Adolf Hitler

Šablona:Dlouhodobě polozamčeno Šablona:Infobox Vojenský velitel

Příbuzenstvo

manželka	Eva Braunová

Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau am Inn, Rakousko – 30. dubna 1945 Berlín) byl v Rakousku narozený německý národně socialistický politik, diktátor a ideolog nacismu.

Jeho politické působení vyvolalo druhou světovou válku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování obyvatelstva a vojenských zajatců v okupovaných zemích, hlavně v Sovětském svazu. Za nepřítele Německa považoval Židy, Romy, Slovany, homosexuály, zdravotně postižené a také své politické oponenty. Byl zodpovědný za hmotné a morální zničení Německa na konci druhé světové války.

Rodina a původ Adolfa Hitlera

Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic. Občas se spekuluje, že Hitler měl české předky, nebo dokonce že se v Čechách narodil. Vzhledem k tomu, že Čechy byly součástí Rakouska-Uherska, se možnost, že by měl české předky, nedá vyloučit. Jisté ale je, že se v Čechách nenarodil. Tato fáma vznikla zřejmě kvůli výroku německého prezidenta Paula von Hindenburga, který se o Hitlerovi vyjádřil jako o „českém frajtrovi z Broumova“. Tehdy již senilní Hindenburg si totiž spletl rakouský Braunau s českým Broumovem.

Matka Adolfa Hitlera se jmenovala Klára Hitlerová, za svobodna Pölzlová. Jeho otec Alois Hitler, vlastním jménem Schicklgruber, se narodil jako nemanželské dítě Marie A. Schickelgruberové a Johanna G. Hiedlera. V roce 1876 si ale změnil své příjmení na Hitler, což byla zkomolenina jména Hiedler. Pracoval jako celní inspektor, Klára Pölzlová pracovala původně jako služka Aloisovy první ženy.

Klára byla třetí ženou Aloise Hitlera a byla jeho vzdálenou sestřenicí. Proto si Hitlerovi rodiče museli vyžádat pro povolení k sňatku církevní dispens. Hitlerův pradědeček z matčiny strany se jmenoval Johann von Nepomuk Hüttler.

Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (1896-1960), která Hitlera přežila o mnoho let.

Dětství a mládí

Rodokmen Adolfa Hitlera

Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na formování prvních Hitlerových nacionalistických názorů měl jeho učitel dějepisu Leopold Pötsch. V té době se upnuly ambice Adolfa Hitlera k výtvarnému umění, ale jeho despotický otec to nechtěl připustit, protože plánoval pro syna kariéru státního úředníka.

Mladý Adolf svého otce opravdu nenáviděl. Jeho otec byl opilec a Adolfa (i jeho matku) občas surově bil a nadával jim. Kvůli němu Hitler měl po zbytek života odpor k alkoholu. Alois Hitler však zemřel 3. ledna 1903 na srdeční infarkt (nebo mozkovou mrtvici) a to v hospodě nad lahví alkoholu. Na rozdíl od otce svou matku přímo miloval. Ona rozuměla jeho uměleckým tužbám a plně ho v nich podporovala. Když Hitlerův otec zemřel, nestálo již jeho snu o kariéře umělce nic v cestě. Finančně podporován matkou (Hitler se nikdy nevyučil žádnému řemeslu) se dospívající Hitler bezcílně toulal po Linci a snil. Jak sám později přiznal, bylo to období šťastného nicnedělání. Přestože jeho prospěch na střední škole byl velmi špatný, byl v tu dobu vášnivým čtenářem knih, zvláště o historii a mytologii Německa.

Hitler v dětství

V roce 1906, ve svých 17 letech se vydal do Vídně, zřejmě na popud své matky, která také do tohoto města v mládí odešla. Bydlel zde v chlapecké ubytovně a jeho jediným přítelem zde byl jeho spolubydlící August Kubizek, student hudby českého původu. V roce 1907 se poprvé pokusil dostat se na zdejší Akademii výtvarných umění. Byl si téměř jist, že bude přijat, ale když mu přijímací komise oznámila, že je bez talentu a tudíž nepřijat, tak se nervově zhroutil. Mladému a velmi ambicióznímu uchazeči doporučil rektor Sigmund le Allemand studium architektury. To by se Hitlerovi také zamlouvalo, ale k tomu mu však chyběla potřebná maturita. Občas také sníval o kariéře hudebního skladatele, neboť byl sám velkým obdivovatelem Richarda Wagnera.

Stejný rok, 21. prosince zemřela Hitlerova matka Klára na rakovinu prsu. Hitler byl smrtí své milované matky velmi zdrcen. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně.

V roce 1908 se podruhé pokusil dostat se na Akademii, tentokrát ho ale ani nepustili k přijímacím zkouškám. Hitler byl tím natolik zklamán, že opustil i těch několik přátel, které měl a odstěhoval se z ubytovny. Nějaký čas bydlel v pronajatém bytě, ale příštího roku mu došly peníze a skončil na ulici mezi bezdomovci.

První světová válka

Ve Vídni se živil Hitler pouze příležitostnými pracemi, například maloval reklamní plakáty. Po ulicích prodával obkreslené kýčovité pohlednice. Bydlel v ubytovnách pro chudé nebo spal s bezdomovci na nádražích, na lavičkách a v průjezdech. Takto živořil skoro 5 let. Asi v tuto dobu v něm začal zrát antisemitismus.

V roce 1913 se rozhodl opustit Vídeň, podle jeho slov zkažené město plné marxistů a židů, a přestěhovat se do bavorského Mnichova. Do Vídně už se nechtěl nikdy v životě vrátit. Zároveň svůj odchod argumentoval tím, že se chce vyhnout službě v rakouské armádě a zkusit znovu se dostat na nějakou školu.

Adolf Hitler (sedící zcela vpravo) jako dobrovolník bavorského 16. záložního pěšího pluku bezprostředně po mobilizaci 3. srpna 1913.

Od první chvíle byl Mnichovem nadšen. Studovat se zde ale ani nepokusil. A ani povolávacímu rozkazu se nevyhnul, ale u komise byl shledán služby neschopným ze zdravotních důvodů. V Mnichově se jeho chudinská anabáze opakovala, dokud v roce 1914 nevypukla první světová válka. Přestože byl v Rakousku uznán neschopným pro službu v armádě, v Mnichově se pln „vlasteneckého“ (německého) nadšení přihlásil jako dobrovolník do 16. pěšího záložního pluku u bavorské armády (Bayerische Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 16). V armádě dostal důležitý úkol, stal se z něj polní kurýr - doručoval po zákopech rozkazy.

V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy, kterého si po zbytek života velice cenil, nosil ho stále u sebe a dával ho na odiv. Velkou vojenskou kariéru ale neudělal, na konci války byl pouhý desátník. V roce 1916 zasáhl zákop, ve kterém se Hitler nalézal, granát a téměř všichni muži v něm zahynuli. Hitler ale přežil se zraněním lebky. Následujícího roku byl opět poslán na frontu. Sám popisoval období, které trávil ve válce, jako nejkrásnější období svého života. Líbilo se mu hrdě bojovat za velký německý národ. Podle jeho kolegů z vojny prý i odmítal dovolenou.

Na podzim roku 1918 byl odvezen po otravě plynem (v bitvě u města Yper), po které dočasně oslepl, do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Po tomto zjištění se prý naprosto zhroutil. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelích a ničitelích nordického světa - Židech. V té chvíli si prý umínil, že se dostane do politiky a skoncuje s těmito „zrádci národa“.

18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Mimo jiné muselo Německo odstoupit přibližně 13 % říšského území, omezit válečnou flotilu, omezit ozbrojené síly na 100 000 mužů a platit velmi vysoké finanční reparace, které činili 33 000 000 000$.

Politické názory

Politické názory Adolfa Hitlera byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Hitler byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu se nikdy nehlásil.

„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“(Hitlerův projev z 28. 7. 1922)

Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku.

V jeho myšlení jsou dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holocaustem a extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil světovou válkou.

Hitlerovy začátky v NSDAP

Hitlerova stranická průkazka DAP s číslem 7, upravená dodatečně, aby se mohl řadit k nejstarším členům. Původně měl číslo 555 – skutečné pořadí se zvyšovalo o 500, aby se zdálo, že strana je početnější.

Od roku 1918 pracoval jako informátor vyšetřovací komise druhého pěšího pluku, za svou píli byl odměněn jmenováním do tiskové a informační kanceláře politického oddělení oblastního velitelství. Na jednom politickém školení Hitler zasáhl do diskuze, v níž se někdo vyslovil pozitivně o Židech. Jeho antisemitský výstup zaujal nadřízené, a tak se stal osvětovým důstojníkem. V této funkci mohl poprvé vyzkoušet své řečnické schopnosti. V září 1919 dostal rozkaz, aby prošetřil činnost malé levicové Německé dělnické strany (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). V té době neměla strana, kterou založil Anton Drexler, více než 50 členů. Hitler se ten večer při proslovu jednoho řečníka, který navrhl odpojení Bavorska od Německa vymrštil a pronesl tak ohnivý proslov, že okamžitě zaujal všechny, a tak mu Drexler na odchodu nabídl členství ve straně. Hitler do ní vstoupil a rychle změnil její klubový charakter. Začal organizovat shromáždění, na nichž vystupoval jako řečník a sám v ulicích rozdával letáky.

Na dalším shromáždění NSDAP 29. července 1919 Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.

V roce 1920 si vzal na starost stranickou propagandu a 24. února 1920 ve Festsaalu slavného Hofbräuhausu pronesl ve svém proslovu „neměnných“ 25 bodů programu DAP, ve kterém formuloval poprvé veřejně antisemitská opatření, vytvoření Velkého Německa, silnou centrální vládu, odmítnutí Versailleské smlouy, zestátnění velkých kartelů a trest smrti pro lichváře.

„Parteiadler“ – Znak NSDAP s německým orlem držícím svastiku

V témže roce, 7. srpna, bylo na salzburském zasedání oficiálně přijato jako znak NSDAP prastaré kultovní znamení, symbol hákového kříže.

V roce 1921 se pokusilo vedení strany Hitlera zbavit zveřejněním pamfletu, ve kterém se mluvilo o Hitlerově touze po moci a o tom, že je Žid. Jenomže to už byl Hitler pro stranu, která se v té době již jmenovala NSDAP, příliš cenným, a tak tento „palácový převrat“ skončil nezdarem. Hitler požadoval vedení strany pouze pro sebe. Strana si uvědomila, že bez Hitlera jí hrozí zánik, a tak bylo vedení strany rozpuštěno a Hitler se stal jediným šéfem strany na základě tzv. vůdcovského principu.

Pivní puč

Na podzim 1923 se Hitler cítil natolik silný, že chtěl stále více podnikat nějaké kroky k prosazení svých cílů. Velice ovlivněn Mussoliniho pochodem na Řím se odhodlal převzít moc v Bavorsku. Došlo k tzv. „pivnímu puči“.

V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm a Alfred Rosenberg, kteří se rozhodli provést ozbrojený puč. Hitler se pokusil převzít moc (v noci z 8. na 9. listopadu).

Večer 8. listopadu roku 1923 nechal jednotkami SA a Jungssturmu obklíčit Měšťanský pivovar v Mnichově, ve kterém se konala veřejná schůze separatisticky orientovaných politiků. Dále podle plánu měly být obsazeny městské kasárny, ale to se nepovedlo. Následný nacistický pochod Mnichovem narazil na kordon bavorské policie. Poté, co zahájila do „revolucionářů“ střelbu, byl jejich pokus o převrat zmařen. Po tomto kroku byl odsouzen za velezradu k pěti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl však podmínečně propuštěn. Ve vězení nadiktoval svoji knihu Mein Kampf (Můj boj) Rudolfu Hessovi, který se dal s Hitlerem dobrovolně zavřít. V této knize Hitler popsal své cíle, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy.

NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi (vzniklé roku 1929) strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu. Ve volbách v roce 1930 získali nacisté okolo 17 % hlasů, což byl pro ně zatím nejlepší volební výsledek (v předcházejících volbách se nedostali ani na 5 %).

Od kandidatury na prezidenta po druhou světovou válku

Adolf Hitler při slavnostním zahájení výstavby dálnice dne 7. dubna 1938 u Salzburgu. V pozadí vlevo za ním stojí generální inspektor pro silniční stavitelství Dr. Fritz Todt.

V roce 1932 skončilo Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat na prezidenta. V té době již NSDAP obsadila klíčové posty v německé vládě.

Zároveň byl Hitler i nadále bohatě podporován německými průmyslovými a obchodními magnáty. To mu umožňovalo spolu s Goebelsem uskutečnit bombastickou volební kampaň, během které vyvinul samotný Hitler obrovské úsilí (jako první politik používal k přepravě po Německu letadlo, a stihl tak promluvit i na čtyřech shromážděních během jednoho dne). Přesto se mu nepodařilo zvítězit. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, zatímco Hindenburg 49,6 %. Ostatní dva kandidáti zůstali s velkým odstupem vzadu. Protože ani jeden kandidát nezískal nadpoloviční většinu, rozhodovalo se ve druhém kole. Ve druhém kole získal 36 % hlasů a Hindenburg přes 53 %, což ukazuje, že si větší část národa Hitlera jako prezidenta nepřála.

Po neúspěšných pokusech ve vedení vlády kancléři Brünningem, von Papenem a Schlachtem^[zdroj?] se Hindenburg pod tlakem těchto okolností rozhodl jmenovat říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Dne 30. ledna 1933 ho říšský prezident Hindenburg jmenoval říšským kancléřem. Poté, co se Hitler dostal k moci, začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušel se zlikvidovat své odpůrce. Požár Říšského sněmu z 27. února, který zinscenovali sami nacisté, mu poskytl příležitost začít s útokem na komunisty.

O Hitlerově ekonomické politice se nedá vůbec hovořit, neboť on sám ekonomickým problémům nerozuměl a ani o ně nejevil sebemenší zájem.

Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem… Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace… Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky… (Mein kampf)

Díky tajnému rozšiřování zbrojní výroby, budování silnic a nových továren se mu však podařilo výrazně snížit nezaměstnanost, inflaci a zvýšit životní úroveň průměrné německé domácnosti. Stále silnější směřování německé ekonomiky na zbrojní výrobu však nevyhnutelně vedlo k vypuknutí války. Neboť i když se ministr hospodářství Hjalmar Schacht snažil zvyšováním emise bankovek a vydáváním státních obligací získávat pro Hitlera více peněz, nedostatek devizových a zlatých rezerv by musel nakonec vést ke zhroucení německé ekonomiky.

V zahraniční politice se Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod, a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly, byly nevýhody takřka nulové.

V roce 1934 se Hitler rozhodl zbavit těch členů SA a NSDAP, kteří stále ještě věřili v socialistickou revoluci a svým násilím začali znervózňovat voliče i konzervativní obchodní kruhy, které tajně podporovaly Hitlera. Zároveň byly SA velkou překážkou na cestě sbližování Hitlera a tradičně konzervativního reichswehru (říšské armády). Hitler si uvědomoval, že bez podpory armády a jejích důstojníků se mu nemůže podařit skutečně se dostat k moci. Zavraždění mnoha politických odpůrců, konkurentů ve vlastní straně a především Röhma vešlo do dějin jako Noc dlouhých nožů.

1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března byla znovuzavedena všeobecná branná povinnost. Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Velkou Británií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území v Porýní.

Adolf Hitler při podepisování Mnichovské dohody dne 29. září 1938. Vzadu v pozadí stojí říšský maršál Hermann Göring, který diskutuje s italským vůdcem Benitem Mussolinim. Vedle Hitlera stojí v uniformě SS jeho pobočník Julius Schaub a muž vpravo v obleku opřený o stůl je říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop.

Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu, že 12. března 1938 Hitler vynutil souhlas rakouského kancléře k obsazení Rakouska a německá vojska okupovala Rakousko.

29. září došlo k Mnichovské konferenci, na které se s Velkou Británií, Francií a Itálií dohodl na anexi pohraničního území nezávislého Československa. (Tato konference ukázala ve skutečnosti v jaké politické krizi se Evropa ocitla a nastínila skutečný zájem Adolfa Hitlera ohledně zahraniční politiky, přičemž hlavním kritikem Mnichovské dohody byl toho času opoziční Winston Churchil.)

Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal Hitlera, aby se směl oženit se ženou z lidu. Hitler svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornoherečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche za pomoci falešných důkazů sehnaných Gestapem, zejména výpovědi už několikrát trestaného vyděrače křivě obviněn z homosexuality, v té době v Německu trestné. Ačkoliv pozdější vyšetřování neodhalilo, že by se von Fritsch dopustil činu, z něhož byl obviňován, Hitler byl touto zradou údajně zklamán a oba muže propustil. Von Fritsch byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.

Druhá světová válka

Adolf Hitler ve Finsku dne 4. června, 1942. Zleva: německý kancléř a vůdce Adolf Hitler, finský maršál Mannerheim a zcela vpravo v klobouku je finský prezident Risto Ryti.

Koncem března 1939 nechal Hitler Ribbentropem rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Záminkou pro zvyšování tlaku na Polsko byly požadavky týkající se svobodného města Gdaňsk a požadavek na koridor s exteritoriálními právy pro železnici a silnici spojující východní Prusko s Německem. Hitler předpokládal, že se mu podaří zastrašováním Polska dosáhnout dalších územních zisků bez boje. Po předcházejících zkušenostech s neschopností Daladiera a Chamberlaina postavit se mu na odpor, předpokládal kolaps Polska a nezájem západních spojenců. Polské vedení v čele s plukovníkem Beckem ovšem bylo neústupné, a tak Hitler poprvé použil vojenskou sílu. Pro ospravedlnění vpádu do Polska byl v předvečer války zinscenován incident u vysílače v Gliwicích.

23. srpna podepsal se stalinským Sovětským svazem německo-sovětský pakt o neútočení a hospodářské spolupráci z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov a nacistický ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma totalitními státy (zmiňování této historické skutečnosti bylo později v SSSR trestným činem).

Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita, některé jeho chyby se ve válce projevily zásadním způsobem.

A. Hitler na poštovní známce Německa, zde s přetiskem Kurland (Kuronsko) - území nacházející se v současném Lotyšsku, obsazené za 2. sv. války Němci.

Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu (viz Atentát na Hitlera z 20. července 1944). 20. dubna 1945 měl 56. narozeniny. O deset dní později, 30. dubna 1945, spáchal sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu při současném stisknutí spouště pistole (Walther PPK) ve svém bunkru v Berlíně. Jeho novomanželka Eva Braunová spáchala sebevraždu hned po něm. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzínem a spálena. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 7. května 1945 byla podepsána kapitulace Německa, která vešla v platnost druhého dne v 23:01.

Dlouhá léta se vedly spory, jestli se Hitler skutečně zavraždil či zda se mu přeci jen nepodařilo z obklíčeného Berlína uprchnout. Dnešní moderní poznatky naznačují, že Hitler skutečně v Berlíně zemřel a že byly jeho ostatky částečně spáleny. Část jeho lebeční kosti je do dnešních dnů v archivech Moskvy. Německé armádě tehdy docházelo palivo, a tak musel dát jeden z Hitlerových generálů rozkaz, aby vzali palivo z aut na parkovištích, aby mohli těla Adolfa a Evy Hitlerových spálit.

Hitlerovi příbuzní

Hitlerův rodokmen (klepnutím zvětšíte)

Alois Hitler – otec

Paula Hitler, poslední žijící přímá Hitlerova příbuzná, zemřela v roce 1960.

Nejprominentnějším a nejdéle žijícím příbuzným Adolfa Hitlera byl jeho synovec William Patrick Hitler. Se svou ženou Phyllis se nakonec přestěhoval na Long Island v New Yorku a měl čtyři syny. Žádní potomci Williama Hitlera zatím nemají vlastní děti.

V průběhu let se mnoho investigativních novinářů pokoušelo vystopovat vzdálené Hitlerovy příbuzné, ale mnozí z nich žijí v ústraní pod změněnými jmény.

• Eva Braunová - milenka a později jeho žena
• Alois Hitler - otec
• Klara Hitler - matka
• Gustav Hitler (1885–1887) - vlastní bratr
• Ida Hitler (1886–1888) - vlastní sestra
• Otto Hitler (1887–1887) - vlastní bratr
• Edmund Hitler (1894–1900) - vlastní bratr
• Paula Hitler (1896–1960) - vlastní sestra
• Alois Hitler, ml. - nevlastní bratr
• Bridget Dowling - švagrová
• William Patrick Hitler - synovec
• Heinz Hitler - synovec
• Angela Hitlerová - nevlastní sestra
• Maria Schicklgruber - babička
• Johann Georg Hiedler - předpokládaný dědeček
• Johann von Nepomuk Hiedler - pradědeček z matčiny strany, předpokládaný prastrýc a nejspíš Hitlerův skutečný dědeček z otcovy strany
• Angela Geli Raubal - neteř a milenka

Lidé spojení s Hitlerem

• Martin Bormann, Hitlerův pobočník a (v pořadí druhý) osobní tajemník
• Elisabeth Förster-Nietzsche, sestra filozofa Friedricha Nietzscheho a Hitlerova podporovatelka
• Hans Frank, Hitlerův právník a později hlava Generálního gouvernamentu (okupovaného Polska)
• Karl Hermann Frank, po smrti Reinharda Heydricha státní tajemník úřadu říšského protektora
• Joseph Goebbels, ministr propagandy
• Hermann Göring, říšský maršál, velitel Luftwaffe, zakladatel gestapa
• Rudolf Hess, Hitlerův blízký spolupracovník a (v pořadí první) osobní sekretář i osobní tajemník (podílel se na psaní knihy Mein Kampf), je znám především svou tajnou cestou do Skotska, kde chtěl na vlastní pěst uzavřít mír Německa s Británií (ve funkci Hitlerova osobního tajemníka jej později nahradil Martin Bormann)
• Reinhard Heydrich, protektor pro území Protektorátu Čechy a Morava
• Heinrich Himmler, vedoucí SS, klíčová postava holokaustu a „konečného řešení”
• Heinrich Hoffmann, jediný oficiální fotograf Adolfa Hitlera od roku 1920 do roku 1945
• August Kubizek, Hitlerův přítel z mládí
• Theo Morell, Hitlerův osobní lékař
• Leopold Pötsch, Hitlerův antisemitský učitel dějepisu
• Leni Riefenstahlová, filmařka, která točila oslavné dokumenty o NSDAP a Hitlerovi
• Erwin Rommel, znám také pod přezdívkou „Liška pouště”, vysoce ceněný německý polní maršál
• Albert Speer, architekt a ministr zbrojního průmyslu, Hitlerův oblíbenec.
• Christa Schröder, Hitlerova osobní sekretářka v letech 1933-1945
• Paul Troost, slavný architekt, který pracoval pro Hitlera před Speerem.
• Winifred Wagner, hlava rodiny Wagnerů a blízká Hitlerova přítelkyně

Literatura o Hitlerovi

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Hitler

• Bullock, Allan: Hitler a Stalin, Kma s.r.o., Praha: 2005. ISBN 80-7309-264-6
• Clark, George T.: Tady Hitler
• Eberle, Henrik: Akta Hitler
• Fest, Joachim: Hitler a konec třetí říše
• Fest, Joachim; Hoffmann H.: HITLER: Tváře diktátora, Ottovo nakladatelství, Praha: 2005. ISBN 80-7360-324-1
• Fuchs, Thomas: Hitler ve faktech
• Gellately, Robe: Kdo podporoval Hitlera
• Heiden, Konrad: Adolf Hitler-cesta k moci
• Jetzinger, Franz: Hitler's Youth
• Junge, Traudl: Až do posledního dechu
• Kershaw, Ian: Hitler 1889-1936:hybris
• Kershaw, Ian: Hitler 1936-1945:nemesis
• Klemperer, Klemens von: Atentát na Hitlera
• Knopp, Guido: Hitler
• Lehmann, Armin: V Hitlerově bunkru
• Lewis, David: Muž, který stvořil Hitlera
• Loringhovn, B.: S Hitlerem v bunkru
• Mullerová, Luis: Druhá kniha očima dneška
• Overy, Richard: Diktátoři-Hitlerovo Německo
• Picker, Henry: Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu
• Plaim, Anna: Vzpomínky Hitlerovy pokojské
• Paur, Martin: Adolf Hitler očima americké tajné služby
• Roberts, Andrew: Hitler a Churchill
• Roder, Thomas: Muži za Hitlerem. Votobia, Olomouc: 2000. ISBN 80-7198-421-3
• Sayer, Ian: Hitler a ženy
• Shirer, William L: Vzestup a pád Třetí říše
• Schaake, Erich: Hitlerovy ženy
• Schmidt, Paul: Paměti Hitlerova tlumočníka
• Schramm, Percy: Hitler člověk a vojevůdce
• Schröder, Christa: Dvanáct let po Hitlerově boku (svědectví Hitlerovy sekretářky)
• Schwarzmahller: Hitlerovy peníze
• Strawson, John: Hitler jako vojevůdce, Jota, Brno:2004. ISBN 80-7217-270-0
• Zitelmann, Rain: Osudová cesta Adolfa Hitlera k moci

Knihy Adolfa Hitlera

Galerie Adolf Hitler na Wikimedia Commons

• Mein Kampf (Můj boj) 1925 – nadiktoval Rudolfu Hessovi ve vězení
• Zweites Buch (Druhá kniha) 1926

Odkazy

Externí odkazy

• Jak to bylo dopravdy s atentátem na Hitlera

Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link FA Šablona:Link GA