Chlorid železnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chlorid železnatý
Kuličkový model krystalu chloridu železnatého
Kuličkový model krystalu chloridu železnatého
Obecné
Systematický název chlorid železnatý
Latinský název Ferrosi chloridum
Ferrum chloratum oxydulatum
Anglický název Iron(II) chloride
Německý název Eisen(II)-chlorid
Sumární vzorec FeCl2
Vzhled žlutozelený prášek nebo krystaly
zelený prášek nebo krystaly (hydráty)
Registrační číslo CAS
16399-77-2 (dihydrát)
13478-10-9 (tetrahydrát)
PubChem
Číslo RTECS NO5400000
Vlastnosti
Molární hmotnost 126,753 g/mol
162,784 g/mol (dihydrát)
198,814 g/mol (tetrahydrát)
234,845 g/mol (hexahydrát)
Teplota tání 677 °C
120 °C (dihydrát)
105 °C (tetrahydrát)
Teplota varu 1 021 °C
Teplota dehydratace 90 °C (- 2 H2O, tetrahydrát)
Hustota 3,162 g/cm3
2,358 g/cm3 (dihydrát)
1,96 g/cm3 (tetrahydrát)
Index lomu nDa= 1,567
nDc= 1,564
Rozpustnost ve vodě 49,7 g/100 ml (0 °C)
62,33 g/100 ml (10 °C)
64,39 g/100 ml (20 °C)
73,0 g/100 ml (50 °C)
105,7 g/100 ml (100 °C)
dihydrát
155,56 g/100 ml (77 °C)
160,19 g/100 ml (90 °C)
166,47 g/100 ml (100 °C)
tetrahydrát
145,9 g/100 ml (13 °C)
151,94 g/100 ml (20 °C)
197,48 g/100 ml (50 °C)
222,74 g/100 ml (60 °C)
255,92 g/100 ml (70 °C)
416,3 g/100 ml (100 °C)
hexahydrát
160,04 g/100 ml (0 °C)
209,85 g/100 ml (10 °C)
226,87 g/100 ml (12 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
methanol
ethanol
aceton
diethylether (ne)
Měrná magnetická susceptibilita 1,27·10-6 cm3g-1 (16 °C)
755·10-6 cm3g-1 (20 °C)
Struktura
Krystalová struktura šesterečná (α)
klencová (β)
jednoklonná (dihydrát)
jednoklonná (tetrahydrát)
Koordinační geometrie osmistěnná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -341,9 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 339 J/g
Entalpie varu ΔHv 990 J/g
Entalpie rozpouštění ΔHrozp -628 J/g
Standardní molární entropie S° 118,0 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -302,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,604 8 JK-1g-1
Bezpečnost
R-věty R22 R36/38
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Chlorid železnatý (chemický vzorec FeCl2) je chemická sloučenina železa a chloru. V bezvodém stavu se jedná o pevnou našedlou látku. Z vodných roztoků krystalizuje jako tetrahydrát v podobě zeleně zbarvených krystalů. Existuje i dihydrát, avšak tetrahydrát je nejčastější v laboratoři užívanou formou chloridu železnatého.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Chlorid železnatý

Laboratorně ho lze připravit reakcí železa s kyselinou chlorovodíkovou v inertní atmosféře. Je možné jej také připravit redukcí zahřátého chloridu železitého vodíkem. Alternativní metodou přípravy FeCl2 je reakce chloridu železitého s chlorbenzenem:

2 FeCl3 + C6H5Cl → 2 FeCl2 + C6H4Cl2 + HCl

Průmyslově se získává zpracováním odpadů, jež vznikají při výrobě oceli působením chlorovodíku.

Reaktivita[editovat | editovat zdroj]

Chlorid železnatý je poměrně reaktivní, čemuž nasvědčuje i fakt, že se poměrně snadno oxiduje již stáním na vzduchu na červenohnědý chlorid železitý. Je schopný reagovat s velkým počtem ligandů za tvorby komplexních sloučenin. Reaguje s chloridy alkalických kovů za vzniku tetrachlorželeznatanů: M2[FeCl4].FeCl2

Využití[editovat | editovat zdroj]

Přestože je chlorid železnatý relativně dostupnou sloučeninou, je jeho využití poměrně omezené. Způsobeno je to hlavně jeho nestálostí na vzduchu. Z toho důvodu se častěji využívá síran železnatý, který je na vzduchu stabilnější. Nejčastěji se chlorid železnatý využívá v laboratoři při přípravě komplexních sloučenin železa. Dále je využíván v organické syntéze jako redukční činidlo. Průmyslově se jej využívá při čištění odpadních vod, kde se využívá zejména při odstraňování toxických chromanů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Chlorid železnatý ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iron(II) chloride na anglické Wikipedii.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  
  • J. Kameníček, Z. Šindelář, R. Pastorek, F. Kašpárek: Anorganická Chemie, Nakladatelství UPOL, 2006
  • F. A. Cotton, G. Wilkinson: Anorganická chemie, Academia Praha, 1973