Tuvinština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tuvinština
Rozšíření: Rusko, Mongolsko, Čína

Počet mluvčích:

265 000

Klasifikace:

Písmo: cyrilice
Postavení
Regulátor:
Úřední jazyk: Tuva (Rusko)
Kódy
ISO 639-1:
---
tyv (B) není (T)
ISO 639-3: tyv
SIL: tyv
Wikipedie
tyv.wikipedia.org

Tuvinština (tuvinsky Тыва дыл, Tyva dyl) je turkický jazyk, kterým mluví Tuvinci v republice Ruské federace Tuva (asi 230 000) ležící v jihocentrální Sibiři, mluvčí žijí také v Mongolsku a Číně (v obou dohromady asi 30 000). Historicky byl jazyk značně ovlivněn mongolštinou a tibetštinou, nově potom ruštinou, cyrilicí je psána tuvinština po roce 1940, kdy byla Tuva začleněna do Sovětského svazu. Nejblíže k tuvinštině stojí tofalarština.

Tuvinština se geograficky nachází na místě s velkou diverzitou ohrožených jazyků (v různém stupni), z nichž je právě tuvinština tím nejživějším, UNESCO ji klasifikuje jako zranitelnou.[1]

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština se zpravidla řadí mezi severovýchodní větve, neboli mezi sibiřské jazyky, tam mezi jižní sibiřské jazyky. Zde má nejblíže tofalarštině, s kterou tvoří společnou sajanskou podvětev. Propojení lze sledovat i s jinými jihosibibiřskými jazyky, chakaštinou, nebo altajštinou. Tuvinština mluvená v Tuvě se obecně dělí na čtyři velké dialektické skupiny, západní, centrální, jihovýchodní a severovýchodní.

  • Centrální dal vzniknou psanému jazyku.
  • Západní je mluven na horním toku řeky Chemčik, patrné propojení s altajštinou.
  • Severovýchodní, též todžinský, je mluven především v okolí horního toku řeky Bij-Chem (Velký Jenisej). Mluvčí využívají nasalizaci a slovní zásoba obsahuje velmi rozsáhlý počet slov vztahujících se k lovu a pěstování sobů.
  • Jihovýchodní vykazuje největší vlivy mongolštiny.

Vedle toho existují více odlišné dialekty, kterými například mluví skupiny jako Džúngarové, Cengelové, Cátani, které ovšem nejsou dostatečně zdokumentované.

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Velká část tuvinské slovní zásoby je turkického původu, nicméně i zde je patrný historicky silný vliv mongolštiny, odkud má tuvinština řadu vypůjčených slov a dokonce i několik přípon, některá slova mají také základ v ketštině a samojedských jazycích.

Konkrétně mají velkou důležitost slova týkající tradičního tuvinského způsobu obživy, chovu ovcí, koz a jaků. Vytříbená slovní zásoba obsahuje slova, která obsahují informace o věku, barvě i pohlaví dobytka zároveň (např. ak byzaa je bílé tele do stáří jednoho roku). O blízkém vztahu Tuvinců k zvířatům, který se promítl do slovní zásoby svědčí khoj özeeri, což označuje specifickou (šetrnou) formu porážky zvířete, ale zároveň nabývá toto slovo významu vlídnosti, či lidskost.[2]

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština je podobně jako další turkické jazyky aglutinační, takže význam naznačují přídavné přípony. Tuvinština zná sedm pádů – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, ablativ, lokativ a allativ, některé příklady užití jsou ukázány na slově теве [teve], velbloud:

Teve [teve] nominativ 'velbloud' (žádná přípona)
Teve + /-NIŋ/ [teveniŋ] genitiv '(bez) velblouda'
Teve + /-NI/ [teveni] akuzativ 'velblouda' (jednoznačný význam, jako ve smyslu věty "Vidím (toho) velblouda.")
Teve + /-KA/ [teveɡe] dativ 'velbloudovi' (ve smyslu „k velbloudovi“ ovšem užíván allativ)
Teve + /-DAn/ [teveden] ablativ 'od velblouda' nebo 'jako velbloud' (ve smyslu "vysoký jako velbloud")
Teve + /-DA/ [tevede] lokál 'na velbloudu' nebo 've velbloudu' (v určitém kontextu může být užito k ukázání vlastnictví)
Teve + /-Je/ [teveʒe] allativ 'k velbloudovi'
Teve + /-DIvA/ [tevedive] allativ 'k velbloudovi' (zastaralý, respektive dialektický tvar)

U sloves ukazují koncovky čas, způsob a vid. Užívá se též pomocných sloves.

Syntax[editovat | editovat zdroj]

V tuvinštině se věta skládá v pořadí podmět-předmět-přísudek (SOV), takže věta může vypadat například „Теве сиген чипкен“ [teve siɡen tʃipken] (Velbloud seno jíst-MINULOST), přeloženo „Velbloud snědl seno.“

Hláskový systém[editovat | editovat zdroj]

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština má 19 souhláskových fonémů.

Tuvinské souhláskové fonémy
Labiály Alveoláry Palatály Veláry
Nazály m n ŋ
Plosivy nepřídechové/
přízvučné1
p t g
přídechové/
nepřízvučné1
k
Afrikáty (t͡s)2 t͡ʃ
Frikativy nepřízvučné (f)2 s ʃ x
přízvučné z ʒ
Verberanty ɾ
Aproximanty ʋ l j
  1. Rozdíl je pro většinu mluvčích dán přídechem, nicméně pro některé je to znělost.
  2. /f/ a /ts/ se nacházejí jen ve vypůjčených ruských slovech.

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Tuvinské samohlásky existují ve třech variantách, dlouhé krátké a s hlubokým tónem.

Tuvinské samohláskové fonémy
krátké dlouhé hlubokého tónu
zavřené otevřené zav. ot. zav. ot.
přední nezaokrouhlená i e ì è
zaokrouhlená y ø øː ø̀
zadní nezaokrouhlená ɯ a ɯː ɯ̀ à
zaokrouhlená u o ù ò

Grafický systém[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je tuvinština zapisována cyrilicí, tedy vlastně ruskou abecedou se třemi přidanými znaky. Jedná se o ң (přepisem do latinky „ng“, IPA [ŋ]), ө („ö“, IPA [ø]) a ү („ü“, IPA [y]).

Znaky Е a Э se v tuvinštině užívání v odlišném smyslu než v ruštině. Э se užívá pro značení krátkého e na začátku slov, znaku Е se užívá pro stejnou hlásku uvnitř a na konci slov. Е na začátku slov potom má většinou značit původní výslovnost znaku v ruštině (většinou u slov ruského původu). Dále zdvojené ЭЭ zastupuje dlouhé é. Znak ъ se používá k naznačení hlubokého tónu hlásky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština neměla dlouho svoji psanou podobu a Tuvinci používali mongolštinu jako svůj psaný jazyk, pouze v klášterech se provizorně psalo mongolským, případně tibetským písmem, později se Nikolaus Poppe navrhl upravené mongolské písmo pro tuvinštinu.

Následně v roce 1930 vytvořil tuvinský buddhistický mnich Monguš Lopsang-Chinmit latinskou abecedu přizpůsobenou pro jazyk Tuvinců. Ovšem v roce 1941 byl Lopsang-Chinmit v rámci stalinských čistek popraven. V roce 1943, ještě před anexí Tuvinské lidové republiky Sovětským svazem byla latinská abeceda nahrazena cyrilicí, která se používá dodnes. Od roku 1990, kdy se po rozpadu Sovětského svazu situace jazyka a společnosti stabilizovala se, znovu se diskutuje o nové podobě tuvinské latinky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Online výstup z Atlasu světových jazyků v ohrožení http://www.unesco.org/culture/languages-atlas/en/atlasmap/language-id-1234.html [cit. 2012-07-11]
  2. RYMER, Russ. Umlkající hlasy. National Geographic Česko. červenec 2012, čís. 7, s. 54–61. ISSN 1213-9394.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Harrison, K. David. (2001): Topics in the Phonology and Morphology of Tuvan, Doctoral Dissertation, Yale University. (OCLC catalog #51541112).
  • ÖLMEZ, Mehmet. Tuwinischer Wortschatz mit alttürkischen und mongolischen Parallelen. Wiesbaden : [s.n.], 2007. ISBN 978-3-447-05499-7. (německy) 
  • ŠTIKOVÁ, Marcela. Jazyková situace v Tuvě : pokus o sociolingvistickou studii. Praha : Univerzita Karlova, 2009. ISBN 978-80-7308-316-8.  
  • TAUBE, Erika. Tuwinische Folkloretexte aus dem Altai (Cengel/Westmongolei): kleine Formen. Wiesbaden: Harrassowitz, 2008, 281 s. ISBN 978-3-447-05636-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tuvan language na anglické Wikipedii.