Diskuse:Národní památník Domažlice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Poznámka[editovat zdroj]

Poznámka autora. Tento celý článek je autorským a vznikal po mnoho let zcela nezištně výhradně pro Wikipedii na podporu dokončení baldovského husitského památníku, a proto by měl být řádně citován a také v parafrázích odkazován na zdroj v komerčních a naučných publikacích, jakkkoliv vysoko oceněných. Podobně by tomu mělo tak být i u Šebkova stěžejního a tak těžko dohledávaného panoramatického díla, které může být dochováno ve fragmentech a dodnes zdobit úřední a justiční kanceláře, zasedací sály, veřejné prostory zvláště středních a gymnaziálních škol, k tomu nelze vyloučit ani držení v soukromých rukách a uložení v depozitářích a galeriích. Nepodařilo se mi dohledat Šebkovy potomky, ale i původní mistrovské skici a fotoarchiv tvůrce by mohl zásadně přispět k dokončení Husitské epopeje. Jen těžko se lze smiřovat s možností jejího zničení při požáru v Chodském hradu. Velmi děkuji pečlivým a trpělivým správcům encyklopedie při strukturování mých příspěvků a pozorným wikipedistům za drobné vstupy a opravy v textu. Velmi bych byl povděčný za připojení ilustračních fotografií. Marek Vladimír. Příspěvek autora Speciální:Příspěvky/89.24.51.230 z článku přesunul --Mario7 (diskuseá) 10. 12. 2017, 21:10 (CET)

Dobrý den, děkuji za zajímavý článek. Fotografie, na které máte autorské právo (např. jste sám autorem) můžete nahrát i Vy sám, dělá se to na Commons (https://commons.wikimedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana), a sem se pak umísťují odkazy. Pokud byste ještě chtěl článek vylepšovat, tak v tuto chvíli chybí nejvíc ze všeho citační aparát (každé netriviální tvrzení by mělo odkazovat na svůj zdroj v podkladech článku). Vizte WP:VZ; jak se to v praxi dělá, je vidět na některých kvalitních článcích, třeba něco na Wikipedie:Nejlepší články. Dobré by také bylo si založit a používat na Wikipedii uživatelský účet, aby se s Vámi dalo spojit na diskusní stránce. Hezké Vánoce,--Ioannes Pragensis (diskuse) 20. 12. 2017, 22:40 (CET)

Velmi děkuji za milé přání. Byl jsem se podívat na vrcholu Baldovského návrší a jsem více než rozpačitým. Vzorně upravená komunikace z Domažlic se při odbočení do baldovského vrchu náhle změní hodně k horšímu a asi jako jediná pak pokračuje nepochopitelně až těsně kolem paty památníku v jeho bezprostřední blízkosti. Není to tak dávno, kdy mne zde míjel kamion z nedalekého lomu a z oblaku prachu od jeho kol mi odlétl ostrý kamínek do oka a způsobil lehké poranění. Pokud by ze zákrytu náhle pod kola vyběhlo dítě, či zvíře, tragédii by se již nedalo zabránit! Silnice by proto měla být přeložena, aby vznikl prostor pro přímo se nabízející stupňovité kameninové plató k překrytí trávníku a udusané hlíny se schodišťovou podestou, přiléhající těsně až na sokl, protože letité a hluboko zabité kramle jsou již pouze úsměvným a hodně překonaným archaickým spojovacím prvkem lidové tvořivosti a neumělé improvizace, jak s nemalou námahou vystoupit na betonovou desku. Nepřísluší mi hodnotit famózní mistrnou práci sochaře Fialy, ale osobně bych vnější plášť obří patky kalicha ( do všech světových stran ) ještě doplnil o erbovní znak města Domažlice, lví znak Českého království, psohlavecký znak a znak České republiky, z kamene, či z kovu, kdy pak jistojistě ještě budou stovkami dlaní vyhlazeny do vysokého lesku... Na samém vrcholu těsně dosedajícího a rozměrného víka kalicha by se dal ještě dodatečně umístit z bílého vyleštěného mramoru zdobený půlkruh ve tvaru liturgické hostie, symbolicky odrážející ústřední konflikt utrakvistů v jejich úmorném, vleklém a vítězném ozbrojeném uhájení přijímání pod obojí pro laiky. Fotografie, které jsem pořídil, nelze veřejně prezentovat, neboť vlastně z nich není úplně zřejmé, zda se jedná o památník České reformace nebo spíše triumf ke všemu protěžované a zvýhodňované digitalizace. Památné místo má jistě stále na více, včetně udržování, videomappingu, květinové výzdoby a nočního osvětlování s barevnou synchronizací podle státních svátků a významných dnů české státnosti. Raritou by mohla být třeba odpočívadla s husitskou tematikou, stylizovaný orloj se zvonkohrou s hudební produkcí husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci v hodinových intervalech a klimatizované a zastřešené zázemí pro návštěvníky v kruhové replice uzavřené sestavy proslavených husitských bojových vozů. Lze také očekávat s velmi slibnou letošní srpnovou baldovskou novinkou 1. ročníku jazzových kapel s coververzemi husitského chorálu i brzkou výstavbu ozvučených amfiteátrů pro různá kulturní a folklórní vystoupení a početné venkovní evangelické a katolické mše. Také bych se přimlouval za figurální skulpturu vojevůdce Prokopa Holého, třeba i ze skla s nočním prosvícením, i křižáka v brnění, který by se leskl již zdaleka a hlavně toalety, stojany pro cyklisty, stojanové dalekohledy pro panoramatický výhled do krajiny, dotykové Wi-Fi infopanely a automaty na pamětní minci nebo suvenýry s klučičími a holčičími práčaty - plyšáky s mečíkem a prakem a rychlé občerstvení. V dešti blátivá příchozí úvozová cesta se snad třeba dočká nutného vydláždění a osvětlení pro noční vycházky. V blízkosti obřího kalicha stojí baldovský statek/zámeček, dříve velmi ceněná a známá nemovitost, za dob minulých po konfiskaci známá spíše jako vepřín, která by se snad dala do památného areálu po nutné rekonstrukci také zakomponovat se službami a ubytováním pro širokou veřejnost ( vize stavby hotelového typu exředitele Muzea Chodska p. J. Hany podle jeho komunisty zavržené koncepce z 80. let 20. století ). Velmi schází i autobusová linka a turistické okružní mikrobusy. Baldov byl projektován jako exkluzivní národní vizitka, ale zatím se český stát příliš ,,nepochlapil,, . Nezbývá než dále cizelovat. Velmi by pomohlo velkorysé přispění od vrcholného vedení Plzeňského kraje a především vládní usnesení prohlásit Baldov za evropsky významnou lokalitu s nejvyšší ochranou tohoto nechráněného území a vlastně pouze formální uznání baldovského památníku za Národní kulturní památku ČR s náležitou finanční dotací. VM

Způsob, jak by se tu dala Vaše práce zhodnotit a památník šířeji prezentovat, je dostat ho na titulní stranu Wikipedie jako WP:Článek týdne. To by však chtělo dotáhnout kvalitu včetně citací (vizte WP:K) a kvalitní fotku současného stavu. Na titulní straně si článku obvykle všimnou tisíce lidí. Mějte se hezky a hodně štěstí v novém roce.--Ioannes Pragensis (diskuse) 30. 12. 2017, 12:13 (CET)

Vám i Wikipedii také vše dobré a nejlepší a co nejvíce přispěvovatelů a také čtenářů. Díky za Vaše podněty, ale zdržím se jich, nemohu se odkazovat sám na sebe, akademici mou bakalářskou práci neuznali za vědeckou relevantní práci, proto jsem ji se svými vývody umístil na Vaši netovou encyklopedii. Sice akademické prostředí Wiki ignoruje a nedoporučuje, ale všichni ji čtou, čerpají z ní a bývá kopírována.VM

Tady se neřídíme stejnými pravidly jako akademické prostředí. A pokud správně vidím, tak ty citované prameny nejsou Vaše dílo, což je dobře. Je jenom potřeba přiřadit ke konkrétním větám ten pramen, na který se odvolávají, v podobě "poznámky pod čarou". Protože to nemůže udělat nikdo, kdo ty prameny pořádně nezná, tedy jenom Vy, a zároveň je to podstatná podmínka k tomu, aby byl článek považován za kvalitní. No a samozřejmě se někdy za pěkného počasí vypravit na kopec s foťákem a zdokumentovat současný stav památníku. Také by se hodil návrh původního památníku, pokud je to autorsky volné dílo. Článek by se na hlavní stranu velice hodil při nějakém výročí spojeném s husitstvím (třeba na výročí upálení M. J. Husa = státní svátek). To pomáhá značně zvýšit jeho čtenost a zároveň popularizovat předmět článku. Mějte se hezky,--Ioannes Pragensis (diskuse) 31. 12. 2017, 11:59 (CET)

Vše nej Wikipedii k narozeninám a jen pár rodáckých slov k mým přemilým Chodům. Když jsem o baldovském torzu památníku mluvil v jejich vile v 90. létech 20. st. s oběma vitálními a silně patrioticky založenými sestrami Paroubkovými, tak neskrývaly svoje rozhořčení a dokonce slzy nad žalostným stavem tohoto památného místa. Když jsem na netu četl, že na Baldovském návrší se musí odpadky po návštěvnících uklízet neplacenými dobrovolníky, chtělo se zaplakat mě. Jako jeden z mála jsem viděl pečlivě obstarané a jasně zformulované prvorepublikové smlouvy se závazkem obce - města Domažlice se o tento výjimečný památník náležitě postarat, tedy nikoliv jej pouze dokončit. Na Baldově je dřevěný stožár se státní vlajkou a stačilo tak málo a i kalich by byl ze dřeva. Jenomže tohle není standardní pomník regionálního významu a nikdy jím neměl být! Celonárodní sbírky od všech vrstev českého národa měly tomu vydatně napomoci. Impozantní žulový kalich je zřejmě největším v celé Evropě a možná i na celé planetě Zemi a možná, jen se troufale domýšlím, jej budou chtít brzy uvidět a osahat lidé z celého světa...celé skupiny turistů, také senioři a slepí dospělí, či děti s postižením, málo pohybliví. Fotoobjektiv nebo kamera se dá decentně odklonit od těsně přilehlé telekomunikační věže, ale nemít si kde odlehčit a omýt ruce je na pováženou, stejně tak si neprodleně přivolat pomoc v tísni. Byl jsem akademiky napadán za domýšlivé unášení se vlastními představami, ale doporučuji si prohlédnout webové stránky Společnosti pro památník bitvy u Domažlic: www.bitvaudomazlic.cz , co vše dokáží čeští architekti, když si vymýšlejí, co by se mohlo na zdánlivě obyčejném kopci postavit, pokud by převážil veřejný zájem a potřebný kapitál. Zmiňovat elektronické odpadkové koše, které se při svém naplnění ohlásí nebudu uvádět, jsou nákladné, kovový osvětlený stožár je drahý, vše je finančně velmi náročné, ale chutnou polévku jenom z vody a máčeného topůrka s čakanem ani na Chodsku neumějí povařit. Při sběru informací jsem v archivech a u marných akademických obhajob ztratil ostrý zrak a přitom i falešné iluze o zdravém nacionalismu. Baldov se prostě třese po výbuších z blízkého lomu, ale je to přece v únosné normě, vlastně třetina kopce Baldova je už pryč, takovou do velké hloubky masivní a veleobrovitou průrvu do nitra země, aby jeden široko daleko pohledal, ale zatím jen skrytě a neveřejně na odvrácené straně od města, takže také v úhledné normě, rozbitá cesta k památníku je silně poničená od výmolů, ale sjízdná, takže v přijatelné normě, na úpatí se netřepotá vlajka EU, nikde jsem neviděl zavedenou tabulku s logem EU, třebaže sochařská galerie je také z fondů EU, ale vlastně v běžné odtažité normě. Něco je prostě na Baldově ještě hodně špatně. A to je ode mne vše, je rok 2018 a Česko slaví 100. výročí vzniku Republiky. Baldov měl být jejím věrným zrcadlivým odrazem a tak nějak se to vlastně groteskně podařilo. Díky za prostor k diskusi. VM

Vím dobře, jak dodnes na Chodsku bolí oběti nacismu a kolik odtažitosti je stále přítomno kolem ozbrojených akcí Jana Smudka. Baldovský robustní základní kámen odolal svému stržení a snad i postavení druhé telekomunikační věže, ale světu ukazuje nezdolnou českou a potažmo i chodskou vzdorovitost uhájení domoviny. To je vše, co jsem v Praze nalezl v archivech a knihovnách. Peníze na zvelebení z metropole asi čekat nelze, pořizuje za téměř milion korun lavičku a Plzeň si zlatem přizdobyla fontánu na náměstí. Jen si přeji, aby můj přehnaný patetismus, emoce a přiměřená představivost konečně přinutila akademiky nepřehlížet nepřehlédnutelné. A to je docela možné, že již existuje velmi znepokojující studie k dopravnímu obchvatu města Domažlice, která nutně přetne Baldovské návrší vedví a po jejím konečném schválení už bude velmi těžké památné místo ochraňovat, pokud do ní nebude baldovský areál Národního památníku Domažlice velkoryse zohledněn a respektován. Pa na rodné Chodsko. Marek Vladimír

Fotografický soubor všech dalších čtyř Šebkových studií k panoramatickému obrazu Bitvy u Domažlic se mi nepodařilo nikde dohledat v centrálních prvorepublikových tiskovinách a časopisech a tak nezbývají než regionální periodika plzeňské a domažlické provenience. A pokud jsem správně pochopil inzerci na letní pobyt v baldovském statku z roku 1905, tak je docela možné, že lékař ruského careviče Nikolaje Antonín Steidl zde možná zavedl lázeňské vany pro léčivé koupele, což může mít spojitost se silnou paleomagnetickou aktivitou a stále nevyjasněnou ústřední pohnutkou ke stavbě baldovské kapličky. O nemovitost se kdysi svádělo urputné nákupní poměřování mezi českými a německými bohatými zájemci a současný stav tohoto místa - nemísta - vepřína - nevepřína v ruinách je proto téměř kocourkovským barbarstvím s do velké výše navršenou haldou z přilehlého lomu, bránícímu ze statku ve výhledu. Už jsem rezignoval, ale možná by stálo za to, provést zde odborný rozbor vody, z kdysi bez úprav nezávadného, velmi chutného a pitného baldovského pramene a hloubkové vrtné sondy, než těžba kamene zcela naruší prameniště spodní vody. VM

Dnes jsem připojil heslo k osobnosti generála Tomáše Plcha a velmi děkuji za tento příspěvek! To je jeden z garantů baldovského bloku a věčná výstraha pro pochybovače a defétisty, že Češi se neumějí bránit a vytrvat. Na svou akademickou popravu již do smrti nezapomenu, ale neodvolám: " Eppur si muove ...A přece se točí...!" Jsem si jist, že již nikdy nebude žádný Chod v Praze u obhajoby své školní práce muset strpět výpady, že baldovský památník nemá opodstatnění, a není proto třeba již hledat jeho možnosti dalšího využití, a že podobná krajně ožehavá témata do bakalářské práce nepatří a student je má zkoumat, až opustí akademickou půdu. Proto tedy tak obsáhlá textová část a odkazový a pramenný instrument na zatím nejsvobodnějším netovém portále v Česku...Velmi děkuji za úplné zveřejnění a také správu! A tečka. Baldov je stále polovičatým dílem, nelze přitom vlastně bezděčně nevzpomenout na umně zamýšlenou variaci Potěmkinovy vesnice, vždyť ani stromová zástěna nemůže zakrýt, co se ve skutečnosti dovedně skrývá za monumentem obřího kalicha, který nemá a vlastně ani nijak nesmí, narušovat striktně nasmlouvanou stabilitu telekomunikačního signálu. Přeji vše nej naší Republice k jejímu blížícímu se výročí, a aby si již nikdy v budoucnu naši tankisté ve válce nemuseli na otočné věže s hlavní k povzbuzení a výstraze nepřítele malovat zvučná jména jen těžko porazitelných husitských vojevůdcú, na které si vzpomeneme, až když je opravdu nejhůře.VM

Chtěl bych tímto poděkovat velice vlídným a vstřícným státním úředníkům Pražského hradu, zejména pak mluvčímu prezidenta republiky a od něho zpraveným archivářům, kteří dohledávali baldovské reálie. Většina již byla nenávratně zničena, ale to je daň za liknavost, nerozhodnost a politickou diskontinuitu. Baldovský památník by si zasluhoval docela malinkatou, ale veledůležitou kovovou tabulku s nápisem: Národní kulturní památka České republiky a alespoň jedinkrát provedenou společnou čestnou hlídku od Chodské a Skautské stráže s vojáky Hradní stráže a také účast naší nejvyšší generality s přeletem letky s kouřovým tříbarevným efektem nad obrovitým žulovým kalichem a shozeným, nebo k zemi pomalu spouštěným, věncem s trikolórou z bitevního vrtulníku. VM

Dobrý den, děkuji za Vaše velké úsilí! Ještě jednou bych Vás chtěl poprosit, zda byste laskavě nepřiřadil zdroje ke tvrzením, jež jimi dokládáte (pomocí poznámek pod čarou). To nemůže prakticky udělat nikdo jiný než Vy a bez toho má článek poloviční hodnotu. Kdybyste potřeboval pomoc s technickou stránkou věci, dejte mi klidně vědět.--Ioannes Pragensis (diskuse) 24. 5. 2018, 22:20 (CEST)

Velmi děkuji za nápomoc, do sedmi týdnů by se měl po ověření objevit krátký popis u hesla: The National Monument Domažlice v anglosaské verzi Vaší netové encyklopedie a jen se tak obrátí pozornost celého světa na nejmladší a také nejpřehlíženější nedokončený československý prvorepublikový monument. Za sebe jsem udělal maximum, abychom se za něho nemuseli nijak stydět. A že na něho nezbývají peníze považuji za výmluvu. Vydělal by desetinásobek a dal pracovní příležitost tisícům našich lidí a prostor pro nespočet jejich profesí, jen by třeba někde chybělo 6 km předraženého a často málo kvalitního úseku dálnice. Přemisťování lidí a obchodní logistika je jistě nutná, ale zkuste se dnešních dětí při výuce zeptat, zda znají Baldov...a zda znají toto památné místo, na které byli naši předci tak náležitě hrdí a pyšní.VM

Na samotný závěr jen vznesu dotaz. Oba moje autorské návrhy na kyberdóm s rozhlednou byly z článku o Národním památníku Domažlice vymazány. Nechápu důvod, ale nebudu se tomu nijak bránit, Byl to ode mne dar, zřejmě něměl patřičné upotřebení. Nejsem architektem, ale věřil jsem, že někdo mnohem povolanější mojí vizi rozvine v třírozměrné modelaci a visutou lanovku v krátké animační vizualizaci rozpohybuje. Asi se tak již nestane, ale je-li to možné, naléhavě poprosím správce wikidatabáze o jejich opětovné navrácení. Velmi děkuji! Vladimír Marek

Dobrý den, ty obrázky jste nenahrál sem na Wikipedii (což je dobře, sem nepatří), ale na Commons, takže zdejší správci Vám nemohou pomoci. Jako důvod smazání správce Commons uvedl, že soubory nebyly nahrány pod přijatelnou licencí. Tam si na to hodně hrají, takže pokud chcete dát cokoli na Commons, musí být nesporné, že je to uvolněno pod licencí s nimi kompatibilní.--Ioannes Pragensis (diskuse) 22. 7. 2018, 18:44 (CEST)

Velmi děkuji za objasnění. Co se dá dělat, nejsem IT grafik a už vůbec nejsem moudrý, co se vlastně skrývá pod nesporností licence a kompatibilitou. Domažličtí se důstojně popasovali s torzem baldovského památníku z 30. let 20. století, ale píše se rok 2018. Lanovka, autonomní ekobusy, robotické taxi, kyberprostor a multimédia, asi opravdu nejsem kompatibilním s usedlostí venkova. Tradiční Chodské slavnosti s hojně navštěvovanou Vavřineckou poutí jsou fajn, ale kvapem se blíží 600. výročí bitvy u Domažlic a co když bude znovu prudký liják jako v roce 1931 ? Tehdy šlo - podle dobových záznamů - doslova o život a mnozí z promáčených účastníků národní slavnosti na Baldově ( která v rámci třídenních husitských oslav společně s Chodským dnem vlastně naformátovala pozdější věhlasné foklórní slavnosti na Chodsku ) z prochladnutí onemocněli... Nechávám to již být, ale v Praze by v tak těsné blízkosti u přísně střeženého a chráněného pomníku sv. Václava asi kámen nelámali a nehloubili úděsnou propast, nestál by tam určitě vepřín a už vůbec ani všemu necitlivě dominující výškový telekomunikační stožár s desítkami satelitních antén. Akademici však asi nevidí, nebo vidět nechtějí, neslyší a pouze raději kritiku účinně umlčují. Fota návrhu rozhledny s restaurací a kyberdómem jsou k prohlédnutí v obrazové příloze ve vyhledávači: Seznam.cz a jsou ještě stále aktivní i ve spojení s článkem: Národní památník Domažlice. Díky vážený pražský Jene, bylo mi velkou ctí s vámi komunikovat. Mějte se pohodově! VM

A třešnička na dortu a velmi důležitý vzkaz na Chodsko: Podle výpovědi slovenského pamětníka pana G. Žatka, který jako voják bývalé ČSLA z útvaru PVOS sloužil na pozorovací hlásce PH 163 - Baldov, byl ( a snad ještě i dosud prýští ) vydatný pramen pitné vody, kterou vojáci nabírali do 25 l kovových nádob, doslovně: Vodu sme chodili brávať k prameňu, ktorý bol blízko ( baldovského ) statku ...zdroj: Vojensko.cz/ph-163-baldov. Popisovaný pramen byl vzdálen pod svahem cca do 200 metrů od baldovského monumentu a kapličky. V baldovském kamenolomu se zítra opětovně zanoří rypadlo bagru do kamenného lože a technik zde velmi opatrně připraví detonátor k dalšímu odstřelu. Výstražnou sirénu Domažličtí však z velké dálky neuslyší, zalévají své vymazlené zahrádky, hltají nekonečné seriály, krimizprávy a prohlížejí neodolatelné akční hyperslevy v letácích. Nadnárodní korporace si ale vždy dovolí jenom tolik, kolik jim bude dovoleno a na Baldově zatím smějí úplně cokoliv. Pramen tedy prokazatelně existoval, a zda je léčivý, je po náběru snadné laboratorně prověřit, tedy bude-li vůbec ještě co zkoumat. Baldov je stále ponořen do hluboké tmy, ale už by si tam měli místní pořádně posvítit. Už je jen za pár sekund dvanáct! Vladimír Marek

Děkuji i Vám. K těm problémům s licencí bych dodal, že chyba je trochu i na Vaší straně: kdybyste si býval založil účet na Wikimedia, jak jsem Vám kdysi doporučoval, a pracoval tu pod ním, tak byste pro ty adminy na Commons vypadal důvěryhodněji (protože anonymní IP adresy jim tam pořád nahrávají spousty všelijakých hloupostí), a hlavně by s Vámi mohli komunikovat a vysvětlit Vám, co by bylo potřeba udělat, aby se obrázky nemusely smazat. Můžete to zkusit ještě jednou - založte si účet, nahrajte obrázky znovu pomocí wizardu Commons a věnujte velkou pozornost těm věcem kolem licence. Hezký den,--Ioannes Pragensis (diskuse) 25. 7. 2018, 06:39 (CEST)

Protože kopírování mých článků ve Wikipedii.cz již přerostlo veškerou únosnou mez a celé statě bez náležitých odkazů na použitý encyklopedický zdroj byly dokonce komerčně publikovány, na autorskou obranu jsem založil samostatnou webovou stránku : https://narodni-pamatnik-domazlice1.webnode.cz/. Na webovce jsou již také moje návrhy kyberdómu - rozhledny s restaurací a visutou lanovkou. A veřejnost se může těšit i na velmi vydařený a dále rozvedený dígitální návrh baldovské rozhledny ve tvaru kalicha od grafika Ondřeje Kobylky. V nejbližší možné době tam převedu a zveřejním i svou bakalářku na téma: Spolek Psohlavci a chodský národopis z roku 2009, kterou se mi na akademické půdě nepodařilo obhájit a až dosud jsem nedosáhl na její revizi. Posudky a námitky na ni již dávno padly jako překonané, zcela chybné a naprosto zavádějící, navíc provedený test z 27.7. 2018 v systému Theses.cz zcela vyloučil velmi závažné a kariérově naprosto zničující nařčení z podvodu plagiátorství, ale baldovský památník již stojí, ač by vlastně podle akademiků neměl, a že zdraví mám pouze jedno, i přes účelová ztížení a akademické vyobcování jsem svojí úlohu stále ještě pouhého (pseudo)historika splnil, čas je asi jediný spravedlivý soudce a sám jsem velmi překvapený, že všechny mé dávno popisované vize se naplnily již do deseti let, neboť jsem očekával uplynutí nejméně celého padesátiletí. Snad tak vydatně ulehčím při studiu pramenů k chodské fokloristice, národopisu a také rodáckému spolkovnictví v Praze i studentům a badatelům, kteří z akademické odtažitosti a despektu nesmějí, nebo váhají Wikipedii ve svých školních a naučných pracích citovat. A jen důrazně podotýkám svoje neskrývané podivení nad tím, jak pro mne bylo zcela samozřejmé přispívat do Wikipedie, když až nyní vím, že jsou stále autoritářské státy a režimy, kde je pro svou objektivní kritičnost striktně zakazována a svobodné sdílení pravdy je tam tak zhola nemožné. Marek Vladimír

Vl. výzkum[editovat zdroj]

šablona vložena po tomto v diskusi výše [1]--Horst (diskuse) 27. 8. 2018, 10:32 (CEST)

Na Chodsku se rodí nové generace nebývale vzdělaných, zcestovalých a sebevědomých dětí, z nichž mnohé, doufejme, se opětovně a pyšně obléknou do dojemně slušivého chlapeckého, či dívčího chodského kroje. Další z nich se při školním výletu, tak jako jejich mnozí předchůdci, znovu a s velikými obtížemi a s utrženými šrámy (ale pak na sebe náležitě hrdé), vyderou na betonový blok základního kamene husitského památníku na Baldově a jistě postřehnou, že přitom notně povyrostly a mají ještě větší rozhled do rodného města, kraje i nevzdáleného zahraničí. Třeba si z něho skrytě vydobudou i nějaký drobný kamínek jako suvenýr, dělává se to kradmo, když se paní učitelky nedívají…Složený základní kámen připomíná ,,… pilíř, který nabývá na pevnosti právě tím, jak se v průběhu pokolení střetává se životem. Ani samotný tvar nemůžeš jen vymyslet, ale vyhladíš ho až užíváním. Takto se rodí velká díla a říše. Vždycky je tu jen přítomnost, které je třeba dát řád. Proč se o tom dědictví dohadovat? Předvídat budoucnost není tvou věcí, máš ji však umožnit…‘‘ ( Antoine de Saint-Exupéry, Citadela XLIII – 56 )

60) Baier,Vl., Zpráva o dětských národ. souborech na Domažlicku, str. 1 – 4, sign.. C1/3a., Muzeum J. Jindřicha, Domažlice..

3. KAPITOLA - Nezrealizovaný Husitský národní památník na Baldově u Domažlic, 1931

Husitská bitva u Domažlic je zvýšenou měrou interpretována až koncem devatenáctého století prostřednictvím vlasteneckých aktivit i hojnějších literárních prací různých autorů na toto téma.S většími oslavami a připomínáním této významné události se však lze setkat teprve až po vzniku samostatné Československé republiky. Menší oslavy na Chodsku proběhly roku 1923 a byly spojeny s přednáškou prof. Krištofa. V létě 1925 připravila ,, Místní osvětová komise v Domažlicích‘‘ přednášku o J. Husovi a zároveň také oslavu světoznámé středověké bitvy na prostranství Střelnice znovu s přednáškou prof. V. Krištofa. 61)

" Bitva sama nebyla vlastně bitvou podle obvyklých měřítek, tedy střetem vojsk na určitém prostoru. Nesetkáváme se zde ani s velkým dobýváním města. Křižáci se roku 1431 dostali v případě města Domažlic pouze k dobytí předměstí. Místo krvavé středověké bitvy zde došlo jen k celé řadě drobných potyček s prchajícími křižáky na poměrně velkém území od Domažlic směrem k bavorské hranici. Mezi hlavní důvody křižácké porážky patřila nejednota velitelů, nedisciplinovanost vojska i zkušenosti křižáků z předchozích bojů s husity. Otázkou příčin porážky křižáků u Domažlic se naposledy zabýval F. M. Bartoš, který označuje za hlavního viníka tohoto debaklu právě nezkušeného a do vedení celé výpravy neustále zasahujícího kardinála Cesariniho. Traduje se, že kardinál ztratil při svém útěku svůj klobouk, zlatý kříž i pověřovací papežskou bulu. Tyto předměty byly až do třicetileté války uchovávány v Domažlicích jako připomínka slavného českého vítězství." 62) Nutno přitom velmi důrazně připomenout, že jen včasným příchodem vojsk Prokopa Holého byla skutečně ve zcela rozhodující chvíli odvrácena již chystaná kapitulace a vydání dobývaného kališnického města Domažlic do rukou křižácké přesile. 63)

61) Krausová, M.: Husitské války v historickém povědomí obyvatel česko – bavorského pohraničí, Průvodce historií Západních Čech č. 4, Domažlice 2000, str.49. 62) tamtéž,str.21. 63) Maur,E.: Paměť hor, Praha 2006, str.153 - ,, Rýzmberský hon‘‘: Porážka křižáků u Domažlic roku 1431.

V roce 1927, bylo to v neděli 7. srpna, se vybraní zástupci z Chodska účastnili v Tachově ( při příležitosti uplynutí 500 let od husitské bitvy u Tachova ) slavnostního odhalení památníku. Asi tři metry vysoký komolý jehlan ze žuly byl na své přední části osazen bronzovou deskou s reliéfní výzdobou a svým vrcholem k sobě poutal bronzový kalich. Akci připravil tachovský místní odbor Národní jednoty pošumavské společně s odbočkou Československé obce legionářské. Proslov zde měl i spisovatel Jan Vrba. 64) Tento významný chodský literát a patriot, bezesporu pod vlivem výše zmiňovaného, ještě tentýž rok navrhl postavit i v Domažlicích podobný pomník, vztažený však k vítěznému husitskému vojevůdci Prokopu Holému. Jeho pravá podoba tváře i místo uložení posledních ostatků jsou až do dnešních dnů neznámé. Proto se také nijak výrazně nezafixoval do paměti následujících generací jako vizuálně nezapomenutelný jednooký husitský hejtman Jan Žižka a na vzrušeném jednání v hlučné síni domažlické radnice k tomuto návrhu to bylo zřetelně poznat, když povstal pan Solfronk a v úplné i vysmívané nevědomosti vyřkl: " Jakejpa Holejch, dyk já žádnýho neznám." 65) My však zase neznáme pravý důvod, proč Vrba inicioval a upřednostnil právě vojevůdcovský monument. Lze se jen domnívat, a Tachovští jistě prominou, vždyť oni to byli, kteří pohnuli Janem Vrbou k činu, že se mu žulový jehlan prostě nelíbil. Byl nevysoký a nevýrazný, což místní napravili v roce 1972, kdy na vrchu Vysoká vztyčili mohutný betonový asi 16 metrů vysoký obeliskový pylon složený ze tří kvádrů. 66) Ale Domažličtí měli už od prvopočátku - po konečném schválení stavby – odvážné, až téměř velikášské plány. Posuďte sami. Prohlížíte si velmi zdařilou a jistě ojedinělou architektonickou studii národního památníku, který měl být u Domažlic postaven a zcela nepochybně by svou dominancí zásadně změnil krajinný i kulturní ráz. Osobně na zdařilé skice národního kulturního památníku postrádám absenci statických jezdeckých a skupinových pěších skulptur, stříbřité a zlatavě blýskavé vytepávané zbroje rytířů, detaily postrojů koní a drapérií rouch hlavních protikladných aktérů, jejich pádnou hmotu štítů, mečů, pavéz, praporců a korouhví, hlavní děl a houfnic, ve výjevu schází i tažený bojový husitský vůz s osádkou, ale už dnes možná odpadá potřeba obvyklého bronzu, dříve k těmto příležitostem tak běžně užívaného

64) Vl.Bystrický,K.Waska,O vyhnání křižáků z Čech roku 1427,Plzeň 1982,str.45 65) M.Krausová, Husitské války, Domažlice 2000,str.50 66) Vl.Bystrický,K.Waska,O vyhnání křižáků z Čech roku 1427,Plzeň 1982,str 48

a finančně značně náročného, a podobně i kadlubů nutných k jeho pracnému a tolik složitému odlévání na formu. Už si lze totiž poměrně snadno vystačit ,, pouze ‘‘ s virtuální snadno obměňovatelnou panoramatickou multimediální projekcí. Blahosklonností a vstřícností kardinálského stolce snad nihil obstat , aby jeho Eminencí bylo zprostředkovaně možno českému státu propůjčit hodnověrné multiplikáty insignií kardinálského zlatého kříže, prstenu, ornátů a klobouků, přenosného oltáříku a dalších doplňků z cestovní výbavy a to včetně map a buly i dalších doprovodných stvrzovacích prostředků ablegáta, či podle nich zhotovit jejich věrné duplikáty s následnou vkusnou prezentací ( ukázkově se to podařilo Národnímu památkovému ústavu ČR v případě duchaplně nalezeného a plně rekonstruovaného relikviáře sv. Maura ), pro niž se také přímo nabízí doplnit původní návrh národního památníku o výhodnější formu zastřešeného a zatepleného reprezentačního pavilonu s hledištěm a se stálými průvodci, lapidáriem, mediotékou, artotékou, muzeem voskových figurin, zbrojnicí, muzejní galerií a video-sálem s interaktivními médii. Možná je tato pomyslná vize ,, medieval - kyberdómu ‘‘ pod společnou státní a církevní patronací scestná, lze přece proti tomu oprávněně namítnout, že současnost ( silně poznamenaná hospodářskou recesí a finanční krizí ) není náchylná k podobným vysoce nákladným projektům, ale s tím nelze tak úplně souhlasit. Lze výhodně čerpat ze zvýhodněných bankovních půjček a grantů, nadačních a církevních donací, sponzorských a veřejných vkladů, státních dotací, prostředků se sníženou či nevratitelnou DPH, navázat přeshraniční a krajanskou spolupráci a rovněž tak čerpat z Evropských fondů ( zejména komunitárních a strukturálních programů dlouhodobého financování ) pro regionální rozvoj kultury, cestovního ruchu a mediálního vzdělávání pro záchranu ohroženého národního kulturního dědictví. Na možnou námitku, že deglorifikovaná husitská problematika již není nijak aktuální, vlastně odpověděli již v roce 1967 koňským čtyřspřežím taženou replikou husitského bojového vozu univerzitní studenti a asistenti, když v recesi vyjeli z Prahy na propagační týdenní cestu do Tachova, kde právě probíhaly oslavy 540. výročí tachovské bitvy a na své cestě vzbuzovali zcela zaslouženou senzaci a zapříčiňovali ( k mrzuté nelibosti ochránců veřejného pořádku ) masivní kolaps dopravy. 67)

67) Vl.Bystřický, K.Waska, O vyhnání křižáků z Čech roku 1427- Husitské vítězství u Sříbra a Tachova, Plzeň 1982,str. 48

A zdaleka jistě nejsme jiní ani v naší hektické době kreditních karet, mobilních operátorů a zahlcených webových stránek. Knihy, filmy, muzikály, počítačové hry, internetové servery, televizní seriály obsahují a inspirují se často středověkem, který nás stále magicky přitahuje. Podobně jsou v hojné míře i našimi lidmi, a často i opakovaně, vyhledávána hned na několika místech v nedalekém Bavorsku ve SRN, už věhlasná každoroční představení pod širým nebem. Na asi nejznámějším z nich je tam vždy velmi teatrálně skolen ostrým kopím a nakonec mečem obávaný zlovolný ,, drak z Čech ‘‘ od chrabrého rytíře na koni, mocně podporovaného bouřlivým a dlouho neustávajícím potleskem od mezinárodního obecenstva. Který minulostí nepoučený, ale nadmíru nadšený návštěvník z Čech, Moravy, Slezska, či dříve tak velmi spřízněného Slovenska, si při této fascinující podívané uvědomil skutečnost, že děsivé - oheň šlehající - monstrum do sebe skrytě metamorfovalo také dobové emoce a zdejší postoje po častých plenivých husitských propagandistických a proviantních nájezdech z Čech do Bavor v létech 1422, 1425, 1427, 1428, 1429/30, 1431 a 1433, neboť historie je neustále mocně všudypřítomná, jen se s ní rozdílně na obou stranách zcela dokořán otevřené státní hranice zachází. 68)

,, Dnešní " Drachenstich " ( Skolení draka ) je nejen dokonale zorganizovanou akcí pro turisty , ale především obdivuhodným důkazem soudržnosti místních obyvatel.

V Evropě je drak zabíjen také v Monsu v Belgii a v Beeselu v Nizozemí.‘‘ 69) Baldov má dozajista podobně silný reaktivní zdroj a skrytě bohatý ideový náboj až s neuvěřitelně atraktivním excentrickým potenciálem. Od náhle ustalých politických tlaků a mocenských zvratů, po evidentní a velmi razantní redukci a reorganizaci armádních a bezpečnostních složek, pod uvolněnou tíhou již neživoucího nánosu marxisticko – leninské ideologie je základní kámen na Baldovském návrší nyní až nepochopitelně osiřelý, ještě více omšelý, zdevastovaný nesmlouvavým časem a

68)E., Maur, Paměť hor, str. 172 - ,,Tento přístup k husitství ( emotivní identifikace s husitskými bojovníky, nadšení nad jejich bojovými úspěchy chápanými jako projev statečnosti a bojové slávy starých Ćechů, tedy postoj, jakému se nedokázali zcela ubránit ani katoličtí vlastenečtí kněží 17. a 18. století a jaký zcela převládl ve století devatenáctém ) je dnes jak se zdá, mrtev, zatímco v sousedním Bavorsku jsou vítězství nad husity stále důležitou součástí lokální historické paměti.‘‘ a M., Krausová, Husitské války, str.89 – 90. 69) M., Krausová, Husitské války, str. 107. M., Krausová, Husitské války, str 170 - Současný drak, používaný v bavorských slavnostních hrách ve městě Furth im Wald, je z roku 1974 a byl vytvořený podle velmi vydařeného návrhu amatérského herce Hanse Dimpfla. Měří celkem úctyhodných osmnáct metrů, je čtyři metry široký a tři a půl metru vysoký. Je řiditelný a ovládaný mechanicky čtyřmi muži, sedícími skrytě v jeho útrobách. Dokáže se pozvolna pohybovat, koulí výhrůžně očima a plive a šlehá oheň. Mimo sezónu je umístěn v tzv. ,, Dračí hale ‘‘ a zde je předváděn užaslým a zcela uneseným turistům.

nevybíravým vandalstvím, déle jednorázově hromadně navštívený jen pro ryze praktická specifika jeho přiléhajícího okolí (třeba při cíleném secvičení hasičů, či setkání radioamatérů ), častěji však při krátkém zastavení na rodinné procházce nebo autovýletu u bezchybně značené a udržované eurocyklotrasy a vyhledávaný sem tam víceméně jen ojedinělými zájezdy či pietami od pozorných - zvláště místních - turistů, přičinlivých skautských oddílů a školních výprav, ale schází tady pro ně větší sociální zázemí, občerstvení a samozřejmě pestrá zábava a poutavé názorné ponaučení. A to jim pouhé pozvolna zvětrávající torzo, z již velmi dlouho přehlíženého a stále nedokončeného Národního památníku na Baldově u Domažlic, zatím nijak neposkytuje. Tohle je zřejmě jen další možná, zcela jistě uskutečnitelná etapní vize jeho využití v blízké budoucnosti podporující i za globální recese zaměstnanost, investiční a investorské pobídky ve stavebnictví, hotelnictví a gastronomii, dopravní obslužnosti ( včetně vhodného oboustranného vypravování rychlé úzkokolejné či lanové nebo visuté kabinkové dráhy a ekologické mikrobusové přepravy z centra, či sofistikované robotické taxislužby ) a v dalších nespočetně souvisejících oborech. Pohlédněme však nyní společně zpět a velmi pozorně sledujme zásadní fakta a pohnuté události, které v konečném účinku stály ( v minulosti poměrně nedávné ) za nechvalně skličujícím ,, propadnutím ‘‘ nadějného, leč stále ještě nedokončeného projektu, který stále postrádá až do dnešních dnů své zanícené pokračovatele a to především, své finální – na v Česku nevšední a ve světě ojedinělé a proto hojně vyhledávané dílo - hrdé koordinátory a realizátory ( s nezbytně silnou podporou lokálních orgánů komunální samosprávy a lobby ), kteří tím přirozeně dají zároveň vzniknout pravidelné a již pokračující a velmi přínosné tradici - Husitských slavností, rytířských turnajů a šermířských klání, dramatických her pod širým nebem, doprovázených ještě mnohem více o mezinárodně zastupovaná stylová dávná řemesla a umění, unikátní jarmareční zboží a další atrakce v Domažlicích a na Chodsku vůbec ještě málo obvyklé - jen však vhodně doplňující a již zbytečně nesoupeřící 70) se známou slavností folkloristickou.


70) E. Maur, Paměť hor, str. 170 - ,, Domažlické oslavy vítězství nad křižáky v roce 1431 navíc musely soupeřit s tradiční poutí " na Vavřinečku ", která se konala ve stejnou dobu jako ony, neboť k porážce křižáků roku 1431 došlo právě na svátek sv. Vavřince, a od roku 1935 i s folklorním festivalem Chodské dni, pořádaným Národní jednotou pošumavskou. Rovněž prostředky na postavení památníku na Baldově se scházely pomalu, takže do roku 1938 se ani nezačalo s jeho stavbou. Za německé okupace pak na oslavy ani na památník samozřejmě nemohlo být pomyšlení, ostatně někteří aktivní organizátoři oslav jako farář církve českobratrské evangelické Dr. Miloš Bič se nevyhnuli nacistické perzekuci. V dramatickém roce 1939 převzala úlohu národní manifestace tradiční pouť na Vavřinečku.‘‘

" Je to v onom velikém návrhu na té výstavě ( návrhů pomníku ) věc velmi přesvědčivá. Na dané místo je to útvar zvláště vhodný, zdaleka všestranně zřetelná hmota, z ní zas všestranný daleký pohled – skutečný památník bitvy, jaká se v kraji rozvíjela a rozhodla. Socha by se v krajinném panoramatu ztrácela, leda, že by to byla socha kolosální, snadno fantomatická (strašidelná), jako Němci před válkou rádi stavěli sochy velikášské, nebo složitá sošnická skupina, snadno v obrysu nezřetelná, matná a tedy nevzhledná, nad to velmi nákladná. Zde jde vhodně o architekturu, pro niž se hodí široký hřbet mírného baldovského návrší jako podklad, na němž by se zřetelně, ba pádně vypínala. Tato architektura nesměla by býti věží, která má dnes v krajině ráz užitkové rozhledny, nýbrž má míti ráz právě pomníkový, památný. Jde o jakousi mohylu, ale nikoli pohřební, smutnou, nýbrž vítěznou, silnou a vzdornou. Princip takové mohyly památné zdá se mi v kraji tak otevřeném nejsprávnější. Vzpomínám mohyly Kosciuszkovy v rovině u Krakova, tak charakteristické, vzpomínám Jurkovičovy mohyly – hrobu generála Štefánika na vrchu Bradle (postavené ovšem nákladem milionovým). Opakuji:princip mohylový zdá se mi tu nejsprávnější – ovšem tvar té mohyly mohl by býti nejrozmanitější, a jistě by kterýkoliv architekt navrhl svůj variant. Však by zajisté i arch. Roškot mohl návrh svůj obměňovati více méně rozhodně. Na výstavním nárysu předvedený tvar Roškotův jevil se mi takto:

            I.V půdoryse ( v ploše ) oceňoval jsem dobrý nápad povýšeného zděného plateau čtvrtkruhového, které je zároveň i mocným soklem pro vlastní pomníkovou stavbu i prostranným podiem pro schůze a slavnosti na památném místě pořádané k oživení historické vzpomínky. Pro jednotlivé poutníky je to pak místo soustředění i rozhledu – po dějišti válečném i po širém okruhu domoviny, až přes hraniční hory. Tvarem toto podium, vymezené čtvrtkruhem a jeho odvěsnami, má ráz energického pohybu – což je rys vlastní architekturám Roškotovým.
            II. V elevaci (do výšky) jeví se vlastní architektonický pomník jako vysoká betonová hmota (18 m), kombinující mocný hranol pylonu se svislou zdí, jakoby zkratkou mohyly, pyramidy. Proč asi? Pylon sám by byl v dálkovém pohledu věží, nevhodnou k účelu bitevního pomníku. Zase celý jehlan mohyly by byl v dojmu příliš těžký a v naší zemi cizokrajný. Ku podivu, geometrický, prostý útvar Roškotův přijímá trochu podobu našich hradů, tak příznačných pro bory a vrchy v Čechách. Myslím proto, že dobře a brzy harmonicky zapadl do daného panoramatu. A nebyl by to pro dálkový pohled útvar ztrnulý, nudný, nýbrž živě proměnný podle pozorovatelova stanoviska. Pro svou výši a mohutnost byl by patrný až z Bavor. (Srv., jak Brodští na cestě směrem k Čechám postavili nyní veliký jakýsi „vítězný“ trojhranný pomník válečný). Tvar Roškotův má v sobě i sílu symbolickou:mocný jako pilíř vnuká představu síly a vzdoru, vítězství a jeho vůdce, svislice zdi směrem vzhůru jeví se jako opora, znásobená síla, vojsko opírající se o vůdce, směrem dolů připomíná mohylu.
            III. Přístupky na plateau soklové (podium) jsou na pražském nárysu dva. Hlavní je mohutný: Do hmoty kolmé stěny pylonu – mohyly zařezává se dole pravoúhlý monumentální branový vstup. Má cosi z pádného dojmu dávných staveb kyklopských. Vstupující proud průvodu i jednotlivý návštěvník mají nejprve dojem vstupu do mohyly, ale hned zase vyjdou do světla pod otevřeným nebem do jakéhosi nádvoří, zaříznutého v dlouhém obdélníku do hmoty soklového plateau. Myšlenka je účelně prostá, ale i krásná a monumentální.

Při veškerém purismu (prostotě) této architektury je tu mnoho silného i volného, monumentálního pohybu. V té široké otevřené chodbě jsi jako v předhradí, kde ještě je ti bráněno v rozhledu, kde se mysticky soustředíš – na stěnách mohly by tu později případně býti umístěny historické reliefy a památné nápisy. Slavnostně se tu naladíš k výstupu, jenž se na konci obdélného zářezu projevuje prostranným schodištěm. Vystoupíš – a uvidíš rázem celý památný kraj, jeviště bitvy, s vyššího hlediště, než je okolní terrain. Ono zadržení tohoto překvapujícího pohledu nutným průchodem skrze onu chodbu jest – myslím – výborná režijní myšlenka. Plateau samo není jednotvárné, nýbrž, jsme již řekli, oživeno kombinací ostře postupujících přímek se smělou, výbojnou křivkou přepony. Budeš tu přecházet s místa na místo a obzírat krajinu na všechny strany. Pak může proud návštěvníků i jednotlivce (na pražském nárysu) sestoupiti po druhém schodišti na druhém konci plateau, a to již přímo do úrovně okolního terrainu. Zvláště při hromadných návštěvách je to výhodný sestup, aby nebylo nárazu dvou proudů lidí na schodišti hlavním. Tedy celkový úsudek o pražském nárysu: princip je výborný, tvar stavby účinný (pomníkově pádný, daleko viditelný, až z Bavor), tvar i zajímavý architektonicky: ač prostý, přece mocný a pohybový, rázně symbolický. Je to ovšem „čistá“ architektura, jak k ní vede moderní konstruktivismus, známý zvláště z prací inženýrských, a technika betonová. Ale každá doba má svou architekturu a není dobře se přetvařovat v maskách minulosti. Po čase pak i dílo nejmodernější stává se zase historickou památkou. Betonová stavba Roškotova pak ovšem má naději na dlouhé trvání při výstavbě poměrně jednoduché (po pouhém odšalování). Jedinou melancholickou myšlenku bych měl. Beton zajisté odolá létům, sotva však zůstane nezměněn účinky povětrnosti – nebude pak z blízka vzhled stavby trochu ošuntělý? Stran dálkového pohledu obav není, ale z blízka by snad jednou mohl býti vzhled nečistý, špinavý. Leč nevím: není ještě zkušeností. Zatím máme monumentální domy a mosty betonové, které nás udivují svou smělostí. Příští doba pak najde, jak případné kazy zastřít. Zajímavé by však bylo, jak by architekt komponoval tento pomník celý v kameni." 71)

Touto příznivou kritikou obhajoval profesor dějin umění na Univerzitě Komenského v Bratislavě doktor František Žákavec soutěžní návrh Národního památníku bitvy u Domažlic z roku 1431, jehož autorem byl architekt Kamil Roškot. Jeho obsáhlý odborný posudek zaplnil polovinu titulní strany 31. čísla Domažlického týdeníku Posel od Čerchova, který vyšel v Domažlicích dne 1. srpna roku 1931 a Žákavec se přímo dotkl skutečnosti, že domažlická veřejnost Roškotův projekt zcela bez výhrad nepřijala a měla námitky k udělení první ceny od hodnotící poroty, která i další dva sobě si velmi podobné soutěžní návrhy od L. Hilgerta a dr.V. Neckáře (se schodišťovým nástupištěm a vysokým dekorativním pylonem zakončeným na vrcholu kalichem) , uznala za rovněž velmi znamenité.

Odtažitým a velmi diskutovaným se stal také zamýšlený materiál k výstavbě a jeho možná cena. Podle předběžných propočtů beton odrazoval svým vysokým finančním nákladem a kámen z nedalekého lomu vycházel jako mnohem příznivější a konstrukčně stabilnější. Od prvopočátku tedy záměr postavení památníku provázely těžkosti a nejednotnost, které se dále stupňovaly rychle se zhoršujícím stavem ekonomiky vlivem světové hospodářské krize a narůstajícím vojenským ohrožením ze strany nacistického Německa, které bylo tragicky naplněno. Armovací beton byl stále žádanější a vzácnější kompozitní surovinou při budování bezpečnostního pevnostního systému a i to byl zásadní důvod, proč nebyl na Baldově v rozhodujícím okamžiku rozlit do strategicky zavrženého monumentu, který by jinak dodneška přetrval, jak dokazují časem a bojem nedotčené a nevyužité tvrze a lehké pevnostní objekty ŘOP, jež byly jako problematické proměňovány na muzejní areály, památníky, nebo a to častěji, složitě a draze demolovány, či dokonce v úplné bezradnosti pronajímány či prodávány armádou k soukromým účelům.

71) Prof. Dr. Fr. Źákavec, Husitský památník na Baldově, úvodník - Posel od Čerchova, roč. LX, č.31, 1931, s.1

Milada Krausová k tomu doplnila, že stavbu monumentálního památníku, a zároveň vlastně i výškové rozhledny, řídil Výbor pro postavení pomníku na oslavu vítězství u Domažlic r. 1431, založený roku 1928. Inspirátorem projektu byl nejpravděpodobněji stavitel Alois Procházka, který byl i jeho prvním předsedou, významně přitom podporovaný také místní legionářskou jednotou. Ve výboru byli dále zástupci předních spolků a jeho členem se stal také známý chodský spisovatel Jan Vrba. Výbor disponoval celkovou částkou k postavení 18 metrů vysokého konstruktivistického giganta částkou kolem 200 000 Kč. 72)

Záměr stavby vycházel ze správného předpokladu, že k památníku budou v budoucnu každoročně proudit početné davy poutníků, výletníků, zástupy tuzemských i zahraničních turistů a že se zde budou pravidelně konat různé společenské a kulturní akce celonárodního významu. Tomu také odpovídalo, podle vzoru pokládání základních kamenů Národního divadla v Praze, pietní zkompletování soklu základního kamene národního památníku z jednotlivě věnovaných a na Chodsko přivážených kamenů, společně s prstí hlíny, z nejslavnějších husitských bojišť.

Samotné oslavy probíhaly v Domažlicích ve dnech 14. až 16. srpna roku 1931. Organizoval je již výše zmíněný ,, Výbor pro postavení pomníku ‘‘, který zamýšlel těmito oslavami a účastí na nich získat od jednotlivých návštěvníků i hromadných zájezdů tolik žádané a stále se nedostávající finance potřebné k celkové dostavbě. Odznak totožný se vstupenkou na tábor lidu u Baldova ke staveništi památníku stál 3Kč, souběžně byla pořádána tradiční Vavřinecká pouť a také národopisná slavnost ,, Chodský den ‘‘, jež byla tehdy konána na Sokolišti. Ještě těsně před oslavami místní tisk nijak nešetřil superlativy, byly ohlašovány ,, grandiosní rozměry ‘‘ celé akce, ale i přes skutečně úctyhodný počet čestných hostů, připomeňme třeba pražského primátora Dr. Karla Baxu, básníka Antonína Klášterského, historika Jana Slavíka, se nakonec, pro naprostou nepřízeň počasí, ukázaly jako zcela nadhodnocené a neadekvátní. Dne 14. srpna ve 20 hodin večer se z reflektoru osvětlené věže Chodského hradu rozezněly slavnostní fanfáry a rozhořely ,, rakety ‘‘ (světlice) a na toto smluvené znamení se odtud vydal osvětleným městem kolem pomníku Svobody, náměstím, kolem poštovní


72) M. Krausová, Husitské války v historickém povědomí obyvatel česko – bavorského pohraničí, Domažlice 2000, str.50

budovy, Týnským předměstím k dívčí škole (u dnešní ulice Komenského) a přes Kostelní, Branskou a Hradskou ulici na Chodské náměstí početný a slavnostně naladěný lampionový průvod. Na balkonu Adamičova hostince přednesla všem přítomným vojenská hudba husitský chorál ,, Kdož jste Boží bojovníci ‘‘. Ke shromáždění měl, podle ohlášeného programu otištěném v místním tisku, 73) promluvit také farář českobratrské církve evangelické Jaroslav Řepa z Velimi. Po ukončení proslovu měla zaznít státní hymna a po dobu průvodu měl na kašně v Náměstí čsl. legií hořet mohutný řecký oheň a na obou koncích domažlického náměstí měly být odpáleny ,, ohně bengálové ‘‘ (ohňostroje).

Přáním organizátorů bylo, aby byla zfunkčněna veškerá elektrická světla ve městě, aby byla výrazně osvětlena dolní kamenná Brána a objekt Chodského hradu a k slavnostní iluminaci měli přispět také majitelé domů a bytů rozžetím svíček a lampionů v oknech a hlavně rozvěšením lampionů v klenbách a vrcholech oblouků podloubí pro umocnění ,, nádherného pohádkového dojmu ‘‘. Nocležníci měli přihlašovací povinnost a své adresy nahlašovali na policejním komisařství.

Jímavý projev váženého řečníka ke shromážděnému davu však ještě nebyl přerušen silným a vytrvalým deštěm, jaký neustával následujícího dne, jenž zapříčinil až příliš ochablý zájem a značnou neúčast obecenstva u výpravy sedmi dekorovaných vozů s naloženými památnými stavebními kameny z Tábora, Tachova, Vítkova, Lipan, Německého Brodu, Vyšehradu a Domažlic. Město Ústí n./L. tehdy kámen odepřelo. Také opakované několikeré symbolické poklepávání na základní kámen od místních správních a spolkových elit, armádní a legionářské generality i od čestných hostů proběhlo jen nevýrazně v dešti, ,, …ale ten nakonec přece jen nezmařil okázalé vzdušné defilé tří bojových letounů Čsl. armády z chebské posádky a úctyvzdání, aviatikem Západočeského aeroklubu v Plzni, z kroužícího civilního stroje z hůry shozeným vavřínovým věncem s národními stuhami, trefně dopadnoucího nedaleko od tribuny s čestnými hosty. Taktéž bylo nad základním kamenem a hlavami promoklého davu k potemnělému nebi naráz efektně vypuštěno ohromné množství poštovních holubů.‘‘ ( zaznamenaná výpověď sester Paroubkových ).

73) Domažlický týdeník, Posel od Čerchova, č. 31/1.srpen 1931, str. 2 - Jubilejní oslavy v Domažlicích 14.-16. srpna 1931.

Zcela promáčené davy, hromadné zájezdy, zahraniční výpravy a deputace, včetně spolků - všech společně stanoucích u základního kamene za čestnou stráží Chodů pod chodským praporem - se tak v chvatném spěchu z předčasně ukončené národní slavnosti postupně nashromáždily v přilehlém parku baldovského statku, kde bylo s jeho majitelem J. Weisem již předtím domluveno jako nejvhodnější místo pro jejich odpočinek a rychlé občerstvení. 74) Přes veškerou a usilovnou snahu se tak už na počátku nepodařilo naplnit cíle a snažení organizátorů projektu a ten už pak jen stále více a více v průběhu dalších let upadal postupně do zapomenutí. V roce 1932 se na Baldov vypravil průvod se zapálenými pochodněmi, který znamenal snad předposlední významnější uctění památného místa občanskou veřejností. Opadající zájem o další oslavy, pod vlivem tíživé hospodářské situace a s tím spojených potíží při získávání finančních prostředků na dostavbu národního památníku, přinutily roku 1934 k odstoupení ( v pořadí již druhého předsedu výboru ) místního středoškolského profesora Josefa Mikšátka. Snaha výboru se dostala přes svůj zenit v roce 1935, kdy jím byl už jen vydatně podporován další tvůrčí počin akademického malíře Jana Šebka, který se chystal vytvořit impozantní velkoformátové dioráma s motivem bitvy ( tedy rozměrné plátno o rozměrech 9 krát 30 metrů oboustranně vymalovaného a vytvářejícího při různém osvětlování působivé efekty). V kombinaci s do popředí umístěnými plastickými předměty a zbraněmi mělo vyvolávat u diváka iluzorní dojem věrné skutečnosti, jako se tak ještě stále děje i v případě zdařilé panoramatické diorámy Maroldovy v Praze na holešovickém Výstavišti, zobrazující utichlé bojiště u Lipan, kde byl po rozkolu, obávaný husitský vojevůdce Prokop Holý, svými umírněnými druhy poražen a zabit. Skica tohoto návrhu byla vystavována v srpnu a září v síni domažlické radnice, byl již uchystán i rozpočet a vytipováno vhodné stanoviště, ale dále nedovedený ,, zástupný ‘‘ projekt již dával jasně tušit, že od dokončení baldovského památníku se počalo pozvolna upouštět. A pokud se v roce 1936 ještě objevily opravdové a nezakryté snahy památník vybudovat vlastními silami Spolkem pro postavení pomníku a oslavy menšího rázu ještě probíhaly na Baldově, o jehož okolní úpravu a označení se spolek taktéž postaral,

74) Domažlický týdeník, Posel od Čerchova č. 31/1.srpen 1931, str. 2 - Jubilejní oslavy v Domažlicích 14.-16. srpna 1931.

tak již následující rok 1937 přenesl husitské oslavy nově na - příliš s husitskou bitvou nesouvisející - Sokoliště v Domažlicích, kde přednesl svůj projev českobratrský farář Dr. Miloš Bič a bylo již tak vlastně zcela zřejmé, že veškeré možnosti projekt dokončit se již místně zcela vyčerpaly, základní kámen byl již příliš vzdálený z očí svou odlehlostí i momentálním aktuálnějším potřebám města a jeho obyvatel, proto již vznikly vážně míněné úvahy o přesunutí činnosti výboru do Prahy. V roce 1938 snahy o uskutečnění finančně příliš náročného projektu ustaly již docela. Po válce již nebylo Baldovské návrší využíváno, pouze došlo k opětovnému navrácení sejmutých plaket, ochráněných tak před možným zničením nacisty a teprve v 50. létech, kdy vrcholila ,, mytologizace dějin v komunistickém duchu ‘‘ ( Milada Krausová), byly v roce 1950 75) neorganicky spojeny katolická pouť ( pozvolna se formující folkloristické slavnosti od roku 1955) s oslavou vítězství husitů nad křižáky v roce 1431. Organizátorem byl Okresní akční výbor Národní fronty. Spojená akce byla oficiálně prezentována jako mírová manifestace a projev solidarity s imperialisty bojující Korejí. Rok 1951 na sebe strhl až nebývalý zájem komunistů o husitské oslavy v Domažlicích, ovšem v důsledném a velmi nešťastném třídním výkladu, když byli středověcí kališníci ztotožněni s chrabrými rudoarmějci a bdělými strážci západní hranice. Tito jejich hrdí ,, dědicové ‘‘ přecházeli rázným pochodovým krokem městem na velké vojenské přehlídce armády a milice a byli zde pozdraveni samotným ministrem obrany A. Čepičkou. Jako ,, drtivá síla husitských válečných vozů ‘‘ je doprovázela výmluvně pohyblivá scéna kolových děl a hřmotných tanků. ,,V této atmosféře uměle vytvářeného strachu, bojovné rétoriky i extrémní aktualizace dějin se stala oslava výročí husitského vítězství u Domažlic pouhou manipulací s lidmi a demonstrací síly nového režimu.‘‘ 76) Komunistická ideologická tenze nijak neposloužila autoritě husitských oslav ( nebo zcela opomíjenému nedokončenému národnímu památníku ) ani v roce 1971, když v natřikrát jubilejním roce ( milénium vzniku města Domažlic, 540. výročí husitské bitvy a 50. výročí vzniku KSČ ) partajní oslavy úplně odsunuly obě zbývající jubilea. A nejinak tomu vlastně bylo i v roce 1981, když byla (v rámci Chodských slavností) na mírové manifestaci přijata rezoluce proti rozhodnutí vlády USA vyrábět neutronovou bombu. 77)

75) M. Krausová, Husitské války v historickém povědomí obyvatel česko – bavorského pohraničí, Domažlice 2000, str.54. 76) Tamtéž, str.55. 77) Tamtéž, str.56

Přesto lze však níže dotvrdit, že v kulturní sféře a u mnoha prozíravých jednotlivců nepanovala vždy jen ,, absurdní direktiva ‘‘ s přehlíživou lhostejností a že i za proklamovaného budování reálného socialismu bylo na památník v Domažlicích rozhodně pamatováno a byť nezdařená, a jen o to ještě vzácnější anonymní iniciativa, spolu s tehdy ještě dlouho utajovaným vztyčováním státní standarty členy Svazu českých turistů na Baldově (str.60), jen dokladovala, jak přespříliš se již projekt národního památníku zpolitizoval a zcela nesmyslně odcizil setrvale odrazované a manipulované široké veřejnosti a na kolik si autor už tehdy jasně uvědomoval bezprostřední ohrožení již samotné kredibility vzniku projektu národního památníku. V archivních fondech Muzea Chodska, nyní uložených v archivní knihovně Muzea Jindřicha Jindřicha v Domažlicích, byla v materiálech vážících se k tomuto pomníku nalezena precizovaná strojopisná črta chystaná k jejímu otištění. Autor není uveden ( jednalo se pravděpodobně o Jiřího Hanu ), ale je natolik zajímavá svým obsahem, že zde byla použita. Je uvedena retrospektivou:, " V srpnu roku 1931 byl odhalen v Domažlicích na Baldově základní kámen pro husitský památník, který měl být zbudován podle návrhů arch. Kamila Roškota. Tento záměr přerušila nacistická okupace, po roce 1945 bylo zřejmé, že se tato otázka musí nově řešit. Proti některým názorům o zdůrazňování náboženské myšlenky je třeba postavit historický význam vzpomínané události, takže uskutečnění uvažovaného objektu je zcela namístě."

Podle zmínky o uplývání padesáti let od postavení základního kamene památníku tato skica vznikla před rokem 1981 a obsahovala popis jeho umístění, ideovou perspektivu a hlavně organizační opatření nutná k prosazení realizace dostavby národního památníku:

" Základní kámen památníku z roku 1931 se nachází na Baldovském návrší severně od Domažlic (asi 2 km) v blízkosti vojenské pozorovatelny, je to větší kamenný kvádr s betonovou vrchní deskou, v bočním zdivu je zasazeno 7 pamětních desek z husitských bojišť.

Toto vyhlídkové místo není příliš navštěvováno, je málo známé a málo propagované, v těsném sousedství vojenského objektu, kde platí zákaz fotografování. Základní kámen je přístupný pro pěší turisty i pro automobily a případně i autobusy. Je třeba zdůraznit, že památník husitského vítězství je prvořadá památka na nejslavnější dobu českých dějin ( bylo škrtnuto: o níž se uvažuje, aby byla prohlášena za národní kulturní památku ). Naskýtá se tedy příležitost, aby jeho definitivní zbudování bylo vyřešeno buď podle závěrů (výkresové a projektové dokumentace, která se dosud v naprostém pořádku zachovala a je uložena v Muzeu J. Jindřicha v Domažlicích) z roku 1931, nebo případně v novém pojetí, a to do roku 1981 /550. výročí bitvy/. Myšlenka rozhledny na tomto vyhlídkovém bodu / Šumava, Chodsko a Domažlice, Český les/ byla uplatňována již v návrzích z roku 1931. I když lokalizace památníku v sousedství kapličky a dnes i vojenského objektu byla velmi příhodná, není třeba na tomto místě setrvávat. Husitské bojiště bylo na širokém území kolem Domažlic( Palacký udává trojúhelník Chudenice, Domažlice, Rýzmberk), kde se soustředilo nejméně 200.000 bojovníků s tehdejší válečnou technikou, z těchto důvodů by se dalo oprávněně uvažovati o vrchu Klobouk na Kdyňsku, kam mířil hlavní proud poražených křižáků. Aby zůstalo při tradici, mohl by se památník případně umístit na tomto Baldovském návrší blíže k silnici Domažlice – Horšovský Týn, která se stává důležitou komunikací a kde by se uplatnil i objekt pohostinský či hotelový. Bylo by třeba rozhodnout o těchto kritériích a zajistit jejich provedení do roku 1981 v následujících bodech:

 - projednat tuto myšlenku na všech příslušných místech ( ONV, KNV, ministerstvo   
   kultury, vojsko, umělecké svazy a tak podobně)i s vybranými odborníky (arch.  
   Paroubek, arch. Batelka aj.) a získat souhlas k provedení akce tak, aby po  
   ustanovení příslušných garantů a všech příslušných okolností jeho odhalení se  
   uskutečnilo v srpnu 1981
 - určit definitivní místo pro památník po dohodě s vojenskými místy, státními statky 
  a lesy a jinými institucemi na Baldovském návrší, projednat možnosti uplatnění
  vyhlídkového bodu, upřesnit situaci v okolí  památníku ( výstavba  pohostinství,  
  úprava zeleně, parkoviště atp.).
 - zjistit platnost soutěže na umělecké řešení památníku z roku 1931 (architekt Roškot 
   zemřel v roce 1945) a vyvolat případně novou soutěž podle stanovených podmínek 
   a ve spolupráci s uměleckými svazy atd.
 - zajistit garanty a (finanční) kapacitu pro realizaci přijatých opatření a návrhů 
 - vypracovat program slavnostního odhalení památníku v srpnu 1981 za účasti    
   nejvyšších (vládních, církevních, kulturních, armádních, stranických) míst
- vypracovat harmonogram plnění těchto i jiných přijatých a rozpracovaných bodů  
- vytvořit komisi při MěNV pro sledování této otázky z členů rady školního a kulturního odboru, 
  odboru pro cestovní ruch a z dalších přizvaných politických a odborných pracovníků

Ačkoliv i tento pokus postupně zapadl, lze, podle náčrtku a konceptu průvodního oznámení adresovanému bez bližší datace Kulturnímu referátu Městského národního výboru v Ústí nad Labem, usuzovat na snahu autora vyzvat úřad k pořízení osmé scházející desky z žulového masivu o rozměrech 100 krát 40 cm (s vytesaným nápisem ÚSTÍ NAD LABEM 16. 6. 1426). V závěru bylo pak již jen rezignovaně a lakonicky poznamenáno: „…sdělení neodesláno, návrh neakceptován, oslava se zřetelem k uvedenému nekonána.“ 78) K nedokončenému torzu památníku se vrátil, ve svém článku pod názvem Nejen Tábor – ale i Domažlice v Domažlickém zpravodaji v jeho 4. čísle z dubna 2001 na deváté straně, také bývalý ředitel Muzea Chodska Jiří Hana. Před ním i po něm tak bezúspěšně činili i mnozí další, ale Hana svou neúprosností (známý byl jeho výrok: ,,Při jednání s komunisty o této věci oni argumentovali proti i tím, že by se tam musela hlídat shromáždění evangelických farářů…“ nebo: „zajímavý materiál vztahující se k postavení památníku je uložen ve fondech Okresního archivu Domažlice v Horšovském Týně…79 ) z nich kontroval nejlépe a vracel nutnost dořešení památníku zpět na stůl těžkopádné byrokracie a zájmových občanských iniciativ následovně:

" V našem městě  ( v Domažlicích ) se husitská tradice neprojevovala výrazněji na veřejnosti. Dlouho bylo její jedinou připomínkou sgrafito na přístavku radniční budovy, kde v roce 1912 Josef Kočí zobrazil Prokopa Velikého s dvěma bojovníky té doby. Za první republiky navrhoval spisovatel Jan Vrba, aby na památku vítězství město Domažlice zbudovalo pomník Prokopa Holého. K tomu nedošlo a až na počátku třicátých let vytvořili v Domažlicích kulturní pracovníci „Výbor pro postavení pomníku na oslavu vítězství u Domažlic v roce 1431“. Byly vydány plakáty s postavou husitského válečníka, podobný motiv byl uplatněn i na odznacích pro účastníky chystané slavnosti. Navázáno bylo jednání s různými institucemi, byly předloženy žádosti o peněžité podpory, počítalo se s dary a s bezúročnými půjčkami, s prodejem tzv. cihel i pohlednic s obrazem památníku, který měl být zbudován na Baldovském návrší, kde byl podle dávné tradice kardinál Julián svědkem porážky křižáckého tažení. Mezi umělci byla vypsána soutěž na návrh památníku. Porota ocenila práci architekta Kamila Roškota, známého i účastí na zbudování hrobky českých králů na Pražském hradě. 

78) Anonym, strojopisná koncepce dostavby baldovského památníku, nedatováno, sign. A1/8d. Muzeum J. Jindřicha, Domažlice. 79) SOA Domažlice v Horš. Týně, archivní.fond - Výbor pro postavení pomníku vítězství u Domažlic (1928-1938), inventář o 2 knihách a archivním kartonu spisů zpracoval Jan Kvídera a Matěj Šlais v Horš. Týně,1962.

Odhalení základního kamene tohoto díla bylo hlavním cílem domažlických oslav v měsíci srpnu roku 1931. Podle tehdejších zvyklostí se průvodu, který kráčel městem na místo slavnosti ve výroční den bitvy, zúčastnily široké vrstvy občanstva, spolky, politické strany a různé instituce, pozvaní hosté apod. Na ozdobených vozech byly vezeny kameny z husitských lokalit s označením místa a data historického boje (Na Vítkově, Pod Vyšehradem, Tachov, Německý Brod, Tábor, Lipany a Domažlice). Správa města Ústí nad Labem se tehdy odmítla hlásit k husitským tradicím a její zástupci se domažlické akce nezúčastnili, kámen z tamějšího bojiště Na Běhání roku 1426 k nám přivezen nebyl. Bylo třeba překonávat nezájem i na jiných místech. Neuskutečnila se požadovaná záštita vlády ČSR nad oslavou, nebyla vydána pamětní poštovní známka a podobně. Připomínka husitského vítězství u Domažlic zůstávala poněkud na vedlejší koleji i v pozdější době, kdy jen přednáška nebo večerní průvod na Baldovské návrší časem upozorňovaly na dluh, o kterém se nedalo konkrétně uvažovat pro nedostatek finančních prostředků a zejména pak za změněných politických poměrů, kdy německá okupace našich zemí a druhá světová válka znemožnily sebemenší zvíření stojatých vod. Domažlický stavitel Alois Procházka, hybná páka dosavadního úsilí, a i jiní pracovníci byli vězněni v koncentračních táborech a tak nebylo dobře možno pokračovat v započatém díle. Husitské jubileum se později uvádělo nejvýše jen na okraji Chodských slavností a za nového politického režimu se tak muselo dít i s určitou opatrností. Tak například údaj prof. Josefa Pekaře o střetnutí husitských a křižáckých vojsk mohl být v místním příležitostném tisku citován jen jako ,, domněnka jednoho historika “. Již v roce 1931 upozornil prof. Rudolf Urbánek, že kromě zdejší akce prošlo toto slavné výročí bez většího ohlasu doma i v cizině, ‚‘‘čehož bylo třeba v zájmu naší dobré pověsti litovati“. " Pokusme se tedy v současné době osvěžit zájem o slavnou minulost. Baldovské návrší je stále cílem četných zájezdů, školních výletů i jednotlivců na Chodsko. Zejména pak návštěvníci ze severních Čech se mnohdy podivují, proč zde není zmíněno husitské vítězství na bojišti Na Běhání u Ústí nad Labem z roku 1426. Snad by se mohli představitelé města Ústí nad Labem upozornit, aby využili letošního jubilea této události a postarali se o zasazení příslušné pamětní desky do baldovského základního kvádru o Chodských slavnostech, do jejichž programu by se tento akt dal dobře zařadit. Chodské slavnosti by pak mohly i nadále počítat s husitskou oslavou ve své převážně národopisné náplni. Dalo by se ovšem uvažovat o větším podniku v roce 2006, kdy jubileum 575 roků by mohlo být rámcem pro setkání evangelíků z Čech a Bavorska na rozsáhlejší akci. To by ovšem vyžadovalo odpovědnou přípravu, nestačila by jen přátelská dohoda místních činitelů, jako je tomu při několika již společných katolických bohoslužbách na Čerchově. Realizace památníku na Baldově patří nepochybně do daleké budoucnosti. O umělecké hodnotě návrhu architekta Kamila Roškota není třeba uvažovat. Připomeňme, že památník na dukelském bojišti, pokládaný za významný projev našeho výtvarného umění, má obdobný ideový základ, i když vznikl v mnohem pozdější době než práce Roškotova, není jej snad možno považovat za kopii. Oceněný návrh Kamila Roškota ztvárňuje přes nezvyklé, zcela moderní pojetí vysoko vztyčenou čelní stěnou ideály husitské doby a znamenal by značný přínos do naší krajiny, zejména jako dvacet metrů vysoká rozhledna s výhledem na naše město a jeho okolí, Šumavu, Český les i na Kdyňsko a k Plzni. Definitivní řešení této otázky připadne ovšem již další generaci “. 80)

Závěrem nelze v krátkosti nezmínit, že, zcela nezávisle na této práci, která byla koncepčně rozvržena v září 2007 a již jen v jednotlivostech a v souboru dat aktuálně doplňována, došlo ( v roce 2009 na odborný popud Mgr. Miloše Novotného ) k předložení jeho autorské kreativní koncepce dokončení Národního husitského památníku u Domažlic a jejímž garantem se skutečně do budoucna stává právě rodácký spolek Psohlavci v Praze. Na základě předkládaných reálií lze tuto skutečnost považovat za očekávanou, naprosto přirozenou a nijak překvapivou a neměl by již nastat žádný zásadní kritický obrat směrem ke stagnaci dostavby a opakování velmi nevlídného i nevstřícného defétismu. Byl zde tedy nejen Vladimírem Baierem brilantně osvětlen chodský národopis nastupujícím generacím, ale především s tím také oživena pupeční šňůrou s ním provázaná minulost pražského spolku Psohlavci, pro jehož zejména nové členy budou možná některá fakta zcela nová a snad více než povzbudivá, aby zdárně navazovali a pokračovali ve svém nelehkém úsilí, ochraňovat chodskou svébytnost a originální kulturu a to zejména v hlavním městě Praze, již však s vyloučením nenapravitelných chyb a přehmatů ( na příště žádoucí bezúhonnost, autorizace symbolů, důsledné peněžní hospodářství ), kterých se dopustili jejich mnohdy ještě až příliš důvěřiví, málo opatrní a scházejícími zkušenostmi zcela nepoučení předchůdci.

80) Hana,J.,Nejen Tábor – ale i Domažlice, Domažlický zpravodaj, č. 4, duben 2001, str. 9, ( Kritická připomínka s regestem minulosti nerealizovaného Národního památníku na Baldově u Domažlic.).

Marek Vladimír, 2007 - 2009

Úplný přepis 3. kapitoly bakalářské práce : Spolek Psohlavci a chodský národopis, Vladimír Marek, Univerzita Karlova - Ústav českých dějin, Praha, 2009. Vedoucí práce: doc. Jana Čechurová a prof. Eduard Maur.

Wikipedie není chat, je to encyklopedie[editovat zdroj]

Rád bych poprosil ty kolegy, kteří sem skoro každý den něco připisují, aby se seznámili s doporučeními Wikipedie:Diskusní stránka a Nápověda:Náhled. Děkuji za pochopení.--Hnetubud (diskuse) 31. 10. 2018, 12:22 (CET)

Slibuji, že se již zcela odmlčím..., nebyla to armáda vtíravých pisálků, píši to sám již několik let a Vaše netová encyklopedie nyní jako jediná zcela exkluzivně disponuje těmito daty. Byla to jen vhodně využitá možnost, jak dostatečně informovat především státní úředníky a komunální samosprávu, o zásadních skutečnostech bezprostředně se dotýkajících památného baldovského vrchu, vždyť jak pak mohou jinak efektivně a relevantně rozhodovat. Ztratil jsem téměř veškerou svou kreativní vitalitu a tvůrčí elán v kontraproduktivních a samolibých arogantních akademických přích o tom, zda baldovský památník kdy patřil do chodských festivit. Na to si musí nyní odpovědět především samotní Chodové. Sám jsem byl v tichosti demokraticky umlčen, rezignoval jsem, ale i přesto jsem odevzdal svůj třicetiletý výzkum veřejnosti. Jsem Chod a jen těžko proto rozdýchávám, že na tak památném místě je z bavorské strany vidět rozlehlý lom, k tomu nevábné ruiny vepřína a hlavně nepřehlédnutelnou siluetu věžovité obludy - bétéesky se satelitními talíři a anténami. Venkov je z Prahy z dálky asi prostý, však hloupý není. Ale asi je to stále jen marný boj s větrnými nadnárodními mlýny, stejně jako vynutit si akademické přiznání omylnosti a pochybení. Prý na to není metodika. Budiž, ale národní hrdost je snad přenositelná a pohne baldovskými stojatými vodami a to by bylo teprve něco, kdyby se skutečně potvrdilo, že baldovský pramen je minerální a léčivý. V hlavním městě defilovala hrdě naše armáda, gripeny a bojové vrtulníky. Ale jak se říká: moudrému napověz, ostatní trkni...Tečka. Marek Vladimír

Nemám vůbec nic proti vaší snaze o propagaci památníku, ale wikipedie k tomuto účelu opravdu sloužit nemůže. Viz Wikipedie:Co wikipedie není: „Wikipedie není místem pro zveřejňování vlastních myšlenek a analýz a nových, dříve nepublikovaných informací.“ (...) „Wikipedie není řečnickým stupínkem, bitevním polem ani nástrojem propagandy nebo reklamy.“ Holt každá hra má svoje pravidla, která musí každý účastník dodržovat, a to platí samozřejmě i pro wikipedii. Nic víc za tím opravdu není. --Hnetubud (diskuse) 3. 11. 2018, 14:26 (CET)