Tarbíkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTarbíkovití
alternativní popis obrázku chybí
tarbík egyptský (Jaculus jaculus)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď tarbíkovití (Dipodidae)
Fischer, 1817
Rod
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tarbíkovití (Dipodidae) je čeleď menších až středně velkých hlodavců z podřádu myšovců (Myomorpha), kam kromě tarbíkovitých patří i myšovití hlodavci (Muroidea).[1] Zahrnuje 16 recentních rodů s celkem 51 druhy. Ty lze podle vnějšího vzhledu rozdělit do dvou skupin: myším podobné myšivky a tarbíky s výrazně prodlouženýma zadníma nohama.

Vyskytují se v mírných podnebných pásech Evropy a Asie a Severní Ameriky a v pouštních a polopouštních oblastech severní Afriky a na Blízkém východě v Asii. Obecně se živí semeny trav, hlízami nebo i jinými částmi rostlin a někdy i hmyzem, i když v potravě jsou značné rozdíly. Většinou jde o noční zvířata, která přečkávají den ve vyhrabaných norách.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Vyskytují se od střední Evropy po jihovýchodní Sibiř a Čínu, jižněji pak v severní Africe až po jihozápadní a Střední Asii. Žijí i na většině území Kanady a USA.[2]

Tarbíci a frčci žijí v pouštích a polopouštích nebo stepích; myšivky v houštinách, lesích a na loukách, ale i v bažinách.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Známí tarbíkovití se seskupují do 7 podčeledí:[3]

podčeleď Sicistinae – myšivky krátkonohé

podčeleď Cardiocraniinae – tarbíčci krátkouší

podčeleď Dipodinaetarbíci

podčeleď Allactaginaefrčkové

podčeleď Euchoreutinae – tarbíčci dlouhouší

  • jediný rod Euchoreutes – 1 druh vyskytující se na hranici Číny a Mongolska,

podčeleď Paradipodinaefrčíkové

podčeleď Zapodinae – myšivky dlouhonohé

Někteří autoři neuznávají samostatnou podčeleď Paradipodinae a rod Paradipus zařazují do podčeledi Dipodinae.[4]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Tarbíkovití jsou malí až středně velcí hlodavci. Mají dlouhý ocas a prodloužené zadní nohy. Vzhledově je však jde rozdělit na dvě skupiny:

U tarbíkovitých hlodavců je výrazný rozdíl ve velikosti jednotlivých druhů: délka jejich těla je v rozmezí 36–263 mm, ocas měří 65–308 mm, zadní nohy 14–98 mm. Váží od 6 do 420 g.[2] Myšivky mají srst hrubší, tarbíci a frčci naopak hladkou až sametovou. Jsou zbarveni do béžova až světle hněda; odstín obvykle odpovídá podkladu, na kterém se jednotlivé druhy pohybují. Oči a uši jsou velké.

Přední nohy slouží k uchopování a zpracování potravy. Mají obvykle pět prstů. Oproti tomu na zadních nohách se prsty často zredukovaly jen na tři[5] nebo prostřední tři prsty srostly.[2]

Dlouhý ocas mívá především u tarbíků a frčků na konci štětečku chlupů. Slouží jako kormidlo při dlouhých skocích, kterými se tyto druhy pohybují. Při nebezpečí jsou schopni skoků dlouhých až 3 m.[5]

Myšivka stepní (Sicista subtilis)

Mají 16–18 zubů, jejich zubní vzorec je

  • 1.0.0-1.3
  • 1.0.0.3

Horní řezáky jsou u myšivek čeledi Zaponidae slabě vroubkované, u ostatních čeledí hladké.[2] U některých tarbíků a frčků (podčeledi Cardiocraniinae, Dipodinae a Paradipodinae) jsou krční obratle srostlé. Samice mívají 4 páry bradavek.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

  • Myšivky se vyskytují v chladném i mírném pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Obývají houštiny, lesy a louky, ale i bažiny. K úkrytu využívají spadlé kmeny nebo podzemní nory, které si buď staví samy, nebo obsadí vhodné nory jiných zvířat.[2] Úkryty budují skrytě; nevyskytují se u nich hromádky vyhrabané zeminy jako např. u pytlonošů.
    Myšivky podčeledi Zapodinae nabírají na podzim na váze a pak upadají na 6–8 měsíců do zimního spánku. Při nebezpečí dokáží členové této podčeledi vyskočit až 2 m do výšky.
  • Tarbíci a frčci jsou obecně větší hlodavci.[2] Žijí především v pouštích, polopouštích a stepích. Jsou k tomu dobře přizpůsobeni – tarbíci mají např. mezi prsty zadních nohou chlupy, díky nimž se méně boří do písku.
    Tarbíci si staví podzemní nory, jejichž vchody si při vyšších teplotách ucpávají. Pomáhá jim to udržovat v doupěti přijatelné mikroklima.

Tarbíkovití jsou aktivní především v noci a za soumraku.[5] Obvykle nevydávají žádné zvuky, ale v nebezpečí nebo při vyrušení někdy mručí nebo pronikavě piští.[2] V jednom doupěti žije obecně jen jedno zvíře, s výjimkou samic s mláďaty.

Často mívají více vrhů do roka.[2]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Tarbíkovití se obecně živí především různými semeny trav, hlízami nebo i jinými částmi rostlin. Většina si tento rostlinný jídelníček více nebo méně doplňuje i hmyzem.

  • Myšivky kromě toho konzumují i bobule a houby. Oproti dalším druhům běžně pijí.
  • U tarbíků a frčků zaujímají v jejich jídelníčku důležitou položku i šťavnaté části místních rostlin. V přírodě zřejmě vůbec nepijí, v zajetí však podle některých údajů ano.[2]

Stupeň ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Frček Allactaga major

Většina druhů této čeledi není ohrožena a v červeném seznamu druhů je vyhodnocena jako málo dotčený druh. Někteří tarbíkovití jsou však zařazeny mezi ohrožené nebo téměř ohrožené druhy:

Téměř ohrožené druhy:

Zranitelné druhy:

Ohrožené druhy:

  • myšivka arménská (Sicista armenica) obývající malé území severně od Jerevanu v Arménii.[13] Druh je znám pouze z několika nálezů na horských pasekách na horní hranici lesa. Hlavním nebezpečím je likvidace místních vysokých travních porostů.
  • myšivka gruzínská (Sicista kazbegica) žijící na hranicích Gruzie a Ruska poblíž Jižní Osetie na horských loukách v zóně od 1500 do 2300 m n. m.[14] Druh je v Gruzii vzácný, ale v Rusku místy běžný. Hlavním nebezpečím je likvidace vysokých travních porostů (spásání dobytkem) a někde i sečením těchto porostů pro zemědělské účely.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, 2009 [cit. 2012-08-16]. Kapitola Myomorpha. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: The Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Birch Mice, Jumping Mice, and Jeboras, s. 1327-29. (anglicky) [Dále jen NOWAK]. 
  3. Profil taxonu tarbíkovití [online]. BioLib [cit. 2009-11-13]. Dostupné online. 
  4. Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, 2009 [cit. 2012-08-16]. Kapitola Dipodinae. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu Tarbíkovití [online]. Biolib.cz [cit. 2012-08-29]. Dostupné online. 
  6. NOWAK, s. 1329
  7. KRYŠTUFEK, B. Allactaga euphratica [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  8. TSYTSULINA, K. Allactaga vinogradovi [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  9. TSYTSULINA, K. Pygeretmus shitkovi [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  10. BUKHNIKASHVILI, A.; SHENBROT, G. Sicista kluchorica [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  11. HUTTERER, R.; KRYŠTUFEK, B.; AULAGNIER, S. Allactaga tetradactyla [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  12. TSYTSULINA, K.; BUKHNIKASHVILI, A.; SHENBROT, G. ISicista caucasica [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  13. BALOYAN, S.; SHENBROT, G.; BUKHNIKASHVILI, A. Sicista armenica [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  14. BUKHNIKASHVILI, A.; SHENBROT, G. Sicista kazbegica [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]