Portál:Hebraistika/Archiv/Článek

2018

Esejci

Esejci (někdy také eséni či esséni) byli členové asketického apokalyptického mesianistického hnutí antického judaismu, které vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 zničením jejich sídliště v Kumránu. O hnutí se zmiňují již starověcí autoři, v současné době byl zájem o ně probuzen nálezem svitků od Mrtvého moře a archeologickým průzkumem Kumránu.

Název „esejci“ (řec. essaioi) zřejmě nepochází od esejců samotných, ale byli tak pojmenováni jinými. Výraz je odvozen zřejmě od aramejského chasajja – „zbožní“. Jelikož počáteční ch bylo vyslovováno hluboko v krku a řečtina pro ně neměla ekvivalent, bylo vynecháno. Esejci samotní se zřejmě označovali jako Jachad, což znamená „spolek“, „unie“, „společenství“.

2010

Židé v Olomouci

Židé v Olomouci se poprvé zmiňují roku 1140 a pobývali zde zřejmě nepřetržitě až do roku 1454, kdy byli z města vyhnáni. Znovu se židé mohli v Olomouci usazovat až po získání rovných práv v polovině 19. století. Zejména v 60. letech 19. století počet židů prudce rostl, takže byli schopni založit židovský modlitební spolek (1865) a hřbitov (1867). Díky stále rostoucímu počtu mohl být modlitební spolek roku 1892 přeměněn na náboženskou obec, jež zaměstnala rabína a vybudovala honosnou synagogu (1897). Tvrdou ránu však vzkvétající obci zasadila nacistická okupace a deportace židů do koncentračních táborů, v nichž mnozí zahynuli. Obnově plnohodnotného náboženského života pak po 2. světové válce značně bránil komunistický režim, takže k obnovení samostatné židovské náboženské obce došlo až roku 1991.

Židé na Moravě ve středověku

Židé se na Moravě ve středověku začali podle dochovaných pramenů usazovat v 2. polovině 11. století. Intenzivnější rozvoj židovského osídlení ovšem nastal zejména poté, co Přemysl Otakar II. poskytl židům v 2. polovině 12. století ochranné privilegium Statuta Judaeorum, které z židů učinilo servi camerae (služebníky panovnické komory), kdy král získal jurisdikci nad židy, jimž garantoval ochranu. Opatření zároveň stanovovalo pravidla židovského zastavárenství. Na konci vlády Přemyslovců již tedy židé bydleli ve všech čtyřech nejdůležitějších moravských královských městech (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava) i některých městech vrchnostenských.

V politicky nestabilním období na konci 12. století a na počátku 13. století se rozvoj moravského židovského osídlení zpomalil, nový impuls ovšem představoval nástup Lucemburků na český trůn a zejména pak ustanovení Karla moravským markrabětem. Karel velmi podporoval usazování židů na Moravě, neboť se tím snažil rozmnožit zdroje svých příjmů, které mu z židovského zastavárenství plynuly. Kvůli hospodářskému přínosu židovských obchodníků a peněžníků potlačil své náboženské předsudky vůči židům nejen panovník, ale také světská i duchovní vrchnost. Za těchto příznivých podmínek se židé usadili ve všech královských městech i na některých významných vrchnostenských statcích. Měšťané a poddaní sice byli k potlačení náboženských předsudků motivováni méně, museli však respektovat skutečnost, že židé představují královy chráněnce.

Z židovského peněžního podnikání plynuly králi nemalé příjmy, zároveň však tato pro židy charakteristická činnost měla také svou odvrácenou stránku: peníze odevzdávané králi totiž ve svém důsledku nepocházely od židů samotných, nýbrž od lidí, kterým židé poskytovali půjčky. Rostoucí zadlužení širokých vrstev obyvatelstva panovník dlouho téměř nijak neřešil, neboť regulací židovského zastavárenství by omezil také své příjmy. U židovských peněžníků se nakonec zadlužila i královská města, duchovenstvo a dokonce i samotný markrabě. K řešení problému přikročil až Václav IV., který roku 1411 zrušil staré dluhy u židovských zastavárníků.

Husitská revoluce sice Moravu nezasáhla tolik jako Čechy, přesto však měla pro moravské židovské osídlení mnohem dramatičtější důsledky než pro židovstvo v Čechách. Nespokojení měšťané, pro něž židé představovali vymahače dluhů a nepříjemnou konkurenci, využili oslabení moci panovníků v 15. století a vymohli si na nich souhlas s vyhnáním židů z moravských královských měst (1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce a Znojma, 1514 z Uherského Hradiště). Panovník tak sice uspokojil přání královských měst, jejichž podporu potřeboval, zároveň se však tímto krokem na poměrně dlouhou dobu odstřihl od významného zdroje příjmu, plynoucí z židovských zisků z úroků. Zároveň se tak na další čtyři staletí změnila struktura židovského osídlení na Moravě: namísto královských měst židé pobývali na vrchnostenských statcích.

Středověká židovská filosofie

Středověká židovská filosofie je označení filosofické zkoumání, jež se nějakým způsobem odkazovalo na tradiční židovské texty (zejména na Bibli a Talmud) a jež se tyto texty snažily s filosofií uvést v soulad. Produktem středověké židovské filosofie byly zřídkakdy čistě filosofické texty, mnohem častěji se jednalo o biblické či talmudické komentáře.

Středověká židovská filosofie se vyvíjela ve čtyřech fázích. Zrodila se v 9. století v islámském prostředí, v němž se inspirovala zejména islámským racionalistickým proudem nazývaným kalám. Židé se snažili prostředky vytvořenými kalámem obhajovat svou víru nejen proti ostatním náboženstvím, nýbrž také proti konkurenčním proudům uvnitř judaismu (soupeřili spolu zejména rabanité a karaité). Hlavním představitelem židovského kalámu se stal Saadja Gaon.

Druhou fází se stal židovský neoplatonismus, jenž přijímal podněty mnohdy zprostředkovaně přes muslimské myslitele. Židovský neoplatonismus reprezentoval Šlomo ibn Gabirol, jenž originálním způsobem přetvořil neoplatonský emanační princip.

V polovině 12. století byl neoplatonismus zatlačen do pozadí aristotelismem. Přejmutím principů řecké filosofie se v židovském aristotelismu ještě více než v neoplatonismu ukázal rozpor mezi židovským náboženstvím a filosofií. Židovští filosofové jako například Maimonides se pokoušeli tyto rozpory překlenout, na počátku 14. století však byl neúspěch této snahy jasný.

V poslední fázi se někteří filosofové ještě snažili najít novou cestu, jak smířit filosofii s judaismem, židovští myslitelé však stále více věnovali spíše než filosofii pozornost mystickému kabalistickému proudu. Filosofii navíc nepřály ani vnější podmínky, neboť centrem židovské filosofie bylo Španělsko, kde židé stále silněji zažívali útlak ze strany křesťanů, kteří nakonec židy roku 1492 ze Španělska zcela vypověděli.

Znovu se židovská filosofie začala rozvíjet až s příchodem osvícenství a se vznikem haskaly v 18. století.

2009

Judské království

Judské království byl státní útvar, jenž existoval mezi lety 930-586 př. n. l. v hornatém Judsku. Až do pádu izraelského království roku 722 př. n. l. mělo toto řídce osídlené království provinční charakter. To se ovšem změnilo, když ze zničeného izraelského království začalo do Judska proudit množství uprchlíků. Jeruzalém se tak náhle stal politickým i náboženským centrem v oblasti a Judské království se konečně rozvinulo v plnohodnotný stát. Politické centralizaci království měla pomoci také náboženská centralizaci. Tradiční příběhy o praotcích a exodu posloužily náboženské reformě, jež se vyznačovala monoteismem a likvidací konkurenčních náboženských forem.

Vzápětí postihla Asýrii vnitřní nestabilita, takže se král Chizkijáš rozhodl vzbouřit, po stabilizaci Asýrie však následovala krutá odveta – plenění asyrského vojska zůstal uchráněn pouze Jeruzalém. Další judský král byl poslušným asyrským vazalem, což Judsku přineslo dlouhé období míru, během něhož došlo k velkému ekonomickému rozvoji, zároveň však také k odklonu od reformovaného náboženství. Koncem 7. století došlo k dalšímu úpadku Asýrie, do oblasti však začala pronikat moc Egypta. Egyptská hrozba vedla k novému náboženskému vzepětí a nové náboženské reformě.

Toto úsilí však Judské království nezachránilo. Egypťané odvlekli judského krále do zajetí, vzápětí však do oblasti vtrhlo vojsko ještě silnější Babylonie, jež roku 586 Judsko včetně Jeruzaléma vyplenilo a část obyvatelstva odvleklo do zajetí.

Židé v Protektorátu Čechy a Morava

Židé v Protektorátu Čechy a Morava byli postupně systematicky vyřazováni z hospodářského i společenského života. Veškeré židovské záležitosti měla na starosti Ústředna pro židovské vystěhovalectví, která se zprvu snažila Židy donutit, aby emigrovali do zahraničí, pak však změnila strategii a začala připravovat realizaci tzv. „konečného řešení židovské otázky“. Ústředna donutila pražskou židovskou náboženskou obec poslušně vykonávat nacistická nařízení a podílet se na deportacích Židů mj. do koncentračního tábora Terezín, které začaly na podzim 1941 a na počátku roku 1943 bylo na svobodě už jen na 3 tisíce Židů.

Z Terezína byli Židé deportováni na Němci okupovaná území Sovětského svazu či Polska. Terezín měl nicméně mezi ostatními koncentračními tábory zvláštní postavení, neboť krom své funkce při vyhlazování Židů sehrál roli také při nacistické propagandě, když nacisté upravenými ulicemi Terezína provedli několik delegací Červeného kříže.

Při vzniku Protektorát Čechy a Morava žilo na tomto území přes 120 tisíc Židů. Asi 30 tisícům Židům se podařilo emigrovat, avšak drtivá většina ostatních byla deportována. Počet českých židovských obětí holocaustu není přesně znám, zavražděno však bylo minimálně 80 tisíc Židů.

Židé v českých zemích za vlády Přemyslovců

První zmínky o Židech v českých zemích pocházejí z přelomu 9. a 10. století, kdy přicházeli jako obchodníci, kteří postupem času vytvářeli kupecké osady. Počet židovského obyvatelstva by velmi malý, nicméně jeho obchodní a finanční aktivity jej činily velmi významným.

Lákadlo židovských finančních prostředků a náboženská odlišnost vedla k občasným přepadům Židů, křižácké drancování roku 1096 dokonce vedla k dočasnému odchodu Židů z českých zemí. Takové útoky však podlamovaly státní ekonomiku, až nakonec Přemysl Otakar II. vydal Židům privilegium Statuta Iudaeorum, kterým se Židé stávali majetkem královské komory, za což ovšem Židé museli panovníkovi skládat nemalou pravidelnou daň.

Velký vliv na kulturu českých Židů mělo zejména Porýní, odkud také čas od času přicházeli židovští učenci, zejména v jazyce se však projevovala také kulturní interakce s nežidovským obyvatelstvem. (více...)

Hebraizace příjmení

Hebraizace příjmení (hebrejsky: לעברת, le-Avret, doslova „hebraizovat“) je proces přijetí hebrejského příjmení.

Mnoho imigrantů do dnešního Izraele si změnilo svá příjmení, aby odstranili zbytky galuti (exilu), který by se jinak i nadále nesl s jejich cizojazyčnými příjmeními. Tento jev byl běžný zejména mezi aškenázskými imigranty, a to hlavně z toho důvodu, že svá příjmení přijali až v pozdější době za Německé říše či Rakouska-Uherska. Existuje pouze několik málo typicky hebrejských příjmení, jako například Kohen (v češtině též Köhn, či anglicky Cohen; v původním významu „kněz“) či Lévi (jeden z izraelských kmenů). Za židovská příjmení jsou často pokládána jména končící na -berg, -stein či -man, tato však mají německý původ. Příjmení končící na -sky a -vitz pak mají původ slovanský. Naopak některá hebrejská příjmení, jako Kac, Bogoraz a Pak jsou hebrejskými akronymy, přesto že jsou často vnímána jako cizojazyčná příjmení (v těchto případech z němčiny, ruštiny a korejštiny).

Hebraizace příjmení je unikátním jevem hebrejštiny. Počátek tohoto procesu se datuje k první a druhé aliji, a k jeho pokračování došlo i po založení Státu Izrael. Tento rozšiřující se trend byl za dob jišuvu a bezprostředně po založení Izraele založen na tom, že hebrejské příjmení poskytovalo náležitost k novému státu. Jednalo se také často o přání skoncovat s minulostí.

2008

Maharal

Socha rabiho Löwa od Ladislava Šalouna na Nové radnici v Praze

Jehuda Liva ben Becalel (1525–1609) (ve starší literatuře uváděn také jako ben Bezalel), známý též jako Jehuda Arje ben Becalel, Jehuda Löw ben Becalel (Arje (hebrejsky Lev), Löw a Liva jsou synonyma), rabbi Löw, případně hebrejským akronymem מהר"ל - MaHaRaL (Morenu Ha-Rav Liva nebo též Morenu Ha-gadol Rabi Liva, náš (velký) učitel rabbi Liva), byl židovský rabín a učenec, jenž působil jako vrchní moravský zemský rabín v Mikulově a později jako vrchní rabín v Praze za vlády Rudolfa II. Rabi Löw založil a vedl v pražském židovském ghettu talmudistickou školu (ješivu, 1573), upravil též pravidla pro spolek Chevra Kadiša (pohřební bratrstvo, založen 1564). Ačkoli v Praze strávil pouze část svého života, je zde pohřben a v židovské literatuře je vždy nazýván מהר"ל מפראג - "Pražský Maharal". (více...)

Synagoga

Synagoga, z řeckého συναγωγη, synagógé („shromáždění“), hebrejsky בית הכנסת, Bejt ha-kneset („dům shromáždění“) nebo בית תפילה, bejt tfila („dům modlitby“), je židovská modlitebna, sloužící kromě místa pro bohoslužebná setkání i jako místo setkání společenských nebo náboženského studia. V jidiš se synagoga nazývá „šul“ (škola), v ladino „esnoga“.

Komplex synagogy dnes často zahrnuje další zařízení, sloužící židovské obci. Součástí synagogy někdy bývá i byt rabína nebo šámese (z jidiš: „sluha“, správce objektu). Někdy modlitební místnosti plní i funkci studovny (jedná se především o tzv. „zimní modlitebny“, které byly v Evropě stavěny uvnitř domů nebo v rámci synagogy, ale na menším prostoru, aby se usnadnilo vytápění v zimních měsících), v hlavním sále se konají bohoslužby. (více...)

Roš ha-šana

Roš ha-šana (hebrejsky: ראש השנה, doslova „hlava roku“) je židovský Nový rok, který se slaví 1. a 2. den měsíce tišri, tj. podle gregoriánského kalendáře zhruba období září až října. Tento den Mišna počítá jako den, od něhož se počítají roky židovského kalendáře. Podle židovské tradice byl v tento den stvořen svět. Jedná se o první z Vysokých svátků (ימים נוראים, Jamim Nora'im, „Dny bázně“, „Dny úcty“, „Deset dní pokání“, „Hrozné dny“), jenž jsou nejdůležitějšími dny v židovském roce.

Tóra zmiňuje svátek Roš ha-šana pod názvy:

Zichron tru'a (זכרון תרועה) - upamatování troubením: Tento název odráží zvyk troubení na šofar.
Jom tru'a (יום תרועה) - Den troubení

Dalším označením svátku je Jom ha-zikaron (יום הזיכרון, Den vzpomínání). Toto označení vychází z toho, že by se měl člověk zamyslet nad svými skutky. Rabínská literatura a liturgie sama, popisuje Roš ha-šanu jako Jom ha-Din (יום הדין, Den soudu). Podle ní jsou o tento svátek otevřeny tři knihy a celý svět je souzen. Osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do Knihy života (Sefer ha-chajim); velcí hříšníci jsou zapsáni do Knihy smrti a všichni ostatní do tzv. Knihy prosředních (bejnonim), kde mají až do svátku Jom Kipur možnost napravit se a zvrátit osud. (více...)

Dějiny Izraele

Stát Izrael (hebrejsky: מדינת ישראל‎, Medinat Jisrael) byl založen 14. května 1948 po téměř dvou tisících let židovského rozptýlení v diaspoře. Vzestup sionismu, jehož cílem bylo vytvoření židovské národní domoviny v Zemi izraelské, byl uveden do pohybu Theodorem Herzlem na 1. sionistickém kongresu v Basileji ve Švýcarsku. (více Dějiny Izraele)

Jom Jerušalajim

Jom Jerušalajim (hebrejsky: יום ירושלים , doslova Den Jeruzaléma) je izraelským národním svátkem, který je spojen s připomínkou sjednocení Jeruzaléma v průběhu Šestidenní války v roce 1967. Svátek připadá na 28. ijar a provází jej sváteční ceremoniály v Jeruzalémě. Jom Jerušalajim byl ustaven vládním rozhodnutím z 12. května 1968 a o třicet let později, 23. března 1998, toto rozhodnutí povýšil Kneset na základní zákon – Základní zákon Jeruzalém.

Liturgie v předvečer svátku zahrnuje i během svátku samotného obsahuje děkovné žalmy, které oslavují Jeruzalém (Ž 24, Ž 122, a Ž 137,5-9), a také modlitby za padlé izraelské vojáky, které jsou doprovázeny sborovými zpěvy a zapálením osmnácti světel (Nerot Zikaron) za 181 padlých vojáků v bitvě o Jeruzalém. Protože tento den je dnem díkuvzdání, neplatí o něm nařízení platná pro období omeru.

Během Jom Jerušalajim se také pořádají průvody s vlajkami skrz Jeruzalém, což mnohdy vyvolává nesouhlas Arabů, kteří žijí převážně v západní části města. Státní ceremoniál se koná na Giv'at HaTachmošet, kde se odehrála bitva předcházející osvobození Jeruzaléma.

Pesach

Pesach (hebrejsky: פֶּסַח pesach), často nazývaný „Svátek nekvašených chlebů“ nebo „židovské velikonoce“ je jedním z nejdůležitějích židovských svátků a zároveň jedním z nejstarších vůbec (jelikož příkaz k jeho dodržování byl dán jako jeden z mála ještě před darováním Tóry na Sinaji). Společně se svátky Šavu'ot a Sukot se řadí mezi tři poutní svátky, které se každoročně slaví a které připomínají vyjití z otroctví a cestu ke svobodě. Je svátkem osvobození židovského národa z tyranského zajetí a zároveň slavnostní probouzení půdy a země.

Mimo Izrael trvá Pesach 8 dní (v Izraeli 7 dní), při čemž první dva a poslední dva jsou sváteční (ימים טובים, doslova „dobré dny“, „svátky“, při kterém platí obdobná pravidla jako při šabatu, ale s tím rozdílem, že jsou povoleny přípravy jídla. Prostřední 4 dny jsou označované jako chol ha-mo'ed, חול המועד (polosvátky) a v jejich průběhu neplatí zákaz práce, ale modlitba je slavnostnější s řadou oslavných žalmů. Pesach začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu (v Izraeli, do 22. nisanu v diaspoře). Letos připadá začátek Pesachu na 19. dubna a konec na 27. dubna (v Izraeli na 26. dubna).

Theodor Herzl

Theodor Herzl byl rakouský židovský novinář, nejvýznamnější představitel sionismu a „duchovní otec“ Státu Izrael. V reakci na Dreyufusovu aféru, kterou jako novinář pozoroval v Paříži, sepsal svoje nejznámější dílo Židovský stát (Der Judenstaat). Zorganizoval 1. sionistický kongres, který svolal do švýcarské Basileje na 29. srpna 1897. Na tomto kongresu bylo odsouhlaseno založení Světové sionistické organizace a Židovského národního fondu, který za peníze ze sbírek vykupoval půdu v Palestině. Na jeho počet byl pojmenován kopec v západním Jeruzalémě - Herzlova hora, na němž je sám Herzl pohřben, a který je od roku 1951 izraelským národním hřbitovem.

Purim

Purim (hebrejsky פורים „Losy“, z akkadského pūru) je veselý svátek připomínající vysvobození perských Židů z intrik zlého Hamana, který je chtěl 13. adaru 3405 (tj. podle tradice 355 př. n. l.) vyhubit, jak je zaznamenáno v Knize Ester. Během svátku Purim se veřejně předčítá kniha Ester (vždy při vyslovení Hamanova jména se rozezní rámus řehtaček – na obrázku), micvou (přikázání) je vzájemné darování si jídla a pití, darování na charitu a pořádání slavnostní hostiny (Ester 9:22). Další zvyky zahrnují pití alkoholu a karnevaly spojené s nošením masek a kostýmů.

Mírová dohoda z Osla

Mírová dohoda z Osla je přelomový okamžik izraelsko-palestinského konfliktu. Byla podepsána izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a předsedou Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem 13. září 1993 ve Washingtonu, D.C.. Součástí této dohody bylo ustavení autonomie pro oblast Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Přes svůj vliv na mírový proces byla tato dohoda kontroverzní. Na izraelské politické scéně proti ní vystoupila pravicová strana Likud, na palestinské politické scéně se proti dohodě vymezila teroristická uskupení Hamas a Palestinský islámský džihád. Odpor proti Dohodě z Osla v Izraeli vyvrcholil vraždou Jicchaka Rabina 4. listopadu 1995. Po krachu summitu v Camp Davidu došlo ke zhoršení izraelsko-palestinských vztahů, které nakonec vedlo k vypuknutí tzv. Druhé intifády.

Židé ve Španělsku

Židé ve Španělsku vytvořili během středověku na Pyrenejském poloostrově silnou komunitu, která zprostředkovávala obchodní i kulturní spojení mezi islámem a křesťanstvím. „Zlatý věk Sefardů“ (tj. španělských Židů, kterých v 15. století bylo asi 200 000 a pro které je typický jazyk ladino) však byl ukončen jejich vyhnáním roku 1492. V průběhu dalších staletí se někteří Židé do Španělska vrátili, sefardská komunita však již nikdy nedosáhla své dávné slávy. V současnosti žije ve Španělsku přibližně 12 000 Židů.

Židovská komunita v Ústí nad Labem

Židovská komunita v Ústí nad Labem je v současné době nevelkou komunitou čítající přibližně 40 členů. Svůj největší rozkvět zažila na přelomu 19. a 20. století a to zejména díky přítomnosti dvou slavných rodů Weinmanů a Petschků, které se zasloužily o rozvoj Ústí nad Labem. Takřka zdrcující dopad však měly pro zdejší komunitu dvě po sobě jdoucí diktatury - nacismus a komunismus. Do 2. světové války se ve městě nacházela synagoga a do 50. let 20. století židovský hřbitov. Dnes se ve městě nachází Památník obětem holocaustu, který je v Městských sadech.

Jizre'elské údolí

Jizre'elské údolí (hebrejsky עמק יזרעאל, Emek Jizre'el) je velké údolí na severu Izraele. V období starověku mělo velmi strategický význam, neboť jím procházela tzv. Via Maris, jedna z nejdůležitějších obchodních cest mezi Egyptem a Mezopotámií. Tato obchodní stezka spolu s úrodnou zemědělskou půdou činila oblast velmi lukrativní a o nadvládu nad ní bojovalo nemálo regionálních i světových mocností. Ani mohutné pevnosti, které zde byly vybudovány (Megido, Chacor), však žádnému starověkému státu nezajistily trvalou kontrolu nad touto oblastí.

Egyptsko-izraelská mírová smlouva

Egyptsko-izraelská mírová smlouva (hebrejsky: הסכם שלום ישראל-מצרים; Heskem Šalom Jisrael-Micrajim), která byla uzavřena 26. března 1979 ve Washingtonu, D.C. v USA znamenala průlom ve vztahu Izraele k ostatním arabským státům, jelikož byl Egypt první arabskou zemí, která uznala existenci Izraele. Byla uzavřena po podepsání Dohod z Camp Davidu. Pro Izrael znamenala ukončení válečného stavu s Egyptem, stažení se z území získaných během Šestidenní války na Sinajském poloostrově a umožnění průplavu izraelských lodí Suezským průplavem a díky přiznání statusu mezinárodních vod Tiranské úžině a Akabskému zálivu i průplav touto cestou.

Tu bi-švat

Tu bi-švat (hebrejsky: ט"ו בשבט, dosl. 15. ševat) se slaví, patnáctý den měsíce ševatu a bývá nazýván „Nový rok stromů“. Tu bi-švat připadá většinou na konec ledna případně na začátek února, kdy v Izraeli začínají kvést první stromy (mandlovníky, na obrázku) a označuje začátek nového vegetačního cyklu.

Tu bi-švat patří mezi menší svátky, sváteční charakter dne je naznačen v liturgii vynecháním kajícné prosebné modlitby. Zvykem je slavnostní večeře, při které jsou vypity čtyři poháry vína a ochutnány symbolické plodiny, v moderním době se také zasazují nové stromy.

Megido

Megido je (hebr. מגידו) je archeologickou lokalitou v Izraeli. Nachází se na strategickém místě v Jizre'elském údolí a mezi lety 1800-600 stálo v centru zájmu mnoha státních útvarů, a tak město padlo do rukou Egypťanů, Kanaanců, Pelištějců i Asyřanů. Megido se však proslavilo zejména díky stavitelské činnosti izraelských králů, kteří z něj učinili mohutnou pevnost, ve které se nacházely stáje pro několik set koní a obrovský podzemní tunel pro čerpání vody (na obrázku).

Roku 2005 byla lokalita zapsána jako památka světového dědictví na seznam UNESCO.

více...