Historický Ježíš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Historický Ježíš je označení pro portrét Ježíše Krista, rekonstruovaný za pomoci historických pramenů, který se může – vzhledem k rozdílu v použité metodologii – lišit od teologické interpretace novozákonních textů.

Až do poloviny 18. století nebyla historická pravdivost a věrohodnost kanonických evangelií stran Ježíšova života zpochybňována. Ani dnes sice většina historiků Ježíšovu historičnost nezpochybňuje, ale existují i jiní, kteří ji, odvolávajíce se na neprůkaznost historických pramenů, popírají a považují Ježíše za mýtickou postavu.

Historické prameny[editovat | editovat zdroj]

Tak jako při studiu kterékoli jiné historické postavy, i při studiu osoby Ježíše Nazaretského hrají prvořadou úlohu dobové historické prameny, a to antické prameny nekřesťanské (pohanské a židovské) a antické prameny křesťanské. Hodnověrnost těchto pramenů, kterou zkoumá kritika pramenů, pak umožňuje rekonstruovat do určité míry historický obraz Ježíšovy postavy.

Římské prameny[editovat | editovat zdroj]

Svědectví římských úředníků a historiků ze začátku 2. století dosvědčují, že se v dané době považuje Ježíšův život za fakt i v nekřesťanských kruzích. Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111113, se dotazuje císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého:

Tvrdili však,… že mají ve zvyku se ve stanovený den před východem slunce scházet a společně prozpěvovat píseň Kristu jakožto Bohu, že se zavazují vzájemně přísahou nikoli k nějakému zločinu, nýbrž že se nebudou dopouštět krádeží, ani loupeží, ani cizoložství, že budou držet čestné slovo a věrnost…[1]

Suetoniovo svědectví v Životopisech dvanácti císařů (kolem 120) dokazuje, že již před rokem 42 byli v Římě křesťané přítomní, že se na Ježíšově osobě neshodli se židy a že Kristovo jméno bylo pohanům známo:

Klaudius Židy, bouřící se pro pobuřovatele Krista (Chresta), vyhnal z Říma.[2]

Římský historik Publius Cornelius Tacitus se při líčení požáru Říma za císaře Nerona zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti následovně:

Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinům lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost.[3]

Další fragment se dochoval v díle Chronografiai Iulia Africana a pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.

Židovské prameny[editovat | editovat zdroj]

V Židovských starožitnostech Flavia Iosepha se vyskytují dvě zmínky o Ježíšovi, označované jako testimonium flavianum. První ze zmínek, v níž se interpolace textu jeví jako nepravděpodobná, jmenuje Ježíše i s jeho přízviskem Kristus:

Protože Ananos měl takovou povahu, usoudil, že je vhodná chvíle, když Festus byl mrtvý a Albinus byl ještě na cestě, a svolal zasedání soudců, přivedl před ně Jakuba, bratra Ježíše, zvaného Kristus, a některé jiné. Obvinil je z porušování zákonů a předal je k ukamenování.[4]

Autenticita druhé zmínky bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Roku 1971 byl nalezen arabský rukopis z 10. století, který potvrzuje teorie o pozdější interpolaci, avšak zároveň přináší text, který se zdá být textu původnímu nejbližší:

Toho času žil jeden moudrý muž, který se jmenoval Ježíš. Jeho chování bylo dobré a byl znám jako ctnostný. A mnozí z Židů a z ostatních národů se stali jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k smrti na kříži. Ti však, kteří se stali jeho učedníky, neopustili jeho učednictví. Vyprávěli, že se jim zjevil tři dny po svém ukřižování a že byl živ. Snad to byl proto Mesiáš, o němž proroci vyprávěli podivuhodné věci.[5]

Flavius Iosephus a Filón Alexandrijský (1. století) také poměrně podrobně a na mnoha místech popisují život a působení další významné novozákonní postavy, Piláta Pontského (srov. Filónovo Legatio ad Gaium, XXXVIII), a také židovských velekněží Annáše a Kaifáše, kteří podle novozákonního podání zorganizovali Kristovo ukřižování. Zasazení novozákonního příběhu do soudobého politického rámce tedy odpovídá nenovozákonním historickým pramenům. V roce 1990 byl nalezen údajný Kaifášův hrob, autenticita tohoto nálezu se však zpochybňuje.[6] V nenovozákonních pramenech je bohatě doložen také Herodes Veliký a jeho syn Héródés Antipas, kteří hrají v Novém zákoně rovněž významnou úlohu.

Flavius Josephus také popisuje osobnost a život Jana Křtitele (Židovské starožitnosti 18.5.2), který byl dle novozákonního podání Ježíšovým příbuzným a předchůdcem v kazatelské činnosti. Flaviův popis Jana Křtitele se v obecných věcech shoduje s Novým zákonem, v důležitých detailech se ale odlišuje: Jan je charakterizován jako nekompromisní kazatel ctnosti a pokání, kterého dá Herodes zabít, protože se obává povstání (v Novém zákoně je to kvůli kritice Herodova incestního manželství, které Flavius také zmiňuje, ale v jiné souvislosti). O souvislosti s Jana Křtitele s Ježíšem Flavius nehovoří. Pozdější interpolace je u této pasáže z křesťanské strany, navrhovaná u předchozích zmínek, je v tomto případě, i pro částečné neshody s biblickým textem, velmi nepravděpodobná.

Mišna, která zahrnuje materiály z 1. až 3. století, Ježíšovo jméno neobsahuje, avšak Jeruzalémský i Babylónský talmud s Ježíšovou osobností polemizují, především s jeho údajným narozením z panny (traktát Bešabbat). Traktát Sanhedrin Babylónského Talmudu pak obsahuje zajímavou poznámku o Ješuovi,

jenž byl oběšen v předvečer Pesachu. Čtyřicet dní předtím herold zvěstoval: „Bude ukamenován, protože praktikoval magii, sváděl a mátl Izrael. Kdo chce svědčit v jeho prospěch, ať přijde a předloží své svědectví.[7]

Protože takové svědectví na Ježíšovu obranu nikdo nepředložil, byl Ješua nakonec oběšen.[8] V židovských pramenech se tedy mnoho zmínek o Ježíšovi nevyskytuje; toto mlčení lze vysvětlit konfliktem mezi židy a křesťany a nezájmem rabínů o Ježíšovu postavu.

Křesťanské prameny[editovat | editovat zdroj]

Papyrus P 52 je nejstarším dochovaným rukopisným zlomkem Nového zákona s textem Janova evangelia. Datuje se okolo roku 125 a je tedy v současnosti nejstarším dochovaným dokumentem vztahujícím se k Ježíšově osobě

Většina informací o životě Ježíše Krista pochází z křesťanských pramenů, především ze spisů Nového zákona, které začaly vznikat někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Kromě spisů novozákonních pak mezi křesťanské prameny patří i spisy nekanonické, apokryfní. Hlavní otázkou pro historické studium Ježíšovy osobnosti představuje otázka, zda jsou tyto dokumenty historicky hodnověrné, či zda mají pouze legendární charakter (viz hodnověrnost pramenů).

Chronologicky nejstarší svědectví nabízí především korespondence Pavla z Tarsu. Listy redigované apoštolem v letech 5058 obsahují jen málo zmínek o událostech Ježíšova života, s výjimkou jeho ukřižování a vzkříšení. Ježíš byl žid,[9] patřil do rodu Davidova,[10] byl zrazen v noci[11] a zodpovědnost za jeho smrt mají židé.[12] Pavel cituje čtyři Ježíšovy výroky, které nezaznamenávají kanonická evangelia.[13] Zdá se, že Pavel zná již existující sbírky Ježíšových výroků.[14] Z Pavlových listů lze rekonstruovat základní strukturu Ježíšova učení, totiž jeho etika postavená na lásce.[15] Pavel tvrdí, že mezi Ježíšovým životem a jeho smrtí existuje koherence.[16] Z poměrně skromného materiálu lze vyvodit, že již dvacet let po Ježíšově smrti existuje (přinejmenším) ústní tradice Ježíšových výroků a událostí z jeho života, avšak Pavel ji příliš nevyužívá.

Dalším pramenem je sbírka logií Q, která se sice nedochovala, ale o níž exegeté tvrdí, že tvoří základ Matoušova a Lukášova evangelia. Sbírka Q, sepsaná v 50. letech 1. století a rekonstruovatelná do značné míry z dochovaných evangelií, zobrazuje Ježíše jako učitele moudrosti, který ohlašuje boží království. Z této sbírky nejspíše pochází větší část horského kázání.[17]

Třetí skupinu pramenů tvoří synoptická evangelia, která spojují Ježíšovo učení s událostmi jeho života. Tato evangelia přitom využívají již staršího materiálu, příběhů o zázracích, podobenství i Ježíšových výroky, společně s vyprávěním o Ježíšově utrpení a smrti, které bylo zapsáno zřejmě již kolem roku 40.[18] Synoptická evangelia lze datovat mezi roky 45 a 85.

Čtvrté evangelium, totiž Janovo, představuje reinterpretaci existujících tradic a většina historiků nepovažuje události v něm obsažené za historicky doložitelné. Nechybějí ovšem hlasy, které nedatují toto evangelium až za rok 90, ale již k roku 40, a některé události, zvláště pak originální líčení Ježíšova utrpení považují za důvěryhodné vzhledem k předpokládanému stáří vyprávění a zachycenému očitému svědectví apoštola Jana.[19]

Kromě kanonických spisů pak mezi křesťanské prameny patří i mimokanonické spisy, datované mezi 2. a 6. století a označované jako novozákonní apokryfy. Z tohoto množství nesourodých dokumentů má pro historické bádání zřejmě největší význam Tomášovo evangelium, které obsahuje množství výroků, které se v lecčem podobají výrokům synoptických evangelií.[20] Společně s těmito spisy lze jako historický pramen označit i různá agrafa obsažená jak v mimokanonických, tak raně křesťanských spisech.

Hodnověrnost pramenů[editovat | editovat zdroj]

Zatímco nekřesťanské prameny byly v zásadě vždy považovány za autentické (s výjimkou testimonium flavianum), někteří historikové evangelia a ostatní novozákonní spisy za důvěryhodné a objektivní prameny nepovažují, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci, a jsou skeptičtí zvláště ohledně některých událostí, o nichž se evangelia zmiňují, a to především Ježíšových zázraků a jeho vzkříšení. Jako další argument proti hodnověrnosti těchto dokumentů jsou určité podobnosti mezi evangelním líčením a pohanskými mýty, jako např. mýtem Mithrovým, Apollónovým, Attidovým, Osiridovým či Dionýsovým. To vede některé vědce k dohadům, zda křesťané tyto mýty nepřevzali.

V polovině 19. století německý historik Ferdinanrd Christian Baur předpokládal, že většina knih Nového zákona byla napsána až koncem 2. století, a že proto mezi událostmi Ježíšova života a jejich písemným zaznamenáním uplynula tak dlouhá doba, že novozákonní spisy nemohou zachycovat historickou Ježíšovu podobu, ale nanejvýš báje a legendy. Odpověď na tuto kritiku křesťanských spisů přinesly rozhodujícím způsobem archeologické nálezy 20. století, které potvrdily věrohodnost novozákonních spisů. Objev papyrových rukopisů Rylands P 52 (datován mezi roky 125 a 135), Chester Beatty P 46 (asi 200) a Bodmer P 66 a P 75 (asi 200) posunul dataci a Baurovu domněnku, že spisy obsahují jen mýty, vyvrátil. Současné bádání datuje konečnou verzi evangelií (tedy nikoli předchozích pracovních vrstev, které jsou ještě starší) do 2. poloviny 1. století. Za tak krátkou dobu mezi Ježíšovým životem a sepsání spisů o něm nemohlo dojít k tak zásadnímu zkreslení, aby se tyto dokumenty staly historicky nedůvěryhodnými. Rukopisná tradice tuto domněnku podporuje. V případě Nového zákona se zachovalo unikátní množství starověkých rukopisů – celkové číslo se pohybuje těsně pod šesti tisíci – které jsou navíc časově natolik blízko originálu, že se s ním nemůže srovnávat žádné dílo starověku. Zatímco u starověkých autorů se jedná o jednotlivé exempláře, maximálně desítky rukopisů, které se zachovaly s odstupem několika set let od jejich vytvoření, v případě Nového zákona je k dispozici téměř šest tisíc rukopisů, z nichž některé jsou vzdáleny jen desítky let od původního textu.[21] Textová kritika krom toho umožnila stanovit s velkou jistotou původní text Nového zákona, který se neliší od originálu, a Nový zákon lze považovat za spolehlivý pramen.

Novozákonní prameny krom toho pocházejí od svědků, kteří Krista zažili, znali jeho učení a odvolávají se na vlastní očité svědectví[22] případně svědectví druhých.[23] Autorství těchto spisů nelze chápat v dnešním smyslu, ve starověku byl autor zároveň editorem již existujícího materiálu. Novozákonní spisy začaly kolovat v době, kdy si lidé události v těchto dokumentech zaznamenané stále pamatovali a mohli je potvrdit, či popřít.[24] Věrohodnost novozákonních zpráv dokládají také některé archeologické nálezy, které kritikové evangelií odmítali jako nehistorické.

Zenon Kosidowski ve své knize "Na počátku bylo slovo" zpochybňuje i autenticitu římských zdrojů. Tacitovo prohlášení o "christianech" – "křesťanech" uvádí jako anarchronismus, uvádějíc, že slovo křesťan vzniklo v Antiochii, dlouho po smrti Ježíše Krista a nemá s jeho jménem nic společného, nýbrž jde o překlad židovského slova Mesiáš. Poukazuje též na shodnost Tacitových a Pliniových svědectví o "křesťanech" a na to, že i když oba zmíněný autoři popisují křesťany a křesťanství, navíc jen povrchně, o Kristovi jako historické osobnosti se zmiňují velice lakonicky. Dodává i fakt, že římská svědectví byla nalezena dlouho po jejich napsání (Tacitus nalezen v 15. století) a že křesťanští historici mohli při přepisování těchto svědectví některé informace upravit pro soudobé potřeby.[25] Zenon Kosidowski rovněž upozorňuje na naprostou absenci relevantních historických údajů. Není přesně známo datum narození, když Matouš ve svém evangeliu určuje jako dobu narození pozdní vládu Heroda Velikého (6.–5. př. n. l.), zatímco Lukáš dobu, kdy bylo v Judeji vyhlášeno sčítání lidu místosprávcem Quriniem (6.–7. n. l.). V případě narození je tedy rozpětí až 12 let. Nutno vzít v potaz, že rok 1 n. l. již neuznává ani církev a hovoří o odchylce 4 let. Rovněž není známo vzezření historického Ježíše, když raní křesťané v polemice "Proti Celsovi" užívají argumentu, že Ježíš Kristus byl "ošklivý" a tělesně slabý, ale jeho duše byla božská, zatímco pozdější křesťané (Jan Zlatoústý) přejímají pohanská dogmata o "harmonii duše a těla" a popisují Ježíše Krista jako "krásného člověka". Pohanskokřesťanský pohled Jana Zlatoústého se později ustálil a církevní synody prohlásili raná křesťanská svědectví o Ježíšově "ošklivosti" za apokryfní.

Při analýze křesťanských dokumentů je zapotřebí mít na paměti jejich literární žánr, který umožňuje pochopit poselství textu. Evangelia nejsou biografií, ani morálně-výchovnými příběhy, ani kronikou, nýbrž specifickým druhem, který v antické literatuře nemá obdoby. Ačkoli je život a učení Ježíše Nazaretského předmětem těchto evangelií, jejich prvořadý zájem není historický, biografický, filosofický, etický či asketický.[26] Evangelia mají především kérygmatický charakter a představují Ježíše především jako příklad k následování a někoho, kdo nabízí člověku spásu. Evangelia tedy nejsou literaturou faktu, ale zároveň nepostrádají historické váhy. Současné bádání opustilo čirý historismus, který považoval za pravdivé jen to, co je v evangeliích na základě a priorního předpochopení historické (Rudolf Bultmann). Pro posouzení historičnosti slouží tato kritéria:[27]

  1. Kritérium mnohonásobného svědectví. Za autentické se považují ty skutečnosti, které dosvědčuje většina (případně všechny) prameny, tj. evangelia či novozákonní spisy.
  2. Kritérium diskontinuity. To, co se nedá vyvodit ze zvyklostí tehdejšího židovství či prvotní církve, se považuje za autentické (např. oslovení abba, titul syn člověka).
  3. Kritérium kontinuity. Zdánlivě v rozporu s předešlým kritériem se brání pravost Ježíšových činů a slov, když jsou v souladu s kulturním a náboženským kontextem doby a s jádrem Ježíšova učení, tj. příchodem božího království (např. otázka Ježíšových zázraků, podobenství, blahoslavenství, otčenáš).
  4. Kritérium vnitřní srozumitelnosti. Toto kritérium vyplývá z vnitřní koherence celého textu, jehož vypuštěním by vznikl hiát. Samo o sobě toto kritérium pro dokázání historičnosti nestačí, avšak nemůže se považovat za pozdější textovou vsuvku.
  5. Kritérium nezbytného vysvětlení. Vysvětluje-li určitá část textu další části, které by jinak zůstaly nepochopitelnými, jde o autentický prvek (princip dostatečné příčiny): má-li se vysvětlit jev, je třeba ukázat na jeho skutečnou příčinu (týká se např. Ježíšových uzdravení a zázraků, u nichž je zapotřebí dokázat, že si je Ježíšovi žáci vymysleli).[28]

Za nesporně historické body lze z evangelií vyzískat přinejmenším následující historické údaje:[29]

  • údaje, jež se týkají historického a kulturního prostředí;
  • základní body Ježíšova působení (působení v Galileji, reakce lidí a stupňující se nepochopení, působení v Jeruzalémě, politický a náboženský soudní proces, odsouzení, smrt);
  • jednotlivé body Ježíšova života (křest, pokušení, proměnění, hlásání božího království, výzva k obrácení, podobenství, blahoslavenství, Jidášova zrada, ukřižování, vzkříšení);
  • kontroverze ohledně šabatu, rituální čistoty, rozluky, daních;
  • Ježíšův postoj k druhým lidem a postoj služby;
  • záhadné christologické formulace (znamení Jonášovo, zboření chrámu, syn člověka);
  • Ježíšova logia;
  • odmítnutí politické angažovanosti;
  • Ježíšův nárok na autoritu (horské kázání);
  • povolání apoštolů.

Historicita Ježíšova života[editovat | editovat zdroj]

Navzdory starověkým svědectvím, jak křesťanským, tak nekřesťanským, někteří historikové samotnou existenci Ježíšovy osobnosti zpochybňují.[30] Benjamin Urrutia na základě Flaviova vyprávění tvrdí, že historickým Ježíšem byl ve skutečnosti rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu.[zdroj?] Angličan John Allegro pak dokonce tvrdí, že Ježíš bylo jméno pro halucinogenní houbu.[31] V pramenech ovlivněných komunistickou ideologií (např. Malá československá encyklopedie) bývá Ježíš Kristus popisován jako mýtická osoba a jeho historická existence se zpochybňuje. Jakkoliv se s názorem, že Ježíš nikdy nežil, lze i nadále setkat, jedná se o zcela okrajové stanovisko, které odmítá drtivá většina historiků a kritika pramenů.[32]

Zastánci Ježíšovy historicity argumentují skutečností, že Ježíš patří k historicky nejlépe doloženým postavám antiky, a to i ve srovnání např. s Alexandrem Velikým či jinými vladaři, o jejichž existenci nikdo nepochybuje (viz výše). O málokteré osobnosti bylo již krátce po jeho smrti napsáno tolik spisů jako o Ježíši.[33] Kromě samotných, výše citovaných, antických svědectví dokazují zastánci historicity Ježíšova života též ex silentio. Podle této argumentace o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství, mezi něž patří např. Frontón z Kyrty, Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, kteří potírají křesťanství především na základě filosofické argumentace a nikoli zpochybnění historicity Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské, tak i pro židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PLINIUS MLADŠÍ, Epistulae X, 96.
  2. SUETONIUS. Vita Claudii
  3. TACITUS. Annales XV, 44, 2n.
  4. FLAVIUS IOSEPHUS. Židovské starožitnosti XX, 9, 1.
  5. FLAVIUS IOSEPHUS. Židovské starožitnosti XVIII, 3, 3.
  6. Bond, Helen Katharine (2004). Caiaphas: friend of Rome and judge of Jesus?. Westminster/John Knox Press. pp. 4–8. ISBN 978-0-664-22332-8. http://books.google.co.uk/books?id=TRGpNmDmfxAC&pg=PA7&dq=family+tomb+of+Caiaphas&hl=en&ei=i9y-TJ2DE8WD4QaQjvzUAQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=1&ved=0CCgQ6AEwAA#v=onepage&q=family%20tomb%20of%20Caiaphas&f=false.
  7. Ježíš a Talmud, http://areopag.christ-net.sk/viewtopic.php?t=3703&start=0
  8. Babylónský Talmud, bSanh 43a.
  9. Gal 4, 4 (Kral, ČEP); Řím 9, 5 (Kral, ČEP).
  10. Řím 1, 3 (Kral, ČEP).
  11. 1Kor 11, 23 (Kral, ČEP).
  12. 1Sol 2, 15 (Kral, ČEP).
  13. 1Kor 7, 10 (Kral, ČEP); 1Kor 9, 14 (Kral, ČEP); 1Sol 4, 16–17 (Kral, ČEP); Řím 14, 14 (Kral, ČEP).
  14. MAYEUR, s. 29 (it. př.).
  15. Gal 5, 14 (Kral, ČEP), srov. Mk 12, 29–31 (Kral, ČEP).
  16. 2Kor 8, 9 (Kral, ČEP); Gal 1, 3 (Kral, ČEP); Řím 2, 24–25 (Kral, ČEP).
  17. Mt 5–7; Lk 6, 20–49 (Kral, ČEP).
  18. Srov Mk 14–15; MAYEUR, s. 29 (it. překlad).
  19. Srov. BERGER, K. Im Anfang war Johannes. Datierung und Theologie des vierten Evangeliums. 3. vyd. Gütersloh: Chr. Kaiser; Gütersloher Verlagshaus, 2001, s. 11–53. ISBN 3-579-05201-2.
  20. Srov. např. logion 82 a Lk 12, 49 (Kral, ČEP) či logion 31 a Lk 4, 24 (Kral, ČEP).
  21. TICHÝ, L. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas 2003, 37-38; [1].
  22. 2Pt 1, 16 (Kral, ČEP); 1Jan 1, 3 (Kral, ČEP); Jan 19, 35 (Kral, ČEP),
  23. Lk 1, 1–3 (Kral, ČEP).
  24. Srov. Sk 2, 22 (Kral, ČEP); Sk 26, 24–28 (Kral, ČEP).
  25. KOSIDOWSKI, Z. Na počátku bylo slovo, 1992, Nakladatelství Práce, Praha. ISBN 80-208-0118-9
  26. Srov. Jan 20, 31 (Kral, ČEP).
  27. SKALICKÝ, C. Teologia fondamentale. Roma: Ut unum sint, 1980, 251-255.
  28. Srov. též LEWIS, C. S. Zázraky.
  29. SKALICKÝ, C. Teologia fondamentale, 255-257.
  30. Srov. např. The Jesus Myth, American Atheists, and Refuting the myth that Jesus never existed; WELLS, G. A. The Jesus Myth, 1998; The Mythic-Only Jesus Theory (The Christ-Myth Theory)
  31. http://johnallegro.org/main/
  32. BRUCE, F. F. New Testament Documents: Are They Reliable? InterVarsity Press, 1982. ISBN 0-87784-691-X; HERZOG, W. R. Prophet and Teacher. WJK, 2005. ISBN 0-664-22528-4; KOMOSZEWSKI, J. E.; SAWYER, M. J.; WALLACE, D. B. Reinventing Jesus. Kregel Publications, 2006, s. 195nn. ISBN 978-0-8254-2982-8.
  33. J. P. Holding: Jesus: Shattering the Christ-Myth – cituje zde několik odborníků, kteří toto srovnání uvádějí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]