Einsatzgruppen
Pohotovostní jednotky Einsatzgruppen byly zřízeny vedoucími představiteli nacistického Německa již před invazí do Rakouska a obsazením Československa. Po obsazení Polska bylo jejich úkolem terorizovat místní obyvatelstvo a likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy, polskou inteligenci a kněze (operace Tannenberg). V květnu roku 1941 vznikly jednotky SS Einsatzgruppen určené pro činnost v Sovětském svazu, kam byl plánován německý útok - operace Barbarossa. Jejich úkolem byl jednak boj proti partyzánům, jednak likvidace skupin obyvatelstva – v první řadě Židů, komunistů a Cikánů, postupně následovalo vyhlazování slovanského obyvatelstva a příslušníků asijských menšin v Sovětském svazu. Veliteli těchto zvláštních jednotek byli příslušníci tajné státní policie gestapa (Geheime Staatspolizei), SD (Sicherheitsdienst) a SS (Schutz-Staffel). Mužstvo tvořili příslušníci gestapa, SD, SS, příslušníci pořádkové policie OrPo (Ordnungspolizei) a zejména příslušníci zbraní SS (Waffen-SS).
SS Einsatzgruppen vykonávaly ty nejvíce odsuzované zločiny na okupovaném území Sovětského svazu. Např. v rokli Babí Jar u Kyjeva zavraždily koncem září přes 33 tisíc Židů, přičemž na tomto místě bylo celkem zmasakrováno 100–200 tisíc občanů SSSR. V polovině roku 1943 se Sonderkommando 1005 pokusilo odstranit důkazy o masových vraždách exhumací a kremací mrtvých.
Einsatzgruppen se dělily na další podskupiny známé jako Einsatzkommandos či Sonderkommandos. V případě potřeby mohly požádat jednotky Einsatzgruppen o pomoc Wehrmacht, ještě důležitější byla pro ně spolupráce s místními policejními sbory na Ukrajině, v Lotyšsku či Litvě, kde jejich příslušníci bývali odměňováni z majetku ukradeného zavražděným obětem.
V Sovětském svazu byly čtyři Einsatzgruppy, přičemž každou z nich tvořilo 500–990 mužů, celkem sloužilo v Einsatzgruppen zhruba 3000 mužů.
- Einsatzgruppe A (velitel SS-Standartenführer Dr. Franz Walter Stahlecker) – Pobaltí, sídlo „pevnost smrti číslo 9“ u Kaunasu
- Einsatzgruppe B (velitel SS-Brigadeführer Arthur Nebe) – Bělorusko
- Einsatzgruppe C (velitel SS-Brigadeführer Dr. Otto Rasch) – Ukrajina, sídlo Kyjev
- Einsatzgruppe D (velitel SS-Standartenführer prof. Otto Ohlendorf) – Besarábie, Krym, Kavkaz
Způsob likvidace lidí těmito komandy byl nanejvýš brutální. Lidé byli vyhnáni z domovů, přičemž se stávalo, že nemohoucí lidé byli zastřeleni i v posteli. Ostatní odcházeli buď do transportů, které je odvážely do koncentračních táborů, nebo na určitá místa, kde muži museli vykopat masový hrob, načež lidé byli postupně stříleni a padali postupně do hrobu. Před exekucí se mnohdy museli dívat na oběti, které tam už ležely. Stávalo se, že se ženy před smrtí musely vysvléct do naha, některé z nich byly znásilněny nebo se samy podvolily, aby si zachránily život, ovšem většinou stejně byly druhý den zastřeleny, aby se Němci zbavili svědků masakru. Další „kratochvílí“ komand byly tzv. „hony“, při nichž byli lidé, kteří se schovávali v lese, stříleni jako lovná zvěř. Podobnou záležitostí bylo využívání odsouzených jako terčů při cvičných střelbách. Brutálním způsobem likvidace bylo i nahánění lidí na dopravní lodě, které byly v moři potopeny. Einsatzgruppy se účastnily i tzv. „vyčišťovacích protipartyzánských akcí“, při nichž bylo masakrováno civilní obyvatelstvo vesnic v příslušné oblasti. Při těchto akcích, které vykonávaly samostatně i jednotky Waffen SS, byli lidé přinuceni odejít do některé větší budovy (např. do kostela), přičemž tam byli buď upáleni zaživa, nebo zmasakrováni ručními granáty. Tyto vesnice, (mezi nimiž byl např. i Český Malín, v němž žila česká menšina), pak byly do základů vypáleny.
Počet obětí řádění těchto jednotek není přesně znám. Předpokládá se, že jen v Sovětském svazu bylo těmito komandy smrti zlikvidováno zhruba 2 milióny osob, z toho asi 900 tisíc Židů (odhady se různí a pohybují se od 1 do 2,4 milionu). Některé zdroje uvádějí, že jednotky Einsatzgruppen mají na svědomí smrt až tří miliónů sovětských válečných zajatců. Odhady komplikuje i ta skutečnost, že není přesně známo, kolik zločinů spadalo pod přímou kompetenci jednotlivých skupin Einsatzgruppen, a kolik jí mají na svědomí další německé oddíly (Waffen SS, SS-Totenkopfverbände, Wehrmacht, jiné speciální skupiny).
Po vypuknutí Slovenského národního povstání v roce 1944 působily tyto jednotky i na Slovensku. Kromě potlačování povstání se účastnily masakrů, při nichž bylo povražděno přes 5 tisíc Slováků včetně starců, žen a dětí, bylo vypáleno 90 slovenských vesnic, a po válce bylo odkryto 211 hromadných hrobů.
Metody a dokumenty
Zločiny Einsatzgruppen
Následující zdokumentované zločiny na obsazených územích jsou připisovány jednotkám Einsatzgruppen spíše než Wehrmachtu operujícímu na frontě. Některých protižidovských akcí na Ukrajině, v Litvě a v Lotyšsku se účastnily i místní antisemitské jednotky.
Polsko
- Operace Tannenberg – r. 1939, vyhlazovací akce polských aktivistů, asi 20 000 obětí
- Intelligenzaktion – r. 1939–1940, vyhlazovací akce polské elity, asi 60 000 obětí
- Německá AB-Aktion v Polsku – r. 1940, zatčeno cca 30 000 Poláků, bezprostředních obětí asi 7 000
- Operace Reinhard – r. 1941–1943, vyhlazovací tábory, asi 1,5 milionů obětí – Židů
Litva
- Devátá pevnost – r. 1941–1944, židovské ghetto, asi 30 000 obětí
- Kaunaský pogrom – r. 1941, Kaunaský pogrom, asi 3 000 obětí – Židů
- Kaunaský masakr 29. října 1941 – r. 1941, masová vražda asi 9 000 Židů v Deváté pevnosti
- Masakry v Deváté pevnosti v listopadu 1941 – r. 1941, masová vražda asi 5 000 Židů v Deváté pevnosti
- Masakr v Ponarech – r. 1941–1944, masové vražda převážně polských Židů, ale i Poláků a Rusů, asi 100 000 obětí
Lotyšsko
- Vypálení synagog v Rize – r. 1941, akce proti Židům za nacistické okupace
- Akce Dünamünde – r. 1941, dvě hromadné vraždy lotyšských Židů, asi 4 000 obětí
- Masakry v Jelgavě – r. 1941, asi 2 000 židovských obětí
- Ghetto v Daugavpils – r. 1941–1942, odhady počtu obětí okolo 16 000 Židů
- Masakr v Rumbule – r. 1941, dvoudenní masové vraždy Židů, asi 25 000 obětí
- Masakry v Liepāje – r. 1941, série hromadných vražd, asi 5 000 obětí, většinou Židů
Estonsko
- Kalevi-Liiva – r. 1941–1943, hromadné vraždy (také československých) Židů, odhad 3 000 až 5 000 obětí
Bělorusko
- Ghetto Łachwa – r. 1941–1942, povstání v židovském ghettu, asi 500 obětí
- Ghetto v Minsku – r. 1941–1943, stotisícové židovské ghetto, asi 20 000 obětí
- Aféra ve Slucku – r. 1941, dvoudenní vraždění, asi 4 000 převážně židovských obětí
Ukrajina
- Masakr v Babím Jaru – r. 1942, masové vyvražďování kyjevských Židů, asi 33 000 obětí
- Drobickij Jar – r. 1941, masový hrob, asi 16 000 obětí
- Ghetto Drohobyč – r. 1941–1943, židovské ghetto
- Masakr v Kamenci Podolském – r. 1941, likvidace maďarských Židů, asi 23 000 obětí
- Pogromy ve Lvově – r. 1941, ukrajinskými nacionalisty a Einsatzgruppen zavražděno asi 10 000 Židů
- Ghetto v Mizoči – r. 1942, postříleno asi 2 000 Židů po vzpouře v Mizoči, fotografováno Einsatzgruppen
- Masakr v Oděse – r. 1941–1942, série masakrů v Podněstří, asi 30 000 obětí
Rusko
- Rokle Petrušino – r. 1941–1943, zastřeleno asi 7000 obyvatel města Taganrog
- Zmijovskaja balka – r. 1942, zavražděno 27 000 Židů a sovětských civilistů
Literatura
- LANGERBEIN, Helmut. Hitler's Death Squads: The Logic of Mass Murder. Texas A&M University Press, 2004.
- RHODES, Richard. Páni nad smrtí: SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu. Beta Dobrovský, 2004, 303 stran, ISBN 80-7306-136-8.
