Svatý Augustin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Augustinus)
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o biskupovi z Hippa a učiteli církve. Další významy jsou uvedeny v článku svatý Augustin (rozcestník).
Svatý Augustin
{{{název}}}
Učitel církve
Narození 13. listopadu 354 v Tagaste
Úmrtí 28. srpna 430 v Hippo Regius
Svátek 28. srpnařímskokatolická církev
15. červnavýchodní křesťanství
Pohřben Pavie
Úřady Biskup
Uctíván církvemi římskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikánské církve; lutheráni; Starokatolická církev
Atributy biskupské roucho, kniha, psací brk, planoucí srdce probodené šípy
Patronem teologů; knihtiskařů; pivovarníků; za dobrý zrak
Nejstarší Augustinovo vyobrazení (Řím, bazilika sv. Jana v Lateránu, 6. stol.)
Augustin od Sandra Botticelliho (kolem r. 1480)

Svatý Augustin, též Augustin z Hippa nebo Augustin z Hippony, latinsky Aurelius Augustinus (354, Thagaste, dnes Souk-Ahras v Alžírsku430, Hippo Regius, dnes Annaba v Alžírsku), byl biskup a učitel církve v období pozdního římského císařství; je též svatým katolické církve, jehož svátek připadá na 28. srpna. Augustinus, zvaný též "učitel Západu", je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské platónsky orientované patristiky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyobrazení klíčové události Augustinova života, kdy slyší dětský hlas volající: Tolle, lege („Vezmi a čti!“)
Sv. Ambrož křtí sv. Augustina

Díky Augustinovu spisu Vyznání, jehož prvních deset knih je jakousi duchovní autobiografií, se nám věrně zachoval obraz Augustinova života. Augustin se narodil roku 354 v Thagastě v rodině pohanského římského úředníka a zbožné křesťanské matky, svaté Moniky. Po studiích v Tagastě a Madauře se věnoval vyučování rétoriky; v mládí žil nevázaným životem, roku 372 se mu narodil nemanželský syn Adeodatus. Svou zkažeností velmi zarmucoval svou matku, která se neustále modlila za synovo obrácení. Ciceronův spis Hortensius jej vyprovokoval k zájmu o filosofii: tehdy Augustin vstoupil do manichejské sekty a setrval v ní devět let. Od roku 383 vyučoval rétoriku v Římě, od roku 384 v Miláně. Po dlouhých vnitřních bojích se roku 387 nechal pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem. Roku 389 se vrátil do Thagaste v severní Africe, roku 390 nebo 391 přijal z rukou biskupa Valeria kněžské svěcení a roku 393 se stal ve městě Hippo Regius biskupem. Svůj život věnoval práci na filosofických a teologických spisech a péči o svou církevní obec. Zemřel během nájezdu Vandalů roku 430.

Učení[editovat | editovat zdroj]

V duchu novoplatonismu rozvíjel v dogmatických sporech s různými ideovými odpůrci své doby křesťanskou věrouku. Stejně jako sv. Pavel učil, že člověk je od přirozenosti neschopný konat dobré skutky (nauka o dědičném hříchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (predestinace).

Teologie duchovního života podle sv. Augustina[editovat | editovat zdroj]

Svatý Augustin rozvinul teologii duchovního života vkořeněnou v lásce, zdokonalenou moudrosti a niterně spojenou s Kristem a církví. Pro porozumění jeho učení je třeba znát jeho nauku o prvotním hříchu a milosti, jak se ukázala v jeho sporu s pelagiány. Základním principem spočívajícím v jádru pelagianismu, je autonomie lidské svobody. Člověk byl stvořen jako svobodná bytost a třebaže jeho svoboda je Božím darem, je pro člověka tak podstatná, že by bez ní nemohl existovat. Když už Bůh dal člověku tuto svobodu, nemůže zasáhnout, aniž by ji nezrušil, a proto je člověk svým vlastním pánem. Jeho svoboda ho "emancipuje" od Boha. U člověka je svobodná volba jediným rozhodujícím činitelem jeho činů a ať si zvolil dobro nebo zlo, jeho skutek vychází zcela z jeho vlastního rozhodnutí. Nadto je člověk v zásadě dobrý, protože vůbec nebyl zasažen prvotním hříchem, jak tvrdí pelagiáni a k tomu, aby byl bez hříchu, stačí jeho svobodná vůle. Pelagiáni nepokládali milost za princip božského života v duši, ani za sílu, která vnitřně působí na lidské schopnosti. Je pro člověka čímsi vnějším, Kristovo učení a jeho příklad nám pomáhají, abychom jednali dobře, ale vlastní chtění a jednání jsou v našich rukou. A tak, protože člověk může dosáhnout svatosti vlastním úsilím, je povinen ji dosáhnout. Každý dobrý skutek pochází z této závaznosti. Neexistuje rada, ani vlastně není zapotřebí prosebné modlitby. Není rozdílu mezi smrtelným hříchem všedním, protože všechny hříchy jsou stejně závažné. Je tu jedině povinnost a závaznost: co člověk může udělat, udělat musí. Odpověď svatého Augustina pelagiánům lze shrnout takto: Bůh stvořil svět a člověka z božské dobroty. Člověk byl stvořen k niternému spojení v osobním svazku s osobním Bohem. Proto Bůh stvořil naše prarodiče ve stavu nevinnosti a obdařil je mimopřirozenými dary: tělesnou nesmrtelností, imunitou vůči nemoci a smrti, vlitým poznáním a dokonalou celistvostí. Jejich vztah k hříchu byl posse non pecare a až by dosáhli slávy, měl jejich stav být posse peccare. Přes všechny tyto dary se člověk dopustil prvotního hříchu, a to ne proto, že Boží zákaz byl v rozporu s jeho tužbami, ale protože člověk jako tvor podléhal proměnlivosti, a tak byl schopen se odvrátit od svého pravého dobra. Kořenem hříchu byla pýcha: člověk chtěl být svým vlastním pánem. V důsledku svého pádu se Adam dostal do stavu non posse non peccare. Jeho láska k Bohu se změnila v lásku k sobě samému. Jeho rozum zahalil mrak nevědomosti a jeho vůle se sklonila ke zlu. Byl odsouzen k smrti. Pohlavní touha se stala nesilnějším sklonem jeho těla. A protože zhřešil Adam - otec a hlava celého lidstva, byli v něm, když zhřešil, všichni lidé. Tak všichni lidé zdědili jeho hřích i s následky. Od prvotního hříchu je lidstvo jedna velká zkáza. Člověk si nadále uchovává neklidnou touhu po Bohu a po dobru, ale jeho svoboda k uskutečňování dobra je pryč. Bez Boží pomoci umí jenom hřešit. Ospravedlnění a spása jsou výlučně Božím dílem. První podmínkou ospravedlnění je víra v Krista, ale víra je nemožná před předchozí Boží milosti. Není to otázka lidského přijetí či odmítnutí Božího daru milosti a víry. Kdyby tomu tak bylo, všechno by nakonec záviselo na člověku a ne na Bohu. To, že člověk přijímá Boží milost, se děje díky Boží milosti.

Spor s donatisty[editovat | editovat zdroj]

Známý je jeho spor s donatisty. Ti tvořili v severní Africe velmi mocnou církev, která si velmi zakládala na svém mravním rigorizmu a skutečnosti, že během pronásledování nikdy nezradila křesťanskou víru. Kritizovali jakékoli kolaborování s vládním režimem, byli sociálně reformní, velkou odezvu sklízeli především ve slabších ekonomických a společenských vrstvách. Vystupovali proti zákonům a státnímu uspořádání. Augustin s jejich názory polemizoval, především s názorem, že jen kněží, kteří se nacházejí ve stavu milosti, jsou schopni udělovat svátosti. Napětí vytvářené donatisty bylo ve společnosti velmi silně, bylo z velké části odrazem partikulárních snah místního berberského obyvatelstva. Augustin v reakci na ozbrojené akce circumelliónu (přívrženců donatistické církve z řad otroků a banditů) použil k odůvodnění ozbrojeného boje proti nim výroku z Lukášova evangelia: compelle intrare (L 14:23), přinuťte je vstoupit, čímž ospravedlňuje násilné přivádění k víře (tzv. společný ovčinec jedné víry). Později byla snaha tento jeho výrok bagatelizovat a poukazovat na jeho mylnou interpretaci, stal se však součástí Gratiánova kodexu, tedy závaznou právní normou. Stejnou argumentaci použil i Martin Luther v roce 1525 při svém boji proti vzbouřeným sedlákům a anabaptistům (stejně i Kalvín).

V díle O Boží obci Augustinus podává křesťanskou interpretaci katastrofických událostí, které v jeho době postihly římské impérium a vytváří vlastní katolickou historii světa, jejímž obsahem je boj dvou entit – časné obce pozemské a věčné obce nebeské. Pozemská říše je nedokonalá, tvořená hřešícími bytostmi, její úlohou je být místem, kde se odehrává zápas o pravé určení člověka (zde je možno vidět vliv manicheismu na Augustina).[zdroj?] Proto má křehký, dočasný osud a není třeba poutat se k ní srdcem. Skutečným místem, kde jsou lidé (křesťané a jejich předchůdci) občany, je říše nebeská. Existence státu pozemského je tedy nutným zlem, a stát tedy musí trvat, dokud všichni lidé nebudou přijati mezi spravedlivé. Církev má poslání dovést je k tomuto cíli. Pozemský stát v čele s křesťanskými císaři musí napomáhat církvi v tomto poslání, sloužit Kristově víře – a tak přispěje ke konečnému vítězství nebeské říše.

Augustinus považoval za příslušníky Boží obce i ty stojící mimo samotnou církev, což ospravedlňovalo možnost zachování některých hodnot antické kultury v křesťanském světě.

Sv. Augustin se ve svém učení také velmi věnoval otázce trojjedinosti Boha, k tomuto tématu je vázán jeden příběh z Augustinova života, kdy potkává na pláži malého chlapce, přelévajícího vodu z moře do jím postaveného jezírka. Chlapec mu říká: „Dříve já přeliji moře do tohoto jezírka, nežli Ty pochopíš toto Boží tajemství.“

Bůh je podle Augustina nejvyšším Principem a zdrojem Světla, nejvyšším, absolutním a jednotným bytím (unum), Pravdou (verum), nejvyšším Dobrem (bonum) a největší krásou (pulchrum)

Svět byl stvořen z ničeho tvořivou Boží podstatou. Boží mysl v sobě obsahuje podstatné tvary veškerých věcí (na způsob idejí), které se podle těchto vzorů ve světě utvářejí. Poznat svět je možné jen skrze onu absolutní Pravdu, ke které vede cesta poznáváním sebe samého, své vlastní duše.

Zobrazení[editovat | editovat zdroj]

Sv. Augustin bývá často vyobrazován jako učenec – s knihou, psacím brkem, nebo s hořícím srdcem po boku. V jeho přítomnosti je často anděl nebo novorozenecká podoba Ježíše.

Známá díla zobrazující Augustina[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • De doctrina christiana (O křesťanském učení) (397–426)
  • Confessiones (Vyznání) (397–398)
  • De civitate Dei (O Boží obci) (413–426)
  • De vera religione (O pravém náboženství)
  • De libero arbitrio (O svobodné vůli) (386–395)
  • De Trinitate (O Trojici) (400–416)
  • De Musica (O hudbě) – esteticky relevantní dílo
  • De Ordine – esteticky relevantní dílo
  • De Pulchro et Apto – esteticky relevantní dílo

Augustin je též autorem mnoha dopisů (Epistulae).

Politologický přínos[editovat | editovat zdroj]

Ve spisu O Boží obci Augustinus představuje teorii dvou států – odraz světa idejí a smyslové skutečnosti.

Boží stát je jediným pravým, dokonalým a věčným státem. Je to obec, kterou založili dobří věřící. Tento neviditelný stát má svého pozemského představitele, své zákony a vládu, a tou je církev.
  • Pozemský stát (latinsky: civitas terrena) pochází od Kaina a vede k formě řecké a římské civilizace.
Oproti „Božímu státu“ tento „světský stát“ neorganizuje společnost na základě víry, ale na lidské přirozenosti, je tedy vládou zla a hříchu.
Takto vykreslil sv. Augustin stát jako nutné zlo, potřebné ke krocení zlého člověka.

Prameny a literatura[editovat | editovat zdroj]

Primární literatura[editovat | editovat zdroj]

Některá česká vydání Augustinových děl[editovat | editovat zdroj]

  • Vyznání, přel. M. Levý, Praha: Ladislav Kuncíř, 1926, přetisk Praha: Kalich, 1990-52006.
  • Rozhovory duše s Bohem, přel. A. P., Praha: Cyrilo-Metodějské knihkupectví Gustava Francla, 1935, 21946.
  • O pořádku. O učiteli, přel. K. Svoboda, Praha: Česká akademie věd a umění, 1942, přetisk in SVOBODA, Karel. Estetika svatého Augustina a její zdroje. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 179–278.
  • Čtvero pojednání o křesťanském boji (O víře a vyznání víry. O křesťanském boji. O zdrženlivosti. O užitečnosti postu), přel. M. Verzich, Olomouc: Krystal, 1948.
  • O Boží obci, 2 díly, přel. J. Nováková, Praha: Vyšehrad, 1950, přetisk Praha: Karolinum, 2007.
  • O lži a jiné úvahy (O lži. Proti lži. O manželském dobru. O svaté nevinnosti. O dobru vdovství. O trpělivosti), přel. I. Nykel, Třebíč: Akcent, 2000.
  • O milosti a svobodném rozhodování. Odpověď Simplicianovi, přel. S. Sousedík a O. Koupil, Praha: Krystal OP, 2000.
  • Křesťanská vzdělanost (orig. De doctrina christiana), přel. J. Nechutová, Praha: Vyšehrad, 2004.
  • Řehole pro komunitu, přel. Vít Václav Mareček OSA a kolektiv, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-7192-885-2.
  • Katechetické spisy (O náboženském vyučování katechumenů. Kázání ke katechumenům o Vyznání víry. Vavřincova příručka o víře, naději a lásce. O křesťanském boji), přel. M. Kyralová, P. Mareš, R. Mašek a O. Koupil, Praha: Krystal OP, 2005.
  • O nesmrtelnosti duše, přel. L. Karfíková, Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2013.

Sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FLOSS, Karel. Čas, dějinnost a Aurelius Augustinus. Olomouc: Univerzita Palackého, 1991.
  • HOŠEK, František X. Život a spisy sv. Aurelia Augustina, biskupa hipponského. Brno: Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, 1864.
  • HRONEK, Josef. Svatý Augustin. Praha: G. Francl, 1930.
  • HRUBAN, Jaroslav. Estetika sv. Augustina: příspěvek ke psychologii a vývojovému významu myšlení křesťanského. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1920.
  • KARFÍKOVÁ, Lenka. Milost a vůle podle Augustina. Praha: Oikoymenh, 2006.
  • KRANZ, Gisbert. Augustin: život a působení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.
  • MACHOVEC, Milan. Svatý Augustin. Praha: Orbis, 1967.
  • MARROU, Henri. Svatý Augustin. Řím: Křesťanská akademie, 1979.
  • PAPINI, Giovanni. Svatý Augustin. Praha: B. Rupp, 1947.
  • SVOBODA, Karel. Estetika svatého Augustina a její zdroje. Brno: Masarykova univerzita 1996; Praha: Karolinum, 2000.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]