Donatisté

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Podstatou donatismu je popírání církve jakožto objektivně působícího ústavu milosti a spásy a zdůrazňování náboženského subjektivismu a mravního rigorismu.

Donatus Magnus[editovat | editovat zdroj]

O tomto muži se nedochovaly téměř žádné záznamy. První zmínka je z roku 313, kdy údajně zavinil rozkol v církvi. Jisté je, že pocházel ze severní Afriky. V roce 311 dorazil do Kartága, kde byl v roce 313 vysvěcen na biskupa. Je považován za zakladatele křesťanského hnutí, jehož členové si říkali Donatisté, i když původně toto hnutí založil nejspíše jistý Majorinus.

Spor[editovat | editovat zdroj]

Sporu předcházelo pronásledování křesťanů, které dostoupilo vrcholu za císaře Diocletiana. Ten vydal proti křesťanům celkem čtyři edikty. V prvním křesťany zbavil občanských práv a nařídil zboření kostelů a splálení svatých knih (traditores). Druhým nechal uvěznit veškeré duchovenstvo. Třetím nařídil mučení vězňů dokud neodpadnou od víry a čtvrtý se týkal všech křesťanů, kterým nabídl jedinou volbu, obětovat bohům nebo smrt. Edikty byly nejen vyhlášeny, ale se vší krutostí i prováděny.

Je celkem pochopitelné, že za těchto podmínek mnozí křesťané nátlaku podlehli a alespoň formálně splnili požadavky císaře. Těmto tzv. padlým křesťanům se říkalo „traditores“. Jakmile pronásledování skončilo a císař Konstantin Velký (Constantinus) vydal tzv. Edikt milánský, kterým bylo nejen křesťanství povoleno, ale byl církvi i vrácen majetek. Řada lapsi se domáhala opětovného vstupu do křesťanského společenství, co vyvolalo v církvi spory mezi umírněnými, kteří souhlasili s možností jejich návratu, a radikály, kteří s tímto nesouhlasili. Název donatisté získali tito radikálové podle jistého Donata z Casae Nigrae, který svými veřejnými projevy vyvolal rozštěpení církve v Kartágu. Kartaginského biskupa označil za Antikrista a katolickou bohuslužbu za nečistý obřad plný rouhání. Spor hlavně spočíval v otázce postavení traditores (církevní představitelé, kteří se vzdali majetku ve prospěch císaře). Donatisté zaujímali názor, že by tito lidé neměli mít možnost vysvěcovat, křtít či provádět rituály.

Neopomeneme ani roli Caecilliana, který patřil k traditorům. Ten se při ukončení perzekuce vrátil k církvi a stal se biskupem z Kartága. Někteří lidé odmítli přijmout autoritu vůdce Majorita, ten však záhy zemřel a jeho místo připadlo Donatovi. Donatisté byli nejen proti návratu odpadlých křesťanů do církve, ale zastávali i názor, že účinnost svátostí (křtu, svěcení, manželství) je závislá i na důstojnosti toho, kdo křest uděluje a že všechny křty apod. vykonané osobami podezřelými z odpadlictví jsou neplatné. Tomuto podezření se nevyhnul např. ani papež Miltiades.

Donatisté sympatizovali se sv. Cypriánem, který byl mučen během dřívější vlně perzekuce.

Zatímco byl Donatus vůdcem této sekty, snažil se bojovat proti Římu, avšak neúspěšně. Nepodařilo se mu přesvědčit Řím, že Caecillian patřil k traditores a díky tomu by mělo být jeho vysvěcení neplatné.

Donatisté[editovat | editovat zdroj]

Donatisté velmi rychle rozšířili svou sektu, která se stala poměrně velkou. Hojně inklinovali k zemědělství ve venkovských oblastech, při mluvě nepoužívali latinu (latinsky mluvili hlavně v Římě). V roce 347 byl Donatus oddouzen k exilu (zemřel v roce 355). Po jeho smrti docházelo mezi Donatisty k nepokojům a neshodám.

Podobný spor probíhal i v Římě, kde se vůdčí role radikální opozice ujal Novatianus, který měl velkou autoritu jako vzdělaný člověk a učenec. Nechal se dokonce zvolit jako vzdoropapež proti tehdejšímu biskupu římskému Kornéliovi. Podle něj se zastánci tohoto proudu v církvi nazývali také novaciáni.

Donatisté a Novaciáni[editovat | editovat zdroj]

Donatisté a novaciáni – fundamentalistické větve katolické církve rozšířené zejména ve 4. století. Byli zásadně proti opětovnému přijetí křesťanů, kteří v době pronásledování pod nátlakem odpadli od církve.

Donatisté a Novaciáni byli o své pravdě hluboce přesvědčeni a byli za ni ochotni bojovat nejen argumenty. Považovali se za jedinou pravou církev, která nikdy nezradila a nekolaborovala. Začali si sami světit kněze, vytvořili si vlastní církevní hierarchii a stavěli vlastní kostely. Rostla vzájemná nenávist, vznikaly spory uvnitř rodin. Spor přerostl i do ulice, množily se bojovné oddíly, které pod záminkou šíření té své svaté pravdy byli ochotni ničit majetek a zabíjet.

Donatisté byli odsouzeni za papeže Miltiada římským biskupským synodem v roce 313 i za papeže Silvestra I. nicejským koncilem v roce 325. To je však spíše posílilo v odporu ke katolické církvi. Dokonce ani pokus svatého Augustina, který chtěl trpělivostí a mírností, dostatkem argumentů i veřejnými konfrontacemi znovu církev sjednotit, nebyl příliš úspěšný. V roce 411 se konala konference v Kartágu, kde proti sobě stáli donatističtí a katoličtí biskupové v čele se sv. Augustinem. Došlo zde sice k formálnímu smíření, avšak vzájemná nenávist a rozdílnost názorů na některé zásadní problémy přetrvávala a trvalo ještě řadu desetiletí (na východě i století) než byly staré spory zapomenuty.

Toto první zásadní rozštěpení církve (schizma), spor mezi dvěma názorovými proudy v církvi, provází od té doby dějiny církve až do dnešní doby. Reformace, husitské hnutí a konečně i mnohé spory zcela nenáboženské povahy dnešní doby, vycházejí ze dvou zcela rozdílných životních postojů.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Alexander, S. J., The Motive For a Distinction Between Donatus of Carthage and Donatus of Casae Nigrae, Journal of Theological Studies, 1980