Karel Otčenášek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Excelence
ThLic. Karel Otčenášek,
PaedDr. h. c. GCLJ
23. královéhradecký biskup
duchovní převor českého velkopřevorství
CírkevŘímskokatolická církev
DiecézeKrálovéhradecká diecéze
Jmenování21. prosince 1989
Emeritura6. června 1998
PředchůdceMořic Pícha
NástupceDominik Duka
Heslo„Caritas Dei, patientia Christi, honorificentia populi nostri“
„Láska Boží,trpělivost Kristova,čest našeho lidu“
ZnakZnak
Svěcení
SlužbyOsobní arcibiskup
Kněžské svěcení17. března 1945
Biskupské svěcení30. dubna 1950
světitel Mořic Pícha
Osobní údaje
ZeměČeskoČesko Česko
Datum narození13. dubna 1920
Místo narozeníČeské Meziříčí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Datum úmrtí23. května 2011 (ve věku 91 let)
Místo úmrtíHradec Králové
ČeskoČesko Česko
NárodnostČeská
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Řády a oceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třída (1995)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Otčenášek (13. dubna 1920 České Meziříčí – 23. května 2011 Hradec Králové) byl 23. biskup královéhradecký (1990–1998), osobní arcibiskup (od roku 1998) a duchovní převor českého velkopřevorství Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Od března 2005 byl prvním služebně nejstarším biskupem na světě, o severokorejském Francisi Hong Yong-ho, narozeném v roce 1906, od roku 1962 nejsou žádné zprávy[p 1].

Život[editovat | editovat zdroj]

Karel Otčenášek se narodil 13. dubna 1920 v Českém Meziříčí do věřící rodiny Františka a Žofie Otčenáškových jako nejstarší bratr tří dívek (Marie, Anna, Eva). Jeho otec byl kolářem, matka v domácnosti. V rodné obci vychodil obecnou školu a jeden rok měšťanské školy. V roce 1931 odešel do Prahy, kde studoval na jesuitském církevním gymnáziu v Praze-Bubenči díky pomoci od tehdejšího děkana v Českém Meziříčí. Studium zakončil po osmi letech maturitou s vyznamenáním v roce 1939. Téhož roku začal studium bohosloví v královéhradeckém diecésním semináři, ale již po měsíčním studiu odešel na popud biskupa Mořice Píchy do římského Nepomucena, kde absolvoval Lateránskou univerzitu a dosáhl licenciátu teologie (ThLic.). Tato šestiletá studia probíhala během druhé světové války, Otčenášek se stal příslušníkem zahraniční československé armády, ale do služby již z důvodu blížícího se konce války nenastoupil. V Římě byl 17. března 1945 vysvěcen na kněze a do vlasti se navrátil v září téhož roku. Stal se kaplanem v Týnci nad Labem (přibližně září 1945–únor 1948), poté působil do jara 1949 v Horní Rovni u Pardubic a  od jara 1949 nastoupil jako administrátor v Žamberku po zatčení tamějšího děkana Josefa Jakubce.

Od října 1949 do června roku 1950 zastával funkci vicerektora diecézního semináře v Hradci Králové. Po zrušení semináře působil do jara r. 1951 jako administrátor velké vrchlabské farnosti. V neděli 30. dubna 1950 byl bez tehdy nutného státního souhlasu, ale se souhlasem tehdejšího papeže Pia XII. vysvěcen v kapli sv. Karla Boromejského královéhradecké biskupské residence Dr. Mořicem Píchou na biskupa. Obřadu asistovali profesoři hradeckého semináře Dr. Hájek a Dr. Gregor, dále byli přítomni ještě ThDr. František Novák, ThLic. Rudolf Rykýř a vikarista konzistoře P. Stanislav Zeman. V době svého svěcení neměl ještě ani dodnes běžně požadovaný věk 30 let, ani potřebných 5 let pastorační činnosti. Státní aparát toto nepovolené svěcení později zhodnotil jako protistátní činnost a velezradu.

Od jara 1951 byl po 2 a 1/2 roku násilně držen v internačním táboře pro kněze a řeholníky v Želivě. Tam byl spolu s biskupem Tomáškem a spirituálem olomouckého semináře Šuránkem držen odděleně od ostatních spoluvězňů, kněží a řeholníků. V listopadu 1953 byl převezen do vyšetřovací vazby v Pardubicích.

V letech 1951–1962 byl komunistickým režimem ČSSR vězněn pro vlastizradu (Pardubice, Hradec Králové, Mírov, Leopoldov, Kartouzy...). Po propuštění nejdříve pracoval v různých manuálních zaměstnáních (od roku 1962 do roku 1965 byl dělníkem v mlékárně v Opočně), a tajně působil jako kněz, posléze začal působit jako kněz oficiálně (1965–1968 duchovní správa v Trmicích, 1968–1973 duchovní správa v Hradci Králové – Plotiště nad Labem, 1973–1990 opět Trmice[p 2]). V červenci 1968 byl soudně rehabilitován a rozsudek z padesátých let zrušen jako nezákonný.

Teprve po roce 1989 se mohl ujmout biskupského úřadu, pro nějž byl určen již před 40 lety. Dne 27. ledna 1990 byl oficiálně uveden do úřadu 23. sídelního biskupa královéhradecké diecéze a sídelním biskupem byl do 26. září 1998, kdy byl vystřídán biskupem Dominikem Dukou. V rámci Československé biskupské konference se stal předsedou pro duchovenstvo a předsedou komise Justicia et Pax České biskupské konference. Pro jeho zásluhy mu byl papežem Janem Pavlem II., jehož byl osobním přítelem, v roce 1998 udělen osobní titul arcibiskupa.

V roce 1995 obdržel Řád TGM I. třídy. Věnoval se odškodnění politických vězňů a sepsání jejich životů. Byl patronem IKUE (Mezinárodní sdružení katolických esperantistů) a duchovním převorem Českého velkopřevorství Řádu svatého Lazara.

Roku 1998 byl přijat do Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského a jmenován duchovním převorem jeho českého velkopřevorství. V této funkci působil do roku 2004 a navázal tak na svého předchůdce Mořice Píchu, který byl duchovním převorem řádu do roku 1956. Byl nositelem církevního velkokříže tohoto řádu.

Zemřel zaopatřen svátostmi, 23. května 2011 v 21.45 h v biskupské rezidenci v Hradci Králové.[1]. Pohřben je v kryptě katedrály svatého Ducha v Hradci Králové.

Biskupská genealogie[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[2] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

  1. kardinál Scipione Rebiba
  2. kardinál Giulio Antonio Santorio
  3. kardinál Girolamo Bernerio, OP
  4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale
  5. kardinál Ludovico Ludovisi
  6. kardinál Luigi Caetani
  7. kardinál Ulderico Carpegna
  8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri Degli Albertoni
  9. papež Benedikt XIII.
  10. papež Benedikt XIV.
  11. arcibiskup Enrico Enríquez
  12. arcibiskup Manuel Quintano Bonifaz
  13. kardinál Buenaventura Córdoba Espinosa de la Cerda
  14. kardinál Giuseppe Maria Doria Pamphilj
  15. papež Pius VIII.
  16. papež Pius IX.
  17. kardinál Gustav Adolf von Hohenlohe-Schillingsfürst
  18. arcibiskup Salvatore Magnasco
  19. arcibiskup Gaetano Alimonda
  20. arcibiskup Teodoro Valfrè di Bonzo
  21. arcibiskup František Kordač
  22. arcibiskup Karel Kašpar
  23. biskup Mořic Pícha
  24. Karel Otčenášek

Galerie[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Otčenášek na Velehradě, srpen 1970
    Karel Otčenášek na Velehradě, srpen 1970
  • Karel Otčenášek v roce 2008
    Karel Otčenášek v roce 2008
  • Karel Otčenášek v roce 2009
    Karel Otčenášek v roce 2009
  • Karel Otčenášek v roce 2009
    Karel Otčenášek v roce 2009
  • Karel Otčenášek na jaře 2010
    Karel Otčenášek na jaře 2010
  • Karel Otčenášek na podzim 2010
    Karel Otčenášek na podzim 2010
  • Karel Otčenášek – z pohřbu v roce 2011
    Karel Otčenášek – z pohřbu v roce 2011

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Patrně byl umučen režimem, vládnoucím v Severní Koreji.
  2. ↑ Slepá ulička č. 4, Trmice

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ http://zpravy.idnes.cz/zemrel-arcibiskup-karel-otcenasek-d5p-/domaci.asp?c=A110524_080553_hradec-zpravy_cen
  2. ↑ SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 502. 
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • OTČENÁŠEK, Karel; SVOBODA, Bohumil. Víra je můj pevný hrad : rozhovory s arcibiskupem Karlem Otčenáškem a jeho přáteli. Praha: Vyšehrad, 2004. 291 s. ISBN 80-7021-741-3. 
  • GÁLIS, Radek. Moje stoleté Československo. České Budějovice: Radek Gális ve spolupráci s nakladatelstvím Eliška Štěpánová - Měsíc ve dne, 2018. ISBN 978-80-907024-8-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Seznam královéhradeckých biskupů
Královéhradečtí
diecézní biskupové
1. 1659–1668 Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka • 2. 1668–1675 Jan Bedřich z Valdštejna • 3. 1676–1698 Jan František Kryštof z Talmberka • 4. 1698–1701 Bohumír Kapoun ze Svojkova • 5. 1701–1710 Tobiáš Jan Becker • 6. 1710–1721 Jan Adam Vratislav z Mitrovic • 7. 1721–1731 Václav František Karel Košín • 8. 1731–1733 Mořic Adolf Karel Saský • 9. 1733–1753 Jan Josef Vratislav z Mitrovic • 10. 1753–1763 Antonín Petr Příchovský z Příchovic • 11. 1763–1774 Heřman Hannibal Blümegen • 12. 1775–1776 Jan Ondřej Kayser z Kaysernu • 13. 1776–1780 Josef Adam Arco • 14. 1780–1794 Jan Leopold z Haye • 15. 1794–1811 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 16. 1818–1830 Alois Josef Krakovský z Kolovrat • 17. 1831–1875 Karel Boromejský Hanl z Kirchtreu • 18. 1875–1892 Josef Jan Evangelista Hais • 19. 1892–1902 Edvard Jan Brynych • 20. 1903–1921 Josef Doubrava • 21. 1921–1931 Karel Kašpar • 22. 1931–1956 Mořic Pícha • 1956–1969 admin. Václav Javůrek • 1969–1989 admin. Karel Jonáš • 23. 1989–1998 Karel Otčenášek1 • 24. 1998–2010 Dominik Duka • 25. od r. 2011 Jan Vokál
Znak královéhradeckého biskupství
Znak královéhradeckého biskupství
Královéhradečtí
světící biskupové
1. 1769–1775 Matyáš František Chorinský z Ledské • 2. 1920–1921 Karel Kašpar • 3. 1992–2023 Josef Kajnek
Pozn. kurz. = pomocný biskup nebo administrátor; 1Karel Otčenášek byl od r. 1998 do své smrti v r. 2011 osobní arcibiskup
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Otčenášek&oldid=23819575“