Jona Jakir

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o důstojníkovi Rudé armády Jakirovi. O židovské osadě v Samaří pojednává článek Jakir.
Jona Jakir
Jakir jako armádní velitel 1.stupně
Jakir jako armádní velitel 1.stupně
Narození: 3. srpen 1896
Rusko Kišiněv, Moldavsko, Ruské impérium
Úmrtí: 11. červen 1937 (41 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost: Armádní velitel I.stupně
Doba služby: 19181937
Sloužil: Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR
Složka: Red Army flag.svg Rudá armáda
Jednotka: 45.střelecká divize, 58.střelecká divize, Čínský dobrovolnický regiment
Velel: Ukrajinský vojenský okruh (1925–1936)
Války: Občanská válka v Rusku
Vyznamenání: 3x Řád rudého praporu

Jona Emanuelovič Jakir (rusky: Иона Эммануилович Якир) (3. srpna 1896, Kišiněv, dnešní Moldavsko - 11. června 1937, Moskva, Sovětské Rusko) byl komunistický politik, sovětský vojenský velitel a vojenský teoretik, armádní velitel I.třídy a náčelník Kyjevského vojenského okruhu.

Mládí a revoluce[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do dobře zařízené rodiny židovského lékárníka. Z důvodů antisemitského postoje ruské carské vlády vystudoval vysokou školu na Univerzitě v Bazileji ve Švýcarsku. Později studoval na Charkovském technologickém institutu a zároveň pracoval ve zbrojním průmyslu během 1. světové války. V důsledku války, chudoby a antisemitismu se brzy přidal k radikálům a proticarským revolucionářům. Sblížil se s myšlenkami bolševismu a stal se Leninovým stoupencem. Krátce po říjnové revoluci spoluorganizoval sovětskou moc v Charkově a stal se vojenským velitelem rodících se bolševických jednotek. V roce 1918 rumunská armáda anektovala Besarabii a tehdy získal první vojenské zkušenosti, když s rudogvardějským oddílem čelil postupujícím rumunským jednotkám, ale rumunská armáda byla v přesile a on byl donucen ustoupit na východ.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Na počátku občanské války se stal velitelem internacionalistických oddílů v Rudé armádě složených z rakouských, maďarských, českých, středoasijských, čínských a dalších dobrovolníků. Sám velel čínskému regimentu těchto sil. V březnu 1918 byl v boji s vojáky Centrálních mocností raněn. Na počátku občanské války se stal představitelem komunistické vojenské moci ve Voroněži a stal se komisařem Rudé armády. Prokázal se jako výborný vojenský organizátor, se silnými vojevůdcovskými schopnostmi a talentem. Ty projevil v prvních liniích boje (např.evakuací Rudé armády z Oděsy do vzdáleného Žitomiru, nebo porážkou vojsk atamana Krasnova). Podílel se i na teroru proti antikomunisticky smýšlejícímu obyvatelstvu a zejména Kozákům. Za své schopnosti, boj proti Krasnovovi a velení nad čínským regimentem, získal jako druhý velitel Rudé armády, řád Rudého praporu.

V průběhu roku 1919 velel různým divizím na Ukrajině a především 45. střelecké divizi. Právě zde došlo evakuaci Rudé armády z Oděsy, když se Jakirovi (za nijak výrazné asistence bývalých carských důstojníků) podařilo prorazit obklíčení a ustoupit s minimálními ztrátami. Později se podílel na sovětském protiútoku na Polsko, porážce anarchistických povstalců z armády Nestora Machna a získal další dva Řády rudého praporu. Jeho prestiž byla o to větší, že nikdy nebyl carským důstojníkem a neměl žádné vojenské vzdělání, pouze svůj vrozený talent.

Působení v Rudé armádě[editovat | editovat zdroj]

Jeho působení v Rudé armádě mělo doživotní trvání. Byl jedním z představitelů "modernizátorů" Rudé armády (společně např. Michajilem Frunzem, nebo Michailem Tuchačevským) a reformátorem působícím především na Ukrajině. V dubnu 1924 byl jmenován náčelníkem Hlavního ředitelství vojenských akademií Rudé armády a přispíval do tiskového orgánu Rudé armády "Vojenského posla". V rámci reforem a působení v Ukrajinském vojenském okruhu se znova projevily jeho brilantní organizátorské a velitelské schopnosti. Listopad 1925 se pro něj stal důležitým milníkem v životě - byl povýšen na náčelníka Ukrajinského vojenského okruhu, který byl strategicky důležitým pro SSSR. Jeho zástupcem byl podobně schopný Pavel Lebeděv.

Nyní měl skvělou možnost předvést své teoretické a reformátorské nápady do výcvikové a vojenské praxe. Společně s Tuchačevským a dalšími reformátory a modernizátory přeměnil UVO v obrovskou testovací polní vojenskou "laboratoř" - pod Jakirovým a Tuchačevského vedením zde proběhly desítky vojenských cvičení s modifikovanými starými taktikami, i úplně novými experimentálními taktikami.

V rámci sovětsko-německé vojenské spolupráce se stal v letech 1928-1929 studentem německé vojenské akademie v Berlíně, kde se setkal s mnoha osobnostmi německého vojenství. Německý polní maršál Hindenburg o něm údajně mluvil jako o "nejtalentovanějším mladém veliteli". Němečtí vojenští učitelé jej přezdívali "sovětský Moltke" nebo taky "vojenský génius".

V roce 1930 byla pod jeho velením ustanovena největší tanková a letecká divize na světě. Z hlediska praktického testování se podílel na rozvoji teorií hloubkové operace. V roce 1934 zorganizoval do té doby největší vojenské manévry v historii. A šlo taky o první vojenské manévry kombinující tanková, pěší a letecká vojska se zapojením dělostřelecké podpory. Na území 200 x 250 kilometrů a s nasazením 65 000 vojáků Rudé armády, 1 800 příslušníků prvních výsadkových jednotek, více než 1 200 tanků a 600 stíhaček a lehkých bombardérů, předvedl velký výkon a sklidil velké uznání od všech přítomných zahraničních důstojníků. Stal se armádním velitelem I. třídy a byl na vrcholu své slávy a života.

Stejně jako ostatní reformátoři Rudé armády, byl znám i tím, že své podřízené nenutil k bezhlavé poslušnosti a plnění rozkazů na maximum, ale podporoval vlastní iniciativy a myšlenky nižších velitelů a nezávislé uvažování.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Neúspěšné ekonomické experimenty, hladomor a vzrůstající popularita velitelů - reformátorů Rudé armády, přiměla Stalina začít shromažďovat informace a materiály o svých důstojnících. Na něj byl nasazen Lazar Kaganovič, Stalinův blízký přítel a spolupracovník. Dalším z důvodů Stalinova odporu, k nejen Jakirovi, byly i reformy a modernizace Rudé armády, která šla proti směrům vytyčeným kavaléristou Semjonem Budonným a partyzánským specialistou Klimentem Vorošilovem. Ač původně tvrdý přívrženec stalinské linie a člen ÚV Strany, začal po genocidní kolektivizaci zemědělství být kritický vůči Stalinovi a stranické linii, což řekl právě i Lazaru Kaganovičovi, který se s Jakirem "spřátelil". Jakirova snaha o zmírnění kolektivizace zemědělství se nesetkala s pražádným pochopením a Stalin nechal omezit jeho politické působení v ÚV Strany. Z politických důvodů mu "přitížilo" i velice blízké přátelství s Michailem Tuchačevským, který, jak bylo tehdy všeobecně známo, měl se Stalinem velice vyhrocené a nepřátelské vztahy. V roce 1937 byl UVO rozdělen na Kyjevský a Charkovský vojenský okruh. Šlo o cílenou machinaci ze Stalinovy strany, kterou byl připraven i o část vojenské moci, neboť byl velitelem pouze jednoho (Kyjevského) z těchto okruhů. Týž rok se chystal další moskevský monstrproces a to proces se sovětskými armádními veliteli a on sám jakožto reformátor, Tuchačevského přítel a kritik kolektivizace zemědělství byl doslova na odstřel. V květnu 1937 jej NKVD zatkla a společně se 7 dalšími nejvyššími veliteli Rudé armády ho odsoudila za účast na "trockistickém-fašistickém vojenském spiknutí" k trestu smrti zastřelením. 11. června 1937 byl společně s ostatními obžalovanými zastřelen. Většina jeho vojenských dokumentů byla zničena, některé ovšem Stalin z neznámého důvodu, ale prozřetelně dal uchovat. Při obraně Moskvy na přelomu let 1941-1942, generál Žukov využil i zachovalých Jakirových teoretických materiálů při protiútoku na německé pozice.

Kulturní odkaz a ztvárnění[editovat | editovat zdroj]

Postava armádního velitele Jony Jakira se objevila i v nové ruské filmové inscenaci Spiknutí maršála Tuchačevského.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Jeho syn, Pjotr Jonovič, byl poslán po zatčení otce do "Sirotčince pro děti nepřátel lidu" a po dovršení plnoletosti, do jednoho z táborů GULAGu. Později byl propuštěn a jeho otec za Chruščova rehabilitován. Zbytek života strávil jako vojenský historik, shromažďoval práce svého otce, které se dochovaly.