Pogromy ve Lvově

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pogromy ve Lvově byly dva masakry Židů žijících ve Lvově nebo jeho okolí v okupovaném Polsku (nyní Ukrajina). Pogromy proběhly během druhé světové války, od 30. června do 2. července a od 25. do 29. července 1941. Podle památníku Jad Vašem bylo jednotkami Einsatzgruppen, několika ukrajinskými nacionalisty a ukrajinskými milicemi zavražděno 6 000 Židů. Během meziválečného období byl Lvov třetím největším židovským osídlením v Polsku. Počet židovských obyvatel se zvýšil na více než 200 000 poté, co uprchlíci utekli před nacisty. Dokumenty, které nedávno zveřejnila Ukrajinská bezpečnostní služba, dokládají, že se Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) mohla původně podílet méně, než se myslelo.[1]

První pogrom[editovat | editovat zdroj]

Ihned poté, co Němci vstoupili do města, zorganizovaly jednotky Einsatzgruppen ve spolupráci s ukrajinskými nacionalisty pogrom jako odplatu za masakr, kdy NKVD zavraždilo přibližně 2 000 – 10 000[2] vězňů (zejména polské a ukrajinské intelektuály a politické aktivisty) ve třech lvovských vězeních (vězení Brygidki, vězení na ulicích Łąckiego a Zamarstynowska). Podle ukrajinských badatelů byla většina z těchto obětí Ukrajinci.[2] Ačkoli byli Židé také mezi oběťmi NKVD, Ukrajinci je zatkli jako skupinu, která spolupracovala se Sověty. Před masakrem Němci a Ukrajinci šířili fámy, které zapletly Židy do zabíjení ukrajinských politických vězňů. Dav se vymkl kontrole, došlo k napadání, zneužívání, mučení a vraždění Židů, znásilňování židovských žen, jak je vyfotili němečtí vojáci.[3] Ukrajinské milice po obsazení Lvova narychlo vytvořily Organizaci ukrajinských nacionalistů. Od konce června do začátku července 1941 bylo během pogromů zavražděno přibližně 4 000 Židů.[4]

Petljurovy dny[editovat | editovat zdroj]

Druhý pogrom se konal na konci července roku 1941 a byl pojmenován „Petljurovy dny“ (polsky Dni Petlury) po zavražděném ukrajinském veliteli Symonu Petljurovi.[5] Tento pogrom byl údajně organizován ukrajinskými nacionalisty s německou podporou. 25. července se ukrajinští ozbrojenci z okolí města připojili k ukrajinské milici a účastnili se násilných činů proti Židům. Tato skupina napadla každého Žida, s kterým se setkala, obušky, noži a sekerami. Židé byli vzati k židovskému hřbitovu a brutálně zavražděni. Ukrajinská policie obcházela ve skupinách po pěti a kontrolovala připravené seznamy. Asi 2 000 lidí bylo zavražděno během přibližně tří dnů.[6] Podle Richarda Breitmana zemřelo při tomto pogromu 5 000 Židů. Kromě toho bylo asi 3 000 osob (většinou Židů) popraveno na Městském stadionu německou armádou.[7]

Následující události[editovat | editovat zdroj]

Po pogromech bylo zřízeno lvovské ghetto, do kterého bylo umístěno asi 120 000 Židů. Většina z nich byla během následujících dvou let deportována do vyhlazovacího tábora Belzec nebo zabita na místě. Pogromy a po nich následující zabíjení jednotkami Einsatzgruppen spolu s drsnými podmínkami v ghettu a deportacemi do nacistických koncentračních táborů, mezi které patřil i koncentrační tábor Janowska na okraji města, vyústily v téměř úplné zničení židovského obyvatelstva. Když v roce 1944 sovětské síly získaly Lvov, zůstalo pouhých 200 – 300 Židů.

Spor o skutečnostech[editovat | editovat zdroj]

Odborníci na holokaust připisují zabíjení Ukrajincům pod vedením ukrajinských nacionalistů.[8][9][10][11]

Pokud jde o pogromy, ruské zdroje jsou docela specifické. Ruský historik Sergei Chuyev napsal:[12]

30. června začala německá správa ve Lvově s masovými represemi. Velitel "Einzatzgruppen C" Dr. Rasch podezíral z vraždy osob uvězněných ve věznici ve Lvově Židy z NKVD, což se stalo podnětem k teroru proti Židům a Polákům z města Lvov. V krvavém vraždění Židů se vyznamenaly jednotky Einsatzgruppen pod vedením SS-Brigadeführera Karla Eberharda Schenhardta. Oddíly této skupiny pod vedením H. Krugera a W. Kutshmana 4. července zavraždily 23 polských profesorů a jejich rodiny. 11. července byli zabiti další dva profesoři a později bývalý předseda vlády Polska, profesor Bartel. Na podzim roku 1941 bylo ve Lvově vytvořeno ghetto.

V roce 1958 byla v Haagu v Nizozemí zřízena mezinárodní komise, aby provedla nezávislé vyšetřování. Členy bylo pět bývalých protihitlerovských aktivistů: norský právník Hans Cappelen, bývalý dánský ministr zahraničí a předseda dánského parlamentu Ole Bjørn Kraft, holandský socialista Karel van Staal, belgický profesor práv Flor Peeters a švýcarský právník a poslanec Kurt Scoch. Po výslechu několika ukrajinských svědků, který probíhal od listopadu 1959 do března 1960, komise dospěla k tomuto závěru:[13]

Po čtyřech měsících šetření a vyhodnocování 232 prohlášení svědků ze všech zúčastněných kruhů může být prokázáno, že obvinění vůči praporu Nachtigall a proti tehdejšímu nadporučíku a současnému spolkovému ministru Oberländerovi se nezakládají na skutečnosti.

Na podzim roku 1959 zahájil sovětský tisk velkou dezinformační kampaň proti ministru západoněmecké Adenauerovy vlády Theodoru Oberländerovi, který byl v roce 1941 velitelem praporu Nachtigall tvořeného z několika set ukrajinských dobrovolníků. Sověti ho obvinili z účasti na vraždách SS ve Lvově. V září roku 1959 noviny Radianska Ukraina napsaly:

Před 18 lety se fašisti v noci 29. - 30. června 1941 dopustili strašného činu ve Lvově. Hitlerovci zatkli na základě připravených seznamů stovky komunistů, komunistické mládeže a nestraníků a zavraždili je brutálním způsobem na nádvoří věznice Samarstinov.

Tato obvinění byla převzata západním tiskem a nakonec vedla k rezignaci Oberländera. Vyšetřování nejvyšším státním zástupcem okresního zastupitelství v Bonnu ho kompletně očistilo.[14] Obvinění proti Oberländerovi a praporu Nachtigall se nicméně stále znovu objevovala v úvahách v západním tisku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lviv pogroms na anglické Wikipedii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.unian.net/eng/news/news-234844.html
  2. a b Nakonechnyj Ye. Shoa u Lvovi - Lviv 2006 p. 99
  3. yadvashem
  4. Grzegorz Motyka, Ukraińska Partyzantka 1942-1960, Warszawa 2006, p. 98
  5. Lwów []. United States Holocaust Memorial Museum, [cit. 2006-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. July 25: Pogrom in Lwów [online]. Yad Vashem, 2004, [cit. 2006-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Richard Breitman. Himmler and the 'Terrible Secret' among the Executioners. Journal of Contemporary History, Vol. 26, No. 3/4, The Impact of Western Nationalisms: Essays Dedicated to Walter Z. Laqueur on the Occasion of His 70th Birthday (Sep. 1991), pp. 431-451
  8. Gitelman, Zvi.(2001)."The Holocaust", A Century of Ambivalence: The Jews of Russia and the Soviet Union, 1881 to the Present. Bloomington: Indiana University Press, 115–143. ISBN 0-253-21418-1. “Dva dny poté, co Němci obsadili Lvov, vyústil třídenní pogrom v zabití 6 000 Židů. Vraždy byly vykonány především uniformovanou ukrajinskou milicí ve vězení Brygidky. 25. červenec byl prohlášen za „Petlurův den“ po ukrajinském veliteli v období občanské války, který byl zavražděn synem obětí židovského pogromu. Více než 5 000 Židů bylo pronásledováno a většina z nich na počest „celebration“ zabito. Emigranti z Ukrajiny a Ukrajinci z Polska byli v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN), která slíbila Hitlerovi svou „nejvěrnější poslušnost“ v budování Evropy bez Židů, bolševiků a plutokratů.” 
  9. Shmuel Spector. The Holocaust of Ukrainian Jews. In: Zvi Y. Gitelman. Bitter Legacy: Confronting the Holocaust in the USSR. Indiana University Press, 1997.
  10. Abraham J. Edelheit, Hershel Edelheit. History of the Holocaust: A Handbook and Dictionary. Westview Press, 1994.
  11. Martin Dean. Collaboration in the Holocaust: Crimes of the Local Police in Belorussia and Ukraine, 1941–44. Macmillan, 1999.
  12. Chuyev, Sergei Ukrainskyj Legion - Moskva, 2006 p. 180.
  13. LembergNKWEmassacres
  14. The Lviv Massacre

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Cenným zdrojem podrobného studia archivních dokumentů z tohoto období je kniha The Wehrmacht War Crimes Bureau 1939-1945, jejímž autorem je Alfred-Maurice de Zayas. Sekce týkající se vyšetřování krutostí ve Lvově jsou k dispozici online [1].

Lincoln: University of Nebraska Press, 2000 edition. See The Lviv Massacre.