Šofar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šofar aškenázských židů.
Jemenský šofar vyrobený z rohu kudu.

Šofar (hebrejsky: שׁוֹפָר‎‎) je dechový hudební (signální) nástroj ze zvířecího rohu, používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš ha-šana. Jedná se o židovský náboženský předmět, který je vyroben opracováním rohu z ovce, kozy, antilopy nebo gazely. Je však zakázáno použít roh z krávy, kvůli asociaci s modloslužebnictvím zlatému teleti.[1]

Šofar v historii[editovat | editovat zdroj]

Poprvé bylo možné zvuk šofaru slyšet při zjevení na hoře Sinaj.

Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se před úpatí hory. Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal.
—  Exodus 19:16-19

Tóra předepisuje povinnost troubit na šofar o svátku Roš ha-šana a jednou za sedm let rovněž o svátku Jom kipur k vyhlášení jubilejního roku a „svobody po celé zemi“. Krom toho se ve starověku šofar používal k řadě dalších účelů: ohlášení blížícího se šabatu, svátků a Roš chodeš, při bohoslužbě ve stanu úmluvy a v Chrámu, ke svolání lidu Izraele do války,[1], jako výzva k pokání při obecních půstech a jako upozornění na důležitá oznámení.

Od založení státu Izrael v roce 1948 se na šofar troubí také při slavnostní inauguraci prezidenta. Roku 1967 při šestidenní válce zatroubil po dobytí Starého Města v Jeruzalémě na šofar pozdější aškenázský vrchní rabín Šlomo Goren u Zdi nářků na znamení konce arabského zákazu troubit na tomto místě na šofar a nové éry vykoupení.[2]

Symbolika beraního rohu je rovněž spjata s příchodem mesiáše.

Šofar v liturgii[editovat | editovat zdroj]

Elul[editovat | editovat zdroj]

Po celý měsíc Elul se ve všední dny na konci ranní modlitby troubí na šofar. Tato praxe se opírá o verš žalmu[3], kde slovo „chodeš“ může znamenat oslavu novoluní, ale také celý měsíc před stanoveným časem svátku, tedy měsíc elul.

Roš ha-šana[editovat | editovat zdroj]

Příkaz Tóry říká, že zvuk šofaru má být slyšen na svátek Roš ha-šana.[4] Je však předepsáno použít šofar, který je vyroben z beraního, popřípadě i ovčího rohu; není-li takový k dispozici, lze použít roh kozí, antilopí nebo gazelí. Rabínským příkazem je předepsáno zatroubit v každý den svátku sto signálů (me'a kolot); ty jsou rozděleny do čtyř sekvencí (30+30+30+10 signálů) zařazených na určená místa ve sváteční liturgii; druhá posloupnost troubení začleněná modlitby musaf je navíc rozdělena do tří částí přiřazených k jednotlivým požehnáním této modlitby.

Původně bylo povinné novoroční troubení praktikováno i tehdy, připadlo-li Roš ha-šana na šabat. Po zboření chrámu bylo troubení v takových případech omezeno na obce, kde sídlil rabínský soud založený na spolehlivé tradici, a postupně zcela vymizelo.

Jom kipur[editovat | editovat zdroj]

Jomkipurové troubení k ohlášení jubilejního roku se nepraktikuje. Namísto toho se troubí na šofar posloupnost deseti signálů bezprostředně po skončení poslední sváteční modlitby (ne'ila). Jako důvod se kromě připomínky „jubilejního“ troubení uvádí i praktický účel: oznámení konce svátku a půstu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. S. 215.   [Dále jen: Judaismus od A do Z.]
  2. Judaismus od A do Z. s. 216
  3. Ž 84, 4 (Kral, ČEP)
  4. Leviticus 25:9.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha : Sefar, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]