Dronte mauricijský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxDronte mauricijský
Fotka zabírající muzejní expozici; v pozadí malba dronta s hnědým peřím a v popředí na podstavcích vlevo kostra ptáka a vpravo plastika šedého dronta se žlutými pařáty
Kostra dronta mauricijského a rekonstrukce jeho pravděpodobné podoby
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Řád měkkozobí (Columbiformes)
Čeleď drontovití (Raphidae)
Rod dronte (Raphus)
Brisson, 1760
Binomické jméno
Raphus cucullatus
(Linné, 1758)
Někdejší rozšíření dronta mauricijského
Někdejší rozšíření dronta mauricijského
Synonyma

Struthio cucullatus Linné, 1758
Didus ineptus Linné, 1766

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dronte mauricijský, také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulým druhem nelétavého ptáka, který se vyskytoval na ostrově Mauricius, jenž leží východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. Jednalo se zdejší endemit. Dronte byl nejbližším příbuzným s drontem samotářským (Pezophaps solitaria) a společně tvořili podčeleď drontovití (Raphinae) umístěnou v čeledi holubovití (Columbidae). Vzhledem k tomu, že i dronte samotářský vyhynul, je nejbližším žijícím příbuzným doda holub nikobarský (Caloenas nicobarica). Z ostrova Réunion pocházejí záznamy o bílých drontech, ty jsou ale považovány za chybné.

Na základě subfosilních pozůstatků byla výška dronta určena na asi 1 metr a hmotnost na 10,6 až 17,5 kg. Vzhled drontů mauricijských se současnému lidstvu dochoval pouze z kreseb, maleb a písemných popisů ze sedmnáctého století. Vzhledem k tomu, že se tyto údaje značně liší, a protože jsou známy pouze některé ilustrace založené na živých exemplářích, přesný vzhled tohoto ptáka zůstává pro současné lidstvo hádankou a málo informací má i o jeho chování. Původně byl dronte mauricijský považován za tlustého a pomalého ptáka; dle moderních názorů se nicméně jednalo o ptáka dobře přizpůsobeného svému ekosystému. Dodo je obyčejně zobrazován s hnědošedým peřím, žlutými končetinami, chomáčem peří na ocase a šedou, neopeřenou hlavou, která je vybavena černým, žlutým nebo zeleným zobákem. K trávení potravy, kterou pravděpodobně tvořilo ovoce, mu pomáhaly gastrolity. Jako jeho hlavní biotop jsou považovány lesy v sušších pobřežních oblastech ostrova. Snůška prý činila pouze jediné vejce. Předpokládá se, že dodo se stal nelétavým ptákem kvůli dostupnosti potravních zdrojů a relativní nepřítomnosti predátorů na Mauriciu.

První zmínka o drontem pochází z roku 1598 od nizozemských námořníků. V následujících letech začal být loven jak námořníky, tak decimován novými, nepůvodními druhy, zatímco jeho přirozené prostředí bylo zničeno. Poslední pozorování doda pochází zřejmě z roku 1662. Jeho vyhynutí nebylo zaznamenáno okamžitě a někteří lidé jej považovali za mytické stvoření. V 19. století byly prozkoumány pozůstatky čtyř exemplářů, které se dostaly do Evropy na počátku 17. století. Jeden ze vzorků představovala i konzervovaná hlava doda, jedinná měkká tkáň, která je dodnes zachována. Od té doby se na Mauriciu našlo množství subfosilních pozůstatků drontů, vyzvednutých většinou z bažiny Mare aux Songes. Zánik dronta během méně než sta let od jeho objevu poukázal na dříve neznámý problém vymizení celého druhu následkem lidských činností. Rozsáhlé pozornosti se mu dostalo od jeho uveřejnění v knize Alenka v říši divů a od té doby se stal součástí populární kultury, často jako symbol vyhynutí a zastarávání.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Záběr na pravou tvář lebky dronta mauricijského v muzejní expozici na černém pozadí.
Lebka v zoologickém muzeu v Kodani, jejíž výzkum vedl k tomu, že byl dronte zařazen mezi holuby

Raní výzkumníci dronta mauricijského řadili do různých ptačích skupin. Dodo byl považován za malý druh pštrosa, chřástala, albatrosa nebo supa.[2] Teprve roku 1842 dánský zoolog Johannes Theodor Reinhardt na základě studia lebky objevené v Dánském přírodovědném muzeu navrhl považovat dronta mauricijského za jednoho z holubovitých, který se přizpůsobil životu na zemi.[3] Toto vyjádření nejprve sklidilo ve vědecké komunitě posměch, ale dva angličtí přírodovědci Hugh Edwin Strickland a Alexander Gordon Melville se Reinhardtových výsledků zastali ve své monografii The Dodo and Its Kindred (Dodo a jeho předchůdci) z roku 1848.[4] Po pitvě zachovalé lebky a nohy z Muzea přírodní historie Oxfordské univerzity a porovnáním s ostatky jiného vyhynulého druhu, dronta samotářského (Pezophaps solitaria) z ostrova Rodrigues, navíc dospěli k názorů, že tyto dva druhy byly úzce příbuzní. Strickland uvedl, že i když se nejednalo o druhy totožné, tito ptáci společně sdíleli mnoho charakteristických rysů kostí končetin, které jsou jinak známy pouze u holubů.[5]

Černobílá kresba hlavy dronta z levé strany
Náčrt hlavy oxfordského vzorku

Strickland a Melville prokázali podobnost dronta s holuby v mnoha ohledech. Ukázali na velmi krátkou část zobáku tvořenou keratinem a na jeho dlouhou, štíhlou bazální část. Podobně jako u ostatních holubů se také vyvinula holá kůže okolo očí, která dosahovala až téměř k zobáku. Čelo bylo vzhledem k zobáku posazeno vysoko a nosní dírky se nacházely uprostřed zobáku a byly obklopeny kůží, což je kombinace fyzických vlasností typická pouze pro holuby. Končetiny dronta mauricijského se také nejvíce podobaly holubím, a to jak stavbou kostí, tak šupinami. S těmito ptáky jej spojovalo také zvláště vyvinuté vole. Holubovití ptáci mají tendenci snášet málo vajec a o drontem se říká, že snášel pouze jediné. Podobně jako holubi neměl dronte radličnou kost a přepážku nosních dírek a sdílel detaily v dolní čelisti, lícních kostech anebo patře. Lišil se zvláště malými rozměry křídel a zobákem neúměrně velkým vzhledem ke zbytku lebky.[5]

Během 19. století bylo několik druhů hodnoceno jako kongenerických s drontem mauricijským, a to včetně dronta samotářského a ibisa réunionského, kteří byli hodnoceni jako Didus solitarius a Raphus solitarius (Didus a Raphus jsou jméno pro dronta používaná různými autory dané doby). Britský vědec Abraham Dee Bartlett roku 1852 popsal kosti z Rodriguesu, později přisouzené drontemu samotářskému, jako nový druh Didus nazarenus,[6] což je v současnosti synonymum tohoto druhu. Rovněž některé kresby chřástala rezavého (Aphanapteryx bonasia) byly identifikovány jako dronteové: druhy Didus broeckii a Didus herberti.[7]

Po mnoho let se dronte mauricijský a samotářský řadili do čeledi Raphidae (starší synonymum Dididae), protože jejich přesné vztahy s jinými holuby nebyly osvětleny. Jiná systematika také tyto dva druhy řadila do dvou vlastních monotypických čeledí nazvaných Raphidae a Pezophapidae a dle ní se tyto druhy vyvíjely konvergentně.[8] Osteologická analýza a analýzy DNA nakonec vedly ke zrušení čeledi Raphidae a dronte mauricijský a samotářský jsou dle nich umístěni do podčeledi Raphinae umístěné do čeledi holubovitých.[9]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Tři černobílé kresby kostry končetiny dronta umístěné nad sebou – z boku končetiny, zespodu a nakonec seshora
Litografie oxfordského vzorku, ze které byl získán materiál pro genetické analýzy

V roce 2002 americká genetička Beth Shapirová s kolektivem poprvé analyzovaly DNA dronta mauricijského. Na základě srovnání mitochondriálních cytochromů b a genu 12S rRNA izolovaných ze zánártí oxfordské nohy a stehenní kosti dronta samotářského byl potvrzen blízký vztah mezi těmito dvěma druhy a také jejich systematické zařazení mezi holubovité. Nejbližším žijícím příbuzným dronta mauricijského pak byl holub nikobarský (Caloenas nicobarica), následován rodem korunáči (Goura) a holubem zejkozobým (Didunculus strigirostris). Samotné vědecké jméno holuba zejkozobého znamená „zobák podobný dodovi”. Kladogram, doprovázející studii, je zobrazen níže.[10][11]




Goura victoria (korunáč vějířový)






Caloenas nicobarica (holub nikobarský)




Pezophaps solitaria (dronte samotářský)



Raphus cucullatus (dronte mauricijský)








Didunculus strigirostris (holub zejkozobý)



Barevný modrý holub nikobarský se zelenými křídly s červenou a žlutou příměsí stojící v uschlém listoví
Holub nikobarský, nejbližší žijící příbuzný dronta

Podobný kladogram byl publikován roku 2007, avšak došlo ke změně umístění korunáče a holuba zejkozobého a na základny kladů byl umístěn holub horský (Otidiphaps nobilis) a holub břidlicový (Trugon terrestris).[12] DNA dronta byla získána z oxfordského vzorku; protože je tento materiál už degradován a ze subfosilních pozůstatků nešlo žádnou použitelnou DNA získat, je nutné výsledky ještě ověřit.[13] Na základě analýzy chování a vzhledu navrhnul Jolyon C. Parish, aby byli dronte mauricijský a samotářský zařazení spolu s korunáči a dalšími druhy po podčeledi Gourinae, v souladu s genetickými analýzami. Roku 2014 byla analyzována DNA jediného známého vzorku vyhynulého holuba kropenatého (Caloenas maculata). Ten vyšel coby příbuzný holuba nikobarského a tím je částečně příbuzný i s oběma druhy drontů.[14]

Studie z roku 2002 ukázala, že poslední společný předek dronteho mauricijského a samotářského se rozrůznil kolem paleogénu a neogénu. Maskarénské ostrovy (Mauricius, Réunion a Rodrigues) jsou vulkanického původu a vznikly před více než 10 miliony lety. Předchůdci obou ptáků proto pravděpodobně ještě dlouhou dobu po odštěpení obou linií dovedli létat.[15] Dle hypotézy se na Maskarény dostali ptáci „ostrovními skoky” z jižní Asie.[14] Nepřítomnost velkých býložravců, kteří by s novými druhy byli v kompetičním vztahu o potravu, dovolila drontemu mauricijskému a samotářskému vyrůst a stát se nelétavými ptáky.[16][17] Navzdory odlišné stavbě těla, včetně větší lebky, měly oba tyto druhy stavbu kostry podobnou s menšími druhy holubů.[18]

Další velký nelétavý holub, druh Natunaornis gigoura, pocházející z Fidži, byl popsán v roce 2001. Byl pouze o něco menší než dronte mauricijský a samotářský a pravděpodobně byl též příbuzný korunáčům.[19]

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Barevná malba bohaté krajiny s blankytnou oblohou; scenérie je plná pestrobarevných ptáků, většina stojí na zemi pod stromy a na skále, někteří plují po hladině potoka uprostřed obrazu a někteří letí; scénu dotváří stavba v levé horní části obrazu na vršku; vpravo dole se dolů do řeky dívá dronte
Saveryho malba Krajina s ptáky, dronte je vpravo dole

Jedno z původních jmen pro doda byl nizozemský název Walghvogel, který byl poprvé použit v deníku víceadmirála Wybranda van Warwijcka během druhé nizozemské expedice do Indonésie (1598).[20] Nizozemský název Walghe lze do češtiny přeložit jako nechutný nebo bez chuti, vogel znamená pták. Z nizozemštiny jméno přešlo do němčiny jako Walchstök nebo Walchvögel.[21] Původní nizozemská zpráva Waarachtige Beschryving byla ztracena, nicméně dochoval se anglický překlad.[22]

Černobílá kresba, jednoduchá krajinka tvořená travnatou plání a oblohou a dotvořená dvěma listnáči v levé části, v popředí malý papoušek postavený doprava s nápisem „A Cacato“, v pravo od něj stojí na něho hledící, asi dvakrát větší chřástal s nápisem „A Hen“ a za ním stojí taktéž doleva hledící a ještě dvakrát větší dronte s nápisem „A Dodo“
Náčrtek z roku 1634 od sira Thomase Herberta, zobrazen papoušek, chřástal a dronte

Další zpráva z této plavby, možná první, která se zmiňovala o drontem, uvádí, že Portugalci jej původně označovali jako tučňáka (penguin). Význam nemusí být nicméně od tučňáka (v té době označovaného jako fotilicaios), ale od slova pinion, které se vztahuje k jeho malým křídlům.[20] Posádka holandské lodi Gelderland se v roce 1602 zmiňovala o ptákovi jako o drontem (v překladu znamená oteklý) a toto jméno je stále používáno v některých jazycích včetně češtiny.[23] Tato posádka dronta mauricijského označovala také jako griff-eendt a kermisgans.[24]

Původ slova dodo není jasný. Někdy je považován za odvozeninu nizozemského výrazu dodoor − lenoch. Pravděpodobnější je, že termín pochází z nizozemského dodaars. Význam tohoto slova lze přeložit jako tučná zadnice či chomáč na zadnici a odkazuje na chomář peří na zadku drontů.[25] První záznam o jménu dodaars pochází z deníku kapitána Willema Van West-Zanena z roku 1602.[26] Anglický spisovatel Sir Thomas Herbert byl první, kdo název dodo poprvé uveřejnil, a sice ve svém cestopisu z roku 1634, dle něj je slovo portugalského původu.[24] Společně se jménem dodo pronikl do angličtiny také název dodar, od jeho používání se nicméně od 18. století upustilo. Některé zdroje stále uvádějí, že název dodo pochází z portugalského doudo (blázen, šílenec). Také bylo navrženo, že toto jméno vychází z volání ptáka, znějící jako dů, dů.[27]

Latinský přívlastek cucullatus (v překladu kapuce) poprvé použil Španěl Juan Eusebio Nieremberg roku 1635, který dronteho zařadil do rodu Cygnus, s odkazem na popis Carola Clusia. Švédský nomenklátor Carl Linné ve svém díle Systema naturae zvolil cucullatus coby odborné druhové jméno. Ptáka poté popsal jako Struthio cucullatus, tedy jako zástupce pštrosů.[5] Teprve francouzský zoolog Mathurin Jacques Brisson vytvořil roku 1760 pro doda nový rod Raphus, kam je v současnosti řazen coby Raphus cucullatus. Linné ještě roku 1766 vytvořil pro dronteho binomické jméno Didus ineptus. V překladu toto jméno znamenalo nejapný dodo (viz i český alternativní název blboun nejapný). V souladu s pravidly nomenklatury se stalo toto novější jméno vědeckým synonymem.[28]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Barevná malba ptáků, uprostřed je hnědý dodo, vlevo nahoře zelený Loriculus galgulus, vpravo od něj černý, bíle otečkovaný Tragopan melanocephalus, na spodním kraji obrázku vlevo dvě bílo-šedo-černé Anser indicus a v pravo dva Pterocles indicus; mezi ptáky je tráva a několik rozkvetlých květinek a oblohu v horní části obrazu zbarvuje slunce a mraky.
Mansurova malba, na níž je vyobrazen i dronte mauricijský

Vzhledem k tomu, že se lidstvu nedochovaly žádné kompletní exempláře dronta marucijského, je těžké určit, jak doopravdy vypadal.[20] Primární zdroje popisující jeho vnější vzhled pocházejí pouze z doby mezi objevením a vyhynutím ptáka mezi lety 1598 a 1662.[29] Podle většiny těchto záznamů měl dodo šedé nebo hnědé peří se světlejšími ručními letkami a chomáč kudrnatého světle zbarveného peří na zadním konci těla. Hlava byla šedá a neopeřená, zobák byl zobrazován jako zelený, černý nebo žlutý a končetiny měl dronte statně stavěné, nažloutlé barvy, s černými pařáty.[30]

Pohled zprava na lebku dronta i s věky seschlou kůží na podkladu z černé látky
Záběr na pravou polovinu lebky oxfordského vzorku

Na základě subfosilních pozůstatků, které byly dovezeny do Evropy během 17. století, vyšlo najevo, že dronteové byli dosti velkými ptáky, s výškou až 1 metr. Vyvinul se také pohlavní dimorfismus; samci dosahovali větší velikosti než samice a navíc měli delší zobáky. Odhady hmotnosti se mezi jednotlivými studiemi liší. Roku 1993 Bradley C. Livezey ve své studii usoudil, že samci vážili 21 kg a samice 17 kg.[31] Andrew C. Kitchener ve své studii z roku 1993 soudil, že vysoké soudobé odhady hmotnosti dodů jsou založené na překrmených jedincích chovaných v Evropě v zajetí. Dle něj by ptáci ve volné přírodě vážili 10,6 až 17,5 kg, avšak vykrmení jedinci mohli vážit 21,7 až 27,8 kg.[32] Další studie (Angst & kol., 2011) odhadla průměrnou hmotnost dronta na 10,2 kg.[33] Ta byla také zpochybněna a ohledně hmotnosti i nadále probíhají spory.[34][35] Studie z roku 2016 na základě výpočetní tomografie odhadla váhu na 10,6 až 14,3 kg. Také bylo navrženo, že hmotnost závisela na sezóně. V chladných sezónách prý byli dodové těžší.[36]

Lebka dronta se značně lišila od lebek jiných holubů. Byla robustnější, zobák měl zahrnutou špičku a byla ve srovnání s čelistmi krátká. Horní část zobáku dosahovala téměř dvojnásobné velikosti než lebka. Lebka byla, s výjimkou zobáku, širší než delší, čelní kosti tvořily kupoli s nejvyšším bodem nad zadní částí očnic. Vzadu se lebka svažovala dolů. Většinu zadní části lebky zabíraly očnice. Sklerotikální prstence uvnitř oka tvořilo jedenáct malých kostí, podobně jako u jiných druhů holubů. Dolní čelist byla mírně zakřivená a každá její polovina měla jediný otvor, tedy podobně jako u jiných holubů.[18]

Dronte měl asi 19 krčních a hrudních obratlů, šestnáct bederních a křížových obratlů, šest ocasních obratlů a pygostyl (srostlé koncové ocasní obratle). Krk měl dobře vyvinuté oblasti pro upevnění svalů a vazů, pravděpodobně pro podporu těžké lebky a zobáku. Na každé straně měl šest žeber. Vyvinula se velká hrudní kost (sternum), ve srovnání s jinými druhy holubů však byla v poměru k velikosti těla menší, protože dronte neuměl létat. Hrudní kost byla pneumatická, široká a relativně tlustá v průřezu. Pletenec horních končetin, lopatky a křídelní kosti byly ve srovnání s létajícími druhy holubů redukovány.[18]

Dobový popis[editovat | editovat zdroj]

Barevná malba béžovo-hnědé hlavy dronta hledícího mírně vlevo
Poslední známá dobová malba dronta z roku 1638, Cornelis Saftleven

Většina dobových popisů dronta sa nachází v lodních záznamech a denících lodí Nizozemské východní Indie, které za vlády holandské říše kotvily u pobřeží ostrova. Tyto záznamy byly využívány coby průvodce pro jiné plavby. Jen několik záznamů je věrohodných, mnoho z nich je založených na dřívějších zprávách a žádná z nich nebyla napsána vědcem.[13][20] Jedním z nejčasnějších záznamů o drontem pochází z roku 1598. Úryvek pochází z deníku námořníka van Warwijcka.

Jsou zde velmi početní modří papoušci, stejně jako ostatní ptáci; mezi nimi jsou ptáci nápadní pro sbou velikost, větší než naše labutě s obrovskou hlavou pokrytou pouze z poloviny peřím, jako by měli oblečenou kapuci. Tito ptáci nemají křídla, na jejich místě vyčnívají 3 nebo 4 pera. Ocas se skládá z několěkolika měkkých ohnutých per, které jsou popelavě zbarvené. Nazvali jsme je Walghvogel, protože čím déle a častěji byli vařeni, tím se maso stávalo tužší a bylo mdlé chuti. Nicméně jejich břicho a prsa měly celkem příjemnou chut a snadno se žvýkaly.

Jeden z nejpodrobnějších popisů zanechal sir Thomas Herbert v knize A Relation of Some Yeares Travaille into Afrique and the Greater Asia (1634).

Dodo pro svůj tvar a vzácnost je protikladem fénixe: jeho tělo je kulaté a tlusté, váží méně než 50 liber. Je považován za divné jídlo, je po něm mastno v žaludku, ale maso je odporné a nevýživné. Jeho vzhled je smutný, jako selhání rozumu Přírody, když vytvořila tak velké tělo doplněné jen tak malými a nemohoucími křídly, že mohou ptákovi sloužit pouze k předvádění. Polovina hlavy je nahá a zdánlivě pokryta jemným chmýřím, zobák je zkroucen dolů, od konce světle zelený s bledě žlutou tinkturou. Oči jsou malé a kulaté a vypadají jako diamanty. Tělo je pokryto prachovým peřím, ocas tvoří tři neúměrně malá pera, končetiny odpovídají tělu. Jeho drápy jsou ostré, má velkou chu´t k jídlu, je tak nenasytný, že polyká i kameny nebo železo.

Dobové zobrazení[editovat | editovat zdroj]

Tři staré černobílé kresby; na první vlevo je nahoře spodní část dronta od hlavy dolů z pravého boku, dole pak celý dronte situovaný tělem doprava, ale hledící mírně doleva; na druhé, která je uprostřed, nahoře se dronte viděný zleva shýbá k zemi a dole opačně situovaný ve statickém postoji; na třetí kresbě vpravo dronte jde směrem vpravo a detailněji je zpracovaná jeho hlava
Kompilace kreseb z deníku lodi Gelderland

Lodní deník holandské lodi Gelderland z let 1601 až 1603, znovuobjevený v 60. letech 20. století, obsahuje jediné známé náčtrtky živých anebo čerstvě zabitých drontů z Mauricia. Jsou připsány profesionálnímu kreslíři Jorisovi Joostenszovi Laerlovi, který kreslil i jiné v současnosti vyhynulé ptáky, a ještě jednomu méně dovednému umělci.[37] Kromě těchto několika náčrtků není známo, kolik z asi dvaceti kreseb ze 17. století je založeno na živých nebo vycpaných kusech, což ovlivňuje jejich spolehlivost.[20]

Všechny kresby po roce 1638, kdy se pták stal vzácnější, se zdají být založené na dřívějších obrázcích. Rozdíly mezi autory, jako byl Anthony Cornelis Oudemans a Masauji Hachisuka, vedly k spekulování o pohlavním dimorfismu, ontogenetických změnách a dokonce o existenci několika různých druhů, ale tyto teorie již nejsou přijímány. Vzhledem k tomu, že detaily jako zbarvení zobáku a peří či podoba ocasního peří se liší od popisu k popisu, není možné spolehlivě určit přesný vzhled.[38] Odborník na dronta Julien Hume poukázal na to, že nozdry živého dronta by měly tvar malých štěrbin, podobně jako na kresbách z lodi Gelderland či na obrazu nizozemského malíře Cornelia Saftlevena nebo mughalského umělce Ustada Mansura a jako vzor v tomto případě posloužili živé exempláře. Naopak obrazy se zřetelnými nozdrami byly pravděpodobně namalovány na základě vycpanin.[20] Na většině kreseb je dronte znázorněn s rozšířenými křídly, jako u ptáků běžců (pštros, kivi).[18]

Tmavý obraz, kde uprostřed stojí na kraji vodní plochy šedomodrý dronte se žlutými křídly a špičkou zobáku, viděn zleva, stejně je situovaný vpravo nad ním na větvičce sedící žlutočerný papoušek a vlevo obrazu se na dronta doprava dívá pod ním sedící červený papoušek
Proslulá malba Edwardsův dodo

Tradiční pojetí představuje dronta jako velmi tlustého neohrabaného ptáka, ale tento názor může být přehnaný. Mnoho starých evropských obrazů tohoto ptáka bylo založeno na vykrmených ptácích v zajetí nebo na velmi vycpaných exemplářích.[39] Některé teorie též hovoří o tom, že tyto obrazy představují dronta s načepýřeným peřím.[33] Nejčastějším ilustrátorem doda byl nizozemský malíř Roelandt Savery, vytvořil nejméně deset kreseb tohoto ptáka. Jeho slavný obraz z roku 1626, který je v současnosti nazýván Edwardsův dodo (vyobrazeného ptáka vlastnil ornitolog George Edwards), se od té doby stal typickým obrazem dronta a byl zdrojem řady dalších ilustrací. Dnes tvoří součást sbírek Přírodopisného muzea v Londýně.[40][41]

Indická malba z dob Mughalské říše znovuobjevená v Petrohradě v 50. letech 20. století představuje dronta společně s jinými indickými druhy ptáků.[42] Je na ní zobrazen štíhlejší, nahnědlý pták a objevitel této kresby A. Iwanow ji společně s Humem považuje za jedno z nejpřesnějších zobrazení živého dronta; okolní ptáci jsou jasně identifikovatelní a v reálných barvách.[43] Malba je pravděpodobně ze 17. století od Ustady Mansura a založená na živém exempláři ze zvěřince císaře Džahángíra, který se nacházel v Súratu. Anglický cestovatel Peter Mundy tvrdil, že zde viděl dva dody někdy mezi lety 1628 až 1633.[44][20] Další indická ilustrace ptáka byla objevena roku 2014, ale nakonec bylo zjištěno, že je odvozena z německé ilustrace z roku 1836.[45]

Výskyt a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Barevná malba krajiny se zeleným porostem; scenérie je plná pestrobarevných ptáků rozprostřených po obraze – stojí na zemi nebo letí po obloze a v levé horní části obrazu na vršku pod stromem odpočívá ležící zvěř; v dolním levém rohu se krčí dronte
Saveryho malba z roku 1626, dronte je v levém dolním rohu

Ohledně chování dronta mauricijského je známo pouze málo, neboť většina dobových popisů byla velmi krátká.[32] Na základě odhadů hmotnosti se samci prý dožívali až 21 let, samice kolem 17 let.[31] Podle studia končetin se zdá, že se jednalo o celkem schopného běžce.[32] Končetiny byly robustní a silné a unesly by množství současných ptáků. Svého nositele učinily v hustých lesích (než do nich zasáhli lidé) ostrova asi dosti agilním. Krátká křídla dronta neumožňovala let, avšak je možné, že mohla být využívána pro předvádění nebo mohla ptákovi pomoci udržovat rovnováhu; některé současné žijící druhy holubů je někdy využívají pro stejné účely.[18] Příbuzný dronte samotářský využíval svá křídla také jako zbraň. Přestože se jednalo o nejbližší známé příbuzné, neexistují žádné důkazy, že by i dronte mauricijský využíval křídla tímto způsobem. Byly sice objeveny kosti s vyléčenými frakturami, ve srovnání s drontem samotářským však byla křídla kratší a méně osvalená. Namísto nich mohl dodo využívat jako zbraň svůj velký zobák. Vzhledem k tomu, že Mauricius je bohatší na srážky a má méně sezónních výkyvů nežli Rodrigues, potrava zde zřejmě byla dostupnější a z tohoto důvodu by měl dronte mauricijský méně důvodů k agresivnímu chování. Naopak odlišné podmínky na Rodriguesu vedou k závěru, že dronte samotářský se pravděpodobně choval agresivněji.[46]

Stará černobílá mapa zálivu na Mauriciu, kde uprostřed jsou lodě a a nad nimi oblouk pobřeží zálivu s vyobrazenými horami; dronte byl pozorován podle mapy na pravé straně zálivu
Mapa zálivu na Mauriciu (1601); malé D na pravé straně označuje, kde byly nalezeny dronteové

Dronte mauricijský se vyskytoval na ostrově Mauricius. Preferovaný biotop tohoto ptáka je neznámý, ale dle starých zpráv se vyskytoval v suchých pobřežních zalesněných oblastech na jihu a západě ostrova. Tento názor je podpořen řadou subfosilních pozůstatků vyzdvihnutých z bažiny Mare aux Songes, která se nachází v blízkosti moře na jihovýchodě ostrova.[47] Takto omezený areál rozšíření na ostrově mohl přispět k zániku ptáka.[48] Mapa z roku 1601 z deníku lodi Gelderland pak zobrazuje ostrůvek blízko Mauricia, na němž námořníci prý chytili dronty. Palentolog Julien Hume si myslí, že se jednalo o ostrov l'île aux Benitiers v zálivu Tamarin při západním pobřeží Mauricia.[37][49] Některé subfosilní pozůstatky pocházejí také z horských oblastí a je tedy pravděpodobné, že se pták vyskytoval i zde. Na základě prací v bažinách Mare aux Songes vyšlo najevo, že stanoviště doda bylo tvořeno stromy Sideroxylon grandiflorum, pandány a endemitními druhy palem.[36] Poloha u moře společně s vlhkostí vedly k vysoké rozmanitosti rostlinstva, zatímco ostatní části ostrova byly sušší.[50]

Po příchodu lidí na Mauricius vyhynula řada původních tvorů, celý ekosystém ostrova je značně poškozen a jen těžko obnovitelný. Před příchodem lidí na Mauricius byl ostrov zcela porostlý lesy, nicméně kvůli odlesňování z nich zůstalo pouze několik zbytků.[51] Přežívající endemitní fauna je stále vážně ohrožena.[52] Dronte mauricijský žil vedle jiných novodobě vyhynulých ptáků, jako byl chřástal rezavý (Aphanapteryx bonasia), holub lesní (Alectroenas nitidissima), papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus), papoušek Bensonův (Psittacula bensoni), sovka Sauzierova (Mascarenotus sauzieri), lyska mauricijská (Fulica newtonii) nebo kachna mauricijská (Anas theodori). Žily zde také některé druhy želv, na Mauriciu a Réunionu se vyskytoval kaloň maskarénský (Pteropus subniger) a hlemýžď Tropidophora carinata, oba druhy rovněž vyhynuly. Zanikly též rostliny, jako Casearia tinifolia či orchidej Angraecum palmiforme.[53]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Kresba křídou na papíře, obraz vybarvený dohněda; scéna v porostu, kde jeden dodo stojí a nakračuje směrem doprava a druhý se sklání doleva ke svému mláděti
Saveryho kresba tří drontů, namalováno okolo roku 1626

Holandský dopis z roku 1631, znovuobjevený teprve roku 2017, poskytuje jediné důkazy stravy dronta a také se zmiňuje o tom, že pták využíval svůj zobák k obraně před nepřáteli. Dokument používá k popisu zvířete slovní hříčky, přičemž dronte představuje zřejmě alegorii pro bohaté starosty.[54]

Starostové jsou skvostní a hrdí. Prezentují se neústupností, přísným pohledem a široce otevřenými ústy, bezstarostnou a neohroženou chůzí. Nechtěli před námi ustoupit; jejich zbraní byl zobák, se kterým mohli zuřivě klovnout. Živili se syrovým ovocem. Nebyli přílišně oblečení, ale byli bohatí a tlustí, proto jsme je přinesli na palubu, k uspokojení všech nás.

Jednodušší černobílá ilustrace dronta stojícího uprostřed bílého pozadí čelem vpravo a vpravo pod ním leží kámen
Dronte a gastrolit, Carolus Clusius 1605

Kromě spadaného ovoce dodo pravděpodobně žral také ořechy, semena, cibule rostlin nebo kořínky.[55] Podobně jako korunáči se také mohl živit kraby a drobnými druhy korýšů a měkkýšů. Jednalo se zcela jistě o všežravce, protože během dlouhých námořních cest námořníci odchycené dronty krmili širokou škálou potravy.[56] Na Mauriciu se střídá suché a vlhké období. Je možné, že se dronte před začátkem období sucha hojně krmil na zralých plodech, aby tak lépe přežil suchou sezonu, kdy byl potravin nedostatek; dobové zprávy popisují nenasytnost těchto ptáků. Mauricijský ornitolog France Staub navrhl, že se dodo živil hlavně plody palem a pokoušel se sladit dobu vykrmování doda s dobou plození palem.[26]

Kostní prvky horní čelisti byly vzájemně pohyblivé, což muselo ovlivnit stravovací návyky tohoto ptáka. U současných holubů živících se ovocem pomáhá pohyblivá mezičelist ke konzumaci velkých plodů. Zobák dronta také vykazuje odolnost vůči vysokému tlaku, což naznačuje, že se živil i tvrdými potravinami.[18] Roku 2016 byl proveden první 3D model obsahu lebky doda. Mozek se podobal mozku ostatním holubům, ale vyvinul se celkem velký čichový bulbus, dodo měl tedy poměrně dobrý čich, což mu možná pomáhalo v hledání potravy.[57]

Několik dobových popisů hovoří o tom, že dodo konzumoval gastrolity, žaludeční kameny, které podporovaly trávení. Anglický spisovatel Hamon L'Estrange se setkal se živým ptákem a do svého popisu zmínku o gastrolitech uvádí.[58]

Informace o krmení mláďat se do současnosti nedochovaly, žijící druhy holubů ale krmí mláďata vyvrhováním takzvaného „holubího mléka” (o mléko v pravém slova smyslu nicméně nejde). Tato látka bohatá na bílkoviny vzniká z buněk epitelu ve voleti holubů. Vzhledem k tomu, že dle dobových kreseb měl dronte vyvinuté vole, mohl si v něm uschovávat potravu a sloužilo asi též k produkci „holubího mléka”.[59]

Fotografie muzejního exponátu semen naložených v nálevu do válcové uzavřené nízké a široké nádoby, hnědá semena se drží u dna
Semena Sideroxylon grandiflorum

V 70. letech 20. století se stal na Mauriciu vzácný endemitní druh stromu Sideroxylon grandiflorum. Údajně prý zbývalo pouze třináct exemplářů této dřeviny, jejichž stáří bylo odhadnuto na 300 let. Americký ekolog Stanley Temple předpokládá, že strom závisel na drontem mauricijském, který žral jeho semena. Ta prý jsou natolik odolná, že byla schopna vyklíčit pouze tehdy, pokud je dronte natrávil ve svém žaludku. Tvrdil, že tento strom, známý také jako tambalacoque, kvůli zmizení doda též téměř vyhynul.[60] Temple nicméně přehlédnul zprávy ze 40. let 20. století, kdy se zjistilo, že semena vyklíčila (ačkoli jen zřídka), aniž by prošla zažívacím traktem.[61] Jiní vědci později teorii Tempela zpochybnili. Dle nich byl pokles populace stromu přehnaný a semena rozšiřovaly i jiné vyhynulé druhy, jako některé druhy želv, kaloňů nebo papoušků.[62] Wendy Strahma a Anthony Cheke, dva odborníci na ekologii Maskarén, také zpochybnili závěry Tempela; tvrdí, že strom, i když je vzácný, již od zániku dronta několikrát vyklíčil a počet exemplářů odhadují na několik set, na na pouhých třináct, jak tvrdil Temple.[63]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že se jednalo o nelétavého ptáka žijícího na zemi a na Mauriciu nežili žádní savci ani jiní přirození nepřátelé, dronte pravděpodobně hnízdil na zemi.[64] Jediný popis vajec a volání drontů pochází z roku 1651 (François Cauche):[5]

Na Mauriciu jsem viděl ptáky větší než labuť, kteří mají tělo pokryté pouze prachovým peřím. Zadní část těla je kulatá a zadnice ozdobena zkroucenými pery. Jejich počet závisí na věku ptáka. Namísto křídel mají peří podobného vzhledu jako to předchozí, černé a zakroucené. Pták nemá jazyk, jeho zobák je velký, trochu zahnutý dolů; nohy jsou dlouhé, šupinaté, s pouhými třemi prsty na každé noze. Ozývá se podobně jako kachnovití, ale v žádném případě nemá chuť jako plameňáci a kachny, o kterých jsme právě mluvili. Kladou pouze jedno bílé vejce o velikosti půlpence, vedle něhož umisťují bílý kámen o velikosti slepičího vejce.

Hnízdo na hliněné zemi z klacíků a uprostřed vejce
Rekonstrukce hnízda dronta s vejci

Caucheův záznam je nicméně problematický, neboť pták zde popisovaný na rozdíl od dronta neměl jazyk a lišil se počet prstů. To vedlo k názoru, že Cauche popsal nový druh dronta (Didus nazarenus), ale je pravděpodobné, že Cauche smíchal popis dronta s kasuárem.[65] Jediná další možná zmínka o nedospělém drontovi pochází z roku 1617, kdy byl na palubu jedné lodi přijat pták popisovaný jako „mladý pštros”.[66] V muzeu v jihoafrickém městě East London (Východní Londýn) je uloženo údajné vejce dronta mauricijského, které poskytla úřednice muzea Marjorie Courtenay-Latimerová. Vejce daroval její rodině jistý kapitán, který tvrdil, že jej nalezl v mauricijských bažinách. Roku 2010 navrhli kurátoři muzea analýzu DNA za účelem prokázání jeho pravosti.[27]

Barevný diagram znázorňující rozmnožovací cyklus dronta;
Rekonstrukce rozmnožovacího cyklu dronta, modře vyznačená část znázorňuje léto na jižní polokouli

Vzhledem k tomu, že dodo zřejmě kladl jen jedno vejce, je možné, že se jednalo o K-stratéga, což znamená, že měl jen malé množství potomků, o které se rodiče pečlivě starali až do dospělosti. Některé indicie, jako velké rozměry, naznačují, že tento pták měl možná prodloužené období vývoje.[31] V bažinách Mare aux Songes nebyly nalezeny žádné nedospělé exempláře; i to možná jako naznačuje, že dodové produkovali jen málo potomků, kteří možná rychle dospívali.[67]

Na základě histologické studie kostí z roku 2017 se zdá, že dronte hnízdil kolem srpna; v tuto dobu byli ptáci zřejmě vykrmeni, podobně jako jiní obratlovci na ostrově. Mláďata rostla rychle, dosáhla robustní, téměř dospělé velikosti a pohlavní dospělosti před australským létem nebo během cyklónové sezony. Dospělí dodové se přepeřili před australským létem, asi v březnu. Nejprve přepelichali na ocasech a křídlech, celý proces skončil během července, těsně před dalším obdobím reprodukce. Pozorování v různých fázích pelichání mohla být příčinou nesrovnalostí v dobových popisech peří.[68]

Vztahy s lidmi[editovat | editovat zdroj]

Černobílá rytina znázorňující holandské osadníky na Mauriciu v roce 1601; zachycuje kopcovitou krajinu s mnoha různými exotickými stromy, s osadníky a jejich rozličnými činnostmi, a také se zvířaty ostrova – mezi nimi je zobrazen i dronte
Rytina zobrazující holandské osadníky na Mauriciu, 1601. Dronte je zobrazen v lévé části obrázku pod číslem 2

Prvními návštěvníky Mauricia byli během středověku arabští mořeplavci. Mezi lety 1507 a 1513 ostrov navštívili Portugalci, ale ani jedni, ani druzí, trvale ostrov neosídlili. Žádný záznam o drontech z těchto dob není znám, přestože portugalské jméno pro Mauricius, „Ilha do Cerne” (Ostrov labutí), může na doda odkazovat.[69] Mauricius získala teprve Nizozemská říše roku 1598 (pojmenovala jej po Mořici Oranžském), pak sloužil coby místo pro zásobování obchodních lodí Nizozemské Východoindické společnosti.[70] Raný záznam o dodech pochází z druhé nizozemské expedice do Indonésie vedené admirálem Jacobem Corneliszoonem van Neckem z roku 1598. Ptáci se objevují také ve zprávách z roku 1601, odkdy pochází i první kresba.[71] První námořníci, kteří přistáli na Mauricius, se o ptáky zajímali hlavně jako o zdroj masa. Podle deníku námořníka Willema Van West-Zanena z roku 1602 z lodi Bruin-Vis bylo za jeden den uloveno až 25 drontů. Masa z jednoho dronta bývalo tolik, že jej dva lidé ztěží snědli a zbytky musely být zakonzervovány v soli.[72]

Černobílá stará rytina připomínající komiks, kdy v jednotlivých okénkách jsou různé scénérie z Mauricia; v prvé je pohled na okrouhlý záliv a uprostřed dvě velké lodě a výsadková loďka, následují čtyři obrazy krutého vybíjení různých druhů zvířat
Dobová rytina, na které je znázorněno zabíjení drontů a dalších dnes již vyhynulých zvířat na Mauriciu

Někteří časní osadníci považovali maso drontů za nepříliš chutné a raději lovili například některé druhy papoušků; jiní jej popsali jako tuhé, ale celkem dobré. Někteří lovili dronta pouze pro svalnatý žaludek, který byl možná nejchutnější částí ptáka. Dodo se snadno chytal, avšak lovci museli být opatrní; dronte je totiž mohl zranit svým mocným zobákem.[73]

Vzhled doda a chřástala rezavého vedl Petera Mundyho ke spekulacím o evoluci druhů, více jak dvě stě před Charlesem Darwinem.[23]

Transport do zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Žlutohnědá malba dronta stojícího čelem doprava na hliněné zemi s řídkým porostem bylin
Hufnagelova ilustrace dronta, který žil ve zvěřinci císaře Rudolfa II.

Dronte byl natolik zajímavým ptákem, že docházelo k transportům živých exemplářů do Evropy a do východní Asie. Počet ptáků, kteří dosáhli svých cílů naživu, je nejistý. Julian Hume na základě dobových záznamů, obrazů a dochovaných vzorků usuzuje, že přežilo nejméně jedenáct z přepravovaných jedinců.[74] Jediný popis živého jedince chovaného v Evropě je ten L'Estrangův, z Londýna roku 1638. Z roku 1626 pochází kresba, jejímž autorem je nizozemský malíř Adriaen van de Vennevy. Ten tvrdil, že se v Amsterodamu setkal s drontem, ale nezmínil se, jestli byl pták naživu a jeho zobrazení se nápadně podobá Edwardsově dodovi. Peter Mundy viděl mezi lety 1628 a 1634 dva živé exempláře v Suratu v Indii, z nichž jeden zvěčnil na obraz Ustad Mansura (1625).[20]

Nejstarší známý obraz exempláře doda v Evropě pochází z dob někdy okolo roku 1610 ve sbírce obrazů znázorňující zvěřinec císaře Rudolfa II. v Praze. Ve sbírce se dochovaly i obrazy jiných mauricijských zvířat, včetně chřástala rezavého. Dronte, který byl pravděpodobně mladý, zřejmě žil v císařském zvěřinci s dalšími zvířaty. Po smrti byl zřejmě vysušen anebo balzámován. Vzhledem k tomu, že je na evropských obrazech znázorněn vycpaný exemplář, pravděpodobně zde žil a uhynul; je nepravděpodobné, že se tehdy na palubách lodí prováděla taxidermie zvířat a nakládání vzorků do lihu tehdy lidé neznali. Většina tropických vzorků se dochovala jako sušené hlavy a nohy.[74]

Jeden dronte byl údajně z Mauriciu poslán až do japonského města Nagasaki (1647). Teprve dokumenty zveřejněné roku 2014 odhalily, že dronte přišel do tohoto města živý. Jednalo se o dar městu, navzdory vzácnosti ptáka měl v té době a místě stejnou hodnotu jako bílý jelen či bezoár. Pták z Nagasaki je posledním známým chovaným živým jedincem v zajetí.[56][75]

Vyhynutí[editovat | editovat zdroj]

Barevná malba bohaté krajiny; scenérie je tvořená lesem prolínajícím se s loukou; je doslova přeplněná rozličnými zvířaty ze všech koutů světa a na obloze létají různí ptáci; uprostřed je gejzír a za ním stojí u stromu Adam a Eva; zcela vpravo dole sedí dronte
Saveryho kresba The Paradise, dronte v pravém dolním rohu

Stejně jako mnoho živočichů, kteří se vyvíjeli izolovaně na ostrovech bez predátorů, i dronte se choval vůči lidem nebojácně. Tato jeho „neohroženost”, ale zároveň neschopnost létat z něj dělala celkem snadnou kořist pro námořníky.[76] Ačkoli se v některých útržcích zpráv lze dočíst i o hromadných zabíjeních těchto ptáků, archeologické vykopávky našly pouze málo důkazů o lovu lidmi. Kosti nejméně dvou dodů byly nicméně nalezeny v jeskyni Baie du Cap, ve které se ukrývali uprchlí otroci a odsouzenci během 17. století. Pro dronta samotného nicméně toto místo bylo nedostupné kvůli vysokému nerovnému terénu.[9] Lidská populace na ostrově (o rozloze asi 1 860 km2) v 17. století nikdy nepřekročila 50 obyvatel.

Malba dronta stojícího čelem doleva břicho hnědé a záda tmavnou až téměř do černa, křídla a ocas bílý, oči žluté; stojí na zemi s velmi řídkým porostem
Ilustrace do Rothschildovy knihy Extinct birds od Fredericka Williama Frohawka

Dronta ale ohrožovaly i jiné faktory než lov. Lidé na ostrov přivezli nepůvodní druhy živočichů včetně psů, prasat, koček, krys a javánských makaků. Pták se ocitl pod tlakem těchto nových druhů, kteří mu plenili hnízda a soupeřili s ním o omezené zdroje potravy.[36] Dopad těchto tvorů, převážně prasat a makaků, je považován za významnější příčinu vyhynutí než zabíjení lidmi.[77] S krysami si nicméně ptáci pravděpodobně dovedli poradit, protože se jim již před příchodem lidí hnízda pokoušely plenit některé druhy krabů.[78] Mimo těchto faktorů docházelo ze stran osadníků též k ničení přirozeného prostředí ptáků.[77]

Je možné, že již před příchodem lidí byl dronte na Mauriciu vzácný nebo lokalizovaný, protože by bylo nepravděpodobné, že by vyhynul tak rychle, kdyby obsadil všechny odlehlé části ostrova.[48] V roce 2005 došlo k objevu subfosilních pozůstátků drontů a dalších zvířat, které zabila přívalová povodeň. Taková událost by ještě dále ohrozila existenci druhu na pokraji vyhynutí,[79] nicméně skutečnost, že dodo přežil stovky let vulkanických aktivit a klimatických změn, ukazuje, že pták byl v rámci svého ekosystému celkem odolný.[50]

Černobílá stará kresba, kde uprostřed stojí z pravého boku viděná ovce, na ní se dívá zleva stojící chřástal rezavý a z prava stojící dronte
Kresba dronta, ovce a chřástala rezavého, 1617

Datum vyhynutí dronta není uspokojivě známo. Poslední všeobecně uznávané pozorování tohoto ptáka pochází z roku 1662 od ztroskotaného námořníka Volkerta Evertsze, člena posádky nizozemské lodi Arnhem. V Evertszově zprávě jsou popsáni ptáci chycení na malém ostrůvku u Mauricia (pravděpodobně ostrov Île D'Ambre).[80]

Ptáci na ostrůvku Île D'Ambre nicméně nemusejí býti posledními zástupci druhu.[81] Lovec Isaac Johannes Lamotius ve svých zápiscích o dodech hovoří ješte roku 1688. Statistická analýza těchto záznamů výzkumníků Robertse a Solowa dává nový odhad vyhynutí na rok 1693, s 95% intervalem spolehlivosti mezi lety 1688 a 1715. Autoři také zdůrazňují, že protože poslední pozorování dronta před rokem 1662 pochází z roku 1638, dronte byl již patrně v šedesátých letech velmi vzácný. Sporná zpráva o pozorování ptáka od uniklého otroka (1674) tedy též nemusí být vyloučena jako poslední záznam o druhu.[82]

Je nepravděpodobné, že by problém posledního pozorování dronta byl někdy uspokojivě vyřešen.[78] Mezinárodní svaz ochrany přírody se přiklání k poslednímu datu pozorování v roce 1662.[83] V každém případě dodo vyhynul kolem roku 1700, asi sto let po objevení v roce 1598.[84] Holaňdané opustili Mauricius v roce 1710 a během této doby se jim podařilo vyhubit jak dronta, tak většinu tehdejších suchozemských obratlovců, co zde žila.[36]

Pozůstatky[editovat | editovat zdroj]

Exempláře ze 17. století[editovat | editovat zdroj]

Fotka zblízka na dva pozůstatky - vlevo tři dlouhé propojené kosti, vpravo zobák
Kosterní pozůstatky v pražském Národním muzeu

Jediné doposud existující pozůstatky dronta pocházející z exemplářů dovezených v 17. století do Evropy jsou vysušená hlava a končetina, uchované v Oxford University Museum of Natural History, lebka v University of Copenhagen Zoological Museum a horní čelist a končetina v Národním muzeu v Praze. Končetina z Britského muzea je již ztracena. Ve starých inventářích muzeí existují záznamy i o celých vycpaných exemplářích, ale dodneška se zřejmě nezachoval žádný z nich.[85][86] Carolus Clusius se pak roku 1605 zmiňuje o vysušeném chodidle doda, jehož vlastníkem byl nizozemský profesor Pieter Pauw. I tento pozůstatek, shromážděný možné během Van Neckovy cesty, je již také ztracen.[20]

Černobílý obrázek lebky dronta – nahoře zprava, pod ní seshora, vpravo od ní potom zespodu a nad tím ještě detaily čelisti
Litografie částí oxfordské hlavy

Jedinou známou měkkou tkání zůstává oxfordská hlava (vzorek OUM 11605) a končetina. Tyto části těla náležely poslednímu vycpanému drontovi, a původně se jednalo o součást sbírky muzea Musaeum Tradescantianum (1656), od roku 1659 pak náležely muzeu Ashmolean.[20] Bylo navrženo, že se jednalo o stejného ptáka, kterého pozoroval Hamon L'Estrange v Londýně. Vzhledem k tomu, že pozůstatky nevykazují známky toho, že byly preparovány, pravděpodobně se jednalo o takzvanou studijní kožku, způsob zachování mrtvých ptáků, kdy jsou z nich vyjmuty všechny orgány i kosti, tělo je vycpáno bavlnou a výsledný pták pouze leží se složenými křídly.[87] Zajímavé výsledky dosáhl průzkum oxfordských pozůstatků z roku 2018. Na základě pořízených skenů vyšlo najevo, že kůže a kosti obsahovaly olověné broky, které se používaly během 17. století k lovu ptáků. To naznačuje, že dodo z Oxfordu byl zastřelen ještě před přepravou do Británie nebo nějaký čas po příjezdu. Okolnosti zastřelení ptáka jsou nicméně stále neznámé a je potřeba další zkoumání olověných broků.[88]

Podle řady zdrojů Ashmoleanské muzeum spálilo vycpaninu doda kolem roku 1755 z důvodu pokročilého rozkladu, který ušetřil jen hlavu a končetinu. Možnost úmyslného zničení exempláře je považována za nepravděpodobnou. Vycpanina dronta byla odstraněna z výstavy a uschována, aby se ještě více nepoškodila. Stav zbývajících měkkých tkání se ale nadále zhoršoval, postupně byla z vycpaniny odříznuta hlava a končetina zůstala pokryta pouze kůží a šlachami. Na hlavě se dodnes dochovalo jen velmi málo peří. Jedná se pravděpodobně o samici, protože končetina není příliš velká, avšak zdá se, že je plně vyvinuta.[89][90] Zbývající vzorek byl vystaven v Oxfordu nejméně do 60. let 19. století až do roku 1998, kdy došlo opět k jeho uschování, aby nedošlo k poškození.[91] Odlitky hlavy jsou nicméně rozmístěny do mnoha muzeí po celém světě.[92]

Černobílý obrázek pařátu – nahoře seshora, pod tím z levého boku, dole zespod
Litografie londýnské končetiny

Vysušená londýnská končetina se dostala během 18. století do Britského muzea, kde byla vystavena vedle Saveryho kresby Edwardsova doda až do 40. let 19. století. Již do roku 1896 se však na vzorku rozložily měkké tkáně a do dnešních dní z něj mohly zůstat pouze kosti, které jsou nicméně ztraceny.[20]

Kodaňská lebká (vzorek ZMUC 90-806) tvořila až do roku 1651 součást sbírky vědce Bernarda Paludanuse v Enkhuizenu, tehdy došlo k přesunutí do muzea na hradě Gottorf v Šlesviku.[93] Poté, co byl hrad obsazen roku 1702 dánskými vojenskými jednotkami, sbírky zde byly přesunuty do dánských královských sbírek. Lebku znovu objevil dánský zoolog Johannes Theodor Reinhardt na začátku 40. letech 19. století. Je možné, že tyto pozůstatky patřily nejstaršímu přežívajícímu drontovi přivezeného do Evropy.[20] Lebka je o 13 mm kratší než oxfordská hlava a může patřit samici.[31] Byla mumifikována, ale kůže se i tak rozložila.[36]

Přední část lebky (exemplář NMP P6V-004389) z pražského Národního muzea byla nalezena roku 1850. Některé knihy uváděly existenci i jiných pozůstatků, ale pravděpodobně existovala pouze lebka. Možná se jedná o zbytek jednoho z vycpaných dodů, kteří žili ve zvěřinci Rudolfa II., případně exempláře malované Hoefnagelem nebo Saverym.[20][94][95]

Subfosilní pozůstatky[editovat | editovat zdroj]

Kostra dronta v Natural History Museum, Londýn

Do roku 1860 byly jedinými známými pozůstatky dronta čtyři neúplné exempláře pocházející ze 17. století. Britský vědec Philip Burnard Ayres nicméně tohoto roku objevil první subfosilní pozůstatky dronta a svůj objev představil Richardu Owenovi, což byl také jeden z britských přírodovědců. O tři roky později Owen požádal mauricijského biskuba Vincenta Ryana, aby mu oznámil, pokud by se našly některé další kosti drontů.[2] Již roku 1865 se podařil vladnímu školiteli v Mahébourgu Georgovi Clarkovi významný objev spousty kostí v blízkosti bažiny Mare aux Songes na jihu ostrova.[20] Příští rok v ornitologickém periodiku The Ibis osvětlil svůj postup. Poslal několik svých kuliů, aby se probrodili až do středu bažiny a tam se pomocí šlapání pokusili najít kosti pod sebou. Zprvu tento způsob neměl velký úspěch, ale jakmile došlo k odstranění rostlin pokrývajících nejhlubší část bažiny, ostatky dodů se začaly hromadit.[96] Z bažiny byly vyloveny pozůstatky z celkově asi 300 ptáků, z toho však málo lebek a kostí křídel; možná i proto, že pták uvízl v bažině spodní stranou těla. Podobný trend byl zaznamenán i u pozůstatků obřích ptáků moa z bažin Nového Zélandu. Kosti drontů z Mare aux Songes mají středně až tmavě hnědé zbarvení.[97]

Fotografie muzejního exponátu, kostry stojící čelem doprava k fotografovi, na dřevěném podstavci; v pozadí muzejní vitrína
Kompletní kostra nalezená roku 2006

Zprávy o Clarkových objevech oživily zájem o ptáka. Richard Owen a anglický ornitolog Alfred Newton chtěli popsat postkraniální anatomii tohoto ptáka. Owen si zakoupil zásilku kostí dronta určených původně pro Newtona, což vedlo k soupeření mezi oběma těmito vědci. Owen kosti popsal ve své práci Memoir on the Dodo v říjnu 1866, ale svou rekonstrukci založil na Saveryho malbě Edwardsova doda, která je však nepřesná a znázorňuje ptáka moc tlustého. O tři roky později Owen získal více kostního materiálu a na jeho základě svůj popis zpřesnil. Newton se mezitím soustředil na výzkum dronta samotářského. Zbývající kosti, které nebyly prodány těmto dvěma výzkumníkům, byly vydraženy anebo darovány pro muzea.[98] Ve výzkumech v bažinách Mare aux Songes poté roku 1889 pokračoval přírodovědec Théodor Sauzier. Ten nalezl další kosti drontů a i jiných vyhynulých zvířat.[99]

Další průzkumy bažin nastaly až po více jak sto letech, v roce 2005, kdy se tam vydal mezinárodní tým výzkumníků (International Dodo Research Project). Když ještě Mauricius patřil pod britskou správu, Britové tuto bažinu zasypali, aby tím zabránili šíření malárie. Tato vrstva nejprve musela být odstraněna a poté zde badatelé nalezli řadu ostatků různých druhů zvířat včetně nejméně 17 drontů v různých stádiích života (ačkoli nebyl nalezen žádný nedospělý pták) a několik kostí zjevně z kostry jednoho ptáka, které se zachovaly ve svém přirozeném postavení. Tyto objevy byly představeny v prosinci 2005 v leidenském muzeu. Asi 63 % nalezených fosilií náleželo k vyhynulému rodu želv Cylindraspis, ostatky dodů představovaly asi 7,1 % nálezů. Tyto pozůstatky se v bažinách ukládaly řadu staletí. Dle následných výkopů v bažině se zdá, že zde zvířata uvízla před asi 4 200 lety, kdy Mauricius postihlo velké sucho a tvorové zde při snaze najít vodu zapadli.[100][101][102] Nejnovější vykopávky objevily mnoho drobných kosterních pozůstatků, mnohem více než bylo nalezeno v 19. století, pravděpodobně kvůli využívání pečlivějších metod při dobývání těchto subfosilií.[67]

Louis Etienne Thirioux, amatérský přírodovědec v Port Louis, kolem roku 1900 našel na několika lokalitách mnoho zbytků drontů. Zahrnovaly první exemplář jehož kosti byly více méně skloubeny v celek, který je prvním subfosilním skeletem dronta nalezeným se mimo Mares aux Songes a jediný pozůstatek nedospělého jedince, nyní ztracený tarsometatarsus.[20][36] Roku 1904 byla v jeskyni u hory Le Pouce nalezena kompletní kostra dronta, kterou Thirioux daroval muzeu Desjardins (nyní nese název Natural History Museum at Mauritius Institute). Thriouxovi dědicové pak druhou kostru roku 1918 prodali do muzea v africkém Durbanu, ale v tomto případě nešlo o jeden exemplář, ale o kostru sestavenou z ostatků několika ptáků. Roku 2016 byly tyto ostatky naskenovány laserem a vytvořeny počítačové 3D modely, které se staly základem monografie o osteologii dronta.[103][104]

Roku 2006 došlo k objevu kompletní kostry doda v lávové jeskyni na Mauriciu. Jedná se o druhou kompletní kostru jednoho exempláře.[105]

Subfosilní pozůstatky drontů vlastní celkem 26 muzeí, přičemž téměř všechny pocházejí z bažin. V některých muzeích, jako The Natural History Museum, American Museum of Natural History, Cambridge University Museum of Zoology, Senckenberg Museum a dalších lze zhlédnout i téměř kompletní kostry, sestavené z vícera jedinců.[106][107]

Bílý dronte[editovat | editovat zdroj]

Na barevném obrazu scenérie s rybníčkem a okolními zarostlými stráněmi plnými zvířat je výřez se zvětšeným pravým spodním rohem obrazu, kde sedí mimo jiné bílý dronte
Krajina s Orfeem a zvířaty od Saveryho se zobrazeným bílým drontem

Předpokládaný „bílý dronte” z Réunionu je považován za chybnou domněnku založenou na dobových zprávách o ibisu réunionském a některých obrazech bílých ptáků podobných drontům od Pietera Withoose a Pietera Holsteyna objevených v 19. století. Zmatek začal, když se velitel lodi Willem Ysbrandtszoon Bontekoe, který navštívil Réunion kolem roku 1619, zmínil o tučných nelétavých ptácích, které nazval ve svém deníku „Dod-eersen”, ačkoli se o zbarvení nezmiňoval.[108] Bílý, podsaditý nelétavý pták byl pak o šest let později zmiňován jako součást réunionské fauny důstojníkem J. Tattonem. Sporadické zmínky poté učinili Sieur Dubois a jiní tehdejší autoři.[109]

Malba bílého dronta se žlutými křídly, šedým zobákem a černýma očima stojícího čelem doleva na okrové zemi
Bílý dronte od Holsteyna

Baron Edmond de Sélys Longchamps pro tyto ptáky používal jméno Raphus solitarius a věřil, že se na Réunionu vyskytuje tento nový druh dronta. Když přírodovědci 19. století objevili obrazy ze 17. století, na nichž byli tito ptáci vyobrazeni, předpokládali, že se skutečně jedná o bílé dronty.[110]

První nalezenou malbou se stala kresba od Pietera Withoose, pravděpodobně založená na dřívějších zobrazeních od Holsteyna. Podle Humeho, Chekeho a Valledora de Lozoyy Holsteyn své kresby založil na Saveryho obraze Krajina s Orfeem a zvířaty či na jeho kopiích. Tento obraz Savery namaloval pravděpodobně v roce 1611, možná později. Malba ukazuje mimo jiné bílého exempláře doda a zřejmě vychází z vycpaného exempláře z dob Rudolfa II. Cheke a Hume věří, že bílé zbarvení dronta způsobil albinismus,[41][95] de Lozoya namísto toho navrhnul, že bílý dronte mohl představovat nedospělého jedince; nebo se také mohlo jednat o kreativitu umělce.[111]

Roku 1987 byl popsán nový druh vyhynulého ptáka z Réunionu, ibis réunionský (Borbonibis latipes). Tento ibis měl krátký zobák a jeho zbarvení se také pohybovalo mezi bílou a černou; tedy odpovídal starým popisům réunionského dronta.[95][112]

Kulturní odkaz[editovat | editovat zdroj]

Černobílá ilustrace, kde stojí ve shromáždění rozliční ptáci a opice a uprostřed nich Alenka s o něco vyšším dodem
Dronte jako hrdina knihy Alenka v říši divů

Dronte mauricjský patří mezi nejznámější vyhynulé tvory, což společně s jeho jedinečným vzhledem vedlo k jeho častému užívání v beletrii jako symbol zastaralého konceptu nebo předmětu. Sousloví „mrtvý jako dodo” znamená mrtvý nebo zastaralý; stejně tak výraz „jít cestou doda” znamená zastarávat či zanikat a stát se věcí minulosti.[113] Blboun je také slangové označení pro hloupou nudnou osobu, toto označení pravděpodobně plyne z tvrzení, že dronte byl hloupý a snadno polapitelný pták.[114][115]

Dronte se často objevuje v populární literatuře a ještě před jeho vyhynutím byl v evropské literatuře využíván jako symbol exotických krajů a žravosti, pravděpodobně kvůli své zdánlivé tlustosti.[116] Roku 1865, tedy ve stejném roce, kdy George Clarck začal publikovat zprávy o vykopaných subfosilních pozůstatcích, tohoto ptáka představil Lewis Carroll v knize Alenka v říši divů. Carroll společně s dívkou Alice Liddellovou, která sloužila jako inspirace pro Alenku, společně navštívili Oxfordské muzeum, aby si zde prohlíželi pozůstatky drontů. Popularita knihy udělala z dronta známou ikonu vyhynulých tvorů.[117][118] Jeho osudu si povšimli mnozí umělci, ohlasy nalézáme v díle Petra BezručeDidus ineptus (Slezské písně) a Karla KrylaPíseň pro blbouna nejapnýho.

Zleva vyobrazený dodo na rubu mince, okolo je nápis „Mauritius independence; 10 rupees“
Na mincích

Dronte slouží jako maskot pro mnoho různých druhů výrobků, zvláště na Mauriciu.[119] Zdá se, že je zobrazen jako štítonoš na státním erbu Mauricia, vyobrazují jej též mauricijské mince a bankovky mauricijských rupií.[77][120][121] Oblíbený réunionský pivovar Brasseries de Bourbon si zvolil usmívajícího se dronta jako svůj symbol. Pták zde vyobrazený má bílou barvu; lidé se kdysi domnívali, že zde tito ptáci žili.[122]

Dronte je některými organizacemi, jako Durrell Wildlife Park nebo Durrell Wildlife Conservation Trust, využíván jako symbol k podpoře ochrany ohrožených druhů. Centrum pro biologickou rozmanitost každoročně uděluje anticenu Rubber Dodo Award, těm, kteří „nejvíce zničili přírodní stanoviště, druhy a biologickou rozmanitost”. Pavouk Nephilingis dodo, který obývá stejné lesy jako kdysi dronte, dostal po tomto ptákovi své druhové jméno, aby zvýšil povědomí o naléhavé potřebě ochrany biotopů na ostrově.[123] Druhové jméno po drontem získali také dva mravenci z ostrova (Pseudolasius dodo v roce 1946 a Pheidole dodo v roce 2013)[124][125] nebo stejnokožec Hansenium dodo.[126] Jméno ptáka též používají někteří vědci k pojmenování genetických prvků; například gen potřebný pro schopnost létat je pojmenován dodo.[127]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b HUME, J.P.; CHEKE, A.S.; MCORAN-CAMPBELL, A. How Owen ‘stole’ the Dodo: academic rivalry and disputed rights to a newly-discovered subfossil deposit in nineteenth century Mauritius. Historical Biology. 2009-03, roč. 21, čís. 1-2, s. 33–49. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912960903101868. (anglicky) 
  3. REINHARDT, J. T. Nøjere oplysning om det i Kjøbenhavn fundne Drontehoved. Nat. Tidssk. Krøyer. 1842 až 1843, s. 71 až 72. 
  4. BAKER, R. A.; BAYLISS, R. A. Alexander Gordon Melville (1819–1901): the Dodo,Raphus cucullatus(L., 1758) and the genesis of a book. Archives of Natural History. 2002-02, roč. 29, čís. 1, s. 109–118. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.2002.29.1.109. (anglicky) 
  5. a b c d STRICKLAND, H. E.; MELVILLE, A. G. The Dodo and Its Kindred; or the History, Affinities, and Osteology of the Dodo, Solitaire, and Other Extinct Birds of the Islands Mauritius, Rodriguez, and Bourbon. London: Reeve, Benham and Reeve, 1848. 
  6. NEWTON, ALFRED. 2. ON SOME RECENTLY DISCOVERED BONES OF THE LARGEST KNOWN SPECIES OF DODO (DIDUS NAZARENUS, BARTLETT). Proceedings of the Zoological Society of London. 2010-07-06, roč. 33, čís. 1, s. 199–201. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0370-2774. DOI:10.1111/j.1469-7998.1865.tb02320.x. (anglicky) 
  7. MILNE-EDWARDS, Alphonse. Researches into the Zoological Affinities of the Bird recently described by Herr von Prauenfeld under the name of Aphanapteryx imperiaiis. Ibis. 2008-04-03, roč. 11, čís. 3, s. 256–275. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0019-1019. DOI:10.1111/j.1474-919x.1869.tb06880.x. (anglicky) 
  8. STORER, Robert W. Independent Evolution of the Dodo and the Solitaire. The Auk. 1970, roč. 87, čís. 2, s. 369–370. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. DOI:10.2307/4083934. 
  9. a b JANOO, Anwar. Discovery of isolated dodo bones [Raphus cucullatus (L.), Aves, Columbiformes] from Mauritius cave shelters highlights human predation, with a comment on the status of the family Raphidae Wetmore, 1930. Annales de Paléontologie. 2005-04, roč. 91, čís. 2, s. 167–180. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0753-3969. DOI:10.1016/j.annpal.2004.12.002. 
  10. SHAPIRO, Beth; SIBTHORPE, Dean; RAMBAUT, Andrew. Flight of the Dodo. Science. 2002-03-01, roč. 295, čís. 5560, s. 1683–1683. PMID: 11872833. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.295.5560.1683. PMID 11872833. (anglicky) 
  11. DNA yields dodo family secrets. news.bbc.co.uk. 2002-02-28. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. (anglicky) 
  12. PEREIRA, Sergio L.; JOHNSON, Kevin P.; CLAYTON, Dale H. Mitochondrial and Nuclear DNA Sequences Support a Cretaceous Origin of Columbiformes and a Dispersal-Driven Radiation in the Paleogene. Systematic Biology. 2007-08-01, roč. 56, čís. 4, s. 656–672. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 1076-836X. DOI:10.1080/10635150701549672. (anglicky) 
  13. a b HUME, Julian P. The Dodo: from extinction to the fossil record. Geology Today. 2012-07, roč. 28, čís. 4, s. 147–151. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 0266-6979. DOI:10.1111/j.1365-2451.2012.00843.x. (anglicky) 
  14. a b HEUPINK, Tim H; VAN GROUW, Hein; LAMBERT, David M. The mysterious Spotted Green Pigeon and its relation to the Dodo and its kindred. BMC Evolutionary Biology. 2014, roč. 14, čís. 1, s. 136. Dostupné online [cit. 2018-11-15]. ISSN 1471-2148. DOI:10.1186/1471-2148-14-136. PMID 25027719. (anglicky) 
  15. CHEKE, A.; HUME, J. Lost land of the dodo : an ecological history of Mauritius, Réunion & Rodrigues. London: T & AD Poyser, 2008. 464 s. Dostupné online. ISBN 9781408133057, ISBN 1408133059. OCLC 655853834 S. 70–71. [Dále jen Cheke a Hume 2008]. 
  16. MCNAB, Brian K. On the Comparative Ecological and Evolutionary Significance of Total and Mass‐Specific Rates of Metabolism. Physiological and Biochemical Zoology. 1999-09, roč. 72, čís. 5, s. 642–644. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 1522-2152. DOI:10.1086/316701. (anglicky) 
  17. FULLER, E. Extinct birds. Ithaca, N.Y.: Comstock Pub, 2001. 398 s. Dostupné online. ISBN 080143954X, ISBN 9780801439544. OCLC 46671147 S. 37–39. [Dále jen Fuller 2001]. 
  18. a b c d e f CLAESSENS, Leon P. A. M.; MEIJER, Hanneke J. M.; HUME, Julian P. The Morphology of the Thirioux dodos. Journal of Vertebrate Paleontology. 2015-11-19, roč. 35, čís. sup1, s. 29–187. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 0272-4634. DOI:10.1080/02724634.2015.1121723. (anglicky) 
  19. WORTHY, T. H. A giant flightless pigeon gen. et sp. nov. and a new species ofDucula(Aves: Columbidae), from Quaternary deposits in Fiji. Journal of the Royal Society of New Zealand. 2001-12, roč. 31, čís. 4, s. 763–794. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 0303-6758. DOI:10.1080/03014223.2001.9517673. (anglicky) 
  20. a b c d e f g h i j k l m n o HUME, Julian P. The history of the Dodo Raphus cucullatus and the penguin of Mauritius. Historical Biology. 2006-01, roč. 18, čís. 2, s. 69–93. Dostupné online [cit. 2018-11-19]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912960600639400. (anglicky) 
  21. PARISH, Jolyon C. The dodo and the solitaire : a natural history. Bloomington: Indiana University Press, 2013. 432 s. Dostupné online. ISBN 9780253001030, ISBN 025300103X. OCLC 859670733 S. 5,137. [Dále jen Parish 2013]. 
  22. Parish 2013, s. 3, 4.
  23. a b Fuller 2001, s. 194–203.
  24. a b Cheke a Hume 2008, s. 22–23.
  25. FULLER, E. Dodo : from extinction to icon. London: Collins, 2002. 180 s. Dostupné online. ISBN 0007145721, ISBN 9780007145720. OCLC 50877321 S. 17–18. [Dále jen Fuller 2002]. 
  26. a b PALLI, Francesca. Le musée du Dodo - DODO AND SOLITAIRES, MYTHS AND REALITY. www.potomitan.info [online]. [cit. 2018-11-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  27. a b Fuller 2002, s. 43.
  28. Fuller 2002, s. 147–149.
  29. FULLER, E. The Dodo : extinction in paradise. Hawkhurst: Bunker Hill, 2003. 48 s. Dostupné online. ISBN 1593730020, ISBN 9781593730024. OCLC 59303394 S. 48. [Dále jen Fuller 2003]. 
  30. Fuller 2002, s. 45.
  31. a b c d LIVEZEY, Bradley C. An ecomorphological review of the dodo(Raphus cucullatus)and solitaire(Pezophaps solitaria),flightless Columbiformes of the Mascarene Islands. Journal of Zoology. 1993-06, roč. 230, čís. 2, s. 247–292. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0952-8369. DOI:10.1111/j.1469-7998.1993.tb02686.x. (anglicky) 
  32. a b c KITCHENER, ANDREW. Justice at last for the dodo. New Scientist. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. (anglicky) 
  33. a b ANGST, Delphine; BUFFETAUT, Eric; ABOURACHID, Anick. The end of the fat dodo? A new mass estimate for Raphus cucullatus. Naturwissenschaften. 2011-01-15, roč. 98, čís. 3, s. 233–236. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0028-1042. DOI:10.1007/s00114-010-0759-7. (anglicky) 
  34. LOUCHART, Antoine; MOURER-CHAUVIRÉ, Cécile. The dodo was not so slim: leg dimensions and scaling to body mass. Naturwissenschaften. 2011-03-05, roč. 98, čís. 4, s. 357–358. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0028-1042. DOI:10.1007/s00114-011-0771-6. (anglicky) 
  35. ANGST, Delphine; BUFFETAUT, Eric; ABOURACHID, Anick. In defence of the slim dodo: a reply to Louchart and Mourer-Chauviré. Naturwissenschaften. 2011-04, roč. 98, čís. 4, s. 359–360. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0028-1042. DOI:10.1007/s00114-011-0772-5. (anglicky) 
  36. a b c d e f Hume & Walters 2012, s. 134–136.
  37. a b HUME, Julian Pender. The journal of the flagshipGelderland– dodo and other birds on Mauritius 1601. Archives of Natural History. 2003-04, roč. 30, čís. 1, s. 13–27. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.2003.30.1.13. (anglicky) 
  38. Fuller 2002, s. 76–77.
  39. KITCHENER, ANDREW C. On the external appearance of the dodo,Raphus cucullatus(L, 1758). Archives of Natural History. 1993-06, roč. 20, čís. 2, s. 279–301. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.1993.20.2.279. (anglicky) 
  40. MASON, Stuart. George Edwards : the bedell and his birds. London: Royal College of Physicians 71 s. Dostupné online. ISBN 1873240481, ISBN 9781873240489. OCLC 28602425 S. 46–49. 
  41. a b PARISH, Jolyon C.; CHEKE, Anthony S. A newly-discovered early depiction of the Dodo (Aves: Columbidae: Raphus cucullatus) by Roelandt Savery, with a note on another previously unnoticed Savery Dodo. Historical Biology. 2018-04-25, s. 1–10. Dostupné online [cit. 2018-11-24]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2018.1457658. (anglicky) 
  42. IWANOW, A. An Indian picture of the Dodo. Journal of Ornithology. 1958-10, roč. 99, čís. 4, s. 438–440. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0021-8375. DOI:10.1007/bf01671614. (německy) 
  43. DISSANAYAKE, R. What did the dodo look like?. The Biologist. 2004, s. 165–168.. 
  44. STRESEMANN, Erwin. Wie hat die Dronte(Raphus cucullatus L.) ausgesehen?. Journal of Ornithology. 1958-10, roč. 99, čís. 4, s. 441–459. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0021-8375. DOI:10.1007/bf01671615. (německy) 
  45. RICHON, Emmanuel; WINTERS, Ria. The intercultural dodo: a drawing from the School of Bundi, Rājasthān. Historical Biology. 2014-10-02, roč. 28, čís. 3, s. 415–422. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2014.961450. (anglicky) 
  46. HUME, Julian P.; STEEL, Lorna. Fight club: a unique weapon in the wing of the solitaire,Pezophaps solitaria(Aves: Columbidae), an extinct flightless bird from Rodrigues, Mascarene Islands. Biological Journal of the Linnean Society. 2013-05-20, roč. 110, čís. 1, s. 32–44. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0024-4066. DOI:10.1111/bij.12087. (anglicky) 
  47. Fuller 2002, s. 2.
  48. a b Fuller 2002, s. 41.
  49. Fuller 2002, s. 54.
  50. a b RIJSDIJK, Kenneth F.; HUME, Julian P.; LOUW, Perry G. B. De. A review of the dodo and its ecosystem: insights from a vertebrate concentration Lagerstätte in Mauritius. Journal of Vertebrate Paleontology. 2015-11-19, roč. 35, čís. sup1, s. 3–20. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0272-4634. DOI:10.1080/02724634.2015.1113803. (anglicky) 
  51. CHEKE, Anthony. The legacy of the dodo—conservation in Mauritius. Oryx. 1987/01, roč. 21, čís. 1, s. 29–36. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605300020457. (anglicky) 
  52. TEMPLE, Stanley A. Wildlife in Mauritius today. Oryx. 1974/11, roč. 12, čís. 5, s. 584–590. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 1365-3008. DOI:10.1017/S0030605300012643. (anglicky) 
  53. Cheke & Hume 2008, s. 49–52.
  54. WINTERS, R.; HUME, J. P.; LEENSTRA, M. A famine in Surat in 1631 and Dodos on Mauritius: a long lost manuscript rediscovered. Archives of Natural History. 2017-04, roč. 44, čís. 1, s. 134–150. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.2017.0422. (anglicky) 
  55. Fuller 2002, s. 42.
  56. a b Cheke & Hume 2008, s. 37–38.
  57. GOLD, Maria Eugenia Leone; BOURDON, Estelle; NORELL, Mark A. The first endocast of the extinct dodo (Raphus cucullatus) and an anatomical comparison amongst close relatives (Aves, Columbiformes). Zoological Journal of the Linnean Society. 2016-02-23, roč. 177, čís. 4, s. 950–963. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0024-4082. DOI:10.1111/zoj.12388. (anglicky) 
  58. Fuller 2002, s. 69.
  59. STORER, Robert W. A possible connection between crop milk and the maximum size attainable by flightless pigeons. The Auk. 2005, roč. 122, čís. 3, s. 1003. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0004-8038. DOI:10.1642/0004-8038(2005)122[1003:apcbcm2.0.co;2]. (anglicky) 
  60. TEMPLE, Stanley A. Plant-Animal Mutualism: Coevolution with Dodo Leads to Near Extinction of Plant. Science. 1977-08-26, roč. 197, čís. 4306, s. 885–886. PMID: 17730171. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 0036-8075. DOI:10.1126/science.197.4306.885. PMID 17730171. (anglicky) 
  61. HILL, ARTHUR W. The Genus Calvaria, with an Account of the Stony Endocarp and Germination of the Seed and Description of a New Species. Annals of Botany. 1941-10, roč. 5, čís. 4, s. 587–606. Dostupné online [cit. 2018-11-28]. ISSN 1095-8290. DOI:10.1093/oxfordjournals.aob.a087409. (anglicky) 
  62. HERHEY, D. R. Plant Science Bulletin, Volume 50, Issue 4 [online]. botany.org. Dostupné online. 
  63. WITMER, Mark C.; CHEKE, Anthony S. The Dodo and the Tambalacoque Tree: An Obligate Mutualism Reconsidered. Oikos. 1991, roč. 61, čís. 1, s. 133–137. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. DOI:10.2307/3545415. 
  64. Fuller 2002, s. 43–44.
  65. Cheke & Hume 2008, s. 27.
  66. Cheke & Hume 2008, s. 162.
  67. a b MEIJER, Hanneke J. M.; GILL, Arike; DE LOUW, Perry G. B. Dodo remains from an in situ context from Mare aux Songes, Mauritius. Naturwissenschaften. 2012-01-27, roč. 99, čís. 3, s. 177–184. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0028-1042. DOI:10.1007/s00114-012-0882-8. (anglicky) 
  68. ANGST, D.; CHINSAMY, A.; STEEL, L. Bone histology sheds new light on the ecology of the dodo (Raphus cucullatus, Aves, Columbiformes). Scientific Reports. 2017-08-24, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 2045-2322. DOI:10.1038/s41598-017-08536-3. PMID 28839147. (anglicky) 
  69. Fuller 2002, s. 17.
  70. SCHAPER, Michael; GOUPILLE, Marc. Fostering Enterprise Development in the Indian Ocean: The Case of Mauritius. Small Enterprise Research. 2003-01-06, roč. 11, čís. 2, s. 93–98. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 1321-5906. DOI:10.5172/ser.11.2.93. (anglicky) 
  71. HUME, Julian Pender; MARTILL, David M.; DEWDNEY, Christopher. Dutch diaries and the demise of the dodo. Nature. 2004-06, roč. 429, čís. 6992, s. 1–1. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0028-0836. DOI:10.1038/nature02688. (anglicky) 
  72. Fuller 2002, s. 56.
  73. Cheke & Hume 2008, s. 77–78.
  74. a b Cheke & Hume 2008, s. 81–83.
  75. WINTERS, Ria; HUME, Julian P. The dodo, the deer and a 1647 voyage to Japan. Historical Biology. 2014-03-06, roč. 27, čís. 2, s. 258–264. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2014.884566. (anglicky) 
  76. Scientists pinpoint dodo's demise. news.bbc.co.uk. 2003-11-20. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. (anglicky) 
  77. a b c Bringing the dodo back to life. news.bbc.co.uk. 2002-09-14. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. (anglicky) 
  78. a b Cheke & Hume 2008, s. 79.
  79. Ancient Worlds News - Natural disaster may have killed dodos - 04/07/2006. www.abc.net.au [online]. [cit. 2018-12-01]. Dostupné online. 
  80. CHEKE, A. The Dodo's last island [online]. Royal Society of Arts and Sciences of Mauritius, 2004. Dostupné online. 
  81. ROBERTS, DAVID L. Refuge-Effect Hypothesis and the Demise of the Dodo. Conservation Biology. 2013-08-30, roč. 27, čís. 6, s. 1478–1480. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0888-8892. DOI:10.1111/cobi.12134. (španělsky) 
  82. ROBERTS, David L.; SOLOW, Andrew R. When did the dodo become extinct?. Nature. 2003-11, roč. 426, čís. 6964, s. 245–245. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0028-0836. DOI:10.1038/426245a. (anglicky) 
  83. BIRDLIFE INTERNATIONAL. Dodo. IUCN Red List of Threatened Species [online]. [cit. 2018-12-01]. Dostupné online. 
  84. CHEKE, ANTHONY S. Establishing extinction dates - the curious case of the Dodo Raphus cucullatus and the Red Hen Aphanapteryx bonasia. Ibis. 2006-01-19, roč. 148, čís. 1, s. 155–158. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0019-1019. DOI:10.1111/j.1474-919x.2006.00478.x. (anglicky) 
  85. Fuller 2002, s. 116–129.
  86. OVENELL, R.F. The Tradescant Dodo. Archives of Natural History. 1992-06, roč. 19, čís. 2, s. 145–152. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.1992.19.2.145. (anglicky) 
  87. NOWAK-KEMP, M.; HUME, J. P. The Oxford Dodo. Part 1: the museum history of the Tradescant Dodo: ownership, displays and audience. Historical Biology. 2016-03-10, roč. 29, čís. 2, s. 234–247. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2016.1152471. (anglicky) 
  88. KNAPTON, Sarah. Who shot Lewis Carroll’s dodo? Forensic scans reveal mystery death. The Telegraph. 2018-04-20. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0307-1235. (anglicky) 
  89. MACGREGOR, A. The Ashmolean as a museum of natural history, 1683-1860. Journal of the History of Collections. 2001-01-01, roč. 13, čís. 2, s. 125–144. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0954-6650. DOI:10.1093/jhc/13.2.125. (anglicky) 
  90. HUME, J. & kol. (PDF) Unpublished drawings of the Dodo Raphus cucullatus and notes on Dodo skin relics. Bull. B. O. C. [online]. [cit. 2018-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. NOWAK-KEMP, M.; HUME, J. P. The Oxford Dodo. Part 2: from curiosity to icon and its role in displays, education and research. Historical Biology. 2016-03-10, roč. 29, čís. 3, s. 296–307. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2016.1155211. (anglicky) 
  92. NOWAK-KEMP, M.; HUME, J. P. The Oxford Dodo. Part 1: the museum history of the Tradescant Dodo: ownership, displays and audience. Historical Biology. 2016-03-10, roč. 29, čís. 2, s. 234–247. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912963.2016.1152471. (anglicky) 
  93. Fuller 2002, s. 123.
  94. JIŘÍ, M. Extinct and nearly extinct birds in the collections of the National Museum, Prague, Czech Republic. Journal of the National Museum (Prague) National History Series. 2012, s. 105 až 106. 
  95. a b c HUME, Julian Pender; CHEKE, Anthony S. The white dodo of Réunion Island: unravelling a scientific and historical myth. Archives of Natural History. 2004-04, roč. 31, čís. 1, s. 57–79. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0260-9541. DOI:10.3366/anh.2004.31.1.57. (anglicky) 
  96. CLARK, George. Account of the late Discovery of Dodos' Remains in the Island of Mauritius. Ibis. 2008-06-28, roč. 8, čís. 2, s. 141–146. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0019-1019. DOI:10.1111/j.1474-919x.1866.tb06082.x. (anglicky) 
  97. HUME, Julian. (PDF) Contrasting taphofacies in ocean island settings: The fossil record of Mascarene vertebrates. Proceedings of the International Symposium "Insular Vertebrate Evolution: The Palaeontological Approach". Monografies de la Societat d'Història Natural de les Balears [online]. [cit. 2018-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. HUME, J.P.; CHEKE, A.S.; MCORAN-CAMPBELL, A. How Owen ‘stole’ the Dodo: academic rivalry and disputed rights to a newly-discovered subfossil deposit in nineteenth century Mauritius. Historical Biology. 2009-03, roč. 21, čís. 1-2, s. 33–49. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912960903101868. (anglicky) 
  99. NEWTON, Sir Edward; GADOW, Hans. IX. On additional Bones of the Dodo and other Extinct Birds of Mauritius obtained by Mr. Theodore Sauzier. The Transactions of the Zoological Society of London. 2010-07-07, roč. 13, čís. 7, s. 281–302. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0084-5620. DOI:10.1111/j.1469-7998.1893.tb00001.x. (anglicky) 
  100. RIJSDIJK, Kenneth F.; ZINKE, Jens; DE LOUW, Perry G.B. Mid-Holocene (4200 kyr BP) mass mortalities in Mauritius (Mascarenes): Insular vertebrates resilient to climatic extremes but vulnerable to human impact. The Holocene. 2011-07-18, roč. 21, čís. 8, s. 1179–1194. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0959-6836. DOI:10.1177/0959683611405236. (anglicky) 
  101. RIJSDIJK, Kenneth F.; HUME, Julian P.; BUNNIK, Frans. Mid-Holocene vertebrate bone Concentration-Lagerstätte on oceanic island Mauritius provides a window into the ecosystem of the dodo (Raphus cucullatus). Quaternary Science Reviews. 2009-01, roč. 28, čís. 1-2, s. 14–24. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0277-3791. DOI:10.1016/j.quascirev.2008.09.018. 
  102. DE BOER, Erik J; VÉLEZ, Maria I; RIJSDIJK, Kenneth F. A deadly cocktail: How a drought around 4200 cal. yr BP caused mass mortality events at the infamous ‘dodo swamp’ in Mauritius. The Holocene. 2015-01-16, roč. 25, čís. 5, s. 758–771. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0959-6836. DOI:10.1177/0959683614567886. (anglicky) 
  103. CLAESSENS, Leon P. A. M.; HUME, Julian P. Provenance and history of the Thirioux dodos. Journal of Vertebrate Paleontology. 2015-11-19, roč. 35, čís. sup1, s. 21–28. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0272-4634. DOI:10.1080/02724634.2015.1111896. (anglicky) 
  104. CLAESSENS, Leon P. A. M.; MEIJER, Hanneke J. M.; HUME, Julian P. Preface. Journal of Vertebrate Paleontology. 2015-11-19, roč. 35, čís. sup1, s. 1–2. Dostupné online [cit. 2018-12-01]. ISSN 0272-4634. DOI:10.1080/02724634.2015.1127721. (anglicky) 
  105. MIDDLETON, G. J. & kol. "The discovery of a Dodo Raphus cucullatus Linn. (Aves, Columbiformes) in a highland Mauritian lava cave. Helictite. 2016, s. 13–20. 
  106. Fuller 2002, s. 123–129.
  107. KENNEDY, Maev. Half a dodo found in museum drawer. the Guardian [online]. 2011-02-21 [cit. 2018-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. Cheke & Hume 2008, s. 30.
  109. ROTHSCHILD, Lionel Walter. Extinct Birds. London: Hutchinson & Co, 1907. S. 172–173. 
  110. The Ornithological Journals. The Auk. 1919, roč. 36, čís. 2, s. 307–312. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. DOI:10.2307/4073093. 
  111. DE LOZOYA, A. V. An unnoticed painting of a white dodo. Journal of the History of Collections. 2003-11-01, roč. 15, čís. 2, s. 201–210. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0954-6650. DOI:10.1093/jhc/15.2.201. (anglicky) 
  112. TEXTE, Académie des sciences (France). Auteur du. Comptes rendus de l'Académie des sciences. Série 2, Mécanique, physique, chimie, sciences de l'univers, sciences de la terre. Gallica [online]. 1987-06 [cit. 2018-12-02]. Dostupné online. (francouzsky) 
  113. Fuller 2002, s. 13.
  114. the definition of dodo. www.dictionary.com [online]. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. PALMATIER, Robart A. Speaking of animals : a dictionary of animal metaphors. Westport, Conn.: Greenwood Press 472 s. Dostupné online. ISBN 0313294909, ISBN 9780313294907. OCLC 30814982 S. 113. 
  116. LAWRENCE, Natalie. Assembling the dodo in early modern natural history. The British Journal for the History of Science. 2015/09, roč. 48, čís. 3, s. 387–408. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0007-0874. DOI:10.1017/S0007087415000011. (anglicky) 
  117. TURVEY, Samuel T.; CHEKE, Anthony S. Dead as a dodo: the fortuitous rise to fame of an extinction icon. Historical Biology. 2008-06, roč. 20, čís. 2, s. 149–163. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0891-2963. DOI:10.1080/08912960802376199. (anglicky) 
  118. Fuller 2002, s. 134–138.
  119. Fuller 2002, s. 140–153.
  120. KYNE, Peter M.; ADAMS, Vanessa M. Extinct flagships: linking extinct and threatened species. Oryx. 2017/07, roč. 51, čís. 3, s. 471–476. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0030-6053. DOI:10.1017/S0030605316000041. (anglicky) 
  121. Mauritius new 25- and 50-rupee polymer notes confirmed | Banknote News. Banknote News [online]. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online. 
  122. Cheke & Hume 2008, s. 31.
  123. KUNTNER, Matjaž; AGNARSSON, Ingi. Biogeography and diversification of hermit spiders on Indian Ocean islands (Nephilidae: Nephilengys). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2011-05, roč. 59, čís. 2, s. 477–488. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 1055-7903. DOI:10.1016/j.ympev.2011.02.002. 
  124. DONISTHORPE, Horace. LXXV.—New species of ants (Hym., Formicidæ) from the Island of Mauritius. Annals and Magazine of Natural History. 1945-11, roč. 12, čís. 95, s. 776–782. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0374-5481. DOI:10.1080/00222934508654782. (anglicky) 
  125. FISCHER, G.; FISHER, B. L. A revision of Pheidole Westwood (Hymenoptera: Formicidae) in the islands of the Southwest Indian Ocean and designation of a neotype for the invasive Pheidole megacephala. Zootaxa. 2013-07-05, roč. 3683, čís. 4, s. 301. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 1175-5334. DOI:10.11646/zootaxa.3683.4.1. (anglicky) 
  126. MÜLLER, H. G. Stenetriidae from coral reefs at Reunion Island, southern Indian Ocean. Description of three new species. Senckenbergiana Biologica. 1991. 
  127. MALESZKA, R.; HANES, S. D.; HACKETT, R. L. The Drosophila melanogaster dodo (dod) gene, conserved in humans, is functionally interchangeable with the ESS1 cell division gene of Saccharomyces cerevisiae. Proceedings of the National Academy of Sciences. 1996-01-09, roč. 93, čís. 1, s. 447–451. PMID: 8552658. Dostupné online [cit. 2018-12-02]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.93.1.447. PMID 8552658. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]