Třída Algerine

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Algerine
HMAS Felicity (J369)
HMAS Felicity (J369)
Obecné informace
UživateléBritské královské námořnictvo
Belgické námořnictvo
Cejlonské královské námořnictvo
Italské námořnictvo
Íránské námořnictvo
Jihoafrické námořnictvo
Kanadské královské námořnictvo
Myanmarské námořnictvo
Nigerijské námořnictvo
Řecké námořnictvo
Thajské královské námořnictvo
Typminolovka
Lodě110
Osudvyřazeny
Předchůdcetřída Bangor
Nástupcetřída Ton
Technické údaje
Výtlak1122 t (plný, turbínový pohon)
1162 t (plný, parní pohon)
Délka69 m
Šířka10,82 m
Ponor2,59 m
Pohon2 parní turbíny (nebo 2 parní stroje)
Rychlost16,5 uzlu
Dosah6000 nám. mil při 12 uzlech
Posádka8–10 důstojníků
110–115 námořníků
Výzbroj1× 102mm kanón
4× 20mm kanón (4×1)
hlubinné pumy

Třída Algerine byla lodní třída britských minolovek z období druhé světové války. Celkem bylo postaveno 110 jednotek této třídy. Za druhé světové války jich 98 provozovalo britské námořnictvo a 12 kanadské námořnictvo. Šest plavidel bylo za války ztraceno. Později byla část plavidel převedena námořnictvům Belgie, Cejlonu, Itálie, Íránu, Jihoafrické republiky, Myanmaru, Nigérie, Řecka, Thajska a soukromým uživatelům.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Rosario (J219)

Roku 1940 bylo rozhodnuto, že britské námořnictvo potřebuje získat nové minolovky, které by měly větší rozměry a lepší nautické vlastnosti, než nedávno zařazená třída Bangor. Plavidla měla likvidovat ukotvené, magnetické a akustické miny. Sekundárně měla být plavidla schopna nasazení při eskortě konvojů. Celkem bylo postaveno 110 minolovek této třídy, z toho 50 ve Velké Británii a 60 v Kanadě.[1] Stavba dalších 13 minolovek byla zrušena po založení kýlu.[2] Na stavbě se podílely britské loděnice Coulburn Lobnitz & Co. v Renfrew, Harland & WolffBelfastu a Blyth Dry Docks & Shipbuilding v Blythu. Dále také kanadské loděnice Port Arthur Shipbuilding Co. Ltd., Toronto Shipbuilding Ltd., Toronto Dry Dock a Redfern Construction, všechny v Torontu.[3]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Belgická minolovka Georges Lecointe (M901, ex HMCS Wallaceburg)

Výzbroj tvořil jeden 102mm kanón na přídi a čtyři 20mm kanóny Oerlikon. Na zádi nesly minolovné vybavení. Při nasazení proti ponorkám nesly 92 hlubinných pum, vypouštěných pomocí vrhačů a skluzavek (část plavidel dostala salvový vrhač Hedgehog). Pohonný systém tvořily dva parní stroje s trojnásobnou expanzí Admiralty v případě jednotek postavených loděnicí Lobnitz a kanadskými loděnicemi, nebo dvě parní turbíny Parsons u lodí postavených loděnicmei Harland & Wolff a Blyth. Pohonný systém měl výkon 2000 shp a poháněl dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 16,5 uzlu. Dosah byl 6000 námořních mil při 12 uzlech.[1]

Služba[editovat | editovat zdroj]

Britská minolovka HMS Mandate (J438)

Ve válce bylo ztraceno šest plavidel této třídy:

  • Algerine byla 15. listopadu 1942 poblíž alžírského Bougie torpédována italskou ponorkou Ascianghi.
  • Alarm byla 2. ledna 1943 poblíž alžírského Bône neopravitelně poškozena náletem.
  • Loyalty byla 22. srpna 1944 v Lamanšském průlivu potopena německou ponorkou U-480.
  • Regulus byla 12. ledna 1945 poblíž Korfu zničena minou.
  • Squirrel byla 24. července 1945 poblíž ostrova Phuket zničena minou.
  • Vestal byla 26. července 1945 poblíž ostrova Phuket zničena útokem kamikaze.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Belgická minolovka P. de Moor (M905)
  • Myanmar (Barma)Myanmar (Barma) Myanmar (Barma) – Roku 1958 získala minolovku Yan Myo Aung (ex Mariner), která byla až do svého vyřazení roku 1989 nejsilnější barmskou válečnou lodí.[4]
  • BelgieBelgie Belgie – V letech 1949–1953 získala celkem osm minolovek (původní Cadmus, Fancy, Liberty, Ready, Rosario, Spanker, Wallaceburg, Winnipeg). Vyřazeny byly do roku 1969.).[5]
  • Srí LankaSrí Lanka Srí Lanka – Získala dvě minolovky Vijaya (ex Flying Fish) a Parakram (ex Pickle). Vyřazeny 1963–1964.
  • ÍránÍrán Írán – Roku 1949 získal minolovku Palang (ex Fly). Sloužila jako fregata.Vyřazena 1972.[6]
  • Jižní AfrikaJižní Afrika Jižní Afrika – Roku 1947 získalo minolovky Bloemfontein (M439, ex Rosamund) a Pieter Maritzburg (M291, ex Pelorus).[2] Zatímco první byla vyřazena roku 1967, druhá v letech 1962–1976 sloužila jako cvičná loď.[8]
  • KanadaKanada Kanada – Provozovala 12 minolovek této třídy.[2]
  • ŘeckoŘecko Řecko – Získalo pět minolovek, pojmenovaých Armatolos (M12, ex Aries), Pyrpolitis (M76, ex Arcturus), Polemistis (M74, Gozo), Navmachos (M64, ex Lightfoot), Machitis (M58, ex Postillion).[10]
  • ThajskoThajsko Thajsko – Roku 1947 získalo minolovku Phosampton (ex Minstrel). Roku 1973 překlasifikována na cvičnou loď.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b The Algerine Class [online]. Minesweepers.org.uk [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d The 110Ships, Their Fate and Their Badges [online]. Minesweepers.org.uk [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Class Algerine Ocean Minesweeper [online]. Worldwarships.com [cit. 2017-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-23. (anglicky) 
  4. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 245. [Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1994)]
  5. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 52. [Dále jen Pejčoch, Novák a Hájek (1994b)]
  6. Pejčoch, Novák a Hájek, 1994b, s. 372.
  7. HMS Larne (ii) (J 274) [online]. Uboat.net [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Pejčoch, Novák, Hájek, 1994, s. 32.
  9. HMS Hare (J 389) [online]. Uboat.net [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Minesweeper (AM) Minesweeper, Steel hulled (MSF) Minesweeper, Ocean (MSO) British Minesweepers (BAM) Index [online]. Navsource.org [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 7 – Druhá část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1998. ISBN 80-86158-08-X. S. 336. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 369. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]