Tarbík egyptský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxTarbík egyptský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Podřád myšovci (Myomorpha)
Čeleď tarbíkovití (Dipodidae)
Rod tarbík (Jaculus)
Binomické jméno
Jaculus jaculus
(Linné, 1758)
mapa rozšíření
mapa rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je menší hlodavec z čeledi tarbíkovitých s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem. Vyskytuje se v severní Africe, na Arabském poloostrově a ostrůvkovitě i v přilehlých oblastech.

Pohybuje se skoky po zadních nohách podobně jako klokani. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává. Živí se semeny a dalšími částmi rostlin. Obvykle vůbec nepije.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Tento tarbík žije v severní Africe v souvislém pruhu od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Tato oblast pak v na blízkém východě pokračuje na Arabský poloostrov (Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), přičemž zasahuje i do přilehlých částí Izraele, Jordánska, Sýrie a Iráku a Íránu. Kromě toho žije v oddělených oblastech v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu, Somálsku a Eritrei.

Ne plně potvrzené jsou zatím nálezy z jednotlivých míst v Senegalu a Mauritánii, kde však dříve zřejmě žil.[2]

Tarbík egyptský netvoří žádné podrody, i když se vzhledem, především barvou těla, liší podle oblastí, které obývá (jednotliví autoři sice považují některé populace za poddruhy, např. J. jaculus vocator v Izraeli; není to však všeobecně přijímáno).[2] Není zařazen mezi ohrožené druhy.[3]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Tarbík egyptský má tělo dlouhé 10–12 cm, ocas 15–25 cm a váží 43 až 75 g.[4] Je to nejmenší druh rodu Jaculus.[5] Má velmi dlouhé zadní nohy (4× delší než přední končetiny), jemnou šedožlutě až okrově zbarvenou srst a bělavé bříško.[4] V nose mu rostou chloupky, které slouží i k zadržování vodních par při výdechu. Dlouhý ocas, který používá k rovnováze a při běhu také jako kormidlo, má na konci štětečku bílých (světlých) černě ohraničených chlupů. Prsty nohou jsou osrstěné, což zvyšuje plochu chodidla a dovolí jim skákat po písku, aniž by se probořili. Uši a oči jsou velké.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Žije v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 1500 m.[4]

Pohybuje se jen po zadních nohách; přední používá jen k přidržování potravy a hrabání. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává v pevných půdách.[5] Ty se skládají z hnízda, které bývá 1,2 m pod zemí, a několika spirálovitě zatočených vstupních chodeb. Zde také přečkává ve stavu podobném zimnímu spánku vlhké a studené počasí, i když např. v Iráku byli zjištěni jedinci, kteří jsou aktivní celý rok. V létě si přes den ucpává vstupy do nory, aby si v nich udržel přijatelné mikroklima; v zimě je ponechává otevřené.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Nemusí takřka vůbec pít. Většinu vody získávají z potravy, což jsou semena, oddenky, hlízy a kořínky.[4]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Samice tarbíků rodí po max. 25denní březosti 3–4 mláďata, přičemž další vrh se může opakovat již po 3 měsících. V Súdánu však byly zjištěny vrhy s až 10 mláďaty.[5] Mláďata váží po narození 2 g, osamostatňují se po 2 měsících a dospělosti dosahují v 8 měsících až jednom roce.

V zajetí byl nejdelší doložený věk tarbíka egyptského 6 let a 3 měsíce.

Domácí chov[editovat | editovat zdroj]

Tarbíci jsou celkem nenáročná zvířata vhodná k chovu ve větším pouštním teráriu o velikosti aspoň 1,2 × 0,8 m,[6] ve kterém by měl být dostatek vhodných úkrytů (jeskyněk z kamení nebo budek). Na dno je nejlepší vrstva písku. Teplota postačuje 23–26 °C – při ní jsou aktivní i ve dne, i když v přírodě při vyšších teplotách vylézají z nor až večer. Ke krmení je vhodná směs drobných semen, obilovin, které se doplňují o jemné seno, zelené části rostlin, zeleninu a ovoce, občas i hmyz. Je to spíše samotářské zvíře.

Přes relativní nenáročnost chovu není zatím toto atraktivní zvíře mezi chovateli příliš rozšířené.[7]

Příbuzné druhy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. a b Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, [cit. 2012-08-16]. Kapitola Jaculus jaculus. Dostupné online. (anglicky) 
  3. AMORI, G.; HUTTERER, R.; KRYŠTUFEK, B., et al. Jaculus jaculus [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-23]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu Tarbík egyptský [online]. BioLib, [cit. 2012-09-09]. Dostupné online.  
  5. a b c NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London : Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Desert Jerboas, s. 1339-40. (anglicky)  
  6. KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. Olomouc : Rubico, 2000. 326 s. ISBN 80-85839-52-0. S. 218.  
  7. Tarbík – tryskomyš na pérkách [online]. MojeZvíře.cz, [cit. 2012-09-10]. Kapitola Jako mazlíček. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]