Tridentská mše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pozdvihování kalicha po konsekraci při slavné mši svaté.

Tridentská mše je forma mše svaté římského ritu, sloužené podle typických misálů vydaných za tímto účelem od roku 1570 do roku 1962. Svůj název (spíše lidový než řádný) dostala od ducha doby druhé poloviny 16. století, kdy promulgoval v souladu s rozhodnutím tridentského koncilu[1] papež Pius V. nový římský misál, který byl od té doby vůbec poprvé platný pro celou latinskou církev. Tato rituální forma (ritus) byla zároveň nejvíce užívaným ritem západní latinské církve - tj. hlavní formou slavení mše svaté v západní církvi - až do doby, kdy byla po 2. vatikánském koncilu zavedena mše Pavla VI. v prosinci 1969.[2] Tato vydání navazovala na mnohem starší liturgickou praxi zachycenou v misálech římské diecéze, sahající v téměř nezměněné podobě k papeži sv. Řehoři Velikému a tato podoba tzv. gregoriánská, navazuje až na prvokřesťanskou římskou liturgickou praxi. V téměř každé zemi se tato mše sloužila výhradně v latině, ale je také známo že od dob Tridentského koncilu bylo povoleno buď částečně nebo úplně užívání některého lidového jazyka[3] (převážně chorvatských diecézích tak například na konci 19. bylo povoleno sloužení mše ve staroslověnštině[4][5] a speciálních vysad v této věci dosáhly také české země[6]).

Po roce 1969 v katolické církvi postupně užívání tohoto ritu až na některé specifické skupiny zcela vymizelo. Její užívání však nejdříve povolil papež Jan Pavel II. roku 1984 všeobecným indultem a následně v roce 2007 papež Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum pontificum zavedl užívání tridentské mše podle její poslední edice obsažené v misálu z roku 1962 jako tzv. mimořádnou, resp. starší formu (forma extraordinaria, usus antiquior) římského ritu, zatímco pokoncilní mše Pavla VI. je jím uznána jako forma řádná a standardní.[7][8]

Některé tradicionalistické skupiny (např. Kněžské bratrstvo svatého Pia X.) pohybující se na pomezí či vně římskokatolické církve odmítají reformy ritu vycházející z druhého vatikánského koncilu a pozdějších dodatečných změn a nepovažují novou formu ritu za vhodnou a přiměřenou, případně přímo zpochybňují její právoplatnost. Tridentská mše tak pro ně zůstává hlavní formou římského ritu. Kromě toho existují v samotné římskokatolické církvi různé kněžské a řeholní instituty, které si zachovaly výhradně starší formu slavení eucharistie (mezi nimi dominantní Kněžské bratrstvo svatého Petra, Institut Krista Krále a Institut Filipa Neriho).

Tridentská mše v dějinách[editovat | editovat zdroj]

Reforma Tridentského koncilu ujednotila slavení liturgie podle starších liturgických předpisů, zvláště misálu užívaného římskou kurií. Tento způsob sloužení mše vychází z Římského misálu, vydaného Piem V. roku 1570, a představoval běžně užívanou podobu římského ritu až do liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu, a římského misálu, vydaného roku 1970 papežem Pavlem VI. I po této liturgické reformě však bylo možné ve zvláštních případech vysluhovat liturgii podle posledního předkoncilního misálu Jana XXIII. z roku 1962.

Tridentská mše se stala po druhém vatikánském koncilu předmětem tvrdých sporů mezi tzv. liberály a tradicionalisty. Tradicionalisté obvykle považují novou podobu římského ritu zavedenou koncilem a v letech po něm následujících za pokleslou a znevažující (případně dokonce neplatnou) a požadují návrat církve k tridentskému ritu (nebo alespoň možnost si vybrat).

Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž.

Tuto situaci do značné míry vyřešilo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007, které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý kněz, aniž by musel biskupa o svolení žádat, faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují: v březnu 2009 např. kardinál Hoyos, prefekt Kongregace pro klérus, oficiálně napomínal manilského arcibiskupa kardinála Rosalese za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat.[9] Dalším příkladem je kanadský biskup André Rivest, který se přímo postavil proti dokumentu a tridentskou mši ve své diecézi zakázal.[10]

Průběh mše[editovat | editovat zdroj]

Původní oltář se stupni. Po II. vatikánském koncilu byly zřizovány oltáře nové, které umožňují sloužení mše čelem k lidu.

Tridentská mše svatá je sloužena výhradně v latinském jazyce. Národního jazyka je povoleno užít při čteních z Písma. Oproti pokoncilní mši celebrant (kněz, biskup) pronáší více modliteb potichu. Věřící přitom mohou text sledovat v misálku, či sami tiše rozjímat. Jak věřící, tak celebrant jsou obráceni jedním směrem, často k východu jako symbolu přicházejícího Krista, nebo směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obrací jen v okamžicích, kdy mluví přímo k nim. Mluví-li k Bohu, stojí celebrant jako zástupce lidu před ním a všichni jsou obráceni jedním směrem. Tridentská mše svatá je taktéž bohatější na gesta (křižování, klanění, líbání oltáře, atd.) Podle způsobu slavení tridentské mše mluvíme o mši slavné, zpívané, tiché, recitované. Při slavné mši je kromě celebranta přítomen ještě jáhen a podjáhen. Koncelebrace na rozdíl od řádné formy římského ritu při tridenské mši (až na vyjímky při pontifikálních mších) povolena není.

Bohoslužba katechumenů[editovat | editovat zdroj]

První část mše se nazývá mší katechumenů, neboť je to ta část celé mše svaté, na které mohli být přítomni i katechumeni, kteří se již neúčastnili následujících částí, kde dochází k proměňování a přijímání (to však není současnou praxí, i katechumeni se mohou účastnit celé mše).

Poté, co se kněz oblékne do liturgických rouch, přistupuje k oltáři, položí na něj kalich a misál a sestoupí zpátky dolů. Dole u stupňů oltáře nejdříve vyjadřuje modlitbou svou touhu sloužit mši, vyznává své hříchy (Stupňová modlitba) a prosí Boha za jejich odpuštění. Při tom mu tiše odpovídá ministrant, který zastupuje přítomný lid. Poté následuje krátká modlitba (Introit – Vstup), s kterou kněz přistupuje k oltáři, následována další prosbou o smilování v podobě Kyrie. Následně, dovoluje-li to liturgická doba, se vzdává chvála modlitbou Gloria. Po skončení následuje modlitba, která je dle misálu určena na daný den (Orace – Modlitba). Poté kněz čte (či zpívá) výňatek z Písma, obvykle z některého apoštolského listu (Epištola). Po ní následuje část evangelia, při kterém lid stojí. Je-li na daný den předepsáno, zpívají lid se scholou a celebrantem střídavě Credo, popř. v nezpívané mši jej recituje sám celebrant.

Bohoslužba věřících[editovat | editovat zdroj]

Druhá podstatná část se nazývá bohoslužbou věřících, protože účast na ní bylo určena pouze těm, kdo Krista přijali a v jeho jménu byli pokřtěni. Nazývá se takto celá zbývající část mše svaté od offertoria přes mešní kánon až po závěrečné evangelium na jejím konci. Než se proto začalo samotné obětování, byli katechumeni z chrámu propuštěni a následně se začala modlitba věřících za obecné potřeby Církve, která však již byla od 6. století z římské liturgie vypuštěna.[11] Jako nepatrný zbytek se z nich zachovala v tomto místě jen aklamace "Dominus vobiscum" a výzva "Oremus" bez další hlasité modlitby.[12]

Obětování (Offertorium)[editovat | editovat zdroj]

Na začátku obětování kněz pozdravuje věřící slovy: „Dominus vobiscum!“ (Pán s vámi). Lid se s ním spojuje: „Et cum spiritu tuo!“ (I s duchem tvým). Zatímco chór (je-li přítomen, jinak kněz předčítá) zpívá Offertorium, které je pro každou mši jiné, odkrývá kalich s hostií a nalévá do něj víno a kapku vody. Chléb a víno následně obětuje Bohu. Žehná dary a vzývá Ducha svatého, popř. ještě kadidlem okuřuje oltář. Následně si za pomoci ministranta omývá ruce, přičemž opět prosí Boha o smilování. Poté, co dokončí modlitby a prosby o přímluvu ke světcům, obrací se k věřícím a slovy „Orate fratres ut meum ac vestrum sacrificium acceptabile fiat apud Deum, Patrem omnipotentem“ (Modlete se bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu) je vyzývá, aby jej modlitbou podporovali. Ministrant (dle místních zvyků popř. celý lid) odpoví a následuje tzv. Secreta (Tichá modlitba), která je pro každou mši různá. Její zakončení přechází přímo do Preface (Předmluva). Celá část obětování pak končí zpěvem Sanctus.

Mešní kánon (Canon Missae)[editovat | editovat zdroj]

Mešním kánonem začíná starobylá neproměnná část mše, jejíž obsah se skládá ze slov Páně, apoštolských podání nebo z přídatků papežů. Od počátku 7. století se však již žádné změny na kánonu neděly. V řádné formě po II. vatikánském koncilu mu odpovídá 1. eucharistická modlitba (2., 3., a 4., eucharistická modlitba se zde nepoužívá).

Proměňování[editovat | editovat zdroj]

Po vzpomínce a přímluvách za všechny živé, kterým má mše svatá prospět (Memento vivorum), a ve společenství se všemi svatými pak kněz slovy Ježíše Krista, dle víry církve, proměňuje přítomné dary chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Před proměněnou hostií pokleká a pozdvihuje ji, aby se poklonil i přítomný lid. Podobně se děje s kalichem.

Po proměňování kněz vzpomíná na mrtvé a prosí, aby taktéž on a přítomní lidé došli spásy. Po ukončení těchto modliteb přichází čas na Modlitbu Páně (Pater noster), kterou kněz pronáší sám nahlas, lid se připojuje až na poslední prosbu modlitby „sed libera nos a malo“ (ale zbav nás od zlého). Následuje prosba o smilování v podobě Agnus Dei, čímž počíná část Přijímání (Communio).

Přijímání[editovat | editovat zdroj]

Nejdříve kněz prosí o milost, aby vhodně přijímal, a poté vyjadřuje pokoru třikrát opakovanými slovy pokorného setníka z evangelia: „Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanábitur anima mea.“ (Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.) Hostii ukazuje i ministrantům a lidem, kteří taktéž třikrát opakují, přičemž se bijí v prsa, slova setníka. Při přijímání věřící poklekají u mřížky. Kněz před podáním dělá nad věřícím s hostií znamení kříže a pronáší slova: „Corpus Domini nostri Iesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen.“ (Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému. Amen.) Věřící nic neodpovídá (na rozdíl od Mše Pavla VI., kde odpovídá Amen), pouze vkleče přijme hostii přímo do úst.

Po přijímání kněz ještě jednou děkuje Bohu za vykonanou oběť, pronáší závěrečnou modlitbu, v tiché modlitbě vzdává díky Nejsvětější Trojici a nakonec dává lidu požehnání. Mše končí závěrečným evangeliem – závěrečným pronášením začátku Janova evangelia: „In principio erat Verbum...“ (Na počátku bylo Slovo... atd.), kdy při slovech "Et Verbum Caro factum est ..." (A Slovo se stalo Tělem ...) všichni poklekají na jedno koleno. Po skončení evangelia se odpoví „Deo gratias“ (Bohu díky) a tím celá mše končí.

Užívání tridentské mše v České republice[editovat | editovat zdroj]

Pontifikální Mše podle misálu sv. Jana XXIII. sloužená litoměřickým biskupem Janem Baxantem

V českých zemích, kde se dlouho o možnostech dalšího sloužení tridentské mše nevědělo, lidé žili až do roku 1989 v domnění, že její sloužení je již zakázané a že jediným možným bohoslužebným ritem latinské církve je pokoncilní mše Pavla VI. I nejspíš vzhledem k místním tradicím do nového ritu v mnoha regionech se přenesla řada prvků z ritu předchozího. Prvním, kdo vůbec začal po liturgické reformě u nás sloužit tridentskou mši byl z největší pravděpodobností současný metropolitní kanovník Jan Gerndt, který si roku na základě papežského indultu vyžádal od kardinála Františka Tomáška povolení k jejímu soukromému sloužení, které následně obdržel.[13]

V průběhu devadesátých let se postupně vytvořilo několik oficiálních či neoficiálních iniciativ, které si zvolili prosazování tradiční mše sv. do svého hlavního nebo sekundárního programu. Hlavní se v tomto ohledu stalo občanské sdružení Una Voce Česká republika, vzniklé v červenci 1997 v pražských Emauzích, jejímž prvním předsedou byl pedagog a publicista Michal Semín. Většina iniciativ však byla poměrně brzy ovlivněna, jak postojí, tak i pastorací Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), která zásahla i do Una Voce a vedla v roce 2001 nejprve k odchodu celé řady jeho členů a následně i k postupnému utlumení činnosti této organizace, která obnovila svou činnost následně až na podzim 2012.

Udělování svátosti biřmování (confirmatio) při tridentské mši v Brně v roce 2014. Na fotografii biskup FSSPX Msgre. Alphons de Gallareta (s mitrou na hlavě) a brněnský prior P. Tomáš Stritzko (v první řadě shora, první zleva)

Po vysvěcení prvního českého kněze FSSPX Tomáše Stritzka, došlo k vytvoření prvního výraznějšího duchovního centra tradičněkatolické komunity hlasící se výhradně k liturgickému slavení tridentské mše, kterým se stala nejdříve kaple Panny Marie Růžencové s kněžským domem, která byla následně roku 2012 přetvořena na první český priorát FSSPX, ve kterém nyní působí tři kněží. K bratrstvu se od roku 2004 hlásila celá řada laických iniciativ mezi nimiž se stal hlavním orgánem Institut svatého Josefa vedený Michalem Semínem, časopis Katolík Revue (do 2005) a následně i časopis Te Deum (od 2006) a třetí Serafimský řád sv. Františka z Asissi, který vznikl z podnětu slezských věřících a českého minority Františka Juchelky. Po prohlášení priora FSSPX z jara 2013 a následnému kázání o svátku Božího Těla proti laicismu, který dle něj měl být přítomen také v organizaci tohoto institutu, o rok pozdějí, ve kterém dotyčný sdělil své rozhodnutí, že již nehodlá dále s těmito organizacemi "spolupracovat", se následně Institut sv. Josefa společně s Serafimskými františkány pozastavil činnost.[14][15] Časopis Te Deum i přes tuto obtíž pokračuje dál a věnuje se jak otázkám nauky a církve a apoštolátu, tak i liturgické spiritualitě.

Poměrně krátkým projektem byla česká pobočka sdružení katolické tradiční mládeže Juventutem, která působila na území české a slovenské republiky v letech 2008 - 2010 a rozpadla se převážně z těch důvodů, že značná část členů z něj odešla, aby se svěřila pastoraci u FSSPX.

Od roku 2001 také s několika přestávkami v Čechách působí Kněžské bratrstvo svatého Petra (FSSP), jehož tři kněží mezi lety 2000 - 2001 dokonce působili na území litoměřické diecéze. V současnosti (2015) se v jeho kněžském semináři v bavorském Wigratzbadu připravují ke kněžství tři čeští bohoslovci a jeden diecézní kněz podstupuje doplňující formaci nutnou pro přijetí do institutu. FSSP pořádá na českém území převážně letní akce pro mládež jako jsou pobyty, tábory nebo formační semináře (Břevnovské dny na počátku července), které dělá ve spolupráci s Una Voce nebo s katolickým Orlem, župou Svatováclavskou.

Od roku 2000 postupně stoupá mezi věřícími zájem o pravidelné sloužení mše sv. Prvními místy, kde byla tridentská mše ještě na základě papežského indultu sloužena byly Litoměřice a Brno, následované postupem času Prahou a Plzní. Po roce 2007 a vyjítí Summorum pontificum, postupně další místa přibývají (Ostrava, Frýdek-Místek, Žlutice, Třebíč, Řeznovice, Kostelany na Moravě, Štětí nad Labem, Pohled, Olomouc, Opava). Většinou tyto mše slouží buď již znalí duchovní nebo ti, co prošli školením, které uspořádali tvůrci webu Krása liturgie v srpnu 2011. V roce 2011 se pro návrat k předkoncilním liturgickým formám rozhodli také členové cisterciácského opatství Naší Paní ve Vyšším Brodě, kde se od té doby slouží pravidelně mše sv. podle misálu z roku 1962. V České republice se od roku 2007 sloužila celkem čtyřikrát pontifikální mše sv. podle misálu z roku 1962 a to v Počáplech a ve Vyšším Brodě (naposledy v srpnu 2014). Vůbec poprvé ji sloužil biskup Jan Baxant na přání počapelského faráře Radima Valíka OSBM v roce 2008.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

* František CINEK: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku (I. - IV. díl), Olomouc: Lidové knihkupectví, 1931.

* Josef FOLTYNOVSKÝ: Liturgika, 2. vydání, Olomouc: Lidové knihkupectví, 1936, 272 s.

* Martin RAMM, FSSP: Přistoupím k oltáři Božímu - Vysvětlení obřadů mše svaté podle misálu z r. 1962, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2007, 143 s.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tridentský koncil, sessio 4. prosince 1563.
  2. Kromě římského ritu se v západní latinské církvi v průběhu staletí užívala také celá řada jiných ritů, které pokud byly dle buly papeže Pia V. Quo primum (1570) starší více než 200 let, se směly používat i nadále. Do té doby se proto zachovaly rity jako například kartuziánský, dominikánský, mozarabský nebo jediný diecézní ritus, kterým byla milánská liturgie. Speciální odnoží římského ritu byl v této věci také Sarumský ritus (Sarume rite), který pak byl ještě několik let po papežově bule užívaný jako mimořádná forma slavení především římskými preláty. Většina oblastí a regionů, které však používaly misál pro sarumský ritus postupně spolu s mnoha dalšími řády přešli k užívání misálu římského.
  3. DE MARCO, Angelus A.. Liturgical Languages [online]. Washington D.C.: The American Ecclesiastical Review, srpen 1963. Dostupné online.  
  4. Krmpotic, M.D. (1908). "Dalmatia". Catholic encyclopedia. Dostupnost 2008. "Správné užití hlaholského [sic] jazyka ve mši římského ritu převládlo ve všech jihozápadních balkánských zemích po mnohá staletí, a byl schválený dlouhou praxí a mnoha papeži."
  5. Japundžić, Marko (1997). "The Croatian Glagolitic Heritage". Croatian Academy of America. Dostupné 2008. "V roce 1886 jeho užívání příšlo do knížectví Černé hory, následovaného srbským královstvím (1914) a Československem (1920), ale [se slavením] pouze ve sváteční dny hlavních svatých zemských patronů. Roku 1935 uzavřený konkordát s královstvím Jugoslávie předpokládal zavedení slovanské liturgie do všech chorvatských regionů a v celém státě."
  6. FOLTÝNOVSKÝ, Josef : Liturgika, 2. vyd., Olomouc: 1936, s. 34 - 35: "Zvláštní výsady o užívání jazyka lidového dostalo se našim zemím dekretem posvátné kongregace obřadů ze 21. května 1920."
  7. Rádio Vaticana: Summorum Pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970
  8. Rádio Vaticana: List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962
  9. http://summorum-pontificum.de/index.shtml
  10. Te Deum 2009/2, str. 6
  11. Přímluvy až na vyjímky (velkopáteční přímluvy) se již tak v západní liturgické rodině neodbývaly až do roku 1963, kdy na základě Sacrosanctum concilium se všeobecně obnovilo jejich užívání v tomto místě.
  12. FOLTYNOVSKÝ, Josef. Liturgika. 2. vydání. vyd. Olomouc : Lidové knihkupectví, 1936. 272 s. S. 189.  
  13. Rozhovor s P. Janem Gerndtem, Krása liturgie (2010)
  14. "Institut sv. Josefa pozastavuje činnost", Duše a hvězdy, 27. června 2014. Dostupné online
  15. Prohlášení 1/2013, stránky českého priorátu FSSPX.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]