, že by západní mocnosti změnily názor. Navíc, wehrmacht nebyl plně připraven na válku tohoto typu, jednotky nebyly na plných stavech a stále probíhala postupná mobilizace. Německá armáda byla stavěna na rychlé průniky tankových jednotek následovaných pěchotou ale v případě války s ČSR by byla nucena obléhat a dobývat několika liniový systém opevnění, doplněný dalšími obrannými prvky (zákopy, záseky, protitankovými překážkami aj.)^[zdroj?], navíc neměla přesné informace o typech bunkrů ani zbraně, kterými by je efektivně a rychle vyřadila z boje a to především proto že na většinu objektů nebylo možno vést přímou palbu.

Očekávat pomoc Sovětského svazu se ukázalo být nemožné^[zdroj?], protože

• Sovětský svaz se ve spojenecké smlouvě mezi Československem, Francii a SSSR zavázal, že pomůže Československu jen v případě, že Československu pomůže Francie.
• Přesun Rudé armády do Československa, by musel směřovat přes území Polska či Rumunska. Přechod přes Polsko by byl zcela nemožný, protože Polsko samo bylo zainteresováno v anexi českého Těšínska, navíc vztahy mezi Polskem a SSSR byly od konce první světové války velmi napjaté (vzhledem k územním sporům a častým střetům). Rumunsko však bylo Československým partnerem v Malé dohodě, a přestože se SSSR mělo velmi napjaté vztahy (z důvodu dnešní Moldávie, která patřila v této době Rumunsku, ale současně si jí nárokoval SSSR), po Mnichovu umožnilo^[zdroj?] přesun Rudé armádě koridorem v Besarábii letecky, nebo po železnici. Spojení přes Rumunsko by však znamenalo transport dlouhý a po tratích či cestách, které by nebyly využitelné pro transport většího množství techniky i lidí. Dříve než by sovětská armáda mohla účinně zasáhnout, bylo by pravděpodobně Československo obsazeno německou armádou. Možnost transportu sovětských vojsk přes Rumunsko nebyla nikdy využita.

Poté, kdy Československo ztratilo své pohraniční opevnění, které podle Mnichovské dohody muselo vojsko do 10 dnů opustit bez toho, že by pevnosti poškodilo, nebylo pro Hitlera těžké zbytek státu obsadit. K tomu došlo 15. března 1939, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) a na Slovensku o den dříve Slovenská republika.

Ekonomika a doprava

Odstoupením pohraničních území Německu, Polsku a Maďarsku byla pozice Československé republiky značně oslabena. Země ztratila podstatnou část svého území, což znamenalo přetrhání dlouholetých vazeb, hlavně v ekonomice a dopravě. Musela být přeorganizována železniční síť, neboť některé do té doby hlavní železniční trati (přes Českou Třebovou, Český Těšín, či Košice) se nyní staly peážními, tedy vedenými přes cizí území. Byly vypracovány projekty nových tratí a stejně byl upraven i projekt první československé dálnice. Páteřní spoje nyní procházely přes Havlíčkův Brod, Vsetín, či Martin. Spojení s Podkarpatskou rusí, které bylo vybudováno po vzniku republiky, bylo nyní na území Maďarska a bylo jej nutné opět vystavět.

Oblasti, které získalo hlavně Německo, byly průmyslově poměrně dobře rozvinuté a provázané se zbytkem Československé republiky, neboť se jednalo o souvislé území v podstatě již od začátků zprůmyslnění tehdejšího Rakouska. Hospodářská krize zasáhla právě tyto oblasti ale silněji než české vnitrozemí, neboť již na počátku 30. let se Sudety ekonomicky orientovaly na Německo, které bylo poměrně blízko. Ekonomický potenciál těchto oblastí mohla Třetí říše velmi snadno využít. Hůře na tom bylo již Maďarsko, které získalo hlavně území zemědělského charakteru.

Dohady o platnosti smlouvy

Odstraňování československých pohraničních sloupů Sudetskými Němci

Sudetští Němci vítají představitele nacistického Německa

Ačkoli jak francouzská, tak britská vláda uznaly, že podpis jejich představitelů pod dohodou byl vážnou politickou chybou, velké problémy jsou s uznáním její neplatnosti od samého počátku (ex tunc).

V roce 1938 byli všichni signatáři dohody, i Československo, taktéž signatáři Briand-Kelloggova paktu, ve kterém byla válka jako prostředek pro řešení mezinárodních sporů a neshod odsouzena. Na základě jeho článku 2 se mají řešit neshody jakékoliv povahy jen pokojnými prostředky, z jehož pohledu by se na Mnichovskou dohodu mohlo nahlížet jako na legitimní. Problém byl, že pakt byl od počátku spíše prohlášením.

Mnichovská dohoda byla v rozporu se závazky uloženými Paktem Společnosti národů. Na základě článku 10 mají všichni členové respektovat a hájit územní celistvost a politickou nezávislost smluvních států proti každému vnějšímu útoku. Dále se strany zavázaly, že neuzavřou smluv neslučitelných s Paktem Společnosti národů. Pakt měl vyšší právní sílu než ostatní mezinárodní smlouvy. Článek 20 rušil všechny dohody mezi členy Společnosti národů, které byly neslučitelné s Paktem. Protože Mnichovská dohoda zjevně porušila články 10 a 20 Paktu, můžeme na ni nahlížet jako na nicotnou ex tunc.

Pařížský akt z roku 1928 odmítl válku a hrozbu násilím jako povolený právní prostředek. Díky tomu můžeme považovat za nicotné mezinárodní smlouvy, které byly vynuceny násilím nebo pod pohrůžkou násilí vůči cizímu státu. Mnichovská dohoda byla Československu vnucena hrozbou další agrese. Díky tomu je Mnichovská dohoda nicotná včetně mezinárodních smluv, které tuto dohodu doplňovaly (Vídeňská arbitráž). Rovněž protokol o nových hranicích z 21. listopadu 1938, který podepsal československý zástupce jakož i jednání zřízené mezinárodní komise jsou neplatné, protože byly ustanoveny na základě neplatné mezinárodní dohody. Účast Československého zástupce na jednání komise kvalifikuje mezinárodní právo jako jednání v nouzi.

Soubor:Podpis československo-francouzské deklarace o neplatnosti Mnichovské dohody.jpg

Jan Masaryk a Charles de Gaulle podepisují československo-francouzskou deklaraci o neplatnosti Mnichovské dohody

I v současnosti nemá mezinárodní právo pravidlo, které by stanovilo, který orgán státu je držitel oprávnění k uzavírání mezinárodních smluv. Toto se řídí předpisy ústavního práva dotčeného státu. Podle doktríny mezinárodního práva veřejného se považují za neplatné smlouvy, které odporují ústavním předpisům. Je tedy nutné zajistit skutečný souhlas státu s mezinárodní smlouvou a zároveň respektovat ústavu a svrchovanost lidu. Je-li třeba podle vnitrostátních ústavních předpisů k souhlasu státu součinnosti několika orgánů státu, pak nelze považovat souhlas udělený opomenutím jednoho z dotčených orgánů za souhlas státu. Pokud tedy Národní shromáždění nedalo souhlas k uzavření mezinárodní smlouvy, není možné tuto smlouvu pokládat z hlediska mezinárodního práva za platně uzavřenou. Podle § 64 Ústavy Československé republiky z roku 1920 mohl uzavřít mezinárodní smlouvu měnící státní území prezident Československé republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění. Mnichovská dohoda byla přijata pouze vládou Československé republiky a prezidentem, nikoliv tedy Národním shromážděním, jak bylo podle Ústavy nutné.

• Velká Británie prohlásila dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939. 18. září 1990 se britská ministerská předsedkyně omluvila za britskou účast při podpisu mnichovské smlouvy
• 29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou. Podle Jana Němečka "Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.
• Za neplatnou od samého počátku dohodu uznala 26. září 1944 i Itálie,
• Norimberský soud v 1946 prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet.
• V letech 1968 - 1969 ji konference OSN o právnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.
• Spolková republika Německa uznalo neplatnost dohody smlouvou s Československou socialistickou republikou 11. prosince 1973, kdy byla prováděna Ostpolitik (zlepšení vztahů se zeměmi východního bloku).

Mnozí čeští právníci však dovozují, že Mnichovská dohoda je z hlediska mezinárodního práva nulitní, neplatná od samého začátku, neboť její strany nebyly oprávněny disponovat územím suverénní Československé republiky a byla Československu vnucena pod nátlakem.

tzv. "Dálněvýchodní Mnichov"

V souvislosti s britskou politikou tzv. appeasmentu se s rokem 1939 spojuje i další dohoda, při které Británie obětovala "v zájmu míru" třetí stát. V tzv. dohodě "Craigie-Arita", kterou podepsali dne 22. července 1939 japonský ministr zahraničí Hachirō Arita a britský velvyslanec Robert Craigie, souhlasila Velká Británie s tím, že nebude nadále podporovat odpor čínského lidu proti japonské agresi. Tato dohoda znamenala i nepřímou podporu japonských ofenzivních plánů vůči Sovětskému svazu a Mongolsku.

Čeští uprchlíci z pohraničí

Související články

Soubor:Příjezd německého vojska do Sudet.jpg

Příjezd německých vojsk do Sudet

• Druhá republika
• Sudetoněmecká strana
• Freikorps
• Československá armáda
• Stráž obrany státu
• Československé četnictvo
• Československé opevnění
• Všeobecná mobilizace v roce 1938
• Vyhnání Čechů ze Sudet v roce 1938
• Československo-polský spor o Těšínsko
• První vídeňská arbitráž
• Dny zrady
• Vysídlení Němců z Československa

Literatura

• Ota Holub, Rovnice řešená zradou, Naše vojsko, 1979,
• Jaroslav Cesar, Mnichov 1938, nakladatelství Melatrich, 1978
• Kolektiv autorů, Československý rok 1938, nakladatelství Panomara, 1988
• Karel Zelený, Vyhnání Čechů z pohraničí, Ústav mezinárodních vztahů, 1996, ISBN 80-85864-16-9
• Kolektiv autorů, Sudety pod hákovým křížem, Albis International, 2002, ISBN 80-86067-66-1
• Sydney Morrell, Viděl jsem ukřižování, Nakladatelství JOTA, 2002, ISBN 80-7217-182-8
• Kolektiv autorů, Cesta k dekretům a odsunu Němců, Littera Bohemica, 2002, ISBN 80-85916-21-5
• Jan Tesař, Mnichovský komplex : jeho příčiny a důsledky, Prostor, 2000, ISBN 80-7260-035-4

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mnichovská dohoda na Wikimedia Commons

• Článek Jana Kuklíka – Spory o platnost Mnichovské dohody
• Text mnichovské dohody ze dne 29. září 1938
• Text mnichovské dohody včetně dodatků
• Série dokumentů k mnichovské krizi
• Nacionální mýty o mnichovských událostech
• Jak se tvoří mýty - reakce na Nacionální mýty o mnichovských událostech
• Edvard Beneš a Mnichov