Ježíšovo působení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Povolání apoštolů (1481), Domenico Ghirlandaio

Ježíšovo působení v kanonických evangeliích začíná jeho křtem u řeky Jordán Janem Křtitelem a končí v Jeruzalémě v Judsku po poslední večeři s učedníky.[1] Lukášovo evangelium – Lk 3, 23 (Kral, ČEP) uvádí, že Ježíšovi bylo na začátku jeho působení „asi 30 let“.[2][3] Chronologie Ježíšova působení obvykle stanovuje datum začátku jeho působení přibližně na 27–29 n. l. a konec v rozmezí 30–36 n. l.[2][3][4][p 1]

Ježíšovo rané galilejské působení začíná, když se po svém křtu vrací z pokušení v Judské poušti zpět do Galileje.[5] V tomto raném období káže po Galileji a získává své první učedníky, kteří začínají putovat s ním a nakonec tvoří jádro prvotní církve,[1][6] jak se předpokládá, apoštolové se rozptýlili z Jeruzaléma, aby založili apoštolské stolce. Hlavní galilejské působení, které začíná v 8. kapitole Matoušova evangelia – Mt 8 (Kral, ČEP), zahrnuje pověření dvanácti apoštolů a pokrývá většinu Ježíšova působení v Galileji.[7][8] Poslední galilejské působení začíná po stětí Jana Křtitele, když se Ježíš připravuje na cestu do Jeruzaléma.[9][10]

V pozdější judejské činnosti se Ježíš vydává na svou poslední cestu do Jeruzaléma přes Judsko.[11][12][13][14] Při cestě do Jeruzaléma se Ježíš v pozdějším pereaském působení, asi ve třetině cesty od Galilejského moře (ve skutečnosti sladkovodního jezera) podél řeky Jordán, vrací do oblasti, kde byl pokřtěn.[15][16][17]

Závěrečné působení v Jeruzalémě se někdy nazývá pašijový týden a začíná Ježíšovým triumfálním vjezdem do Jeruzaléma.[18] Evangelia poskytují o závěrečném působení více podrobností než o ostatních obdobích a poslednímu týdnu Ježíšova života v Jeruzalémě věnují asi třetinu svého textu.[19]

Přehled[editovat | editovat zdroj]

Topographical map of Palestine in the First Century highlighting places mentioned in the canonical gospels.
Judea, Galilea a sousední oblasti během Ježíšova působení
Viz též: Ježíšova chronologie a Novozákonní místa spojená s Ježíšem

Začátek Ježíšova působení se podle evangelií odehrává na venkově římské provincie Judeje, poblíž řeky Jordán.[1]

Evangelia představují činnost Jana Křtitele jako předchůdce Ježíšova působení a Ježíšův křest jako začátek Ježíšovy činnosti, po kterém Ježíš putuje, káže a koná zázraky.[1][20][21] Ježíšův křest je obecně považován za začátek a Poslední večeře s učedníky v Jeruzalémě za konec jeho působení.[1][20] Někteří autoři však považují za součást Ježíšova působení i období mezi Zmrtvýchvstáním a Nanebevstoupením.[22]

Lukáš – Lk 3, 23 (Kral, ČEP) uvádí, že Ježíšovi bylo na začátku jeho služby „asi 30 let“.[2][3] Existují různé přístupy k odhadu data začátku Ježíšova působení.[23][24][25][2] Jeden přístup založený na kombinaci informací z Lukášova evangelia s historickými údaji o císaři Tiberiovi vede k datu kolem roku 28–29 n. l., zatímco druhý nezávislý přístup založený na výrocích v Janově evangeliu spolu s historickými informacemi z Flavia Iosepha o jeruzalémském chrámu dospívá k datu kolem roku 27–29 n. l.[23][24][26][27][3][p 1][28]

V Novém zákoně je datum Poslední večeře velmi blízko před datem Ježíšova ukřižování (odtud její název). Odborné odhady data ukřižování se obecně pohybují v rozmezí let 30-36 n. l.[29][30]

Tři synoptická evangelia se zmiňují pouze o jedné pasše, konkrétně o pasše na konci Ježíšova působení, kdy je ukřižován (s výjimkou Lukášova evangelia, které vypráví o návštěvě Svaté rodiny na paschu, když je Ježíšovi dvanáct let). V Janově evangeliu jsou tři zmínky o velikonočních svátcích: Jan 2, 13 (Kral, ČEP); Jan 6, 4 (Kral, ČEP) a Jan 12, 1 (Kral, ČEP). V Janově evangeliu se o velikonočních svátcích píše v několika verších. Někteří tvrdí, že Janovo evangelium odkazuje pouze na dvoje skutečné velikonoce, jedny na začátku Ježíšova působení a druhé na konci jeho působení, a že třetí zmínka o velikonocích je pouze předpovědí druhých velikonoc v Janově evangeliu. Většina badatelů však uznává, že mezi verši 6,4 „velikonoce... se přiblížily“ a 12,1 „šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie...“ uplyne hodně času, zejména na začátku 7. kapitoly, která dokonce zahrnuje další svátek (Stánky/Přístřešky), a pak v Jan 10, 22 (Kral, ČEP) opět uplyne další období a také svátek zasvěcení.

Tato třetí zmínka o velikonocích v Janově evangeliu je důvodem, proč mnozí předpokládají, že působení Ježíše trvalo přibližně tři roky. Učenci, kteří podporují tříleté působení, jako například Köstenberger, uvádějí, že Janovo evangelium jednoduše poskytuje podrobnější popis.[20][21][31]

V době Ježíšova působení vládl v Galileji a Pereji tetrarcha Herodes Antipas, který tuto funkci získal po rozdělení území po smrti Heroda Velikého v roce 4 př. n. l.[32]

Křest a rané působení[editovat | editovat zdroj]

Část Madabské mapy znázorňující Bethabaru (Betánii v Zajordání) (Βέθαβαρά) a označující místo, kde Jan křtil

Evangelia představují činnost Jana Křtitele jako předchůdce Ježíšova působení a Ježíšův křest jako počátek Ježíšovy činnosti.[1][20][21]

V kázání ve Skutcích – Sk 10, 37–38 (Kral, ČEP), které pronesl v domě setníka Kornélia, apoštol Petr podává přehled Ježíšovy činnosti a zmiňuje se o tom, co se stalo „po celém Judsku, počínaje Galileou, po křtu, který hlásal Jan“, a že Ježíš, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí“, šel „konat dobro“.[33]

Jan 1, 28 (Kral, ČEP) upřesňuje místo, kde Jan křtil, jako „Betánii za Jordánem“.[34][35] Nejedná se o vesnici Betánie východně od Jeruzaléma, ale o město Betabara v Pereji.[35] Perea je provincie východně od Jordánu, přes jižní část Samaří, a přestože Nový zákon Pereji jmenovitě nezmiňuje, Jan 3, 23 (Kral, ČEP) na ni opět nepřímo odkazuje, když uvádí, že Jan křtil v Enonu u Salimu, „protože tam bylo mnoho vody“.[34][35] Historik prvního století Flavius Iosephus ve svých Židovských starožitnostech (18 5.2) také píše, že Jan Křtitel byl uvězněn a poté zabit v Machaeru na hranicích Pereje.[36][37]

Lk 3, 23 (Kral, ČEP) a Lk 4, 1 (Kral, ČEP) naznačují možné Ježíšovy aktivity poblíž řeky Jordán v době jeho křtu, stejně jako první setkání s učedníky Jana Křtitele v Jan 1, 35–37 (Kral, ČEP), kde „dva učedníci ho slyšeli mluvit a šli za Ježíšem“.[38][39][40] Za předpokladu, že došlo ke dvěma událostem očisty chrámu, který se nacházel v Jeruzalémě, může být možným odkazem na ranou judskou činnost – Jan 2, 13–25 (Kral, ČEP).[41][42][43]

Činnost v Galileji[editovat | editovat zdroj]

Rané galilejské působení[editovat | editovat zdroj]

Rané galilejské působení začíná, když se podle Matouše Ježíš vrací z Judské pouště do Galileje poté, co odolal satanovu pokušení.[5] V tomto raném období Ježíš káže po Galileji a v Matoušově evangeliu – Mt 4, 18–20 (Kral, ČEP) se s ním setkávají jeho první učedníci, začínají s ním putovat a nakonec tvoří jádro prvotní církve.[1][6]

Janovo evangelium obsahuje svatbu v Káni Galilejské jako první Ježíšův zázrak, který se odehrál v tomto raném období jeho působení, kdy se Ježíš vrátil do Galileje.[44][45] Jako místo, kde se Kána Galilejská nacházela, bylo navrženo několik vesnic v Galileji (např. Kafr Kanna).[46][47]

Ježíšův návrat do Galileje následuje po zatčení Jana Křtitele.[48] Ježíšovo rané učení vyústilo v jeho odmítnutí v rodném městě, když v Lukášově evangeliu – Lk 4, 16–30 (Kral, ČEP) Ježíš v synagóze říká: „Žádný prorok není vítán ve své vlasti“ a lidé ho odmítají.

V tomto raném období se Ježíšova pověst začíná šířit po celé Galileji. V Mk 1, 21–28 (Kral, ČEP) a Lk 4, 31–37 (Kral, ČEP) se Ježíš vydává do Kafarnaa, kde lidé „žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc“, v epizodě vymítání (exorcismus) v synagoze v Kafarnaum, po níž následuje uzdravení matky Petrovy manželky.[49][50]

Lukáš – Lk 5, 1–11 (Kral, ČEP) obsahuje první epizodu se zázračným rybolovem, v níž Ježíš říká Petrovi: „Od této chvíle budeš lovit lidi“. Petr opouští svou síť a spolu s ním Jakub a Jan, synové Zebedeovi, následují Ježíše jako učedníci.[51][52][53]

Do tohoto období spadá Kázání na hoře (Horské kázání), jedna z hlavních Ježíšových promluv v Matoušově evangeliu, a Kázání na planině v Lukášově evangeliu.[6][54] Horské kázání, které zahrnuje Mt 5 (Kral, ČEP), Mt 6 (Kral, ČEP) a Mt 7 (Kral, ČEP) kapitolu Matoušova evangelia, je první z pěti Matoušových promluv a je nejdelším Ježíšovým učením v Novém zákoně.[54] Obsahuje mnoho Ježíšových mravoučných poučení a zahrnuje blahoslavenství a často pronášenou modlitbu Páně (Otčenáš).[54][55]

Blahoslavenství jsou vyjádřena jako osm požehnání v Matoušově horském kázání a čtyři podobná požehnání se objevují v Lukášově kázání na planině, kde po nich následují čtyři běda, která jsou zrcadlovým odrazem požehnání.[56] Blahoslavenství představují nejvyšší ideály Ježíšova učení o milosrdenství, spiritualitě a soucitu.[56][57]

Hlavní galilejské působení[editovat | editovat zdroj]

Hlavní galilejské působení, nazývané také velké galilejské působení, začíná po kázání na hoře v 8. kapitole Matoušova evangelia – Mt 8 (Kral, ČEP) a zahrnuje Ježíšovu činnost až do události stětí Jana Křtitele.[7][8]

Na počátku tohoto období jsou Služebník setníkův – Mt 8, 5–13 (Kral, ČEP) a Utišení bouře – Mt 8, 23–27 (Kral, ČEP), které se zabývají tématem víry a strachu. Když setník projevuje Ježíšovi víru a žádá o „uzdravení na dálku“, Ježíš ho chválí za jeho výjimečnou víru.[58] Na druhou stranu, když jeho vlastní učedníci projevují strach z bouře na Galilejském jezeře, Ježíš je poučuje, aby měli větší víru, poté co přikáže bouři ustat.[59][60]

V tomto období Ježíš teprve shromažďuje dvanáct apoštolů a v Matoušově evangeliu – Mt 9, 9 (Kral, ČEP) se objevuje Matoušovo povolání.[61] Konflikty a kritika mezi Ježíšem a farizeji pokračují, např. kritizují Ježíše, že se stýká s „celníky a hříšníky“, na což Ježíš reaguje: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“[62]

Pověření dvanácti apoštolů vypráví o prvním výběru dvanácti apoštolů z řad Ježíšových učedníků.[63][64] Ježíš odchází na horu, aby se modlil, a po noci strávené modlitbou k Bohu ráno svolává své učedníky a vybírá z nich dvanáct.[65]

V Misijní řeči Ježíš nařizuje dvanácti apoštolům, kteří jsou jmenováni v Matoušově evangeliu – Mt 10, 2–3 (Kral, ČEP), aby s sebou nenosili žádné věci, až budou putovat od města k městu a kázat,[7][8] zvlášť Lukáš – Lk 10, 1–24 (Kral, ČEP) vypráví o sedmdesáti učednících, kde Ježíš jmenuje větší počet učedníků a posílá je po dvojicích s misijním pověřením, aby šli do vesnic před Ježíšovým příchodem tam.[66]

V Matoušově evangeliu – Mt 11, 2–6 (Kral, ČEP) přicházejí dva poslové od Jana Křtitele, aby se Ježíše zeptali, zda je očekávaným Mesiášem, nebo „máme čekat jiného?“[67] Ježíš odpovídá: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí.“[68] Poté Ježíš začíná mluvit k zástupům o Křtiteli.[69]

Toto období je bohaté na podobenství a učení a zahrnuje parabolickou řeč, která poskytuje mnoho podobenství o nebeském království, počínaje Matoušem – Mt 13, 1 (Kral, ČEP).[70][71] Patří k nim podobenství o rozsévači, pleveli, hořčičném semínku a kvasu, určená široké veřejnosti, a také o ukrytém pokladu, perle a vtažení do sítě.[71]

Na konci svého velkého galilejského působení se Ježíš vrací do svého rodného města Nazaretu. Jeho moudrost je tam uznávána, zpochybňována a odmítána.[72]

Závěrečné galilejské působení[editovat | editovat zdroj]

Chození po vodě, Lorenzo Veneziano, 1370

Závěrečné galilejské působení začíná po smrti Jana Křtitele a zahrnuje epizody Nasycení 5000 lidí a Chození po vodě, obě v Matoušově evangeliu – Mt 14 (Kral, ČEP).[9][10] Poté, co se Ježíš dozví o Křtitelově smrti, odebere se na lodi do soukromí na osamělé místo poblíž Betsaidy, kde osloví zástupy, které za ním přišly pěšky z měst, a všechny nasytí „pěti chleby a dvěma rybami“, které mu přinesl jeden chlapec.[73]

V návaznosti na to evangelia uvádějí epizodu chození po vodě v Matoušovi – Mt 14, 22–23 (Kral, ČEP), Markovi – Mk 6, 45–52 (Kral, ČEP) a Janovi – Jan 6, 16–21 (Kral, ČEP) jako důležitý krok v rozvíjení vztahu mezi Ježíšem a jeho učedníky v této fázi jeho působení.[74] Epizoda zdůrazňuje důležitost víry tím, že Petr se při pokusu o chůzi po vodě začal topit, když ztratil víru a dostal strach. Na konci epizody učedníci posilují svou víru v Ježíše a v Matoušově evangeliu – Mt 14, 33 (Kral, ČEP) říkají: „Jistě jsi Boží Syn“.[75]

Rozprava o poskvrnění je popisem Ježíšova učení, které je v Novém zákoně zaznamenáno v Matoušově evangeliu – Mt 15, 1–20 (Kral, ČEP) a Markově evangeliu – Mk 7, 1–23 (Kral, ČEP), kde Ježíš v reakci na námitku farizeů říká: „Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.“[76]

Po této epizodě se Ježíš odebírá do „krajů Týru a Sidonu“ u Středozemního moře, kde se odehrává epizoda s dcerou kananejské ženy v Mt 15, 21–28 (Kral, ČEP) a Mk 7, 24–30 (Kral, ČEP).[77] Tato epizoda je příkladem toho, jak Ježíš zdůrazňuje hodnotu víry, když ženě říká: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“[77] Význam víry je zdůrazněn také v epizodě Očištění deseti malomocných v Lukášovi – Lk 17, 11–19 (Kral, ČEP).[78][79]

V Markově evangeliu Ježíš po projití Sidonem vstupuje do oblasti Dekapole, skupiny deseti měst jihovýchodně od Galileje, kde se v Mk 7, 31–37 (Kral, ČEP) popisuje zázrak uzdravení hluchoněmého. Po uzdravení učedníci říkají: „Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Tato epizoda je poslední z řady vyprávěných zázraků, které navazují na Petrovo prohlášení Ježíše za Krista v Mk 8, 29 (Kral, ČEP).[80]

Z Judska a Pereje do Jeruzaléma[editovat | editovat zdroj]

Pozdější judské působení[editovat | editovat zdroj]

V tomto období začíná Ježíš svou poslední cestu do Jeruzaléma, kdy obchází Samařsko, prochází Pereou a pokračuje přes Judsko do Jeruzaléma. Na začátku tohoto období Ježíš poprvé předpovídá svou smrt a tato předpověď pak navazuje na další dvě epizody, přičemž poslední předpověď zazní těsně předtím, než Ježíš naposledy vjede do Jeruzaléma, v týdnu svého ukřižování.[81][82] V Mt 16, 21–28 (Kral, ČEP) a Mk 8, 31–33 (Kral, ČEP) Ježíš učí své učedníky, že „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát“.[83]

Ježíšovo předání klíčů svatému Petrovi, Pietro Perugino, 1492

Později v tomto období, zhruba v polovině každého ze tří synoptických evangelií, se odehrávají dvě související epizody, které znamenají zlom v Ježíšově službě: Petrovo vyznání a Ježíšovo proměnění.[11][12][13][14] Tyto epizody začínají v Cesareji Filipově, severně od Galilejského jezera, na začátku závěrečné cesty do Jeruzaléma, která končí Ježíšovým umučením a zmrtvýchvstáním.[84] Tyto epizody znamenají počátek postupného odhalování Ježíšovy identity jako Mesiáše jeho učedníkům; a předpověď jeho vlastního utrpení a smrti.[11][12][84][85][86]

Petrovo vyznání začíná jako dialog mezi Ježíšem a jeho učedníky v Matoušovi – Mt , 16 (Kral, ČEP); Markovi – Mk 8, 27 (Kral, ČEP) a Lukášovi – Lk 9, 18 (Kral, ČEP). Ježíš se ptá svých učedníků: A za koho mě pokládáte vy? Šimon Petr odpověděl: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.[84][87][88] V Matoušově evangeliu – Mt 16, 17 (Kral, ČEP) Ježíš žehná Petrovi za jeho odpověď a říká: „Nezjevilo ti to tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích.“ Tím, že Ježíš Petrovi žehná, nejenže přijímá tituly Kristus a Syn Boží, které mu Petr přisuzuje, ale prohlašuje toto prohlášení za božské zjevení, když uvádí, že jeho Otec v nebi to Petrovi zjevil.[89] Tímto tvrzením se Ježíš jednoznačně prohlašuje za Krista i za Božího Syna, neboť oba tituly považuje za Boží zjevení.[89][90]

V Matoušově evangeliu, které následuje po této epizodě, Ježíš také vybírá Petra jako vůdce apoštolů a prohlašuje, že „na této skále zbuduji svou církev“.[32] V Matoušově evangeliu – Mt 16, 18 (Kral, ČEP) pak Ježíš pokračuje: „Že ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev“. Slovo „církev“ (řecky ekklésia), jak je zde použito, se v evangeliích objevuje už jen jednou, v Matoušovi – Mt 18, 17 (Kral, ČEP), a označuje tehdejší společenství věřících.[91]

Pozdější pereanské působení[editovat | editovat zdroj]

Po Petrově prohlášení je další významnou událostí vyprávění o Ježíšově proměnění, které se objevuje v Matoušově evangeliu – Mt 17, 1–9 (Kral, ČEP), Markově evangeliu – Mk 9, 2–8 (Kral, ČEP) a Lukášově evangeliu – Lk 9, 28–36 (Kral, ČEP).[12][85][86] Ježíš bere s sebou Petra a další dva apoštoly a vystupuje na horu, která není jmenována. Jakmile se Ježíš ocitl na hoře, Matouš – Mt 17, 2 (Kral, ČEP) uvádí, že „se před nimi proměnil; jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“. V té chvíli se objevují proroci Eliáš a Mojžíš a Ježíš k nim začíná mluvit.[85] Lukáš je v popisu Ježíše ve stavu oslavení konkrétní, Lukáš – Lk 9, 32 (Kral, ČEP) mluví o tom, že „viděli jeho slávu“.[92] Kolem nich se objevuje jasný oblak a hlas z oblaku prohlašuje: „Toto je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení, poslouchejte ho“.[85]

Mozaika Vzkříšení Lazara z 6. století, kostel Sant'Apollinare Nuovo, Ravenna, Itálie

Proměnění nejenže podporuje Ježíšovu identitu Božího Syna (stejně jako při křtu), ale výrok „poslouchejte ho“ ho identifikuje jako Božího vyslance a ústa.[93] Význam je umocněn přítomností Eliáše a Mojžíše, neboť apoštolům naznačuje, že Ježíš je hlasem Božím a místo Eliáše nebo Mojžíše by mu měli naslouchat, a to na základě jeho synovského vztahu k Bohu.[93] 2Petr 1, 16–18 (Kral, ČEP) je ozvěnou téhož poselství: při proměnění Bůh Ježíši přisuzuje zvláštní „poctu a slávu“ a je to zlomový okamžik, kdy Bůh Ježíše vyvyšuje nad všechny ostatní moci ve stvoření.[94]

Mnoho epizod z pozdější judského působení pochází z Lukášova evangelia, ale obecně tato posloupnost epizod v Lukášově evangeliu neposkytuje dostatek zeměpisných informací k určení Pereje, ačkoli badatelé obecně předpokládají, že Ježíšova cesta z Galileje do Jeruzaléma vedla přes Pereu.[17] Janovo evangelium však uvádí, že se Ježíš vrátil do oblasti, kde byl pokřtěn, a Jan 10, 40–42 (Kral, ČEP) uvádí, že „mnoho lidí v něj uvěřilo za Jordánem“ a že „všechno, co Jan o tomto člověku řekl, byla pravda“.[15][16][17] Oblast, kde byl Ježíš pokřtěn, je vzhledem k působení Křtitele v Betánii v Zajordání a Ænonu v Janově evangeliu – Jan 1, 28 (Kral, ČEP) a Janově evangeliu – Jan 3, 23 (Kral, ČEP) odvozována jako blízké okolí oblasti Pereje.[34][35]

Do tohoto období služby spadá i Řeč o církvi, v níž Ježíš předjímá budoucí společenství následovníků a vysvětluje úlohu svých apoštolů v jeho vedení.[70][95] Patří sem i Podobenství podobenství O ztracené ovci a O neodpouštějícím služebníkovi z Matoušova evangelia – Mt 18 (Kral, ČEP), která se rovněž vztahují k nebeskému království. Obecným tématem promluvy je očekávání budoucího společenství následovníků a role jeho apoštolů při jeho vedení.[95][96]

V Matoušově evangeliu – Mt 18, 18 (Kral, ČEP) Ježíš oslovuje své apoštoly: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Tato řeč zdůrazňuje význam pokory a sebeobětování jako vysokých ctností v očekávaném společenství. Učí, že v Božím království záleží na osobní pokoře, nikoli na společenském významu a vlivu.[95][96]

Na závěr tohoto období je v Janově evangeliu zařazena epizoda vzkříšení Lazara v Jan 11, 1–46 (Kral, ČEP), v níž Ježíš čtyři dny po pohřbu přivádí Lazara z Betánie zpět k životu.[18] V Janově evangeliu je vzkříšení Lazara vyvrcholením „sedmi znamení“, která postupně potvrzují Ježíšovu identitu Božího Syna a očekávaného Mesiáše.[97] Je to také klíčová epizoda, která zahajuje řetězec událostí, jež vedou k tomu, že zástupy přišly za Ježíšem při jeho triumfálním vjezdu do Jeruzaléma – což vede k rozhodnutí Kaifáše a Sanhedrinu naplánovat Ježíšovo zabití (Ježíšovo ukřižování).[98]

Závěrečné působení v Jeruzalémě[editovat | editovat zdroj]

Flevit super illam (Plakal nad ním); Enrique Simonet, 1892
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma a zástupy ho vítají, Giotto, 14. století

Poslední působení v Jeruzalémě se tradičně nazývá pašije a začíná Ježíšovým triumfálním vjezdem do Jeruzaléma na začátku týdne, který zahrnuje Poslední večeři a je liturgicky označován jako Svatý týden.[18][99][100][101][102][103] Evangelia věnují vyprávění o posledním týdnu Ježíšova života v Jeruzalémě zvláštní pozornost a toto vyprávění tvoří asi třetinu textu čtyř evangelií, což ukazuje na jeho teologický význam v křesťanském myšlení rané církve.[19][104]

Před příchodem do Jeruzaléma, v Jan 12, 9–11 (Kral, ČEP), se po vzkříšení Lazara z mrtvých kolem Ježíše shromáždí zástupy a uvěří v něj, a následujícího dne zástupy, které se shromáždily na hostinu v Jeruzalémě, vítají Ježíše, když sestupuje z Olivové hory směrem k Jeruzalému, v Mt 21, 1–11 (Kral, ČEP), Mk 11, 1–11 (Kral, ČEP), Lk 19, 28–44 (Kral, ČEP) a Jan 12, 12–19 (Kral, ČEP).[99][100][101][105] V Lk 19, 41–44 (Kral, ČEP), když se Ježíš blíží k Jeruzalému, pohlíží na město a pláče nad ním, čímž předpovídá utrpení, které město čeká.[99][101][106]

Vyhánění směnárníků, Giotto, 14. století

Ve třech synoptických evangeliích po vjezdu do Jeruzaléma následuje epizoda Vyčištění chrámu, v níž Ježíš vyhání z chrámu penězoměnce a obviňuje je, že svou obchodní činností proměnili chrám v doupě zlodějů. Jedná se o jedinou zprávu o tom, že Ježíš v některém z evangelií použil fyzickou sílu.[43][107][108] V následujícím týdnu synoptici zařazují řadu známých podobenství a kázání, jako je například o vdovině daru a proroctví o druhém příchodu.[99][100]

V uvedeném týdnu synoptici také vyprávějí o konfliktech mezi Ježíšem a židovskými staršími v epizodách, jako je Zpochybnění Ježíšovy autority a Bída farizeů, v nichž Ježíš kritizuje jejich pokrytectví.[99][100] Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti apoštolů, přistupuje k židovským starším a uskutečňuje „Jidášovu smlouvu“, v níž souhlasí se zradou Ježíše a jeho předáním starším.[109][110][111] Matouš uvádí cenu třicet stříbrných mincí.[110]

V Mt 24 (Kral, ČEP), Mk 13 (Kral, ČEP) a Lk 21 (Kral, ČEP) Ježíš přednáší řeč o posledních časech, která se také nazývá Olivetská řeč, protože byla pronesena na Olivové hoře.[70] Řeč se týká především soudu a očekávaného jednání Ježíšových následovníků a potřeby bdělosti následovníků vzhledem k nadcházejícímu soudu.[112] Obecně se má za to, že řeč odkazuje jak na nadcházející zničení jeruzalémského chrámu, tak na konec časů a druhý příchod Krista, ale mnohé odborné názory na to, které verše se vztahují ke které události, se stále rozcházejí.[96][112]

Klíčovou epizodou závěrečné části Ježíšova působení je Poslední večeře, jejíž součástí je ustanovení eucharistie. V Mt 26, 26–29 (Kral, ČEP), Mk 14, 22–25 (Kral, ČEP) a v Lk 22, 19–20 (Kral, ČEP) během poslední večeře Ježíš bere chléb, láme ho a dává učedníkům se slovy: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Dává jim také pít „kalich“ a říká, že toto je jeho krev. Ačkoli mohl být zkvašený, žádný z biblických záznamů o něm nemluví jako o víně, ale spíše jako o „plodu vinné révy“ nebo „kalichu“. V 1Kor 11, 23–26 (Kral, ČEP) se apoštol Pavel odvolává na Poslední večeři.[113][114][115][116] Jan 14, 1 – 17, 26 (Kral, ČEP) uzavírá Poslední večeři dlouhým kázáním o třech kapitolách, známým jako řeč na rozloučenou, které připravuje učedníky na Ježíšův odchod.[117][118]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Eerdmansův biblický slovník uvádí, že Ježíš zahájil svou službu „cca 28 n. l.“ ve věku „cca 31 let“. In Chronos, Kairos, Christos: Paul L. Maier výslovně uvádí, že za datum návštěvy chrámu u Jana považuje „kolem roku 29 n. l.“, a to na základě různých faktorů, které shrnuje v chronologické tabulce. Maierova tabulka považuje rok 28 n. l. / n. l. zhruba za 32. rok Ježíšova narození a na jiném místě uvádí, že rok Ježíšova narození byl 5 př. n. l. Paul N. Anderson datuje událost v chrámu „kolem roku 26–27 n. l.“ Jerry Knoblet odhaduje toto datum na přibližně 27 n. l. Robert Fortna & Thatcher ve své knize odhadují toto datum na přibližně 28 n. l. / n. l. Köstenberger & Kellum (str. 140) uvádějí stejné tvrzení jako Maier, a sice že 32. narozeniny Ježíše byly kolem roku 28 n. l., kdy začalo jeho působení.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ministry of Jesus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g MCGRATH, Alister E. Christianity: an introduction. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 978-1-4051-0901-7. S. 16–22. (angličtina) 
  2. ↑ a b c d KÖSTENBERGER, Andreas J.; KELLUM, L. Scott. The Cradle, the Cross, and the Crown: An Introduction to the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8054-4365-3. S. 140. (angličtina) 
  3. ↑ a b c d MAIER, Paul L. The Date of the Nativity and Chronology of Jesus. In: Jerry Vardaman, Edwin M. Yamauchi. Chronos, kairos, Christos: nativity and chronological studies. [s.l.]: [s.n.], 1989. ISBN 0-931464-50-1. S. 113–129.
  4. ↑ BARNETT, Paul. Jesus & the Rise of Early Christianity: A History of New Testament Times. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-8308-2699-8. S. 19–21. (angličtina) 
  5. ↑ a b MORRIS, Leon. The Gospel according to Matthew. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-85111-338-9. S. 71. (angličtina) 
  6. ↑ a b c REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 117–130. (angličtina) 
  7. ↑ a b c LADD, George Eldon. A theology of the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 1993. S. 324. (angličtina) 
  8. ↑ a b c REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 143–160. (angličtina) 
  9. ↑ a b COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 97–110. (angličtina) 
  10. ↑ a b REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 165–180. (angličtina) 
  11. ↑ a b c KINGSBURY, Jack Dean. The Christology of Mark's Gospel. [s.l.]: [s.n.], 1983. ISBN 0-8006-2337-1. S. 91–95. (angličtina) 
  12. ↑ a b c d BARTON, Stephen C. The Cambridge companion to the Gospels. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-521-00261-3. S. 132–133. (angličtina) 
  13. ↑ a b COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 121–135. (angličtina) 
  14. ↑ a b REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 189–207. (angličtina) 
  15. ↑ a b COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 137. (angličtina) 
  16. ↑ a b REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 211–229. (angličtina) 
  17. ↑ a b c MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 929. (angličtina) 
  18. ↑ a b c COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 155–170. (angličtina) 
  19. ↑ a b TURNER, David L. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 0-8010-2684-9. S. 613. (angličtina) 
  20. ↑ a b c d KÖSTENBERGER, Andreas J.; KELLUM, L. Scott. The Cradle, the Cross, and the Crown: An Introduction to the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8054-4365-3. S. 141–143. (angličtina) 
  21. ↑ a b c BLOMBERG, Craig L. Jesus and the Gospels: An Introduction and Survey. [s.l.]: [s.n.], 2009. ISBN 0-8054-4482-3. S. 224–229. (angličtina) 
  22. ↑ NISWONGER, Richard L. New Testament History. [s.l.]: [s.n.], 1992. Dostupné online. ISBN 0-310-31201-9. S. 154. (angličtina) 
  23. ↑ a b Eerdmans Dictionary of the Bible. [s.l.]: Amsterdam University Press, 2000. ISBN 90-5356-503-5. S. 249. (angličtina) 
  24. ↑ a b SCAROLA, Jack V. A Chronology of the nativity Era. In: Ray Summers, Jerry Vardaman. Chronos, kairos, Christos 2. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-582-0. S. 61–81. (angličtina)
  25. ↑ MACARTHUR, John, Jr. Luke 1–5: New Testament Commentary. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8024-0871-6. S. 201. (angličtina) 
  26. ↑ ANDERSON, Paul N. The Riddles of the Fourth Gospel: An Introduction to John. [s.l.]: [s.n.], 2011. Dostupné online. ISBN 0-8006-0427-X. S. 200. (angličtina) 
  27. ↑ KNOBLET, Jerry. Herod the Great. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-7618-3087-1. S. 184. (angličtina) 
  28. ↑ MAIER, Paul L. The Times and Places of Jesus [online]. mtio.com, 1999-10, rev. 2008-07-04 [cit. 2024-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-07-04. (angličtina) 
  29. ↑ BARNETT, Paul. Jesus & the Rise of Early Christianity: A History of New Testament Times. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-8308-2699-8. S. 19–21. (angličtina) 
  30. ↑ RIESNER, Rainer. Paul's early period: chronology, mission strategy, theology. [s.l.]: [s.n.], 1997. ISBN 978-0-8028-4166-7. S. 19–27. (angličtina)  (na str. 27 je tabulka s různými odbornými odhady)
  31. ↑ NISWONGER, Richard L. New Testament History. [s.l.]: [s.n.], 1992. Dostupné online. ISBN 0-310-31201-9. S. 132–136. (angličtina) 
  32. ↑ a b BORING, M. Eugene; CRADDOCK, Fred B. The people's New Testament commentary. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 0-664-22754-6. S. 212. (angličtina) 
  33. ↑ RAUSCH, Thomas P. Who is Jesus?: an introduction to Christology. [s.l.]: [s.n.], 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8146-5078-3. (angličtina) 
  34. ↑ a b c NICHOLS, Lorna Daniels. Big Picture of the Bible - New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 1-57921-928-4. S. 12. (angličtina) 
  35. ↑ a b c d SLOYAN, Gerard Stephen. John. [s.l.]: [s.n.], 1987. ISBN 0-8042-3125-7. S. 11. (angličtina) 
  36. ↑ Eerdmans Dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 90-5356-503-5. S. 583. (angličtina) 
  37. ↑ KIMBALL, Kirk. Behold the Man: The Real Life of the Historical Jesus. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 978-1-58112-633-4. S. 654. (angličtina) 
  38. ↑ CROWTHER, Duane S. Jesus of Nazareth. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 0-88290-656-9. S. 77. (angličtina) 
  39. ↑ REDFORD, Douglas. The Life and Ministry of Jesus: The Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-7847-1900-4. S. 92. (angličtina) 
  40. ↑ BAKER, Robert A.; LANDERS, John M. A Summary of Christian History. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-8054-3288-4. S. 6–7. (angličtina) 
  41. ↑ BROMILEY, Geoffrey W. International Standard Bible Encyclopedia: E-J. [s.l.]: [s.n.], 1982. ISBN 0-8028-3782-4. S. 1026. (angličtina) 
  42. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 333–344. (angličtina) 
  43. ↑ a b EVANS, Craig A. The Bible Knowledge Background Commentary. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-7814-4228-1. S. 49. (angličtina) 
  44. ↑ LOOS, H. Van der. The Miracles of Jesus. Netherlands: E.J. Brill Press, 1965. S. 599. (angličtina) 
  45. ↑ ROYSTER, Dmitri. The Miracles of Christ. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 0-88141-193-0. S. 71. (angličtina) 
  46. ↑ CHARLESWORTH, James H. Jesus and Archaeology. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. ISBN 0-8028-4880-X. S. 540–541. (angličtina) 
  47. ↑ Eerdmans Dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 90-5356-503-5. S. 212. (angličtina) 
  48. ↑ EDWARDS, James R. The Gospel according to Mark. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-85111-778-3. S. 43. (angličtina) 
  49. ↑ TALBERT, Charles H. Reading Luke. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 1-57312-393-5. S. 61–62. (angličtina) 
  50. ↑ CLOWES, John. The Miracles of Jesus Christ. Manchester, UK: J. Gleave, 1817. S. 31. (angličtina) 
  51. ↑ CLOWES, John. The Miracles of Jesus Christ. Manchester, UK: J. Gleave, 1817. S. 214, dostupné na Google books. (angličtina) 
  52. ↑ JOHNSON, Timothy; HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Luke. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-8146-5805-9. S. 89. (angličtina) 
  53. ↑ GREEN, Joel B. The Gospel of Luke. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. ISBN 0-8028-2315-7. S. 230. (angličtina) 
  54. ↑ a b c VAUGHT, Carl G. The Sermon on the Mount: A Theological Investigation. [s.l.]: [s.n.], 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-918954-76-3. S. xi–xiv. (angličtina) 
  55. ↑ Beatitudes. In: Cross, F. L. (ed.). The Oxford Dictionary of the Christian Church. New York: Oxford University Press S. 2005. (angličtina)
  56. ↑ a b MAJERNÍK, Ján; PONESSA, Joseph; MANHARDT, Laurie Watson. The Synoptics: Matthew, Mark, Luke. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 1-931018-31-6. S. 63–68. (angličtina) 
  57. ↑ HASTINGS, James. A Dictionary Of The Bible. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 1-4102-1730-2. S. 15–19. (angličtina) 
  58. ↑ FRANCE, R. T. The Gospel According to Matthew: An Introduction and Commentary. [s.l.]: [s.n.], 1987. ISBN 0-8028-0063-7. S. 154. (angličtina) 
  59. ↑ KEENE, Michael. St Mark's Gospel and the Christian faith. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-7487-6775-4. S. 26. (angličtina) 
  60. ↑ CLOWES, John. The Miracles of Jesus Christ. Manchester, UK: J. Gleave, 1817. S. 47. (angličtina) 
  61. ↑ FRANCE, R. T. The Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-8028-2501-X. S. 349. (angličtina) 
  62. ↑ Lk 5, 31–32 (Kral, ČEP)
  63. ↑ RILEY, Harold. The First Gospel. [s.l.]: [s.n.], 1992. Dostupné online. ISBN 0-86554-409-3. S. 47. (angličtina) 
  64. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer Dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 48. (angličtina) 
  65. ↑ STRAUSS, David Friedrich. The Life of Jesus. [s.l.]: Calvin Blanchard, 1860. S. 340. (angličtina) 
  66. ↑ RINGE, Sharon H. Luke. [s.l.]: [s.n.], 1995. Dostupné online. ISBN 0-664-25259-1. S. 151–152. (angličtina) 
  67. ↑ SCHNACKENBURG, Rudolf. The Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. ISBN 0-8028-4438-3. S. 104. (angličtina) 
  68. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer Dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 459. (angličtina) 
  69. ↑ ELIHAI, G. T. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 1-59781-637-X. S. 94. (angličtina) 
  70. ↑ a b c JENSEN, Richard A. Preaching Matthew's Gospel. [s.l.]: [s.n.], 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-7880-1221-1. S. 25& 158. (angličtina) 
  71. ↑ a b TALBERT, Charles H. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-8010-3192-3. Kapitola (Rozprava 3), s. 162–173. (angličtina) 
  72. ↑ Mt 13, 53–58 (Kral, ČEP)
  73. ↑ MAGUIRE, Robert. The Miracles of Christ. Londýn: Weeks and Co., 1863. S. 185. (angličtina) 
  74. ↑ TENNEY, Merrill Chapin. John: Gospel of Belief. [s.l.]: [s.n.], 1997. ISBN 0-8028-4351-4. S. 114. (angličtina) 
  75. ↑ PENTECOST, Dwight. The Words and Works of Jesus Christ. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 0-310-30940-9. S. 234. (angličtina) 
  76. ↑ TWELFTREE, Graham H. Jesus the Miracle Worker: A Historical & Theological Study. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 0-8308-1596-1. S. 79. (angličtina) 
  77. ↑ a b TWELFTREE, Graham H. Jesus the Miracle Worker: A Historical & Theological Study. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 0-8308-1596-1. S. 133–134. (angličtina) 
  78. ↑ MARTHALER, Berard L. The creed: the apostolic faith in contemporary theology. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-89622-537-2. S. 220. (angličtina) 
  79. ↑ LOCKYER, Herbert. All the Miracles of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1988. Dostupné online. ISBN 0-310-28101-6. S. 235. (angličtina) 
  80. ↑ WILLIAMSON, Lamar. Mark. [s.l.]: [s.n.], 1983. ISBN 0-8042-3121-4. S. 138–140. (angličtina) 
  81. ↑ KEENE, Michael. St Mark's Gospel and the Christian faith. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-7487-6775-4. S. 24–25. (angličtina) 
  82. ↑ GARRETT, Susan R. The temptations of Jesus in Mark's Gospel. [s.l.]: [s.n.], 1996. ISBN 978-0-8028-4259-6. S. 74–75. (angličtina) 
  83. ↑ WRIGHT, Tom. Matthew for Everyone. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-664-22787-2. S. 9. (angličtina) 
  84. ↑ a b c KARRIS, Robert J. The Collegeville Bible Commentary: New Testament. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-8146-2211-9. S. 885–886. (angličtina) 
  85. ↑ a b c d LEE, Dorothy A. Transfiguration. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 978-0-8264-7595-4. S. 21–30. (angličtina) 
  86. ↑ a b HARDING, Mark; NOBBS, Alanna. The Content and the Setting of the Gospel Tradition. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-3318-1. S. 281–282. (angličtina) 
  87. ↑ KINGSBURY, Jack Dean; POWELL, Mark Allan; BAUER, David R. Who do you say that I am? Essays on Christology. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 0-664-25752-6. S. xvi. (angličtina) 
  88. ↑ DONAHUE, John R.; HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Mark, Volume 2. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-8146-5965-9. S. 336. (angličtina) 
  89. ↑ a b YIEH, John Yueh-Han. One teacher: Jesus' teaching role in Matthew's gospel. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 3-11-018151-7. S. 240–241. (angličtina) 
  90. ↑ PANNENBERG, Wolfhart. Jesus God and Man. [s.l.]: [s.n.], 1968. ISBN 0-664-24468-8. S. 53–54. (angličtina) 
  91. ↑ SCHNACKENBURG, Rudolf. The Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. ISBN 0-8028-4438-3. S. 7–9. (angličtina) 
  92. ↑ LEE, Dorothy A. Transfiguration. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 978-0-8264-7595-4. S. 72–76. (angličtina) 
  93. ↑ a b ANDREOPOULOS, Andreas. Metamorphosis: The Transfiguration in Byzantine Theology and Iconography. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-88141-295-3. S. 47–49. (angličtina) 
  94. ↑ EVANS, Craig A. The Bible Knowledge Background Commentary: John's Gospel, Hebrews-Revelation. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-7814-4228-1. S. 319–320. (angličtina) 
  95. ↑ a b c TOUSSAINT, Stanley D. Behold the King: A Study of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-8254-3845-4. S. 215–216. (angličtina) 
  96. ↑ a b c CHOUINARD, Larry. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. ISBN 0-89900-628-0. S. 321. (angličtina) 
  97. ↑ KÖSTENBERGER, Andreas J.; KELLUM, L. Scott. The Cradle, the Cross, and the Crown: An Introduction to the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8054-4365-3. S. 312–313. (angličtina) 
  98. ↑ MOLONEY, Francis J.; HARRINGTON, Daniel J. [s.l.]: Liturgical Press, 1998. ISBN 0-8146-5806-7. S. 325. (angličtina) 
  99. ↑ a b c d e BORING, M. Eugene; CRADDOCK, Fred B. The People's New Testament Commentary. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 0-664-22754-6. S. 256–258. (angličtina) 
  100. ↑ a b c d EVANS, Craig A. The Bible Knowledge Background Commentary: Matthew-Luke, Volume 1. [s.l.]: [s.n.], 2003. Dostupné online. ISBN 0-7814-3868-3. S. 381–395. (angličtina) 
  101. ↑ a b c MAJERNÍK, Ján; PONESSA, Joseph; MANHARDT, Laurie Watson. The Synoptics: Matthew, Mark, Luke. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 1-931018-31-6. S. 133–134. (angličtina) 
  102. ↑ EVANS, Craig A. The Bible knowledge background commentary: John's Gospel, Hebrews-Revelation. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-7814-4228-1. S. 114–118. (angličtina) 
  103. ↑ Mt 21, 1–11 (Kral, ČEP), Mk 11, 1–11 (Kral, ČEP), Lk 19, 28–44 (Kral, ČEP) a Jan 12, 12–19 (Kral, ČEP)
  104. ↑ CRADDOCK, Fred B.; HAYES, John H.; HOLLADAY, Carl R.; TUCKER, Gene M. Preaching Through the Christian Year, Year C. [s.l.]: [s.n.], 1994. ISBN 1-56338-100-1. S. 172. (angličtina) 
  105. ↑ MILLS, Watson E. Mercer Commentary on the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2003. Dostupné online. ISBN 0-86554-864-1. S. 1032–1036. (angličtina) 
  106. ↑ BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1988. ISBN 0-8028-3785-9. S. 571–572. (angličtina) 
  107. ↑ BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1988. ISBN 0-8028-3785-9. S. 571–572. (angličtina) 
  108. ↑ ANDERSON, Paul N. The Fourth Gospel And the Quest for Jesus. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 0-567-04394-0. S. 158. (angličtina) 
  109. ↑ Mt 26, 14–16 (Kral, ČEP), Mk 14, 10–11 (Kral, ČEP) a Lk 22, 1–6 (Kral, ČEP)
  110. ↑ a b LOCKYER, Herbert. All the Apostles of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1988. ISBN 0-310-28011-7. S. 106–111. (angličtina) 
  111. ↑ HAYES, Doremus Almy. The Synoptic Gospels and the Book of Acts. [s.l.]: [s.n.], 2009. ISBN 1-115-87731-3. S. 88. (angličtina) 
  112. ↑ a b MORRIS, Leon. The Gospel according to Matthew. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-85111-338-9. S. 593–596. (angličtina) 
  113. ↑ Mt 26, 20 (Kral, ČEP), Mk 14, 17 (Kral, ČEP), Lk 22, 21–23 (Kral, ČEP) a Jan 13, 1 (Kral, ČEP)
  114. ↑ COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 180–191. (angličtina) 
  115. ↑ FAHLBUSCH, Erwin. The encyclopedia of Christianity, Volume 4. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 978-0-8028-2416-5. S. 52–56. (angličtina) 
  116. ↑ EVANS, Craig A. The Bible Knowledge Background Commentary. [s.l.]: [s.n.], 2003. Dostupné online. ISBN 0-7814-3868-3. S. 465–477. (angličtina) 
  117. ↑ O'DAY, Gail R.; HYLEN, Susan. John. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25260-1. Kapitola Chapter 15: The Farewell Discourse, s. 142–168. (angličtina) 
  118. ↑ RIDDERBOS, Herman. The Gospel according to John: The Farewell Prayer. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-0453-2. S. 546–576. (angličtina) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Evangelia a teologie[editovat | editovat zdroj]

Související místa[editovat | editovat zdroj]

Ježíš Kristus
Přehled Ježíšova života • Seznam témat souvisejících s Ježíšem
Chronologie
Zvěstování Páně • Narození (Panenské početí • Datum Ježíšova narození • Útěk do Egypta) • Dítě Ježíš • Ježíšovy neznámé roky • Ježíšův křest • Pokoušení Krista ďáblem • Apoštolové (Vyvolení • Velké poslání) • Ježíšovo působení (Učedníci) • Kázání na hoře/Kázání na rovině (Blahoslavenství) • Ježíšovy modlitby (Otčenáš) • Podobenství • Zázraky • Proměnění Páně • Ježíšovo bezdomovectví • Velké přikázání • Řeč na Olivetské hoře • Ježíšovo pomazání • Pašije • Triumfální vstup do Jeruzaléma • Poslední večeře (Řeč na rozloučenou) • Agonie v Getsemanské zahradě • Ježíšovo zatčení • Sanhedrinský soud s Ježíšem • Ukřižování (Ježíšovy výroky na kříži) • Ježíšův pohřeb (Hrob) • Vzkříšení • Nanebevstoupení
Nový zákon
Historicita
Vyobrazení
Křesťanství
V jiných
náboženstvích
Rodina
Ježíšův rodokmen • Maria (matka) • Josef (zákonný otec) • Svatá rodina • Pantera (domnělý otec) • Ježíšovi bratři • Svaté příbuzenstvo • Anna (tradiční babička z matčiny strany) • Jáchym (tradiční dědeček z matčiny strany) • Heli (dědeček z otcovy strany podle Lukáše) • Jakub (dědeček z otcovy strany podle Matouše) • Ježíšova pokrevní linie • Kleofáš (tradiční strýc)
Související
Kategorie
Ježíšových dvanáct apoštolů
12 apoštolů
Pozdější
Související
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ježíšovo_působení&oldid=23834050“