Chlorid sirnatý
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Chlorid sirnatý | |
|---|---|
|
|
|
| Obecné | |
| Systematický název | Chlorid sirnatý |
| Anglický název | Sulfur dichloride Sulfur(II) chloride Dichlorosulfane Sulpur chloride |
| Německý název | Schwefeldichlorid |
| Sumární vzorec | SCl2 |
| Vzhled | Červená kapalina s pronikavým zápachem |
| Identifikace | |
| UN kód | 1828 |
| Číslo RTECS | WS4500000 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 102,97 g/mol |
| Teplota tání | −121,0 °C, 152,2 K, -185,8 °F |
| Teplota varu | 59 °C, 332 K, -138 °F (rozklad) |
| Hustota | 1,621 g/cm3 |
| Index lomu | 1,557 0 |
| Rozpustnost ve vodě | hydrolyzuje |
| Struktura | |
| Termodynamické vlastnosti | |
| Bezpečnost | |
| R-věty | R14, R34, R37, R50 |
| S-věty | S1/2, S26, S45, S61 |
| NFPA 704 | |
| Teplota vznícení | 234 °C |
|
SI a STP (25 °C, 100 kPa). |
|
Chlorid sirnatý je anorganická sloučenina se vzorcem SCl2. Tato třešňově červená kapalina je nejjednodušším a jedním z nejobvyklejších chloridů síry.
Obsah |
Výroba[editovat]
| Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. |
Použití[editovat]
SCl2 se používá jako prekurzor organosírových sloučenin.[1]
Reaguje s alkeny za vzniku chlorsubstituovaných thioetherů, například s 1,5–cyklooktadienem za vzniku dicyklického thioetheru a s ethylenem za vzniku yperitu (S(CH2CH2Cl)2).[2]
Chlorid sirnatý je také prekurzorem několika anorganických sloučenin síry. Reakcí s fluoridy vzniká SCl4.
Reakcí s amoniakem vznikají nitridy síry. Reakcí se sulfanem vznikají "nižší" sulfany jako H2S3.
Bezpečnost[editovat]
SCl2 hydrolyzuje za vzniku HCl.
Podobné sloučeniny[editovat]
- Dichlorid disirnatý
- Chlorid thionylu
- Chlorid sulfurylu
- Fluorid siřičitý
- Fluorid sírový
- Dibromid disirnatý
Reference[editovat]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sulfur dichloride na anglické Wikipedii.
- ↑ Schmidt, M.; Siebert, W. "Sulphur" Comprehensive Inorganic Chemistry Vol. 2, ed. A.F. Trotman-Dickenson. 1973.
- ↑ R. J. Cremlyn “An Introduction to Organosulfur Chemistry” John Wiley and Sons: Chichester (1996). ISBN 0 471 95512 4.