Pavel Florenskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pavel Alexandrovič Florenskij
Michail Nesterov: Pavel Florenskij a Sergej Bulgakov, 1917
Roku 1934

Pavel Alexandrovič Florenskij, rusky Павел Александрович Флоренский (21. ledna 1882 - prosinec 1937) byl ruský teolog, filozof, matematik a elektroinženýr, někdy nazývaný "ruský Leonardo da Vinci".[1][2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Pavel Alexandrovič Florenskij se narodil 21. ledna 1882 v rodině železničáře - inženýra ve městě Jevlach, které se v současnosti nachází v západním Ázerbájdžánu. Jeho otec pocházel z rodiny ruského ortodoxního kněze a jeho matka pocházela z arménské šlechty.[3][4] Po ukončení gymnázia v Tbilisi nastoupil na fakultu matematiky na Moskevské státní univerzitě, současně se věnoval studiu filozofie.

Po úspěšném ukončení studií v roce 1904, Florenskij odmítl nabídnuté učitelské místo na univerzitě. Místo toho se rozhodl zahájit studium teologie. Spolu s dalšími studenty založil společnost Союз Христинской Борьбы zaměřenou na revoluční přestavbu ruské společnosti v souladu s idejemi a myšlenkami Vladimíra Solovjova. Kvůli členství v této společnosti byl v roce 1906 uvězněn. Později se již v radikálních křesťanských hnutích neangažoval.

Během studií teologie jeho zájmy zahrnovaly filozofii, náboženství, umění, folklór. Stal se prominentním členem ruského Symbolistického hnutí, spřátelil se s Andrejem Belajem, publikoval své práce v magazínu Nová cesta (Новый Путь) a Váhy (Весы). Začal také pracovat na svém hlavním filozofickém díle Sloup a opora pravdy (Столп и утверждение истины). Kniha byla publikována až v roce 1924, protože váhal s jejím zveřejněním, přestože větší část měl hotovou již kolem roku 1908. Vydavatelství Princeton University Press o ní napsalo: Jde o sérii dvanácti listů svému "bratrovi", případně "příteli", který může být symbolicky chápán jako Kristus. Ústředním tématem Florenského práce je zkoumání různých významů křesťanské lásky, kterou vidí jako kombinaci Philie (přátelství) a Agape (univerzální láska). Popisuje prastaré křesťanské obřady jako adelphopoiesis - obřady sbratření se mezi věřícími, spojuje mužské přátelství cudným poutem lásky. Navíc je jedním z prvních myslitelů ve dvacátém století, pro které je důležitá idea Božské Sofie.[5]

Podle vydavatelství Refugium se jedná o: jedno z najznamenitejších náboženských děl v intelektuálním ruském prostředí, jak po stránce spekulativní - teologicky či filozoficky - tak i ve smyslu osobního svědectví. Grandiózní eseje jsou záměrně prokládané různými mezioborových exkurzemi do matematiky, teorie umění, patristiky ... Nadčasové originální vize ruského kněze, který záhadně zahynul v sovětském vězení, představují nepochybně velmi závažnou inspiraci.[6]

Po ukončení studií teologie vyučoval filozofii a žil v Trojitsko-Pečorské lavře do roku 1919. V roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V roce 1914 napsal svou disertační práci O duchovní pravdě. Publikoval své příspěvky z oblastí filozofie, teologie, teorie umění, matematiky, elektrodynamiky. Mezi lety 1911 a 1917 byl hlavním editorem jednoho z nejváženějších teologických periodik ortodoxní církve toho času Bohoslovecký věstník. Byl také duchovním učitelem jednoho z nejkontroverznějších spisovatelů předrevoluční epochy Vasilije Rozanova, kterého se snažil smířit s pravoslavnou církví.

Po uzavření klášterů, v nichž působil jako kněz, byl přesunut do Moskvy kvůli práci na elektrifikaci Ruska - plán GOERLO - na doporučení Lva Trockého, který věřil ve Florenského schopnost pomoci nové sovětské vládě při elektrifikaci Ruska.

V roce 1924 publikoval velkou monografii o dielektrikách, a také Sloup a opora pravdy. Současně publikoval práce o starém ruském umění. Byl jedním z organizátorů záchrany relikvií svatého Sergeje Radonežského, jejichž zničení bylo nařízeno vládou.

V druhé polovině 20. let pracoval hlavně na fyzice a elektrodynamice, publikoval svou hlavní vědeckou práci Imaginární čísla v geometrii pojednávající o geometrické interpretaci teorie relativity.

V roce 1928 odchází do exilu ve městě Nižnij Novgorod. Po intervenci manželky Maxima Gorkého Jekatěriny, mu byl povolen návrat do Moskvy. V roce 1933 byl zatčen a odsouzen na 10 let do pracovního tábora (paragraf 58 trestního zákona, bod 10 a 11 - protisovětská agitace a publikování protisovětskych materiálů). Protisovětské agitace měly být v jeho monografii Imaginární čísla v geometrii.

Ze začátku byl v táboře pracujícím na BAM, od roku 1934 v Solovkách (bývalý klášterní komplex na Soloveckých ostrovech v Bílém moři), kde řídil výzkum produkce jódu a agaru z řas v okolí ostrova. V roce 1937 byl převezen do Leningradu, kde byl odsouzen "trojkou" (obvykle to byl regionální náčelník NKVD, první tajemník strany v dané oblasti a zástupce prokuratury nebo místní vlády. Společně měli právo vynášet rozsudky nad vězni v jejich nepřítomnosti, bez jakéhokoliv soudce, bez poroty, právníků či soudu) k trestu smrti. Podle legendy byl odsouzen kvůli tomu, že nechtěl prozradit místo, kde byly ukryty ostatky svatého Sergeje Radonežského (mělo jít o jeho hlavu). Podle oficiálních informací Florenskij zemřel 8. prosince 1943 někde na Sibiři, ale studium archivů NKVD odhalilo, že toto datum je falešné. Poslední záznam z vyšetřování pochází ze dne 25. listopadu 1937.[7] Florenskij byl okamžitě po odsouzení "trojkou" zastřelen, v prosinci 1937. Pravděpodobně byl popraven nedaleko Leningradu, v blízkosti Toksova (20 kilometrů severovýchodně od Leningradu) a byl pohřben v tajném hrobě spolu z dalšími oběťmi NKVD.[8]

Československá vláda požádala Sovětský svaz v roce 1935 o propuštění do emigrace pro několik ruských intelektuálů, mezi nimi i Florenského. Odpověď sovětské strany zněla: ... pop, příživník, nepřítel sovětského lidu si zaslouží pouze spravedlivý trest ...[7]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pavel Alexandrovič Florenskij na slovenské Wikipedii.

  1. http://archive.sptimes.ru/index.php?action_id=100&story_id=8228
  2. http://www.tyzden.sk/sk/spolocnost/rusko__ktore_hlada_odpovede.php
  3. http://zhurnal.lib.ru/k/kolesnikow_o/mflorensk00.shtml
  4. http://nasledie-rus.ru/podshivka/7312.php
  5. http://press.princeton.edu/titles/6223.html
  6. http://www.refugium.cz/?id=kniha&vyber=118
  7. a b Pavel Florenskij(2003). Sloup a opora pravdy. Olomouc:Refugium, 35. 80-86715-10-8. 
  8. Antonio Maccioni, "Pavel Aleksandrovič Florenskij. Note in margine all'ultima ricezione italiana", eSamizdat, 2007, V (1-2), pp. 471-478 [1]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]