Amín al-Husajní

Amín al-Husajní
Amín al-Husajní
Narození	cca 1895/1897; Jeruzalém
Úmrtí	4. července 1974 (ve věku 79 let); Bejrút
Místo pohřbení	Hřbitov mučedníků v Bejrútu
Bydliště	Bagdád (1939–1941); Berlín (1941–1945); Jeruzalém; Káhira
Alma mater	Univerzita al-Azhar
Povolání	politik a muftí
Politická strana	Vysoký arabský výbor
Nábož. vyznání	sunnitský islám
Rodiče	Mohammed Táhir al-Husajní
Funkce	Velký muftí
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mohamed Amín al-Husajní (arabsky محمد أمين الحسيني‎, *‎ cca 1895/1897 – 4. července 1974), známý také jako Hadždž Amín al-Husajní, byl člen prominentní arabské jeruzalémské rodiny al-Husajní, arabský nacionalista a muslimský vůdce v době britské mandátní Palestiny. Husseinovci byli jedním z nejbohatších a nejmocnějších soupeřících klanů v osmanské provincii, známé jako Judská část Palestiny. V letech 1921 až 1948 zastával úřad Velkého jeruzalémského muftího, a byl vůdčí postavou odporu proti sionismu a vytvoření židovského státu v Palestině.^[1]

Mládí a počátky protižidovských pogromů

Hadži Amin al-Husseini studoval náboženské právo na univerzitě Al-Azhar v Káhiře a navštěvoval Istanbul School of Administration. V roce 1913 šel do Mekky na pouť, čím si vysloužil čestný titul „Hadži“. Dobrovolně vstoupil do osmanské turecké armády za I. světové války, ale roku 1917 se vrátil do Jeruzaléma, kde změnil strany, aby pomáhal vítězícím Britům. Získal si pověst nacionalisty a bojovníka proti Impériu a židovské kolonizaci a byl Brity uvězněný za vyvolávání arabských útoků proti Židům roku 1920, tzv. Hebronský masakr, při němž bylo v srpnu 1929 masově zavražděno 64 ultraortodoxních Židů.^[2] První vysoký komisař Palestiny, Sir Herbert Samuel přicestoval do Palestiny 1. června 1920 a usiloval o kompromis s arabskými nacionalisty. Když náboženský předák, arabský mufti Jeruzaléma v roce 1921 umřel, Samuel byl ovlivněný některými více proarabskými britskými představiteli ve svém personálu, že omilostnil al-Husseiniho a v lednu 1922 ho ustanovil za nového muftiho a později Velkého Muftího. Současně ho jmenoval prezidentem nově vytvořené Nejvyšší muslimské rady. Al-Husseini se tedy stal náboženským i politickým vůdcem Arabů.

Jmenování mladého al-Husseiniho za muftího bylo plodnou událostí. Před jeho nástupem k moci tu byli aktivní arabské frakce, které podporovaly kooperativní rozvoj Palestiny, zahrnující Araby i Židy. Ale al-Husseiní si uvědomoval jaké následky může mít židovská kolonizace pro jeho lid, tak jako měla ta americká na indiány a rozpoutal proti ní fanatický boj (kterým bohužel dlouhodobě svému lidu jen uškodil, poněvadž jej očernil). Do prvních masových protižidovských pogromů roku 1920 byl zapletený právě tento arabský nacionalistický vůdce, tedy Hadži Amin al Husseini. Hadži Amín byl odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, která nechtěla popudit arabské obyvatelstvo jej však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn, a vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzaléma,a jeho kritikům bylo nepokrytě vyhrožováno smrtí zejména z tábora muslimských radikálů, nakloněných Aminovi.

Al-Husseini představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalismu, koncept, který zde byl dosud neznámý. Arabové totiž historicky neměli ještě nikdy výrazné protižidovské názory. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří se mu stavěli na odpor, nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy. Nepochybně ale mistrně ovládal i umění přetvářky a nejednou si dokázal naklonit vysoké britské představitele v Palestině, přesvědčit je o své naprosté loajalitě, potřebnosti až nenahraditelnosti k britským zájmům na Středním východě. Z té doby také pochází jeho charakteristický výrok: „Zapamatujte si, že toto byla a zůstane arabská země. Všichni cizí okupanti a sionisté, budou do posledního muže zmasakrovaní. Nechceme žádný pokrok, žádnou prosperitu. Osud této země rozhodne meč“.

Roku 1929 podnítil velké arabské útoky proti Židům v Palestině. Začaly poté, co Al-Husajní falešně obvinil Židy ze znesvěcování mešit lejny a prasečí krví, dokonce údajnou rituální vraždou při zdech posvátné mešity Al Aksá. Arabské davy volaly: „Izbah Al-Jahud!“ – „Zabíjejte Židy!“ Po velkém zabíjení Židů zvláště v Jeruzalémě muftí masově rozšířil fotografie povražděných Židů s vyhlášením, že toto jsou mrtví Arabové, „povraždění Židy“! V srpnu 1936 šest prominentních pravověrných arabských vůdců vytvořilo Vysokou arabskou komisi, s velkým muftím Hadžim Amínem Al-Husajním jako premiérem, a spojili sily proti jakési „britské podpoře postupu sionistů v Palestině“. Významný z ideologického hlediska byl muftího „studijní“ pobyt v Saúdské Arábii roku 1930, kde se setkal s řadou význačných tehdejších zejména arabských vůdců a duchovních představitelů.

V tomto měsíci také propukly první nepokoje v Jaffě, čímž začalo tříleté období násilí a občanské války v Palestině, který je mezi historiky známý jako „Arabská revolta“. Počty přepadávaných Židů šly rychle do tisíců a zabitých jich bylo např. jen v říjnu tohoto roku přes 300. Vysoká arabská komise s Husseiním v čele vedla tuto teroristickou válku záměrně proti židovským, později i proti britským cílům. Díky ideologickému krytí „boje za islám“, al-Husseiní zkonsolidoval svoji moc nad palestinskými Araby kampaní vražd Židů i neposlušných význačných Arabů, rekrutováním ozbrojených milicí a shromažďováním peněz z celého muslimského světa díky protižidovské a protizápadní propagandě. New York Times napsaly 14. července 1939, že al-Husseiní, velký muftí Jeruzaléma, úspěšně přesvědčil britské úřady v Palestině, že pouze on dokáže upokojit masy arabských muslimů, tvořících většinu obyvatel Palestiny, že pracuje jak v zájmu britské vlády, tak palestinské britské správy a proto by měl být prezidentem jak Arabské nejvyšší rady, tak výboru Waqf (Arabské samosprávy zaměřené převážně k náboženské problematice). Britové ovšem nemohli zcela ignorovat plánovité zabíjení Židů Araby a zahájili proti „banditům“ represivní operace. Při rychle rostoucím počtu zabitých a zraněných i mezi britskými vojáky a policisty nebylo možné situaci dále ignorovat a přičítat ji pouhé kriminalitě. Židům bylo dokonce umožněno vytvoření Židovské pomocné policie mající chránit židovské komunity před nacionalistickými útoky zfanatizovaných arabských milicí. Objevily se také zárodky židovských militantních organizací jako Hagana, které začaly na arabské vražedné útoky odpovídat stejným způsobem a pripravovat se na to co bude později známo jako „Al Nakba“ tj. etnickou čistku Palestiny od muslimu a její ovládnutí.

Spolupráce s nacistickým Německem a fašistickou Itálií

Roku 1937 po návštěvě Adolfa Eichmanna a Herberta Hagena v Palestině velký mufti vyjádřil svoji solidaritu s Německem, přičemž požádal Třetí říši, aby se postavila proti vytvoření židovského státu, zastavila imigraci Židů do Palestiny a poskytla zbraně jeho arabským milicím. Všem jeho požadavkům bylo vyhověno a Arabové dostávali od Německa a Itálie již zcela pravidelně zbraně i peníze na genocidní protižidovské operace. Britská správa na toto centrálně organizované násilí odpověděla zatčením několika „pěšáků“, pouličních vrahů jako prostých kriminálníků. V duchu této politiky britské bezpečnostní složky pozatýkaly členy arabské „Strany obrany“ tvořené a financované klanem Našasbibi, rivalem muftího ambiciózním mocenským zájmům, kteří byli označeni za hlavní viníky protižidovských vražedných pogromů. Ani jeden člen muftího milicí nebyl zatčen, natož souzen, ač vlna masivních organizovaných pogromů byla výhradně jeho dílem. V trestním táboře vyhrazené Arabům na Sinaji bylo r. 1939 devadesát procent vězňů z klanu Našasbibi a 10 procent z dalších menších klanů, ale ani jeden člen muftího milicí.

Po pokusu o atentát na generálního inspektora britské policie, jakož i po vraždách stovek zejména Židů, ale i Arabů se postavení velkého muftího stalo neudržitelným. Přišel o svůj post prezidenta Arabské nejvyšší rady, o členství ve výboru Waqf a po varování byl nucený uprchnout do Libanonu a později do Sýrie, tou dobou pod francouzským mandátem Společnosti Národů. Britové vyhlásili Arabskou nejvyšší radu za ilegální a její členové, spolu s např. arabským starostou Jeruzaléma byli rovněž přinucení k odchodu do exilu. Tím však britské úřady považovaly záležitost za uzavřenou a jejich proarabská a tedy antižidovská politika nedoznala žádných změn. Z Británie přicestovali členové parlamentní vyšetřovací komise, dle svého předsedy nazvané později Peelova komise. Peelova komise ještě r. 1937 ve svých doporučeních „dospěla“ k porušení mandátu Společnosti Národů z r. 1922, který předpokládal rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část, a jako „Domov pro Židy“ doporučil mnohem menší území v jižním Judsku. Velikou roli tu hrála zjevně antisemitská orientace britské globální politiky, mající uspokojit situaci nejen v Palestině, ale i na evropském kontinentě. V této souvislosti je třeba uvést část protokolu Peelovy komise z výslechu Auni Beje Abdul Hadiho, kmenového vůdce obviněného z protižidovských pogromů : „Palestina? Neexistuje taková země! Palestina je pojem, který si vymysleli sionisté. V bibli není žádná Palestina. V koránu není žádná Palestina. Palestina je nám cizí“!

Nejen britské úřady a tisk se tedy v této době o Palestině a Palestincích zmiňovaly výhradně jako o židovské zemi a o Židech. Komisi, s požehnáním z nejvyšších míst, dosavadní výsledky vyšetřování „nepokojů v Palestině“ zjevně připadaly nedostatečné a roku 1938 dále výrazně omezila předpokládaný „Domov pro Židy“. Bílá kniha, závěrečná zpráva Peelovy komise vydaná r. 1939, již zcela zavrhovala myšlenku „Domova pro Židy“ a doporučovala omezit na vládní úrovni židovskou imigraci do Palestiny. Šlo o pozoruhodnou, byť nevědomou shodu s požadavky al-Husseiního vůči Německu a Itálii.

Muftího účast na nacionalistickém a fašismem inspirovaném převratu v Iráku

V Libanonském a později syrském exilu se vypovězený velký muftí omezil jen na čilou korespondenci a osobní schůzky se svými přívrženci a sympatizanty v arabském světě, jako náboženský vůdce také otevřeně vykládal muslimské svaté knihy ve prospěch nacismu a fašismu. Zdůrazňoval ideologickou shodu nacismu a islámu a velebil vůdcovo dílo Mein Kampf. Díky jeho činorodému ideologickému vedení stále pokračovaly útoky proti Židům v Palestině a po celém arabském světě. Po roznícení 2. světové války v Evropě a zvláště po pádu Francie, když byla nástupnická vichistická vláda „Svobodné Francie“ nucena otevřeně kolaborovat s hitlerovským Německem se muftí stal ve francouzském syrském protektorátu váženou a velice mocnou osobou. Šance k osobní angažovanosti ve „svaté“ válce, jak ji on viděl, se naskytla r. 1940, kdy ve shodě s Hitlerovým hlavním stanem přímo zaútočil na britské pozice na Blízkém východě.

Když 3. dubna 1939 zahynul při automobilové nehodě irácký král Ghazi I., stal se regentem jeho čtyřletého potomka (pozdějšího krále Faisala II.) emír Abdul Illah. Ten jmenoval v dosud probritském Iráku novým premiérem Rašída Aliho al-Kayláního, známého jako sympatizanta nacistického Německa, jakož i fašistické Itálie a udržujícího velice úzké styky právě s al-Husseiním. Bývalý velký muftí přicestoval počátkem r. 1940 do Bagdádu a ač oficiálně nebyl nikým pověřen, začal ihned vystupovat jako představitel irácké vlády. Vydal z titulu své (bývalé) náboženské funkce fatwu, vyzývající muslimy k boji proti Židům a Britům a k aktivní podpoře nového režimu v Iráku. Zásadní zvrat v politice nové irácké vlády a královského regenta velice znepokojil britské představitele, kteří měli v dosud spojeneckém iráckém království značné ekonomické zájmy (od 20. let se slibně rozvíjela těžba ropy u Kirkúku) a rovněž některé vojenské posádky. Protesty britských představitelů zcela logicky nebyly vyslyšeny a al-Kaylání ve spolupráci s al-Husseiním požádali Hitlera o pomoc při „vypořádání se s Židy“ také v iráckém království. Hitler odpověděl stejně souhlasně jako Al-Husseinimu r. 1937 do Jeruzaléma. Otevřeně bylo také Německu a Itálii nabídnuto zásobování zejména iráckou ropu, spolu s vypovězením ( tzv. “znárodněním“ ) britských firem a odsunem britských vojenských posádek.

Hitler a Mussolini odvážně kalkulovali s rychlým a naprostým úspěchem svých „jižních“ armád a jejich zásobování iráckou naftou se jevilo jako velice slibné. Po porážce a faktickém zhroucení italských vojsk, zejména po britském protiútoku do dosud Italy držené Libye v prosinci 1940 následovaly tvrdé ekonomické sankce Britů proti Iráku a proti svým chráněncům se zde obrátil i královský regent Abdul Illah. Odvolal 31. ledna 1941 al-Kayláního z funkce. Po neúspěšném pokusu o atentát na Illaha organizovaném al-Husseiním byl však al-Kaylání překvapivě znovu povolán do čela vlády. Jedním z jeho prvních kroků bylo vyslání iráckého dělostřelectva proti britské letecké základně v Habbaniji mající vyhnat Brity, označené za strůjce atentátu na královského regenta z Iráku. Hitler také nehodlal opustit slibné pozice a pokusil se své spojence podpořit německými letadly ze syrských letišť v tomto zmíněném francouzském (vichistickém) protektorátu. Vylodění Rommelova Afrikakorpsu v únoru a březnu 1941 v Libyi a jeho bleskový postup na východ sliboval vydatnou pomoc skomírajícímu arabskému nacionalistickému státu v Iráku. Po zastavení Rommelovy ofenzívy u Tobruku a al-Alamejnu byla britská odpověď rychlá a zdrcující. Již v lednu utrpěly italské síly v Etiopii zdrcující a likvidační porážku, po neúspěšném útoku Iráčanů na Habbaniji obsadili Britové Basru a konečně v květnu byla proněmecká irácká vláda svržena a al-Kaylání uprchl do Saúdské Arábie. V květnu v Iráku také operovala s tichou podporou Churchillovy vlády bojová skupina židovské militantní organizace Irgun pod velením Davida Raziela, vyslaná do Iráku násilně odstranit vrchního organizátora protižidovských pogromů po celém arabomuslimském světě, ale po usmrcení Raziela bombou^[3] z německého letadla se z Iráku stáhla. Regent Abdul Illah poté obnovil spojenecké vztahy s Brity. Povstání „Svobodných Francouzů“, kteří za britské podpory rychle obsadili dosud vichisty ovládaný Libanon a Sýrii, učinilo definitivní konec plánům nejen Hitlera a Mussoliniho, ale také bývalého velkého muftího al-Husseiního.

Muftího exil v Německu

Z Bagdádu uprchl muftí před Brity nejprve do Íránu, který byl v té době také pod silným nacistickým vlivem, ale již v říjnu musel přes Turecko a Albánii zmizet do Itálie. Po vzájemné dohodě vyhovující oběma stranám totiž spojenecká vojska Británie a Sovětského svazu vstoupila 24. srpna 1941 na íránské území, rychle obsadila strategicky významná města a komunikace a donutily tak šáha Rezá Pahlavího k abdikaci a jeho následníka Muhammada Réza Páhlavího k politickému odklonu od mocností Osy a ke jmenování nové vlády. 28. listopadu 1941 se pak uskutečnilo jeho vskutku památné setkání s Adolfem Hitlerem v Berlíně. „Vůdce“ německého národa přijal muftího se všemi poctami jako skutečnou hlavu spojeneckého státu a německá nacistická propaganda věnovala setkání mimořádnou pozornost a náležitě ji využila.

Hitler byl muftím poctěn titulem „čestný muslim“ a muftího obdařil titulem „čestný Árijec“. Později nazval Hitler al-Husseíniho dokonce “fuhrerem arabského světa“. Při setkáních s dalšími nacistickými pohlaváry byla rovněž konstatována naprostá shoda v cílech a prostředcích arabského nacionalismu a německého nacizmu, namířeného v prvé řadě proti Židům, ale také proti vojákům a i civilistům zejména Velké Británie a USA. Na Hitlerův nátlak muftí později rozšířil svoji nepřátelskou rétoriku i proti Sovětskému svazu. Jako Hitlerův osobní host dostal al-Husseiní luxusní ubytování a neomezenou hmotnou a finanční podporu se kterou založil v prosinci 1942 „Centrální islámský institut“ v Berlíně. Institut pod jeho vedením ve své deklaraci ihned odsoudil „agresi“ Židů, Britů, Američanů a Rusů proti Arabům Zpočátku se věnoval především šíření nacistické propagandy na Balkáně a v jižních oblastech Sovětského Svazu, v radiových vysíláních na Střední východ pokračoval ve výzvách k masovým útokům proti Židům i spojeneckým silám ve zdejším prostoru. „Arabové, povstaňte jako jeden muž a bojujte za svá svatá práva! Zabíjejte Židy, kdekoliv je naleznete! Potěší to Alláha, historii i náboženství! Sám posel Alláhův pravil : Vy budete bojovat proti Židům až do té doby, dokud se neskryjí mezi skálami a kamením! Pak skála a kámen promluví – Otroku Alláhův, skrývá se za mnou Žid, přijď a zabij ho!“ Využíval přitom svých bohatých styků a kontaktů a do konce bojů v Africe poskytoval mocnostem Osy čerstvé zpravodajské informace. „Na nebi Allah, na zemi Hitler“ bylo heslem arabských pronacistických fundamentalistů. John Gunther z Inside Asia v té době napsal „Současným nejvýznamnějším arabským hrdinou je pravděpodobně Adolf Hitler“. Hitlerovi al-Husseiní slíbil, že pro něj zverbuje půl milionu arabských vojáků, ale zhroucení fronty v Africe mu splnění plánu znemožnilo. „Arabská brigáda“, vytvořená z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů, skutečně založena byla, ale po odeslání na východní frontu beze stopy zmizela na kavkazské frontě, tedy byla pravděpodobně zcela zničena. Díky muftího masové propagandě, kterou šířil po celé Evropě díky množství spolupracovníků od zpravodajců, jednatelů až po pracovníky přímo v terénu, byla německá armáda na jihu Ruska a na Kavkaze přijata zdejšími muslimskými kmeny jako spojenec a osvoboditel. Na muftího výzvy se formovaly i pomocné a bojové jednotky. Z nich za zmínku stojí zejména tzv. „Ázerbájdžánský batalion“, který byl za bojů na Kavkaze dokonce vyznamenán velitelstvím německé armády.

Poté, co jej Heinrich Himmler jmenoval Gruppehführerem SS, začal osobně organizovat muslimské SS jednotky, ze kterých byla nejpočetnější 13. divize SS Handžar, ale nikoliv jediná. Na Balkáně operovaly také muslimské SS divize Skandarbeg a Kama proti domnělým i skutečným Židům, ale i proti slovanskému obyvatelstvu. Velkou péči nový generál SS věnoval v této souvislosti také spřízněnému ustašovskému Paveličovu režimu v Chorvatsku. Podle Encyklopedie holokaustu je vedle Paveliče také bývalý velký muftí Jeruzaléma osobně zodpovědný za usmrcení 800 000 Jugoslávců (včetně ne-ustašovských Chorvatů) různých národností, z toho 200 000 v největším ustašovském táboře smrti Jasenovac. Muftí se také osobně angažoval proti spojenci navržené výměně evropských Židů za německé vojáky zajaté spojenci v dosavadním průběhu bojů, přesvědčil samotného Hitlera o propagandistické nepřípustnosti takovéhoto kroku a dohody nebylo nakonec dosaženo a došlo jen k výměně několika špiónů. Speciálně pro balkánské muslimy založil muftí v Berlíně školící středisko pro imámy v bojových oddílech a Himmler i Hitler mu vyšli vstříc. V arabském vydání Mein Kampfu byly Hitlerovy rasové koncepty upraveny do podoby souhlasící s muslimskou ideologií a arabským nacionalizmem a Himmler vydal zvláštní předpis pro muslimské divize SS: „Všem muslimským členům Waffen SS a policie musí být zaručena jejich nepopiratelná práva při praktikování jejich náboženských pravidel. K zodpovědnosti bude brán každý velitel a důstojník SS za nejpřísnější dodržování tohoto privilegia. Vyhověli jsme volání muslimských vůdců, kteří se k nám připojili v nenávisti ke společnému židovsko – anglicko – bolševickému nepříteli v úctě a věrnosti tomu,koho si nade všechno váží, k našemu führerovi Adolfu Hitlerovi“.(Islam under the swastika od Carla K. Saviche)

Husseiní zverboval pro Hitlera nejméně 30000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími „vůdcův“ Hlavní stan v Berlíně.V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny (který byl následně také popravený jako válečný zločinec) vypovídal: „ Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. ... Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“. Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijato mnohem tvrdší opatření proti Židům, čili tzv. „Konečné řešení židovské otázky“. Muftí byl posedlý představou pro něj nepřípustné imigrace Židů z Evropy do Palestiny a nehodlal jí v žádném případě připustit. Jak uvádí historik Josef Schechtman „Nevíme,jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. „Konečného řešení“, ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak muftí velice usiloval o znemožnění další imigrace evropských Židů“. Jednalo se zejména o Židy z dalších evropských zemích ovládané režimy závislými na třetí říši.

Poválečná role bývalého velkého muftího Jeruzaléma

Po kolapsu nacistického Německa 1945 se muftí neúspěšně pokusil prchnout několik týdnů před Hitlerovou smrtí do Švýcarska, byl však identifikován jako nežádoucí vysoký hodnostář nacistického režimu a vrácen do Německa. Tam byl krátce uvězněn Francouzi, ale záhy byl za nevyjasněných okolností na útěku v přestrojení do Egypta, kde ho přijali jako národního hrdinu. Jeho odsouzení k trestu smrti např. v Jugoslávii, ale také v Norimberku za válečné zločiny mu byly k smíchu. Umožněním muftího druhého útěku z Německa Francouzi, ale také Britové demonstrovali, že nemají v úmyslu dopustit souzení a potrestání tohoto válečného zločince. „Zhoršení vztahů s arabskými zeměmi“, nebylo v zájmu ani jedné z těchto dvou spojeneckých mocností. Právě v Egyptě měl bývalý velký muftí Jeruzaléma již připravené bezpečné útočiště a rovněž není náhodou, že jej sem následovali i další četní nacističtí pohlaváři. Zejména Johann von Leers se jako Omar Amin von Leers později velmi angažoval v propagaci nejnásilnější aplikace muslimského náboženství. Další nacisté a SS-mani pracovali ve vládních i bezpečnostních službách egyptského státu. Husseni z Egypta sponzoroval ze svých tučných nacistických kont válku roku 1948 proti novému státu Izrael. Po rozhodném odmítnutí, aby mu jordánský král (v té době byl celý Jeruzalém v jordánských rukou) „navrátil“ titul a funkci velkého muftího Jeruzaléma Hadži Amin al-Husseini osnoval z egyptského exilu vraždu krále Abdullaha roku 1951. Nástupce krále Abdulláha, král Talal I. odmítl dovolit Amínovi al-Hussenimu návrat do jordánského Jeruzaléma. Ač byl král Talál po roce sesazený, nový jordánský král Husajn I. se k „požadavkům“ al-Husseniho vyjádřil naprosto stejně. Husajn I. věděl velmi dobře, že bývalý velký muftí by pouze exponoval násilí a nenávist jak proti Židům, tak proti jeho království svými koncepcemi „Velké Palestiny“ jako islámského fašistického státu.

Al-Hussajního odkaz

Huseiniho vliv na arabskou politiku byl od počátku obrovský a jeho dozvuky trvají dodnes. Byl zakladatelem Arabské ligy a Arabské vysoké komise. Jeho zlověstná směs islámského nejtvrdšího fundamentalismu, arabského nacionalismu a nacismu stále inspiruje různá radikální hnutí na Blízkém východě. Pronacistická, islámsky a arabsky fundamentalistická skupina „Mladý Egypt“ využívala již od svého založení r. 1933 muftího protižidovskou propagandu, nacistické slogany ba i pochodňové průvody. „Jeden vůdce, jedna strana, jeden národ“ skandovali v Káhiře příslušníci této skupiny. Jejich prominentní člen, Gamal Abdul Násir, se zúčastnil puče v r. 1952 a později, jako prezident získal do svých služeb např. také Otto Skorzenyho či Joachima Daumlinga, bývalého vedoucího gestapa v Düsseldorfu pro vybudování „efektní“ tajné služby Egypta. Další budoucí arabský vůdce, Anwar Sadat byl natolik ovlivněný muftího propagandou, že byl Brity za války uvězněn jako nacistický špion a roku 1945 dokonce führerovi napsal dopis počínající slovy „Můj drahý Hitlere, z hloubi srdce Vám blahopřeji. Ačkoliv se zdá, že jste poražen, ve skutečnosti jste vítězem. Dosáhl jste rozkolu mezi starcem Churchillem a jeho spojenci, syny satanovými. Německo vyhraje, protože jeho existence je nutná k zachování světové rovnováhy. Německo se znovu zrodí naproti silám Západu i Východu. Nebude míru, dokud se Německo znovu nestane tím, čím bylo.“ Také jeden ze zakladatelů syrské nacionalistické strany Baas Sami al-Joundi po válce vzpomínal : „Zbožňujeme nacisty. Byli jsme ponoření v nacistických knihách a vyhlášeních. Byli jsme první, kdo pomysleli na přeložení Mein Kampfu do arabštiny. Kdokoliv, kdo v této době žil v Damašku, byl svědkem naší (arabské) náklonnosti k nacismu“.

Hadži Amin al-Husseini zemřel v egyptském exilu v roce 1974.^[4]

Po svém odchodu roku 1937 se do Jeruzaléma nikdy nevrátil. Jeho místo lídra radikálních nacionalistických Arabů převzal jeho synovec Mohammed Abdel-Raouf Arafat As Qudwa al-Husseini, daleko více známý jako Jásir Arafat.

Citáty

„

Vyhlašuji tímto Svatou válku, moji muslimští bratři! Vražděte Židy! Všechny zlikvidujte!

“

^[5]

Odkazy

Reference

↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2005. 305 s. ISBN 80-903333-9-7. S. 56. Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.
↑ Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 46-47
↑ NEVO, Joseph. Al-Hajj Amin and the British in World War II. Middle Eastern Studies. 1984.
↑ PEARLMAN, Moshe. Mufti of Jerusalem: The Story of Haj Amin el Husseini. [s.l.]: V Gollancz, 1947. Dostupné online.
↑ SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava: A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7. S. 76.

Literatura

GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Amín al-Husajní na Wikimedia Commons
Osoba Amín al-Husajní ve Wikicitátech
ACHCAR, Gilbert. Blame the Grand Mufti. mondediplo.com. Le Monde diplomatique, 14 May 2010. Dostupné online.
ARENDT, Hannah, 1963. Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil. New York: Viking Press. Dostupné online. ISBN 978-0-253-21637-3.
BAR-ZOHAR, Michael; HABER, Eitan, 2002. The Quest for the Red Prince. [s.l.]: The Lyons Press, c1983. Dostupné online. ISBN 978-1-585-74739-9.
BEN-ZE'EV, Efrat, 2011. Remembering Palestine in 1948: Beyond National Narratives. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-19447-1.
BLACK, Edwin., 2004. Banking on Baghdad. New York: Wiley and Sons. Dostupné online. ISBN 978-0-471-67186-2.
BREITMAN, Richard; GODA, Norman J. W., 2011. Hitler's Shadow. [s.l.]: [s.n.]. Dostupné online.
BROWNING, Christopher R., 2007. The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939-March 1942. [s.l.]: University of Nebraska Press. Dostupné online. ISBN 978-0-803-25979-9.
BENVENISTI, Meron, 1998. City of Stone: The Hidden History of Jerusalem. [s.l.]: University of California Press. Dostupné online. ISBN 978-0-520-20768-4.
BRYNEN, Rex, 1990. Sanctuary and Survival: The PLO in Lebanon. Boulder, Colorado: Westview Press. ISBN 978-0-813-37919-7.
CARPI, Daniel, 1983. The Mufti of Jerusalem: Amin el-Husseini, and his diplomatic activity during World War II, October 1941-July 1943. Studies in Zionism. S. 101–131.
CARPI, Daniel, 1977. Rescue Attempts During the Holocaust: Proceedings of the Second Yad Vashem International Historical Conference, April 1974. Redakce Gutman Yisrael. Jerusalem: Yad Vashem. Dostupné online. Kapitola The Rescue of Jews in the Italian Zone of Occupied Croatia.
COHEN, Hillel, 2009. Army of Shadows, Palestinian Collaboration with Zionism, 1917-1948. [s.l.]: University of California Press. Dostupné online. ISBN 978-0-520-25989-8.
COHEN, Michael J., 1989. The Origins and Evolution of the Arab-Zionist Conflict. [s.l.]: University of California Press. Dostupné online. ISBN 978-0-520-06598-7.
DAVIDSON, Lawrence, 2001. America's Palestine: Popular and Official Perceptions from Balfour to Israeli Statehood. [s.l.]: University of Florida Press. Dostupné online. ISBN 978-0-813-02421-9.
DE FELICE, Renzo, 1990. Mussolini l'alleato:1. L'Italia in guerra 1940-1945. Torino: Einaudi. Dostupné online. ISBN 9788806593063.
ELPELEG, Zvi, 1993. The Grand Mufti: Haj Amin Al-Hussaini, Founder of the Palestinian National Movement. Redakce Himelstein Shmuel; (trans. David Harvey). [s.l.]: Frank Cass Publishers. Dostupné online. ISBN 978-0-714-64100-3.
FIELDHOUSE, David Kenneth, 2006. Western Imperialism in the Middle east 1914-1958. [s.l.]: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-199-28737-6.
FRIEDMAN, Isaiah, 2000. Palestine:A Twice-Promised Land? The British, the Arabs & Zionism, 1915-1920. New Brunswick and London: Transaction Publishers. Dostupné online. ISBN 978-1-560-00391-5.
FISK, Robert, 2006. The Great War for Civilisation: The Conquest of the Middle East. [s.l.]: HarperPerennial. Dostupné online. ISBN 978-1-841-15008-6.
GONEN, Rivka, 2003. Contested holiness: Jewish, Muslim, and Christian perspectives on the Temple Mount in Jerusalem. [s.l.]: Publishing House, Inc.,. Dostupné online. ISBN 978-0-881-25798-4.
GORDON, Neve. Shadowplays. The Nation. March 24, 2008. Dostupné online [cit. September 15, 2011].
GREAT BRITAIN, 1930. Report of the Commission on the disturbances of August 1929 (Shaw Commission report). [s.l.]: Command paper 3530.
GÜNTHER, Niklas; ZANKEL, 2006. Abrahams Enkel Juden, Christen, Muslime und die Schoa. Redakce Günther Niklas. [s.l.]: Franz Steiner Verlag. Dostupné online. ISBN 978-3-515-08979-1.
GUTMAN, Israel, 1995. Encyclopedia of the Holocaust. [s.l.]: Macmillan Library Reference USA. Dostupné online. ISBN 978-0-025-46705-7.
HERSHCO, Tsilla, March 2006. Le grand mufti de Jérusalem en France: Histoire d'une évasion. www.controverses.fr. Revue Controverses. Dostupné online.
HILBERG, Raul, 1973. The Destruction of the European Jews. New York: New Viewpoints, c1961.
HIRSZOWICZ, Lukasz, 1966. The Third Reich and the Arab East. [s.l.]: Routledge & K. Paul. Dostupné online.
HUNEIDI, Sahar, 2001. A Broken Trust, Herbert Samuel, Zionism and the Palestinians. [s.l.]: I.B.Tauris. Dostupné online. ISBN 978-1-860-64172-5.
AL-HUSAYNI, Haj Amin, 1999. Memoirs of the Grand Mufti. Redakce Abd al-Karim al-Umar. Damascus: [s.n.].
JBARA, Taysir, 1985. Palestinian Leader, Hajj Amin Al-Husayni, Mufti of Jerusalem. [s.l.]: Kingston Press Series. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-06. ISBN 0-940670-21-6.
KASSIM, Anis F., 1988. Palestine Yearbook of International Law 1987-1988. [s.l.]: Kluwer Law International. Dostupné v archivu pořízeném dne 06-11-2012. ISBN 904-1-10341-4.
KHALIDI, Rashid, 1997. Rethinking Nationalism in the Arab Middle East. Redakce Jankowski James. [s.l.]: Columbia University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-231-10695-5. Kapitola The Formation of Palestinian Identity: The Critical Years, 1917-1923, s. 171–189.
KHALIDI, Rashid, 2001. The war for Palestine: rewriting the history of 1948. Redakce Eugene L. Rogan. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-79476-3. Kapitola The Palestinians and 1948: the underlying causes of failure, s. 12–36.
KOLINSKY, Martin, 1993. Law Order and Riots in Mandatory Palestine, 1928- 1935. London: Macmillan. Dostupné online. ISBN 978-0-333-53995-8.
KRÄMER, Gudrun, 2008. A History of Palestine: From the Ottoman Conquest to the Founding of the State of Israel. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-691-11897-0.
KUPFERSCHMIDT, Uri M., 1987. The Supreme Muslim Council: Islam under the British mandate for Palestine. Leiden, New York: E.J. Brill. Dostupné online. ISBN 978-9-004-07929-8.
LACHMAN, Shai, 1982. Zionism and Arabism in Palestine and Israel. Redakce Kedourie Elie. [s.l.]: Frank Cass. Dostupné online. ISBN 978-0-714--63169-1. Kapitola Arab Rebellion and Terrorism in Palestine 1929-1939.
LAQUEUR, Walter; RUBIN, Barry M., 2001. The Israel-Arab Reader: A Documentary History of the Middle East Conflict. 6. vyd. [s.l.]: Penguin Books. Dostupné online. ISBN 978-0-140-29713-3.
LAQUEUR, Walter, 2003. A History of Zionism. 3. vyd. [s.l.]: Tauris Parke Paperbacks. Dostupné online. ISBN 1-8606-4932-7.
LAURENS, Henry, 1999. L'invention de la Terre sainte. Paris: Fayard. (La Question de Palestine; sv. 1). ISBN 978-2-844-06388-5.
LAURENS, Henry, 2002. Une mission sacrée de civilisatione. Paris: Fayard. (La Question de Palestine; sv. 2). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-24. ISBN 978-2-213-60349-0.
LAURENS, Henry, 2007. Une mission sacrée de civilisatione. Paris: Fayard. (La Question de Palestine; sv. 3). Dostupné online. ISBN 978-2-213-63358-9.
LEPRE, George, 1997. Himmler's Bosnian Division; The Waffen-SS Handschar Division 1943-1945. [s.l.]: Schiffer Military History. Dostupné online. ISBN 978-0-764-30134-6.
LEVENBERG, Haim, 1993. Military Preparations of the Arab Community in Palestine: 1945-1948. [s.l.]: Frank Cass. Dostupné online. ISBN 978-0-714-63439-5.
LEWIS, Bernard, 2002. The Jews of Islam. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, c1984. Dostupné online. ISBN 978-1-400-81023-9.
LEWIS, Bernard, 1997. The Middle East: A Brief History of the Last 2,000 Years. [s.l.]: Simon and Schuster, c1995. Dostupné online. ISBN 978-0-684-83280-7.
LEWIS, Bernard, 1999. Semites and Anti-Semites: An Inquiry into Conflict and Prejudice. [s.l.]: W.W. Norton & Company. Dostupné online. ISBN 978-0-393-31839-5.
MALLMANN, Klaus Michael; CÜPPERS, Martin, 2006. Halbmond und Hakenkreuz. Das Dritte Reich, die Araber und Palästina. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Dostupné online. ISBN 978-3-534-19729-3.
MALLMANN, Klaus Michael; CÜPPERS., Martin ,, 2006. Deutsche - Juden - Völkermord. Der Holocaust als Geschichte und Gegenwart (Germans, Jews, Genocide — The Holocaust as History and Present).. Redakce Matthäus Jürgen. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Dostupné online. ISBN 978-3-534-18481-1.
MATTAR, Philip, 1992. The Mufti of Jerusalem: Al-Hajj Amin al-Husayni and the Palestinian National Movement. [s.l.]: Columbia University Press, c1988. Dostupné online. ISBN 978-0-231-06463-7.
MATTAR, Philip, 1984. Arab Studies Quarterly. [s.l.]: [s.n.]. Kapitola Al-Husayni and Iraq's quest for independence, 1939-1941, s. 267–281.
MEDOFF, Rafael, 1996. The Journal of Israeli History. [s.l.]: [s.n.]. DOI 10.1080/13531049608576090. Kapitola 'The Mufti's Nazi Years Re-examined, s. 317–333.
MONK, Daniel Bertrand, 2002. An Aesthetic Occupation: The Immediacy of Architecture and the Palestine Conflict. [s.l.]: Duke University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-822-32814-8.
MORRIS, Benny, 1997. Israel's Border Wars, 1949-1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. [s.l.]: Clarendon Press. Dostupné online. ISBN 978-0-198-29262-3.
MORRIS, Benny, 1997. Israel's Border Wars, 1949-1956: Arab Infiltration, Israeli Retaliation, and the Countdown to the Suez War. [s.l.]: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-198-29262-3.
MORRIS, Benny, 1999. Righteous victims: a history of the Zionist-Arab conflict. [s.l.]: Knopf. Dostupné online. ISBN 978-0-679-74475-7.
MORRIS, Benny, 2008. 1948: a history of the first Arab-Israeli war. [s.l.]: Yale University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-300-12696-9.
MORRIS, Benny. Reconsidering the 1948 Arab-Israeli War. in Sheikh Zayed Theatre, London School of Economics: LSE, 14 June 2011. Dostupné online.
MOUSAVIZADEH, Nader, 1996. The Black Book of Bosnia :the consequences of appeasement. [s.l.]: Basic Books. Dostupné online. ISBN 978-0-465-09835-4.
NEVO, Joseph, 1984. Al-Hajj Amin and the British in World War II. Middle Eastern Studies. Roč. 20, čís. 1, s. 1–20. (anglicky)
NICOSIA, Francis R., 2007. The Third Reich and the Palestine Question. [s.l.]: Transaction Publishers. Dostupné online. ISBN 978-0-765-80624-6.
NICOSIA, Francis R. United States Holocaust Memorial Museum. [s.l.]: [s.n.], 20 May 2008. 17 June 2008. Dostupné online. Kapitola Hajj Amin al-Husayni: The Mufti of Jerusalem.
NOVICK, Peter, 2000. The Holocaust in American Life. [s.l.]: Houghton Mifflin Harcourt. Dostupné online. ISBN 978-0-618-08232-2.
OVENDALE, Ritchie, 2004. The Origins of the Arab-Israeli Wars. 4. vyd. [s.l.]: Pearson Education. Dostupné online. ISBN 978-0-582-82320-4.
PAPPÉ, Ilan, 1994. The Making of the Arab-Israeli Conflict, 1947–1951. [s.l.]: I.B. Tauris. Dostupné online. ISBN 978-1-850-43819-9.
PAPPÉ, Ilan, 2011. The Rise and Fall of a Palestinian Dynasty: The Husaynis, 1700-1948. [s.l.]: University of California Press. Dostupné online. ISBN 978-0-520-26839-5.
PATTERSON, David. A Genealogy of Evil: Anti-Semitism from Nazism to Islamic Jihad. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-521-13261-9. S. 114.
PEARLMAN, Moshe, 1947. Mufti of Jerusalem: The Story of Haj Amin el Husseini. [s.l.]: V Gollancz. Dostupné online.
PERMANENT MANDATES COMMISSION. Minutes of the Seventeenth (Extraordinary) Session. [s.l.]: League of Nations, 21 June 1930. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-24.
PRESS RELEASE. Nationalsozialisten planten Holocaust in Palästina. www.uni-stuttgart.de. Universität Stuttgart, April 11, 2006. Press Dostupné online.
REES, Philip, 1990. Biographical Dictionary of the Extreme Right Since 1890. [s.l.]: Simon & Schuster. Dostupné online. ISBN 978-0-130-89301-7.
REITER, Yitzhak, 1996. Islamic endowments in Jerusalem under British mandate. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 978-0-714-64670-1.
REITLINGER, Gerald Reitlinger, 1971. The Final Solution. [s.l.]: Sphere Books, c1953. Dostupné online.
ROBERTS, Sam, 2010. Declassified Papers Show U.S. Recruited Ex-Nazis. www.nytimes.com. New York Times. Dostupné online [cit. 3 January 2011].
ROBINSON, Glenn E., 1997. Building a Palestinian State: The Incomplete Revolution. [s.l.]: Indiana University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-253-21082-1.
ROSE, Norman, 1989. Chaim Weitzmann:A Biography. [s.l.]: Penguin Books. Dostupné online. ISBN 978-0-140-12230-5.
ROSEN, David M., 2005. Armies of the Young: Child Soldiers in War and Terrorism. [s.l.]: Rutgers University. Dostupné online. ISBN 978-0-813-53568-5.
ROULEAU, Eric. Qui était le mufti de Jérusalem ?(Who was the Mufti of Jerusalem?). Le Monde diplomatique. August 1994. Dostupné online [cit. 16 September 2011].
SACHAR, Howard Morley, 1961. Aliyah: The People of Israel. [s.l.]: World Publishing Company.
SACHAR, Howard Morley, 1972. Europe leaves the Middle East, 1936-1954. [s.l.]: Knopf,. Dostupné online. ISBN 9780394460642.
SACHAR, Howard Morley, 2006. A History of Israel: From the Rise of Zionism to Our Time. 3. vyd. [s.l.]: Alfred A. Knopf., c1976. Dostupné online. ISBN 978-0-375-71132-9.
, 1988. Blaming the victims: spurious scholarship and the Palestinian question. Redakce Said Edward. [s.l.]: Verso. Dostupné online. ISBN 978-0-860-91175-3.
SAMUEL, Edwin, 1970. A Lifetime in Jerusalem: The Memoirs of the Second Viscount Samuel. [s.l.]: Abelard-Schuman,Israel University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-878-55181-1.
SAYIGH, Yezid, 1999. Armed Struggle and the Search for State: The Palestinian National Movement, 1949-1993. [s.l.]: Oxford University Press, c1997. Dostupné online. ISBN 978-0-198-29643-0.
SCHECHTMAN, Joseph B., 1965. The Mufti and the Fuehrer: The rise and fall of Haj Amin el-Husseini. [s.l.]: T. Yoseloff. Dostupné online.
SCHECHTMAN, Joseph B., 1986. The Life and Times of Vladimir Jabotinsky: Rebel and statesman. [s.l.]: SP Books. Dostupné online. ISBN 978-0-935-43718-8.
SCHLOR, Joachim, 1999. Tel Aviv: From Dream to City. [s.l.]: Reaktion Books. Dostupné online. ISBN 978-1-861-89033-7.
SCHOLCH, Alexander. International Journal of Middle East Studies. [s.l.]: [s.n.], November 1985. Kapitola The Demographic Development of Palestine 1850-1882, s. 485–505.
SCHWANITZ, Wolfgang G. World Politics Review. [s.l.]: [s.n.], May 8, 2008. Dostupné online. Kapitola Amin al-Husaini and the Holocaust. What Did the Grand Mufti Know?.
SHAHIN, Mariam, 2007. Palestine: A Guide. 2. vyd. [s.l.]: Chastleton Travel. Dostupné online. ISBN 978-1-905-21451-8.
SHLAIM, Avi, 2000. The Iron Wall: Israel and the Arab World. [s.l.]: Penguin Books. Dostupné online. ISBN 978-0-140-28870-4.
SHLAIM, Avi, =2001. The War for Palestine:rewriting the history of 1948. Redakce Rogan Eugene. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-69934-1. Kapitola Israel and the Arab Coalition, s. 79–103.
SICKER, Martin, 2000. Pangs of the Messiah:The Troubled Birth of the Jewish State. [s.l.]: Greenwood Publishing Group. Dostupné online. ISBN 978-0-275-96638-6.
STILLMAN, Norman, 2000. Judaism and Islam: Boundaries, Communications, and Interaction: Essays in Honor of William M. Brinner. Redakce Hary Benjamin H.. [s.l.]: Brill. Dostupné online. ISBN 978-9-004-11914-7. Kapitola Frenchman, Jews, or Arabs? Jews of the Arab World between European Colonialism, Zionism, and Arab Nationalism, s. 123–138.
STORRS, Sir Ronald, 1972. The memoirs of Sir Ronald Storrs. [s.l.]: Ayer Publishing. Dostupné online. ISBN 978-0-405-04593-6.
SWEDENBURG, Ted, 2003. Memories of revolt: the 1936-1939 rebellion and the Palestinian national past. Fayetteville: University of Arkansas Press. Dostupné online. ISBN 978-1-557-28763-2.
TAGGAR, Yehuda, 1994. The Formation of Modern Iraq and Syria. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 978-0-714-64557-5. Kapitola The Mufti of Jerusalem and Palestine Arab Politics, 1930-1937.
TAUBER, Eliezer, 1994. The Formation of Modern Iraq and Syria. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 978-0-714-64557-5.
TOMASEVICH, Joso, 2001. War and revolution in Yugoslavia, 1941-1945: occupation and collaboration. [s.l.]: Stanford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-804-73615-2.
TRIPP, Charles, 2000. A history of Iraq. 2nd.(rev.). vyd. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-52900-6.
YAEGER, Patricia, 1996. Geography of Identity. [s.l.]: University of Michigan Press. Dostupné online. ISBN 978-0-472-10672-1.
YAHIL, Leni; FRIEDMAN,, Ina; GALAI, Haya, 1991. The Holocaust: The Fate of European Jewry, 1932–1945. [s.l.]: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-195-04523-9.
YISRAELI, David. The Palestine Problem in German Politics 1889-1945. Ramat Gan: Bar Ilan University
ZANKEL, Sönke, 2006. Abrahams Enkel Juden, Christen, Muslime und die Schoa. Redakce Günther Niklas. [s.l.]: Franz Steiner Verlag. Dostupné online. ISBN 978-3-515-08979-1. Kapitola Der Jude als Anti-Muslim: Amin al-Husseini under „der Judenfrage“, s. 41–51.
ZERTAL, Idith, 2005. Israel's Holocaust and the Politics of Nationhood. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 978-0-521-85096-4.

[čejka56-1] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2005. 305 s. ISBN 80-903333-9-7. S. 56. Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.

[2] Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 46-47

[nevo-3] NEVO, Joseph. Al-Hajj Amin and the British in World War II. Middle Eastern Studies. 1984.

[Pearlman-4] PEARLMAN, Moshe. Mufti of Jerusalem: The Story of Haj Amin el Husseini. [s.l.]: V Gollancz, 1947. Dostupné online.

[5] SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém - ohnisko dění. Ostrava: A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7. S. 76.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]