Židovská komunita v Ústí nad Labem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Památník holocaustu zbudovaný v roce 2005

Židovská komunita v Ústí nad Labem se v tomto městě nachází od roku 1848.[1] Největšího rozkvětu dosáhla koncem 19. a začátkem 20. století zejména díky přítomnosti dvou význačných rodů Weinmanů a Petschků, které se ve velké míře zasloužily o rozvoj celého města. Pro zdejší komunitu měly dva po sobě jdoucí diktatury takřka zničující dopad. Část Židů z Ústí emigrovala před 2.světovou válkou, část odešla po odtržení Sudet do vnitrozemí. Náboženská nesnášenlivost však pokračovala i po válce a i z toho důvodu mnoho ze zbývajících ústeckých Židů emigrovalo. Změny v náboženských svobodách nastaly po roce 1989. Náboženská obec v Ústí nad Labem se snaží hlavně zabezpečit poklidné stáří svých členů. Členové obce se sházejí k pravidelným bohoslužbám, zejména při významných svátcích. Život v obci však upadá, z důvodu absence mladé generace. V roce 2000 měla zdejší obec 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů. Současným předsedou obce je Bedřich Heller.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Židé se na území města nacházeli pravděpodobně již v roce 1556,[2] ale po následném vykázání se počátky židovského osídlení datují až k roku 1848.[1] Před tímto datem nebylo prakticky možné, aby se Židé usazovali v královských městech.[1] K nejbližším místům s význačnými židovskými komunitami, tak po několik století patřili Teplice, Sobědruhy a Roudnice nad Labem.[1] Mnoho lidí však do Ústí dojíždělo za prací. Po roce 1848 se zde usadilo zhruba 100 rodin. Mezi lety 1900 a 1938 byl počet židovského obyvatelstva mírně nad celostátním průměrem. Ve 20. letech tu Židovská strana získala přibližně 1,7 % odevzdaných hlasů.[1] V roce 1929 a 1935 přitom v ČSR získala tato strana 2 křesla v Národním shromáždění.

Rostoucí židovská populace měla stále větší tendence ke seskupování se.[3] Díky tomu vznikl roku 1863 náboženský spolek, který měl modlitebnu v rohovém domě ulice Bílinské a Malé Hradební.[3] Židovský hřbitov byl založen roku 1866 a ve stejný rok koupil nově vzniklý náboženský spolek budovu v ulici Malá Hradební pro stavbu budoucí synagogy.[3] Zdejší židovská obec pak byla roku 1870 pověřena vedením matrik pro Ústecký okres.[3] V 2. polovině 30. let žilo na území ústecko-chabařovického okresu 1250 osob hlásící se k židovské náboženské obci.[3] Židé byli činní v uhelném průmyslu a provozovali největší továrnu na baterie ve střední Evropě.[2]

Období holocaustu[editovat | editovat zdroj]

První projevy rasové nesnášenlivosti se datují k roku 1936. O dva roky později pak v létě a na podzim většina ústeckých Židů město opustila.[2] Patřily mezi ně například i rodiny zdejších bohatých průmyslníků (rodina Petschků a Weinmannů).

Poslední okamžiky člena rodiny Weinmannů, France Weinmanna, ve třídě ústeckého českého gymnasia zachytil ústecký rodák a jeho vrstevník:

Někdy v dubnu osmatřicátého se k nám do třídy vrátil Frantík Weinmann, vypravený a slepený jako rozbitý džbán. Jeho bratra Petra, toho vzácně prima kluka, se po podzimní tragické autohavárii zachránit nepodařilo. Když zamlklý a netečný Franta zasedl do své lavice a vedlejší sedátko jeho bratra zůstalo prázdné, bylo nám snad hůř než jemu. Hned asi třetího dne jsem o přestávce dole v přízemí zahlédl jeho maminku v černém. Kývla a požádala mě, abych došel pro synka. Ten nijak nespěchal. Složil si učení a rozhlížel se po poloprázdné třídě. Pak vytáhl stříbrnou trojbarevnou tužku, tehdy dost neobvyklý patent, která se mi moc líbila a zastrčil mi ji do kapsičky u saka. Nepromluvil, dlouze se i podíval do očí. Věděl. Ještě týž den emigroval celý Weinmannův klan do Ameriky. Rod, bez nějž by Ústí nebylo Ústím, který se s rodem Petschků předháněl v dotacích na snad všechny kulturní a zdravotní stavby a nadace našeho města, byl nucen utéci včas jako parta kluků, která někde rozbila okno. Byl jsem už dost starý na to, abych pochopil, že Weinmann senior neprodal všechny své doly a fabriky za „symbolickou“ cenu tří set milionů korun Živnobance pro nic za nic.
—  Jiří Šosvald

Židé, kteří zůstali, byli stále častěji vystavováni tvrdým perzekucím ze strany nacistických úřadů i svých „árijských“ spoluobčanů. V den protižidovského pogromu, tzv. Křišťálové noci (9. října 1938), vytloukli nacisté výlohy některých židovských obchodů.

Zámek v Krásném Lese byl během druhé světové války sběrným táborem pro starší práceschopné ústecké Židy

Po podepsání Mnichovské dohody bylo Ústí nad Labem (Aussig) spolu s územím tzv. Sudet připojeno v tzv. Sudetoněmecké župě k hitlerovskému Německu. Na obyvatelstvo židovského původu následně začaly být uplatňovány Norimberské zákony. Většina obyvatel buď emigrovala nebo utekla na území Protektorátu Čechy a Morava. Z celoříšského sčítání lidu z 19. května 1939 je patrné, že na území Sudet žilo 2341 Židů. Pokles židovského obyvatelstva v Ústí nad Labem tak dosáhl zhruba 75 %. Počínaje listopadem 1941 byla část židovského obyvatelstva, především staršího věku, nuceně vystěhována do sběrného tábora Schönwald (Sammellager Schönwald), který se nacházel v zámkuKrásném Lese.[4] Celkem táborem prošlo 103 osob.[5] Židé, kteří z Ústí nad Labem včas neodešli byli nejprve nasazeni na nucené manuální práce a následně svezeni do koncentračního tábora v Terezíně. Z těchto 366 osob válku nepřežilo 224 – byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech v oblasti Zamośće, Rigy a Lodže.[2]

Období totality[editovat | editovat zdroj]

Válkou zdecimovaná a zcela rozvrácená židovská obec měla po jejím skončení 195 členů. V místních občanech však byl stále zakořeněný zažitý antisemitismus, který Židé pociťovali i existenčně, protože jim byly odmítány restituční nároky, na majetek zabraný nacisty. Důvodem bylo, že v předválečném Ústí byly nejméně tři čtvrtiny Židů německé národnosti. Hrstka těch co přežila tak byla považována za národnostně nespravedlivé a neměli nárok na vrácení majetku. Důvody však byli mnohdy čistě zištné. Například u Dr.Roberta Deutsche, který prošel koncentračním táborem Sachsenhausen a kterému se později podařilo emigrovat do Velké Británie, nebyla uznána restituce s odůvodněním, že se po skončení války nevrátil ihned do vlasti. Hlavní důvod však byl ten, že v restituci žádal o činžovní dům s 9 moderně zařízenými byty a bytový podnik nedoporučoval jeho vrácení. Na některé židovské restituenty byly navíc po válce uplatněny tzv. Benešovy dekrety. Znovuobnovení fungování židovské obce znamenal příchod Židů z Podkarpatské Rusi.

Válka a poválečné období se u ústeckých Židů projevily zejména ve ztrátě víry a uvědomování si svých kořenů. Téměř pětina z nich se ke svému židovství přestala hlásit a mnozí z nich si počeštili svá německy znějící jména. Nové prostory pro modlitebnu získala obec v dnešní Moskevské ulici, kde sídlí dodnes. Po válce se židovská obec potýkala s nedostatkem finančních prostředků a tak byla nucena uzavřít i židovské oddělení centrálního hřbitova na Ovčím vrchu. Tomu se stalo koncem roku 1953. Náhrobky ze hřbitova byly pokládány na hlavní cestě a prodávány jednotlivým zájemcům. Na ploše zrušeného židovského oddělení jsou v současné době zásobníky na propylen pro provoz epichlorhydrinu ústecké Spolchemie.

Pro většinu židů ústecké komunity se sever Čech neměl stát trvalým bydlištěm. Mnozí z nich se rozhodli opustit Československo a emigrovali jak do Spojených států, tak do zemí Latinské Ameriky a také do Izraele. Do Izraele se v letech 1945-1947 vystěhovalo z republiky 10 805 židů. Do roku 1950 celkové číslo dosáhlo 17 270 osob. Z Ústí nad Labem emigrovalo do Palestiny, respektive Izraele 445 osob.

Židovská obec se v důsledku války změnila i sociálně. Během války klesl počet jejích členů na 10 % původního počtu, což s sebou přineslo nové problémy ekonomické soběstačnosti. Zatímco dříve tento problém nebyl, protože v obci byli bohatí členové, po válce bylo v obci mnoho chudých členů zejména z Podkarpatské Rusi. Obec byla nadále podporována nejrůznějšími mezinárodními a židovskými organizacemi. Komunistický režim se však i na tomto stavu snažil parazitovat, který záměrně vyvolal (mimo jiné různými obstrukcemi). Šlo zejména o přísun peněz ze zahraničí. V osmdesátých letech byli hlavní donátoři ze Švýcarska. Ze všech těchto příspěvků šla nepoměrně vysoká částka 30 % všech dotací ústecké krajské správě.

Období po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Další rozvoj byl předznamenán konkurencí ústecké a židovské náboženské obce. Události z roku 1989 znamenaly pro obec nové změny. Prošla očistným procesem a zbavila se spolupracovníků s komunistickým režimem. V současné době se vedení obce snaží především zabezpečit poklidné stáří svých členů. Členové se scházejí pravidelně k bohoslužbám, hlavně při významných svátcích. Přesto život obce vyhasíná, protože mladí členové na obci chybí či pro obec nechtějí pracovat. V roce 2000 měla samostatná židovská obec v Ústí 50 členů, přičemž jen 17 jich žilo v Ústí nad Labem. V polovině roku 2005 už bylo na obci registrováno pouze 38 členů. Současným předsedou obce je Bedřich Heller.

Ústecká synagoga[editovat | editovat zdroj]

Synagoga v roce 1880
Podrobnější informace naleznete v článku Synagoga v Ústí nad Labem.

Synagoga v orientálním slohu byla v Ústí nad Labem postavena v roce 1880 z prostředků členů obce. 31. prosince 1938 byla vypálena zfanatizovanými nacisty. V troskách bylo v roce 1940 zbudováno řeznické učiliště, které bylo částečně poškozeno při spojeneckém bombardování města. V 50. letech byly městským národním výborem ve sklepě někdejší synagogy zřízeny veřejné záchodky. Od roku 2009 stojí na místě někdejší synagogy obchodní centrum Fórum.

Židovský hřbitov[editovat | editovat zdroj]

Starý židovský hřbitov vznikl v roce 1866 v jihozápadním cípu dnešního městského parku a pohřbívalo se na něm až do roku 1893, kdy ústecká židovská náboženská obec začala používat samostatné oddělení (nový židovský hřbitov) na hřbitově na Ovčím vrchu. Toto oddělení však byla nucena z důvodu finanční nouze roku 1953 uzavřít. V roce 2005 vznikl na místě starého židovského hřbitova památník obětem holocaustu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e FEDOROVIČ, Tomáš; KAISER, Vladimír. Historie židovské komunity v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem : Město Ústí nad Labem, 2005. ISBN 80-86646-12-2. S. 3.   [Dále jen: Historie židovské komunity v Ústí nad Labem.]
  2. a b c d SPECTOR, Shmuel; WIGODER, Geoffrey. The Encyclopedia of Jewish Life Before and During the Holocaust: Seredina-Buda-Z. New York : New York University Press, 2001. 1769 s. Dostupné online. ISBN 978-0814793565. S. 1364. (anglicky)  
  3. a b c d e Historie židovské komunity v Ústí nad Labem. S. 4
  4. OSTERLOH, Jörg. Nacionálněsocialistické pronásledování Židů v říšské župě Sudety v letech 1938-1945. Praha : Argo, 2010. 774 s. ISBN 978-80-257-0213-0. S. 384–387.  
  5. Schönwald (Sammellager) [online]. Theresienstadt Lexikon, [cit. 2012-12-16]. Dostupné online. (německy) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIEDLER, Jiří. Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 1992. 200 s. ISBN 80-900895-1-8.