Enrico Caruso

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Enrico Caruso
Rodné jménoEnrico Caruso
Narození24. února 1873
Provincie Napoli
Úmrtí2. srpna 1921 (ve věku 48 let)
Neapol
Příčina úmrtírakovina plic
Místo pohřbeníItálie
Povoláníoperní pěvec
RodičeMarcellino Caruso a Anna Baldini
Manžel(ka)Dorothy Caruso
DětiGloria Grazianna Victoria America Caruso
Enrico Caruso Jr.
PříbuzníEric Dunmore Murray[1] a Colin Duncan Alexander Murray[1] (vnoučata)
OceněníCena Grammy za celoživotní dílo (1987)
Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Enrico Caruso
Lucia di Lammermoor (1908)

Enrico Caruso (narozen jako Errico Caruso; 25. února 1873 – 2. srpna 1921) byl italský operní pěvec a jeden z nejlepších tenorů historie. Caruso byl také v prvních dvou desetiletích 20. století nejpopulárnější zpěvák jakéhokoliv žánru a byl také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky a výjimečný hlas, proslulý pro svou vyzrálou sílu, krásu a jedinečnou bohatost barvy, z něj udělaly asi nejznámější operní hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující italští tenoři (a mnoho tenorů jiných národností) se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví. Zůstává slavným, přestože v jeho době ještě publicita operním hvězdám nepomáhala.[2] Oproti tomu je ale nutné podotknout, že Caruso byl klientem Edwarda Bernayse (otec public relations) v době, kdy byl Bernays tiskovým referentem v USA.

Život

V průběhu své kariéry natočil Enrico Caruso přes 260 nahrávek a vydělal milióny dolarů prodejem gramofonových desek. Přestože Caruso zpíval v mnoha nejvěhlasnějších operách světa, včetně Milánské La Scaly a londýnské Covent Garden, nejznámější je pro své sedmnáctileté působení jako první tenor Metropolitní opery v New Yorku. Maestro Arturo Toscanini, který dirigoval některé z oper, které Caruso v Metropolitní zpíval, ho považoval za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Carusova technika a styl byly jedinečnou kombinací nejlepších aspektů elegantního, technicky vybroušeného tenora 19. století s emočně nabitým podáním a vzrušujícím, vtíravým témbrem, vyžadovaným skladateli verismu na počátku 20. století.

Caruso byl pokřtěn v kostele San Giovanni e Paolo 26. února 1873, narodil se v Italské Neapoli den před tím. Svoji kariéru započal v Neapoli v roce 1894. Jeho první velkou rolí byl Loris v opeře Umberta Giordana Fedora v Milánském Teatro Lirico 17. listopadu 1898. Ve stejném divadle 6. listopadu 1902 vytvořil roli Maurizia v Cileově Adrianě Lecouvreur.

V roce 1903, s pomocí svého agenta, bankéře Pasquala Simonelliho, odešel do New Yorku a 23. listopadu téhož roku měl debut v Metropolitní opeře jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. Následujícího roku Caruso započal své celoživotní partnerství s Victor Talking-Machine Company. Jeho hvězdný vztah s Metropolitní i s Victorem vydržel až do roku 1920. Caruso sám objednal u Tiffanyho 24 kt. zlatou medaili s jeho profilem, jako vzpomínku na jeho představení v Metropolitní.

V dubnu 1906 Caruso a členové operního souboru Metropolitní opery odjeli do San Francisca, kde měli sérii představení v Opeře Tivoli. Noc po Carusově představení Carmen vzbudilo tenora v jeho apartmá v Hotelu Palace silné zakymácení. San Francisco postihlo silné zemětřesení, které zapříčinilo sérii požárů a nakonec zničilo většinu města. Metropolitní přišla o všechny kulisy a kostýmy, které si přivezla. Svíraje podepsanou fotografii prezidenta Theodora Roosevelta, Caruso se snažil dostat z města napřed lodí a poté vlakem, a přísahal, že už se do San Francisca nikdy nevrátí. Své slovo dodržel.

16. listopadu 1906 byl Caruso obviněn z frivolního činu, který spáchal v pavilónu opic Newyorské Central Park Zoo. Štípnul do pozadí ženy popisované jako "hezká a plnoštíhlá". Způsobil pohoršení v newyorské vyšší společnosti. Caruso tvrdil, že ženu štípla opice, ale nakonec byl shledán vinným a byla mu udělena pokuta 10 dolarů.

10. prosince 1910 zpíval Dicka Johnsona ve světové premiéře Pucciniho Dívky ze zlatého Západu. V roli Minnie byla jeho partnerkou česká sopranistka Ema Destinnová. Caruso a Destinnová ovšem zpívali spolu velmi často jak v New Yorku, tak v Londýně.

Roku 1917 byl zvolen čestným členem Phi Mu Alpha Sinfonie, národního bratrství mužů v hudebním světě. Zvolen byl Alfa kapitulou bratrství na New England Conservatory of Music v Bostonu.

V roce 1918 si Caruso vzal za ženu Dorothy Park Benjaminovou, které tehdy bylo 25, ze zavedené newyorské rodiny. Měli jednu dceru, Glorii. Dorothy vydala o Carusovi dvě knihy, první v roce 1928, druhou v roce 1945, které obsahují mnoho jeho dopisů pro ni.

V září 1920 Caruso nahrál několik desek ve Victor's Trinity Church studiu, včetně Rossiniho duchovní hudby. Tyto nahrávky byly jeho poslední. 11. prosince 1920, v průběhu představení Donizettiho Nápoje lásky u něj došlo ke krvácení a po prvním aktu bylo publikum rozpuštěno. Po tomto incidentu už absolvoval v Metropolitní jen tři představení. Posledním vystoupením byla role Eléazara v Halévyho La Juive 24. prosince 1920.

Caruso zemřel roku 1921 v Neapoli, ve věku 48 let. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně peritonitida, kvůli prasklému abscesu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli. Carusa ztvárnil Mario Lanza v nepříliš historicky přesném hollywoodském životopisném filmu The Great Caruso. V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.

Zajímavosti

  • Caruso byl třetí ze sedmi sourozenců. Pouze tři z nich přežili dětství. Výmysly o 17 nebo 18 mrtvých dětech, rozšiřované životopisci jako Francis Robinson a Pierre Key, byly prokázány jako falešné před lety. Pravděpodobně pramenily ze špatného přepisu, když Caruso diktoval své vzpomínky Key pro svůj oficiální životopis. Když mu bylo 18, koupil si své první boty za peníze vydělané zpíváním v jednom italském letovisku. Na své první propagační fotografii je oblečený do prostěradla, zavinutého jako tóga, protože jeho jediná košile byla zrovna v prádelně.
  • Carusův rodný dům v Neapoli, Via San Giovanella agli Ottocalli 7, stále stojí vedle kostela, ve kterém byl pokřtěn. Jeho ostatky jsou pochovány v mauzoleu na hřbitově Santa Maria del Pianto.
  • Během jednoho jeho představení v Neapoli ho publikum vypískalo, protože ignoroval zvyk najmout si klaku. Poté se nechal Caruso slyšet, že se už nikdy do Neapole nevrátí, leda "jedině, aby tam jedl špagety".
  • Caruso zpíval v představení Carmen v San Franciscu před zraky tisíců diváků večer před velkým sanfranciským zemětřesením 1906. Caruso byl ubytovaný v Palace Hotelu, když zemětřesení udeřilo. Jeho očité svědectví v angličtině je zde.[3]
  • Při jednom představení Pucciniho Bohémy bas ztratil hlas a Caruso údajně začal zpívat jeho árii "Vecchia zimarra", zatímco bas pouze bez hlasu artikuloval. Tento výkon byl tak oceňovaný, že Caruso dokonce árii nahrál, ale později požádal, aby byla zničena. Nahrávka byla později nalezena a několikrát vyšla na LP.
  • Carusův hlas v jeho nejlepších letech dosahoval až k vysokému (dvoučárkovanému) C, přestože ho nikdy nezpíval lehce. V důsledku toho v Carusových nahrávkách árie tenora v prvním aktu Bohémy je vysoké C nahrazeno jednočárkovaným B, zatímco v Gounodově Faustovi zpívá vysoké C v árii Salut demeure stylisticky správným hlavovým hlasem.
  • O Enricu Carusovi se říkalo, že dokázal roztříštit křišťálový pohár, když zazpíval naplno o správné frekvenci.

Repertoár

Caruso u piána

V době své smrti Caruso připravoval titulní roli ve Verdiho opeře Otello. Přestože nikdy nezpíval celou roli, nahrál dvě vynikající ukázky: Otellovu árii "Ora e per sempre addio," a duet s postavou Iags "Sì, pel ciel marmoreo, giuro", který nazpíval s vynikajícím barytonem Tittou Ruffem.

Carusův repertoár čítal asi 521 písní včetně tradičních italských lidovek a populárních písní té doby. Nejčastěji kupované Carusovy písně na serveru iTunes jsou neapolská námořnická Santa Lucia a celosvětově známá rovněž neapolská píseň 'O Sole Mio.

Ukázky

Árie No, Pagliaccio non son
Leoncavallova opera Komedianti, 1910
Problémy s přehráváním? Nápověda.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Enrico Caruso na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. ↑ "Mohl jsem využít televize a rádia a médií a všech druhů pomoci. Popularita, jaké si užíval Caruso bez jakékoli takovéto technologické asistence, je neuvěřitelná." Beverly Sills, Enrico Caruso: The Voice of the Century (A & E Biography, 1998).
  3. ↑ Svědectví o zemětřesení Carusova celoživotního přítele Antonia Scottiho, spolu s jeho popisem Carusova chování, je v Carusově životopise od Pierra Keye, Enrico Caruso: Biografie, volně přístupná na Google Books, strany 228-229.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Enrico_Caruso&oldid=15762666“