Růžový kavalír: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎Literatura: ISBN dělají problémy.
značka: problematické ISBN
m Robot: oprava ISBN; kosmetické úpravy
Řádek 33: Řádek 33:


== Libreto a vznik opery ==
== Libreto a vznik opery ==
Hofmannsthalovo libreto vychází z románu ''Lásky rytíře Faublase'' (''Les Amours du chevalier de Faublas''), který napsal francouzský spisovatel [[Jean-Baptiste Louvet de Couvray]], a z&nbsp;[[Molière|Molièrovy]] komedie ''Pán z&nbsp;Prasečkova'' (''Monsieur de Pourceaugnac''). Hofmannsthal vytvořil své jednající osoby jako dramatické postavy, které jsou ke skutečným lidem blíže než tradiční divadelní postavy. Pocházejí z&nbsp;francouzského románu, ale mají své vzory v postavách italské [[Commedia dell'arte|Commedia dell’arte]]. Nejsou jen vytypizované, krom toho mají mezi sebou spletité vztahy. Blízkost Hofmannsthalových dramatických postav ke skutečným lidem oslovuje diváka velmi silně a umožňuje mu vcítit se do motivů jejich jednání. Hofmannsthalovo libreto používá různé formy a [[dialekt]]y [[Němčina|německého jazyka]]. V&nbsp;originálním znění mluví příslušníci [[Šlechta|šlechtického]] stavu propracovaným jazykem (tzv. ''Hochdeutsch''), často však dosti archaickým, nastaveným do doby děje. V&nbsp;soukromých dialozích pak přecházejí do tykání, zčásti do [[Vídeň|vídeňského]] dialektu s&nbsp;použitím drsných výrazů (hlavně [[baron]] Ochs na Lerchenau). Maršálka von Werdenberg a její mladičký milenec Octavian používají v prvním jednání za přítomnosti jiných osob vykání (ve formě ''Ihr''), ale soukromě přecházejí do něžného tykání (''Du''). Maršálka (a [[kněžna]]) oslovuje [[hrabě]]te Octaviana chvílemi také tehdy užívanou, dnes však zastaralou formou onikání (''Er''). Jazyk, používaný Octavianem, když se vydává za Mariandel a také jazyk nešlechtických postav, je [[nářečí]], jehož [[konotace]] je někdy obtížné pochopit i pro znalce němčiny. Kromě toho němčina, kterou používají oba [[Italové]], Valzacchi a Annina, je velmi rozdílná, nedokonalá a s&nbsp;výrazným italským akcentem.<ref name=":0">Jefferson, Alan (1985). ''Richard Strauss: Der Rosenkavalier''. Cambridge: Cambridge Opera Handbooks. <nowiki>ISBN 0-521-27811-2</nowiki>.</ref>
Hofmannsthalovo libreto vychází z románu ''Lásky rytíře Faublase'' (''Les Amours du chevalier de Faublas''), který napsal francouzský spisovatel [[Jean-Baptiste Louvet de Couvray]], a z&nbsp;[[Molière|Molièrovy]] komedie ''Pán z&nbsp;Prasečkova'' (''Monsieur de Pourceaugnac''). Hofmannsthal vytvořil své jednající osoby jako dramatické postavy, které jsou ke skutečným lidem blíže než tradiční divadelní postavy. Pocházejí z&nbsp;francouzského románu, ale mají své vzory v postavách italské [[Commedia dell'arte|Commedia dell’arte]]. Nejsou jen vytypizované, krom toho mají mezi sebou spletité vztahy. Blízkost Hofmannsthalových dramatických postav ke skutečným lidem oslovuje diváka velmi silně a umožňuje mu vcítit se do motivů jejich jednání. Hofmannsthalovo libreto používá různé formy a [[dialekt]]y [[Němčina|německého jazyka]]. V&nbsp;originálním znění mluví příslušníci [[Šlechta|šlechtického]] stavu propracovaným jazykem (tzv. ''Hochdeutsch''), často však dosti archaickým, nastaveným do doby děje. V&nbsp;soukromých dialozích pak přecházejí do tykání, zčásti do [[vídeň]]ského dialektu s&nbsp;použitím drsných výrazů (hlavně [[baron]] Ochs na Lerchenau). Maršálka von Werdenberg a její mladičký milenec Octavian používají v prvním jednání za přítomnosti jiných osob vykání (ve formě ''Ihr''), ale soukromě přecházejí do něžného tykání (''Du''). Maršálka (a [[kněžna]]) oslovuje [[hrabě]]te Octaviana chvílemi také tehdy užívanou, dnes však zastaralou formou onikání (''Er''). Jazyk, používaný Octavianem, když se vydává za Mariandel a také jazyk nešlechtických postav, je [[nářečí]], jehož [[konotace]] je někdy obtížné pochopit i pro znalce němčiny. Kromě toho němčina, kterou používají oba [[Italové]], Valzacchi a Annina, je velmi rozdílná, nedokonalá a s&nbsp;výrazným italským akcentem.<ref name=":0">Jefferson, Alan (1985). ''Richard Strauss: Der Rosenkavalier''. Cambridge: Cambridge Opera Handbooks. {{ISBN|0-521-27811-2}}.</ref>


V anglických překladech opery byly tyto dialekty používány s různým stupněm přesnosti; například verze ''Chandos Highlights'' používá pouze standardní britskou angličtinu.<ref name=":0" />
V anglických překladech opery byly tyto dialekty používány s různým stupněm přesnosti; například verze ''Chandos Highlights'' používá pouze standardní britskou angličtinu.<ref name=":0" />


Díky svému jazykovému umění vytvořil libretista Hofmannsthal postavy s lidskými vlastnostmi, humorem a s&nbsp;určitým osudem. Divák k&nbsp;nim a k dění na jevišti není lhostejný. V&nbsp;tom leží tajemství úspěchu a lásky publika k&nbsp;tomuto mistrovskému dílu hudební scény. Samotný text libreta dnes patří ke světové literatuře, a to je u textů pro hudební scénu velmi vzácné. Scénář vytvořil Hofmannsthal v březnu 1909 ve Výmaru v rozhovoru se svým přítelem, hrabětem [[Harry Graf Kessler|Harrym Kesslerem]], kterému je také věnováno jeho první vydání. Hofmannsthal psal text sám. Kessler obdržel pouze výňatky, dával rady, ale Hofmannsthal je nemusel nutně [[Implementace|implementovat]] nebo dodržovat. Richard Strauss měl pravděpodobně větší vliv, zejména při svém přání přepracovat druhé jednání od předání růže až k souboji mezi baronem Ochsem a Octavianem a ještě na dalších místech.<ref>(viz korespondence Strauss – Hofmannsthal)</ref> Konečný text se na několika místech liší od první verze. Je kratší, něco bylo změněno a přepsáno. Některé části byly také rozšířeny podle hudby. Dva návrhy textu z roku 1909 se zachovaly, částečně se skicami scén. Také se zachovala starší verze prvního jednání.
Díky svému jazykovému umění vytvořil libretista Hofmannsthal postavy s lidskými vlastnostmi, humorem a s&nbsp;určitým osudem. Divák k&nbsp;nim a k dění na jevišti není lhostejný. V&nbsp;tom leží tajemství úspěchu a lásky publika k&nbsp;tomuto mistrovskému dílu hudební scény. Samotný text libreta dnes patří ke světové literatuře, a to je u textů pro hudební scénu velmi vzácné. Scénář vytvořil Hofmannsthal v březnu 1909 ve Výmaru v rozhovoru se svým přítelem, hrabětem [[Harry Graf Kessler|Harrym Kesslerem]], kterému je také věnováno jeho první vydání. Hofmannsthal psal text sám. Kessler obdržel pouze výňatky, dával rady, ale Hofmannsthal je nemusel nutně [[Implementace|implementovat]] nebo dodržovat. Richard Strauss měl pravděpodobně větší vliv, zejména při svém přání přepracovat druhé jednání od předání růže až k souboji mezi baronem Ochsem a Octavianem a ještě na dalších místech.<ref>(viz korespondence Strauss – Hofmannsthal)</ref> Konečný text se na několika místech liší od první verze. Je kratší, něco bylo změněno a přepsáno. Některé části byly také rozšířeny podle hudby. Dva návrhy textu z roku 1909 se zachovaly, částečně se skicami scén. Také se zachovala starší verze prvního jednání.


[[File:Postcard-1910 Strauss Richard.jpg|náhled|vlevo|Richard Strauss na pohlednici z&nbsp;roku 1910]]
[[Soubor:Postcard-1910 Strauss Richard.jpg|náhled|vlevo|Richard Strauss na pohlednici z&nbsp;roku 1910]]


Název opery byl sporný ještě krátce před tím, než šlo dílo do tisku. Navrhovala se různá jména. V názvu se měl objevit ''Ochs auf Lerchenau'' a stříbrná růže (''die silberne Rose''). Hofmannsthal navrhoval ''Kavalír s růží'' (''Rosenkavalier''), který však Strauss i Kessler odmítli. Známé ženy kolem Hofmannsthala název  ''Ochs auf Lerchenau'' odmítaly a chtěly název ''Rosenkavalier''. Posledním rozhodujícím byla žena Richarda Strausse a ten nakonec souhlasil. (''Ať ho vezme čert'').
Název opery byl sporný ještě krátce před tím, než šlo dílo do tisku. Navrhovala se různá jména. V názvu se měl objevit ''Ochs auf Lerchenau'' a stříbrná růže (''die silberne Rose''). Hofmannsthal navrhoval ''Kavalír s růží'' (''Rosenkavalier''), který však Strauss i Kessler odmítli. Známé ženy kolem Hofmannsthala název  ''Ochs auf Lerchenau'' odmítaly a chtěly název ''Rosenkavalier''. Posledním rozhodujícím byla žena Richarda Strausse a ten nakonec souhlasil. (''Ať ho vezme čert'').
Řádek 60: Řádek 60:


== Hudba ==
== Hudba ==
Po revolučním vzepětí v operách [[Salome (Strauss)|''Salome'']] a zejména v [[Elektra (Strauss)|''Elektře'']], zvolil Strauss v ''Kavalíru s růží'' výrazně mírnější tempo. Harmonické ostrosti, které v Elektře vedou až k limitům [[Tonalita|tonality]], jsou z velké části vymazány. V barvě zvuku se po hrubém propuknutí v Elektře opět přibližuje k jemnějšímu zvukovému ideálu ze Salome. Ve druhém a třetím dějství hraje výraznou roli [[vídeňský valčík]]. Část jeho melodie převzal z valčíku od [[Josef Strauss|Josefa Strausse]]. ''[[Dynamiden]]  –'' ''Geheime Anziehungskräfte''. To se kryje s hudební myšlenkou Hofmannsthala, který nechtěl oživovat historickou éru [[Rokoko|rokoka]]. V souladu s tím nepoužívá žádné tance v rokokovém stylu, jako byly [[menuet]], [[lendler]] a [[polonéza]], ale vídeňský valčík (''Wiener Walzer''), který jinak patří do 19. století. Richardu Straussovi bylo opakovaně předhazováno, že valčíky v 18. století ještě nebyly. Zdá se však, že zde měl valčík pouze přiblížit místní kolorit, a že tedy má symbolizovat dějiště opery, Vídeň, nikoli přibližování se k [[Opereta|operetě]].
Po revolučním vzepětí v operách [[Salome (Strauss)|''Salome'']] a zejména v [[Elektra (Strauss)|''Elektře'']], zvolil Strauss v ''Kavalíru s růží'' výrazně mírnější tempo. Harmonické ostrosti, které v Elektře vedou až k limitům [[Tonalita|tonality]], jsou z velké části vymazány. V barvě zvuku se po hrubém propuknutí v Elektře opět přibližuje k jemnějšímu zvukovému ideálu ze Salome. Ve druhém a třetím dějství hraje výraznou roli [[vídeňský valčík]]. Část jeho melodie převzal z valčíku od [[Josef Strauss|Josefa Strausse]]. ''[[Dynamiden]]  –'' ''Geheime Anziehungskräfte''. To se kryje s hudební myšlenkou Hofmannsthala, který nechtěl oživovat historickou éru [[Rokoko|rokoka]]. V souladu s tím nepoužívá žádné tance v rokokovém stylu, jako byly [[menuet]], [[lendler]] a [[polonéza]], ale vídeňský valčík (''Wiener Walzer''), který jinak patří do 19. století. Richardu Straussovi bylo opakovaně předhazováno, že valčíky v 18. století ještě nebyly. Zdá se však, že zde měl valčík pouze přiblížit místní kolorit, a že tedy má symbolizovat dějiště opery, Vídeň, nikoli přibližování se k [[Opereta|operetě]].


Po dramatech v Salome a Elektře toužil Richard Strauss po veselejším námětu a chtěl vzdát hold svému největšímu vzoru, [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartovi]], vzletnou hudební komedií v žánru [[opera buffa]]. Samotný děj spletité komedie o šlechtici, který se uchází o služku, připomíná [[Figarova svatba|Figarovu svatbu]] (''Le nozze di Figaro''). Strauss v [[Tonální systém|tonálním]] jazyce (''Tonsprache'') zůstává dítětem své doby, díky svěží a smyslné [[Instrumentace|instrumentaci]]. Orchestr má kolem stovky hudebníků. V Kavalíru s růží (''Der Rosenkavalier'') se Strauss odchyluje od některých avantgardních rysů, které mají jeho předchozí opery a volí jasnější jazyk, ve kterém wagnerovský chromatismus dává převážně [[Diatonická stupnice|diatonickou stupnici]]. Stejně jako [[Richard Wagner|Wagner]], používá Strauss [[příznačný motiv]], kterým identifikuje postavy a situace a který se objevuje s různými transformacemi.
Po dramatech v Salome a Elektře toužil Richard Strauss po veselejším námětu a chtěl vzdát hold svému největšímu vzoru, [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozartovi]], vzletnou hudební komedií v žánru [[opera buffa]]. Samotný děj spletité komedie o šlechtici, který se uchází o služku, připomíná [[Figarova svatba|Figarovu svatbu]] (''Le nozze di Figaro''). Strauss v [[Tonální systém|tonálním]] jazyce (''Tonsprache'') zůstává dítětem své doby, díky svěží a smyslné [[Instrumentace|instrumentaci]]. Orchestr má kolem stovky hudebníků. V Kavalíru s růží (''Der Rosenkavalier'') se Strauss odchyluje od některých avantgardních rysů, které mají jeho předchozí opery a volí jasnější jazyk, ve kterém wagnerovský chromatismus dává převážně [[Diatonická stupnice|diatonickou stupnici]]. Stejně jako [[Richard Wagner|Wagner]], používá Strauss [[příznačný motiv]], kterým identifikuje postavy a situace a který se objevuje s různými transformacemi.


Předehra začíná motivem Octaviana, [[Anglický roh|anglickým rohem]], náhlým a energickým, připomínajícím ''Dona Juana'', jednu z autorových [[Symfonická báseň|symfonických básní]]. V tomto fragmentu je poprvé slyčet motiv, který slouží k popisu pocitů [[Maršál|maršálky]]. Je to motiv, který i přes nedostatek síly, vykazuje [[Nostalgie|nostalgii]] a [[Rezignace (psychologie)|rezignaci]].
Předehra začíná motivem Octaviana, [[Anglický roh|anglickým rohem]], náhlým a energickým, připomínajícím ''Dona Juana'', jednu z autorových [[Symfonická báseň|symfonických básní]]. V tomto fragmentu je poprvé slyčet motiv, který slouží k popisu pocitů [[maršál]]ky. Je to motiv, který i přes nedostatek síly, vykazuje [[Nostalgie|nostalgii]] a [[Rezignace (psychologie)|rezignaci]].


Italská árie prvního jednání, ''Di rigori armato il seno'', je sentimentální [[serenáda]], která napodobuje typickou stránku tradičního repertoáru. Je to fragment plný [[Lyrika|lyriky]], velmi hlasově náročný, který ve svém opakování kontrastuje s dialogem mezi baronem a notářem o manželské smlouvě, před kterým je [[árie]] náhle přerušena. Poslední scéna tohoto jednání začíná monologem maršálky, ''Da geht er him''. Tato postava se při scéně s Octavianem projevovala jako smyslná milenka, ale v dialogu s baronem jako frivolní a vznešená dáma. Stává se z ní však zralá a přemýšlivá žena. V tomto fragmentu Strauss používá sólové nástroje, které dávají orchestru komorní zvuk a podtrhuje intimní atmosféru scény. Octavián je doprovázen vášnivou a občas dramatickou hudbou, která kontrastuje s klidným a melancholickým tónem maršálky.
Italská árie prvního jednání, ''Di rigori armato il seno'', je sentimentální [[serenáda]], která napodobuje typickou stránku tradičního repertoáru. Je to fragment plný [[Lyrika|lyriky]], velmi hlasově náročný, který ve svém opakování kontrastuje s dialogem mezi baronem a notářem o manželské smlouvě, před kterým je [[árie]] náhle přerušena. Poslední scéna tohoto jednání začíná monologem maršálky, ''Da geht er him''. Tato postava se při scéně s Octavianem projevovala jako smyslná milenka, ale v dialogu s baronem jako frivolní a vznešená dáma. Stává se z ní však zralá a přemýšlivá žena. V tomto fragmentu Strauss používá sólové nástroje, které dávají orchestru komorní zvuk a podtrhuje intimní atmosféru scény. Octavián je doprovázen vášnivou a občas dramatickou hudbou, která kontrastuje s klidným a melancholickým tónem maršálky.


Druhé jednání vyzdvihuje scénu setkání Octaviana a Sophie ''Mir ist die ehre widefahren'', ve které se akt darování stříbrné růže promění v milostné duo. Sophiina [[Extáze (stav)|extatická]] melodie dosahuje v pianissimu extrémní konec a skladatel pomocí hudby a textu umísťuje postavy nad prostor a čas. Téma stříbrné růže je představeno originální [[Orchestrace|orchestrací]]. Zvuk má stříbrné nuance (jemný rozdíl) a naznačuje kov růže. Scéna je zakončena orchestrálním [[Epilog|epilogem]], ve kterém hlas [[Klarinet|klarinetu]] naznačuje přítomnost barona Ochse a narušuje poetické klima scény. Použití valčíku jako [[Hudební forma|hudební formy]] přítomné na mnoha místech [[Partitura|partitury]] je úmyslný [[anachronismus]], protože tato hudební forma pochází až z 19. století a nebyla v době konání děje běžná. Jedním z nejznámějších výňatků z této opery je baronský valčík ve druhém jednání, ''Ohne mich, ohne mich jeder tag dir so bang''. Ačkoli se baron vyjadřuje většinou zlomenými a recitovanými frázemi, momenty, ve kterých se vyjadřuje melodicky, jsou obecné, když tak činí ve valčíkovém rytmu. Tímto způsobem je použití valčíku spojeno s charakterem barona. Místo brilantnosti vídeňských valčíků [[Johann Strauss mladší|Johanna Strausse]] jsou v tomto díle plné [[ironie]] a mají [[Dekadence|dekadentní]] nádech.
Druhé jednání vyzdvihuje scénu setkání Octaviana a Sophie ''Mir ist die ehre widefahren'', ve které se akt darování stříbrné růže promění v milostné duo. Sophiina [[Extáze (stav)|extatická]] melodie dosahuje v pianissimu extrémní konec a skladatel pomocí hudby a textu umísťuje postavy nad prostor a čas. Téma stříbrné růže je představeno originální [[Orchestrace|orchestrací]]. Zvuk má stříbrné nuance (jemný rozdíl) a naznačuje kov růže. Scéna je zakončena orchestrálním [[epilog]]em, ve kterém hlas [[klarinet]]u naznačuje přítomnost barona Ochse a narušuje poetické klima scény. Použití valčíku jako [[Hudební forma|hudební formy]] přítomné na mnoha místech [[Partitura|partitury]] je úmyslný [[anachronismus]], protože tato hudební forma pochází až z 19. století a nebyla v době konání děje běžná. Jedním z nejznámějších výňatků z této opery je baronský valčík ve druhém jednání, ''Ohne mich, ohne mich jeder tag dir so bang''. Ačkoli se baron vyjadřuje většinou zlomenými a recitovanými frázemi, momenty, ve kterých se vyjadřuje melodicky, jsou obecné, když tak činí ve valčíkovém rytmu. Tímto způsobem je použití valčíku spojeno s charakterem barona. Místo brilantnosti vídeňských valčíků [[Johann Strauss mladší|Johanna Strausse]] jsou v tomto díle plné [[ironie]] a mají [[Dekadence|dekadentní]] nádech.


Třetí jednání vrcholí [[Trio (hudba)|triem]] mezi maršálkou, Octavianem a Sophií, ''Hab` mir`s gelobt'', jednou z nejkrásnějších částí Straussovy opery, ve které se maršálka vzdává lásky k Octavianovi. Skladatel zkombinoval tři ženské hlasy podobného zabarvení, aniž by to bylo monotónní a matoucí. Hlasy vstupují postupně a zavádějí varianty, které vytvářejí stále složitější strukturu. Opera končí duetem Octaviana a Sophie: ''Ist ein Traum, kann nicht wirklich sein'', ve kterém vyjadřují svou lásku k sobě.
Třetí jednání vrcholí [[Trio (hudba)|triem]] mezi maršálkou, Octavianem a Sophií, ''Hab` mir`s gelobt'', jednou z nejkrásnějších částí Straussovy opery, ve které se maršálka vzdává lásky k Octavianovi. Skladatel zkombinoval tři ženské hlasy podobného zabarvení, aniž by to bylo monotónní a matoucí. Hlasy vstupují postupně a zavádějí varianty, které vytvářejí stále složitější strukturu. Opera končí duetem Octaviana a Sophie: ''Ist ein Traum, kann nicht wirklich sein'', ve kterém vyjadřují svou lásku k sobě.
Řádek 86: Řádek 86:
}}</ref>
}}</ref>


''[[Dřevěný dechový nástroj|Dřevěné dechové nástroje]]'': 3 [[Flétna|flétny]] (III zdvojnásobení na [[Pikola|pikolu]]), 2 [[Hoboj|hoboje]], 1 [[anglický roh]] (také zdvojnásobení na 3. hoboje), 2 [[Klarinet|klarinety]] v B (také v A a C), 1 klarinet v D (také v Es, B a A),1 [[basetový roh]] (zdvojnásobí basový klarinet v B a A), 3 [[Fagot|fagoty]] (III také [[Kontrafagot|kontrafagoty]])
''[[Dřevěný dechový nástroj|Dřevěné dechové nástroje]]'': 3 [[Flétna|flétny]] (III zdvojnásobení na [[Pikola|pikolu]]), 2 [[hoboj]]e, 1 [[anglický roh]] (také zdvojnásobení na 3. hoboje), 2 [[klarinet]]y v B (také v A a C), 1 klarinet v D (také v Es, B a A),1 [[basetový roh]] (zdvojnásobí basový klarinet v B a A), 3 [[fagot]]y (III také [[kontrafagot]]y)


''[[Žesťový nástroj|Žesťové]] [[Dechový nástroj|dechové nástroje]]'': 4 [[Lesní roh|lesní rohy]], 3 [[Trubka|trubky]], 3 [[Pozoun|pozouny]], 1 basová [[tuba]]
''[[Žesťový nástroj|Žesťové]] [[Dechový nástroj|dechové nástroje]]'': 4 [[lesní roh]]y, 3 [[Trubka|trubky]], 3 [[pozoun]]y, 1 basová [[tuba]]


''[[Bicí nástroj|Bicí nástroje]]'': [[tympány]] (jeden hráč), [[basový buben]] a [[činely]], [[Triangl (hudební nástroj)|triangel]], [[tamburína]], [[zvonkohra]], [[řehtačka]], [[vířivý buben]], malý bubínek, [[Rolnička|rolničky]], [[kastaněty]].
''[[Bicí nástroj]]e'': [[tympány]] (jeden hráč), [[basový buben]] a [[činely]], [[Triangl (hudební nástroj)|triangel]], [[tamburína]], [[zvonkohra]], [[řehtačka]], [[vířivý buben]], malý bubínek, [[Rolnička|rolničky]], [[kastaněty]].


[[Strunný nástroj|''Strunové nástroje'']]: 1 [[Celesta|čelesta]], 2 [[Harfa|harfy]], 16 [[Housle|houslí]] I, 16 houslí II, 12 [[Viola|viol]], 10 [[Violoncello|violoncell]], 8 [[Kontrabas|kontrabasů]]
[[Strunný nástroj|''Strunové nástroje'']]: 1 [[Celesta|čelesta]], 2 [[Harfa|harfy]], 16 [[Housle|houslí]] I, 16 houslí II, 12 [[Viola|viol]], 10 [[Violoncello|violoncell]], 8 [[kontrabas]]ů


Jevištní hudba ve třetím jednání: 2 flétny, 1 [[hoboj]], 3 klarinety, 2 fagoty, 2 francouzské rohy, 1 trubka, malý bubínek, [[harmonium]], 1 [[klavír]] a [[Smyčcový nástroj|smyčce]]: housle I a II, violy, violoncella, kontrabasy (smyčcový kvintet jeden nebo více, jen ne dva).<ref>{{Citace monografie
Jevištní hudba ve třetím jednání: 2 flétny, 1 [[hoboj]], 3 klarinety, 2 fagoty, 2 francouzské rohy, 1 trubka, malý bubínek, [[harmonium]], 1 [[klavír]] a [[Smyčcový nástroj|smyčce]]: housle I a II, violy, violoncella, kontrabasy (smyčcový kvintet jeden nebo více, jen ne dva).<ref>{{Citace monografie
Řádek 217: Řádek 217:


== Inscenační historie ==
== Inscenační historie ==
Po drážďanském úspěchu 26. ledna 1911 rychle následovaly další operní domy. Do konce roku se dílo hrálo na více než čtyřiceti scénách v Německu i v zahraničí, včetně vynikajících inscenací ve městech Mnichov (režie: [[Felix Josef von Mottl|Felix Mottl]]), Milán (režie: [[Tullio Serafin]]) a Berlín (režie: [[Karl Muck|Carl Muck]]).<ref>Bryan Gilliam: ''Der Rosenkavalier – Ariadne auf Naxos – Die Frau ohne Schatten''. Ve: Richard Strauss Handbuch. Vydal. Walter Werbeck. J. B. Metzler, Stuttgart a Weimar a Bärenreiter, Kassel 2014, <nowiki>ISBN 978-3-476-02344-5</nowiki>, S.&nbsp;193.</ref> Ještě dlouho však dominovala představení v duchu [[Max Reinhardt|Reinhardta]] a [[Alfred Roller|Rollera]]. Teprve v šedesátých letech dvacátého století se začaly tvořit  inscenace podle jiných koncepcí: ve [[Wiesbaden|Wiesbadenu]] (režisér: [[Claus Helmut Drese]]), ve [[Stuttgart|Stuttgartu]] (režisér: [[Götz Friedrich]]), ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu]] (režisér: [[Ruth Berghaus]]) a [[Salzburg|Salcburku]] (režisér: [[Herbert Wernicke]]).
Po drážďanském úspěchu 26. ledna 1911 rychle následovaly další operní domy. Do konce roku se dílo hrálo na více než čtyřiceti scénách v Německu i v zahraničí, včetně vynikajících inscenací ve městech Mnichov (režie: [[Felix Josef von Mottl|Felix Mottl]]), Milán (režie: [[Tullio Serafin]]) a Berlín (režie: [[Karl Muck|Carl Muck]]).<ref>Bryan Gilliam: ''Der Rosenkavalier – Ariadne auf Naxos – Die Frau ohne Schatten''. Ve: Richard Strauss Handbuch. Vydal. Walter Werbeck. J. B. Metzler, Stuttgart a Weimar a Bärenreiter, Kassel 2014, {{ISBN|978-3-476-02344-5}}, S.&nbsp;193.</ref> Ještě dlouho však dominovala představení v duchu [[Max Reinhardt|Reinhardta]] a [[Alfred Roller|Rollera]]. Teprve v šedesátých letech dvacátého století se začaly tvořit  inscenace podle jiných koncepcí: ve [[Wiesbaden]]u (režisér: [[Claus Helmut Drese]]), ve [[Stuttgart]]u (režisér: [[Götz Friedrich]]), ve [[Frankfurt nad Mohanem|Frankfurtu]] (režisér: [[Ruth Berghaus]]) a [[Salzburg|Salcburku]] (režisér: [[Herbert Wernicke]]).


Během dvou měsíců od premiéry byla opera přeložena do [[Italština|italštiny]] a představena v [[La Scala|La Scale]]. Italské obsazení dirigoval [[Tullio Serafin]]. Octaviana hrála [[Lucrezia Bori]], Sophii [[Ines Maria Ferraris]] a Barona Ochse [[Pavel Ludikar|Pavel Ludikar.]]
Během dvou měsíců od premiéry byla opera přeložena do [[Italština|italštiny]] a představena v [[La Scala|La Scale]]. Italské obsazení dirigoval [[Tullio Serafin]]. Octaviana hrála [[Lucrezia Bori]], Sophii [[Ines Maria Ferraris]] a Barona Ochse [[Pavel Ludikar|Pavel Ludikar.]]
Řádek 281: Řádek 281:
}}</ref> Maršálku hrála [[Frieda Hempel]], Octaviana [[Margarethe Arndt-Ober]] a Sophii [[Anna Case]]
}}</ref> Maršálku hrála [[Frieda Hempel]], Octaviana [[Margarethe Arndt-Ober]] a Sophii [[Anna Case]]


Řada italských divadel inscenovala dílo poprvé ve dvacátých letech, včetně [[Teatro Lirico Giuseppe Verdi]] v [[Terst|Terstu]] (1922), [[Teatro Regio (Turin)|Teatro Regio di Torino]] (1923), [[Teatro di San Carlo]] v Neapoli (1925) a [[Teatro Carlo Felice]] v [[Janov (Itálie)|Janově]] (1926).<ref name=":2" />
Řada italských divadel inscenovala dílo poprvé ve dvacátých letech, včetně [[Teatro Lirico Giuseppe Verdi]] v [[Terst]]u (1922), [[Teatro Regio (Turin)|Teatro Regio di Torino]] (1923), [[Teatro di San Carlo]] v Neapoli (1925) a [[Teatro Carlo Felice]] v [[Janov (Itálie)|Janově]] (1926).<ref name=":2" />


Premiéra v [[Monako|Monaku]] byla 21. března 1926, v opeře [[Opéra de Monte-Carlo]] v Salle Garnier (koncertní sál, který vytvořil francouzský architekt [[Charles Garnier]]) ve francouzském překladu. V představení vystoupila [[Gabrielle Ritter-Ciampi]] jako maršálka a [[Vanni Marcoux]] jako Faninal.
Premiéra v [[Monako|Monaku]] byla 21. března 1926, v opeře [[Opéra de Monte-Carlo]] v Salle Garnier (koncertní sál, který vytvořil francouzský architekt [[Charles Garnier]]) ve francouzském překladu. V představení vystoupila [[Gabrielle Ritter-Ciampi]] jako maršálka a [[Vanni Marcoux]] jako Faninal.
Řádek 287: Řádek 287:
Roku 1926 měl také 10 ledna 1926 premiéru němý film [[Der Rosenkavalier (1926)|''Der Rosenkavalier'' ''(1926)'']]
Roku 1926 měl také 10 ledna 1926 premiéru němý film [[Der Rosenkavalier (1926)|''Der Rosenkavalier'' ''(1926)'']]


Francouzská premiéra se konala v [[Palais Garnier]] v [[Paříž|Paříži]] 11. února 1927 s dirigentem [[Philippe Gaubert|Philippe Gaubertem]]. Obsazení zahrnovalo [[Germaine Lubin]] jako Octavian.
Francouzská premiéra se konala v [[Palais Garnier]] v [[Paříž]]i 11. února 1927 s dirigentem [[Philippe Gaubert]]em. Obsazení zahrnovalo [[Germaine Lubin]] jako Octavian.


[[Brusel]] toto dílo poprvé slyšel v [[La Monnaie]] dne 15. prosince 1927 s [[Clara Clairbert|Clarou Clairbert]] jako Sophie.<ref name=":2" />
[[Brusel]] toto dílo poprvé slyšel v [[La Monnaie]] dne 15. prosince 1927 s [[Clara Clairbert|Clarou Clairbert]] jako Sophie.<ref name=":2" />
Řádek 322: Řádek 322:
}}</ref>, prodávaly se cigarety s názvem „Rosenkavalier“ a v  karnevalovém průvodu dokonce jel „Rosenkavalier"  na koni a následoval jej Richard Strauss a jeho divadelní postavy. Byly napsány i satirické básně – jinými slovy, o tomto díle tehdy každý hovořil.
}}</ref>, prodávaly se cigarety s názvem „Rosenkavalier“ a v  karnevalovém průvodu dokonce jel „Rosenkavalier"  na koni a následoval jej Richard Strauss a jeho divadelní postavy. Byly napsány i satirické básně – jinými slovy, o tomto díle tehdy každý hovořil.


Hugo von Hofmannsthal byl prvním a jediným sběratelem [[Pablo Picasso|Picassa]] v Rakousku. Za [[Tantiemy|tantiémy]] ze svého libreta pro operu „Rosenkavalier" koupil v [[Galerista|galerii]] Heinricha Thannhausera v Mnichově dřívější autoportrét “Yo Picasso”.
Hugo von Hofmannsthal byl prvním a jediným sběratelem [[Pablo Picasso|Picassa]] v Rakousku. Za [[Tantiemy|tantiémy]] ze svého libreta pro operu „Rosenkavalier" koupil v [[Galerista|galerii]] Heinricha Thannhausera v Mnichově dřívější autoportrét “Yo Picasso”.


== Odkazy ==
== Odkazy ==
Řádek 358: Řádek 358:
| strany = 541–543
| strany = 541–543
| isbn = 9788020506375
| isbn = 9788020506375
| vydání = 11}}
| vydání = 11
}}


* Beck-Mannagetta, Christian: ''Der Ochs von Lerchenau. Eine historische Betrachtung zum „Der Rosenkavalier“''. Edice Präsens, Vídeň 2003, <nowiki>ISBN 370690229X</nowiki>.
* Beck-Mannagetta, Christian: ''Der Ochs von Lerchenau. Eine historische Betrachtung zum „Der Rosenkavalier“''. Edice Präsens, Vídeň 2003, {{ISBN|370690229X}}.
*Matthias Viertel (Vyd.): ''Der Rosenkavalier oder kann man im 20. Jahrhundert noch eine Komödie komponieren?'' (Hofgeismarer Protokolle; Sv. 321). Evangelische Akademie, Hofgeismar 2000, <nowiki>ISBN 3892812306</nowiki>.
* Matthias Viertel (Vyd.): ''Der Rosenkavalier oder kann man im 20. Jahrhundert noch eine Komödie komponieren?'' (Hofgeismarer Protokolle; Sv. 321). Evangelische Akademie, Hofgeismar 2000, {{ISBN|3892812306}}.


=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Der Rosenkavalier}}
* {{Commonscat|Der Rosenkavalier}}
* {{Wikizdroje|dílo=Růžový kavalír}}
* {{Wikizdroje|dílo=Růžový kavalír}}
*[https://operaplus.cz/ruzovy-kavalir-krasne-zpivany/ Růžový kavalír na Opera+]Premíéra nového nastudování v ND Brno.
* [https://operaplus.cz/ruzovy-kavalir-krasne-zpivany/ Růžový kavalír na Opera+]Premíéra nového nastudování v ND Brno.
*[https://eurozpravy.cz/kultura/divadlo/recenze-ruzovy-kavalir-v-brne-si-zaslouzi-temer-nejvyssi-hodnoceni.969cb907/ Rlžový kavalír v Brně 2019]
* [https://eurozpravy.cz/kultura/divadlo/recenze-ruzovy-kavalir-v-brne-si-zaslouzi-temer-nejvyssi-hodnoceni.969cb907/ Rlžový kavalír v Brně 2019]
* [http://www.slub-dresden.de/fileadmin/groups/slubsite/Ueber_uns/Bilder_Ausstellungen/Schatzkammer/Strauss_Richard_Festjahr2014/df_hauptkatalog_0158925_1000px.jpg Skupinová fotografie: Alfred Roller, Richard Strauss, Ernst v. Schuch, Max Reinhardt, Hugo v. Hofmannsthal, Nikolaus Graf von Seebach a další]
* [http://www.slub-dresden.de/fileadmin/groups/slubsite/Ueber_uns/Bilder_Ausstellungen/Schatzkammer/Strauss_Richard_Festjahr2014/df_hauptkatalog_0158925_1000px.jpg Skupinová fotografie: Alfred Roller, Richard Strauss, Ernst v. Schuch, Max Reinhardt, Hugo v. Hofmannsthal, Nikolaus Graf von Seebach a další]
{{Opery Richarda Strausse}}
{{Opery Richarda Strausse}}

Verze z 5. 6. 2020, 17:49

Růžový kavalír
Der Rosenkavalier
Ernst Edler von Schuch řídí provedení opery v roce 1912
Ernst Edler von Schuch řídí provedení opery v roce 1912
Základní informace
Žánrkomická opera
SkladatelRichard Strauss
LibretistaHugo von Hofmannsthal
Počet dějství3
Originální jazykněmčina
Datum vzniku1910
Premiéra19110126a26. ledna 1911

Královské dvorní divadlo

Drážďany
Česká premiéra19110304a4. března 1911

Národní divadlo

Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růžový kavalír Op. 59 je komická opera německého skladatele Richarda Strausse. Libreto napsal rakouský spisovatel Hugo von Hofmannsthal. Dílo mělo premiéru 26. ledna 1911 v Královské opeře v Drážďanech. Významově správnější překlad názvu opery do češtiny by měl být Kavalír s růží.[1]

Libreto a vznik opery

Hofmannsthalovo libreto vychází z románu Lásky rytíře Faublase (Les Amours du chevalier de Faublas), který napsal francouzský spisovatel Jean-Baptiste Louvet de Couvray, a z Molièrovy komedie Pán z Prasečkova (Monsieur de Pourceaugnac). Hofmannsthal vytvořil své jednající osoby jako dramatické postavy, které jsou ke skutečným lidem blíže než tradiční divadelní postavy. Pocházejí z francouzského románu, ale mají své vzory v postavách italské Commedia dell’arte. Nejsou jen vytypizované, krom toho mají mezi sebou spletité vztahy. Blízkost Hofmannsthalových dramatických postav ke skutečným lidem oslovuje diváka velmi silně a umožňuje mu vcítit se do motivů jejich jednání. Hofmannsthalovo libreto používá různé formy a dialekty německého jazyka. V originálním znění mluví příslušníci šlechtického stavu propracovaným jazykem (tzv. Hochdeutsch), často však dosti archaickým, nastaveným do doby děje. V soukromých dialozích pak přecházejí do tykání, zčásti do vídeňského dialektu s použitím drsných výrazů (hlavně baron Ochs na Lerchenau). Maršálka von Werdenberg a její mladičký milenec Octavian používají v prvním jednání za přítomnosti jiných osob vykání (ve formě Ihr), ale soukromě přecházejí do něžného tykání (Du). Maršálka (a kněžna) oslovuje hraběte Octaviana chvílemi také tehdy užívanou, dnes však zastaralou formou onikání (Er). Jazyk, používaný Octavianem, když se vydává za Mariandel a také jazyk nešlechtických postav, je nářečí, jehož konotace je někdy obtížné pochopit i pro znalce němčiny. Kromě toho němčina, kterou používají oba Italové, Valzacchi a Annina, je velmi rozdílná, nedokonalá a s výrazným italským akcentem.[2]

V anglických překladech opery byly tyto dialekty používány s různým stupněm přesnosti; například verze Chandos Highlights používá pouze standardní britskou angličtinu.[2]

Díky svému jazykovému umění vytvořil libretista Hofmannsthal postavy s lidskými vlastnostmi, humorem a s určitým osudem. Divák k nim a k dění na jevišti není lhostejný. V tom leží tajemství úspěchu a lásky publika k tomuto mistrovskému dílu hudební scény. Samotný text libreta dnes patří ke světové literatuře, a to je u textů pro hudební scénu velmi vzácné. Scénář vytvořil Hofmannsthal v březnu 1909 ve Výmaru v rozhovoru se svým přítelem, hrabětem Harrym Kesslerem, kterému je také věnováno jeho první vydání. Hofmannsthal psal text sám. Kessler obdržel pouze výňatky, dával rady, ale Hofmannsthal je nemusel nutně implementovat nebo dodržovat. Richard Strauss měl pravděpodobně větší vliv, zejména při svém přání přepracovat druhé jednání od předání růže až k souboji mezi baronem Ochsem a Octavianem a ještě na dalších místech.[3] Konečný text se na několika místech liší od první verze. Je kratší, něco bylo změněno a přepsáno. Některé části byly také rozšířeny podle hudby. Dva návrhy textu z roku 1909 se zachovaly, částečně se skicami scén. Také se zachovala starší verze prvního jednání.

Richard Strauss na pohlednici z roku 1910

Název opery byl sporný ještě krátce před tím, než šlo dílo do tisku. Navrhovala se různá jména. V názvu se měl objevit Ochs auf Lerchenau a stříbrná růže (die silberne Rose). Hofmannsthal navrhoval Kavalír s růží (Rosenkavalier), který však Strauss i Kessler odmítli. Známé ženy kolem Hofmannsthala název  Ochs auf Lerchenau odmítaly a chtěly název Rosenkavalier. Posledním rozhodujícím byla žena Richarda Strausse a ten nakonec souhlasil. (Ať ho vezme čert).

Růžový kavalír je moderní dílo, založené na dění v Rakousku v období kolem roku 1910. Lze jej chápat jako kritiku zvyků dunajské monarchie - k níž byl připoután sám Hofmannsthal - nebo jako obhajobu svatého manželského stavu. V díle je skrytá tendence odhalit a odstranit zpustlost cizoložníků a prostopášníků, aby nakonec mohla triumfovat manželská láska. Sophie se před příchodem barona modlí k Bohu:

„Matka je mrtvá a já jsem úplně sama. Zařídím se pro sebe. Manželství je však posvátný stav “. („Die Mutter ist tot und ich bin ganz allein. Für mich selber steh ich ein. Aber die Ehe ist ein heiliger Stand“).

Vztah mezi milostným omámením a manželským poutem není ve hře tak jednoznačný, jak se zdá. Mladý Octavian také nese určité rysy chtivého barona Ochse. Sophie také není cudná nevěsta, nechává se svádět, ačkoli již byla zaslíbena ke svatbě. Zda bude manželství mezi Sophií a Octavianem nakonec uzavřeno, zůstává otevřené. Sám Hofmannsthal jednou uvedl, že co měl o manželství říci, řekl ve svých komediích. Manželství považoval za křesťanskou svátost.

Dalším přístupem je skutečnost „času“. Hofmannsthal nechává maršálku přemýšlet o čase, o tom, jak uplývá a jak na osud člověka působí.

Opera Kavalír s růží vznikala v letech 1908 –1910 jako druhé společné dílo Strausse a Hofmannsthala. Premiéra v drážďanské opeře Semperoper[4] málem skončila katastrofou – mladý režisér se s inscenací nedokázal vyrovnat. Pár dní před premiérou byl proto požádán o pomoc rakouský divadelní režisér Max Reinhardt, který v krátké době představení dopracoval a mělo pak velký úspěch. Opera byla hrána v mnoha divadlech po celém světě největšími umělci té doby. Získala trvalé místo ve světovém repertoáru.

Hudba

Po revolučním vzepětí v operách Salome a zejména v Elektře, zvolil Strauss v Kavalíru s růží výrazně mírnější tempo. Harmonické ostrosti, které v Elektře vedou až k limitům tonality, jsou z velké části vymazány. V barvě zvuku se po hrubém propuknutí v Elektře opět přibližuje k jemnějšímu zvukovému ideálu ze Salome. Ve druhém a třetím dějství hraje výraznou roli vídeňský valčík. Část jeho melodie převzal z valčíku od Josefa Strausse. Dynamiden  – Geheime Anziehungskräfte. To se kryje s hudební myšlenkou Hofmannsthala, který nechtěl oživovat historickou éru rokoka. V souladu s tím nepoužívá žádné tance v rokokovém stylu, jako byly menuet, lendler a polonéza, ale vídeňský valčík (Wiener Walzer), který jinak patří do 19. století. Richardu Straussovi bylo opakovaně předhazováno, že valčíky v 18. století ještě nebyly. Zdá se však, že zde měl valčík pouze přiblížit místní kolorit, a že tedy má symbolizovat dějiště opery, Vídeň, nikoli přibližování se k operetě.

Po dramatech v Salome a Elektře toužil Richard Strauss po veselejším námětu a chtěl vzdát hold svému největšímu vzoru, Mozartovi, vzletnou hudební komedií v žánru opera buffa. Samotný děj spletité komedie o šlechtici, který se uchází o služku, připomíná Figarovu svatbu (Le nozze di Figaro). Strauss v tonálním jazyce (Tonsprache) zůstává dítětem své doby, díky svěží a smyslné instrumentaci. Orchestr má kolem stovky hudebníků. V Kavalíru s růží (Der Rosenkavalier) se Strauss odchyluje od některých avantgardních rysů, které mají jeho předchozí opery a volí jasnější jazyk, ve kterém wagnerovský chromatismus dává převážně diatonickou stupnici. Stejně jako Wagner, používá Strauss příznačný motiv, kterým identifikuje postavy a situace a který se objevuje s různými transformacemi.

Předehra začíná motivem Octaviana, anglickým rohem, náhlým a energickým, připomínajícím Dona Juana, jednu z autorových symfonických básní. V tomto fragmentu je poprvé slyčet motiv, který slouží k popisu pocitů maršálky. Je to motiv, který i přes nedostatek síly, vykazuje nostalgii a rezignaci.

Italská árie prvního jednání, Di rigori armato il seno, je sentimentální serenáda, která napodobuje typickou stránku tradičního repertoáru. Je to fragment plný lyriky, velmi hlasově náročný, který ve svém opakování kontrastuje s dialogem mezi baronem a notářem o manželské smlouvě, před kterým je árie náhle přerušena. Poslední scéna tohoto jednání začíná monologem maršálky, Da geht er him. Tato postava se při scéně s Octavianem projevovala jako smyslná milenka, ale v dialogu s baronem jako frivolní a vznešená dáma. Stává se z ní však zralá a přemýšlivá žena. V tomto fragmentu Strauss používá sólové nástroje, které dávají orchestru komorní zvuk a podtrhuje intimní atmosféru scény. Octavián je doprovázen vášnivou a občas dramatickou hudbou, která kontrastuje s klidným a melancholickým tónem maršálky.

Druhé jednání vyzdvihuje scénu setkání Octaviana a Sophie Mir ist die ehre widefahren, ve které se akt darování stříbrné růže promění v milostné duo. Sophiina extatická melodie dosahuje v pianissimu extrémní konec a skladatel pomocí hudby a textu umísťuje postavy nad prostor a čas. Téma stříbrné růže je představeno originální orchestrací. Zvuk má stříbrné nuance (jemný rozdíl) a naznačuje kov růže. Scéna je zakončena orchestrálním epilogem, ve kterém hlas klarinetu naznačuje přítomnost barona Ochse a narušuje poetické klima scény. Použití valčíku jako hudební formy přítomné na mnoha místech partitury je úmyslný anachronismus, protože tato hudební forma pochází až z 19. století a nebyla v době konání děje běžná. Jedním z nejznámějších výňatků z této opery je baronský valčík ve druhém jednání, Ohne mich, ohne mich jeder tag dir so bang. Ačkoli se baron vyjadřuje většinou zlomenými a recitovanými frázemi, momenty, ve kterých se vyjadřuje melodicky, jsou obecné, když tak činí ve valčíkovém rytmu. Tímto způsobem je použití valčíku spojeno s charakterem barona. Místo brilantnosti vídeňských valčíků Johanna Strausse jsou v tomto díle plné ironie a mají dekadentní nádech.

Třetí jednání vrcholí triem mezi maršálkou, Octavianem a Sophií, Hab` mir`s gelobt, jednou z nejkrásnějších částí Straussovy opery, ve které se maršálka vzdává lásky k Octavianovi. Skladatel zkombinoval tři ženské hlasy podobného zabarvení, aniž by to bylo monotónní a matoucí. Hlasy vstupují postupně a zavádějí varianty, které vytvářejí stále složitější strukturu. Opera končí duetem Octaviana a Sophie: Ist ein Traum, kann nicht wirklich sein, ve kterém vyjadřují svou lásku k sobě.

Instrumentace

Straussův rozpis nástrojů je následující:[5] [6]

Dřevěné dechové nástroje: 3 flétny (III zdvojnásobení na pikolu), 2 hoboje, 1 anglický roh (také zdvojnásobení na 3. hoboje), 2 klarinety v B (také v A a C), 1 klarinet v D (také v Es, B a A),1 basetový roh (zdvojnásobí basový klarinet v B a A), 3 fagoty (III také kontrafagoty)

Žesťové dechové nástroje: 4 lesní rohy, 3 trubky, 3 pozouny, 1 basová tuba

Bicí nástroje: tympány (jeden hráč), basový buben a činely, triangel, tamburína, zvonkohra, řehtačka, vířivý buben, malý bubínek, rolničky, kastaněty.

Strunové nástroje: 1 čelesta, 2 harfy, 16 houslí I, 16 houslí II, 12 viol, 10 violoncell, 8 kontrabasů

Jevištní hudba ve třetím jednání: 2 flétny, 1 hoboj, 3 klarinety, 2 fagoty, 2 francouzské rohy, 1 trubka, malý bubínek, harmonium, 1 klavír a smyčce: housle I a II, violy, violoncella, kontrabasy (smyčcový kvintet jeden nebo více, jen ne dva).[7]

Hlavní role

Maršálka, kněžna Werdenbergová soprán
Oktavián mezzosoprán
Sofie soprán
zpěvák tenor
Faninal baryton
baron Ochs bas

Obsah

První jednání

Odehrává se ve Vídni okolo roku 1740. První jednání se odehrává v ložnici kněžny Werdenbergové.

Sedmnáctiletý hrabě Oktavián se probouzí v ložnici "maršálky" - dvaatřicetileté manželky polního maršála, který se zrovna zabývá lovem medvědů kdesi v Chorvatsku. Milenci si vyznávají lásku, ale jsou vyrušeni hlasy služebnictva a kněžniných ranních návštěvníků. Oktavián se ukryje v šatně. Do kněžniny ložnice vtrhne její bratranec, baron Ochs von Lerchenau (doslovně přeloženo "Vůl ze Skřivanova") Informuje kněžnu, že si chce vzít za manželku mladičkou Sofii, dceru bohatého barona Faninala. Baron hledá kavalíra, který by podle starého zvyku odnesl jeho snoubence stříbrnou růži. Kněžna mu navrhne Oktaviána. Ten se náhle objeví v převleku za komornou Mariandel. Baron Ochs začne Mariandel ihned svádět. Do kněžniny ložnice ale začnou přicházet sloužící, obchodníci a prosebníci. Objevuje se i italský zpěvák. Ochs se dohaduje s notářem o Sofiino věno. Objeví se zde i dvojice italských slídilů Annina a Valzacchi, které si baron najme, aby mu zjistili, kde bydlí půvabná Mariandel. Nakonec všichni odcházejí a kněžna se zamýšlí nad svým uplývajícím životem. Přichází Oktavián, již bez převleku, a je překvapen změnou kněžniny nálady. Vyznává jí lásku, ale kněžna mu prorokuje, že ji jednou opustí pro mladší dívku. Oktavián uražen odchází. Kněžna jej volá zpátky, ale pozdě. Posílá tedy za ním sluhu se stříbrnou růží a prosbou, aby ji doručil Sofii.

Druhé jednání

Odehrává se v domě barona Faninala

Nastávající nevěsta Sofie očekává příjezd "růžového kavalíra". Oktavián přijíždí a předává jí stříbrnou růži. Sofie i Oktavián k sobě pociťují náhle silnou náklonnost. Přijíždí baron Ochs a svým neomaleným chováním Sofii odpuzuje. Zatím co odejde jednat s baronem Faninalem o věnu, Sofie prosí Oktaviána o pomoc. Jsou přistiženi Anninou a Valzacchim kteří přivolají Faninala i Ochse. V potyčce Oktavián Ochse zraní a ten ztropí scénu a přivolává lékaře. Oktavián podplatí Anninu a Valzacchiho a ti doručí Ochsovi, který se vzpamatovává ze "zranění" u sklenky vína, psaníčko od Mariandel. Baron ale za doručení odmítne zaplatit, čímž si oba špehy popudí proti sobě.

Třetí jednání

Odehrává se ve vídeňském hostinci

V hostinci je připravena na Ochse past. V pokojíčku ho očekává "Mariandel", ve skutečnosti převlečený Oktavián. Jejich soukromí ale narušují podivné postavy, které barona znervózňují, včetně jeho údajné manželky a houfu jeho údajných dětí. Když je přivolána policejní hlídka, baron tvrdí, že Mariandel je jeho snoubenka. Přichází Faninal se Sofií a vyvracejí Ochsovo tvrzení. Když je zmatek největší, přichází kněžna a vše policejnímu důstojníkovi vysvětluje. Oktavián se zbaví svého dívčího převleku a baronovi konečně dochází, že byl podveden a zesměšněn. Při odchodu je zavalen účty od dodavatelů a sloužících.

Kněžna ví, že Oktavián se zamiloval do Sofie, ponechává oba mladé milence sobě a odchází. Ti se oddávají svému splněnému snu.


Richard Strauss

Obsazení při premiéře

26. leden 1911, Královská opera Drážďany
Role Hlas Dirigent

Ernst von Schuch

Kněžna z Werdenbergu,

maršálka

Soprán Margarethe Siems
Baron Ochs z Lerchenau Bas Carl Perron
Octavian Mezzosoprán Eva von der Osten
Faninal, zbohatlý šlechtic Baryton Karl Scheidemantel
Sophie, jeho dcera Soprán Minnie Nast
Gardedáma Soprán Riza Eibenschütz
Valzacchi, intrikář Tenor Hans Rüdiger
Annina, společnice Alt Erna Freund
Policejní komisař Bas Julius Puttlitz
Správce/ zpěvák Tenor Fritz Soot
Notář Bas Ludwig Ermold
Číšník/obchodník se zvěří Tenor Josef Pauli
Modistka Soprán Elisa Stünzner
Tři sirotci šlechticů Soprán, mezzosoprán,

soprán

Marie Keldorfer, Gertrud

Sachse, Paula Seiring

Osobní lokaj z Lerchenau Bas Theodor Heuser
Lokajové maršálky 2 Tenory, 2 Basy Josef Pauli, Wilhelm Quidde,

Rudolf Schmalnauer,

Robert Büssel

Hugo von Hofmannsthal

Inscenační historie

Po drážďanském úspěchu 26. ledna 1911 rychle následovaly další operní domy. Do konce roku se dílo hrálo na více než čtyřiceti scénách v Německu i v zahraničí, včetně vynikajících inscenací ve městech Mnichov (režie: Felix Mottl), Milán (režie: Tullio Serafin) a Berlín (režie: Carl Muck).[8] Ještě dlouho však dominovala představení v duchu Reinhardta a Rollera. Teprve v šedesátých letech dvacátého století se začaly tvořit  inscenace podle jiných koncepcí: ve Wiesbadenu (režisér: Claus Helmut Drese), ve Stuttgartu (režisér: Götz Friedrich), ve Frankfurtu (režisér: Ruth Berghaus) a Salcburku (režisér: Herbert Wernicke).

Během dvou měsíců od premiéry byla opera přeložena do italštiny a představena v La Scale. Italské obsazení dirigoval Tullio Serafin. Octaviana hrála Lucrezia Bori, Sophii Ines Maria Ferraris a Barona Ochse Pavel Ludikar.

Česká premiéra se konala 4. března 1911 v Národním divadle Praha. Libreto do češtny přeložil Karel Šípek. Režie Robert Polák, dirigoval Karel Kovařovic. Maršálku zpívala Anna Slavíková, Sophii Kamila Ungrová, Octaviana Marie Šlechtová a barona Ochse Emil Pollert. Inscenace se hrála dvacetdevětkrát až do 20. 2. 1913.[9] Další inscenace v češtině byly v ketech 1914, 1934 a 1964. V německém originále pak v roce 1996.[10] S originální německojazyčnou inscenací Prahu předstihlo Německé divadlo v Brně (Brünner Stadttheater), které ji uvedlo 26. října 1912[11] a Nové německé divadlo v Praze (premiéra 7. června 1914)[12].

Rakouskou premiéru uvedla Vídeňská státní opera 8. dubna pod taktovkou Franze Schalka,[13] přičemž maršálku zpívala Lucie Weidt, Sophii Gertrude Förstel, která alternovalala Selmu Kurz,[13] Octaviana Marie Gutheil-Schoder a barona Ochse Richard Mayr.[14]  

O sedm měsíců později, 14. listopadu, ji dávalo divadlo Teatro Costanzi v Římě, dirigoval Egisto Tango, maršálku ztvárnila Hariclea Darclée a Octaviana Conchita Supervía.[14]

Britská premiéra se konala v Royal Opera House v Londýně 29. ledna 1913. Představení dirigoval Thomas Beecham a maršálku hrála Margarethe Siems a Sophii Caroline Hatchard.

Premiéra ve Spojených státech se konala v Metropolitní opeře  9. prosince 1913 v inscenaci pod vedením Alfreda Hertze.[15] Maršálku hrála Frieda Hempel, Octaviana Margarethe Arndt-Ober a Sophii Anna Case

Řada italských divadel inscenovala dílo poprvé ve dvacátých letech, včetně Teatro Lirico Giuseppe Verdi v Terstu (1922), Teatro Regio di Torino (1923), Teatro di San Carlo v Neapoli (1925) a Teatro Carlo Felice v Janově (1926).[14]

Premiéra v Monaku byla 21. března 1926, v opeře Opéra de Monte-Carlo v Salle Garnier (koncertní sál, který vytvořil francouzský architekt Charles Garnier) ve francouzském překladu. V představení vystoupila Gabrielle Ritter-Ciampi jako maršálka a Vanni Marcoux jako Faninal.

Roku 1926 měl také 10 ledna 1926 premiéru němý film Der Rosenkavalier (1926)

Francouzská premiéra se konala v Palais Garnier v Paříži 11. února 1927 s dirigentem Philippe Gaubertem. Obsazení zahrnovalo Germaine Lubin jako Octavian.

Brusel toto dílo poprvé slyšel v La Monnaie dne 15. prosince 1927 s Clarou Clairbert jako Sophie.[14]

Na Salcburském festivalu se Kavalír s růží (Der Rosenkavalier) poprvé hrál 12. srpna 1929, inscenace Clemens Krauss.

Australská premiéra byla až roku 1972 v divadle Princess Theatre v Melbourne, kterou řídil sir Edward Downes.[16]

Ostatní

Zfilmování

První zpracování „Rosenkavaliera" jako němého filmu pochází od samotného Hofmannsthála, operní příběh je pouze jeho částí. Režie, Robert Wiene. Premiéra se konala 10. ledna 1926 v Královské opeře v Drážďanech. Orchestr řídil sám Richard Strauss.

Kromě hraných filmů existují i televizních verzí.

Různé

Po velkém úspěchu drážďanské premiéry v roce 1911 byl z Berlína na další představení do Drážďan vypraven speciální vlak „Rosenkavalier“[17], prodávaly se cigarety s názvem „Rosenkavalier“ a v  karnevalovém průvodu dokonce jel „Rosenkavalier"  na koni a následoval jej Richard Strauss a jeho divadelní postavy. Byly napsány i satirické básně – jinými slovy, o tomto díle tehdy každý hovořil.

Hugo von Hofmannsthal byl prvním a jediným sběratelem Picassa v Rakousku. Za tantiémy ze svého libreta pro operu „Rosenkavalier" koupil v galerii Heinricha Thannhausera v Mnichově dřívější autoportrét “Yo Picasso”.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Der Rosenkavalier na německé Wikipedii, Der Rosenkavalier na anglické Wikipedii, Kawaler srebrnej róży na polské Wikipedii a El caballero de la rosa na španělské Wikipedii.

  1. ↑ Máte rádi Richarda Strausse? O kompozičním mistrovství, slavných nahrávkách i politických kontroverzích. Vltava [online]. Český rozhlas, 2019-09-10 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Jefferson, Alan (1985). Richard Strauss: Der Rosenkavalier. Cambridge: Cambridge Opera Handbooks. ISBN 0-521-27811-2.
  3. ↑ (viz korespondence Strauss – Hofmannsthal)
  4. ↑ Der Rosenkavalier. Opera Guide [online]. [cit. 2020-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Richard Strauss - Der Rosenkavalier. www.boosey.com [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  6. ↑ Der Rosenkavalier. englisch [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ STRAUSS, Richard. Der Rosenkavalier. [s.l.]: Alma Books 131 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7145-4495-3. (anglicky) 
  8. ↑ Bryan Gilliam: Der Rosenkavalier – Ariadne auf Naxos – Die Frau ohne Schatten. Ve: Richard Strauss Handbuch. Vydal. Walter Werbeck. J. B. Metzler, Stuttgart a Weimar a Bärenreiter, Kassel 2014, ISBN 978-3-476-02344-5, S. 193.
  9. ↑ Národní divadlo. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. 
  10. ↑ Národní divadlo. archiv.narodni-divadlo.cz [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. 
  11. ↑ Brünner Stadttheater. Brünner Zeitung. 1912-10-16, roč. 65, čís. 246, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-04-20]. (německy) 
  12. ↑ VRBKA, Tomáš. Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech 1888-2003.. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-239-2831-7. S. 136. 
  13. ↑ a b ANNO, Neue Freie Presse, 1911-04-09, Seite 16. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d Gherardo Casaglia - Almanacco. almanac-gherardo-casaglia.com [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  15. ↑ HENAHAN, Donal. Met's New 'Rosenkavalier' Kindles Memories. The New York Times. 1969-01-24. Dostupné online [cit. 2020-04-20]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  16. ↑ Sir Edward Downes: Conductor celebrated as one of the finest Verdi. The Independent [online]. 2009-07-16 [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Musik in Dresden [online]. 2014-01-07 [cit. 2020-05-01]. Dostupné online. (německy) 

Literatura

  • Beck-Mannagetta, Christian: Der Ochs von Lerchenau. Eine historische Betrachtung zum „Der Rosenkavalier“. Edice Präsens, Vídeň 2003, ISBN 370690229X.
  • Matthias Viertel (Vyd.): Der Rosenkavalier oder kann man im 20. Jahrhundert noch eine Komödie komponieren? (Hofgeismarer Protokolle; Sv. 321). Evangelische Akademie, Hofgeismar 2000, ISBN 3892812306.

Externí odkazy

Opery Richarda Strausse
Guntram (1894) • Ohně zmar (1901) • Salome (1905) • Elektra (1909) • Růžový kavalír (1911) • Ariadna na Naxu (1912/16) • Žena beze stínu (1919) • Intermezzo (1924) • Egyptská Helena (1928) • Arabella (1933) • Mlčenlivá žena (1935) • Friedenstag (1938) • Daphne (1938) • Die Liebe der Danae (1952) • Capriccio (1942)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Růžový_kavalír&oldid=18616059“