Planetární mlhovina Helix

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Planetární mlhovina Helix
Planetární mlhovina Helix (NGC 7293) na snímku z dalekohledu o průměru 2,2 m na observatoři La Silla. Autor: ESO.
Planetární mlhovina Helix (NGC 7293) na snímku z dalekohledu o průměru 2,2 m na observatoři La Silla. Autor: ESO.
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typ planetární mlhovina
Objevitel Karl Ludwig Harding[1]
Datum objevu 1824[1]
Rektascenze 22h 29m 38,35s[2]
Deklinace -20°50΄13,64΄΄[2]
Zdánlivá magnituda (V) 7,3[1]
Souhvězdí Vodnář (lat. Aquarius)
Úhlová velikost 16´[3]
Vzdálenost 450[3]/496[2]/714[4] ly
Fyzikální charakteristiky
Poloměr 2,87[5] ly
Označení v katalozích
Helix Nebula, NGC 7293, PK36-57.1,[1] Caldwell 63
(V) – měření provedena ve viditelném světle

Planetární mlhovina Helix (NGC 7293, také známá jako Caldwell 63) je pravděpodobně nejbližší[6] a současně také nejjasnější planetární mlhovina na obloze.[7] Objevil ji Karl Ludwig Harding v roce 1824. Nalezneme ji v souhvězdí Vodnáře (Aquarius). Má zdánlivou jasnost 7,3m, úhlový rozměr jasné části 16´ a je od nás vzdálená přibližně 450 světelných let.[3] Svým tvarem se podobá Prstencové mlhovině a mlhovině Činka, přičemž mlhovina Činka má podobnou velikost a stáří, ale díváme se na ni pod jiným úhlem, a Prstencová mlhovina má velmi podobný vzhled, ale nachází se v mnohem větší vzdálenosti, je značně menší a mladší.[8]

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

NGC 7293 na snímku z HST

Helix je příkladem planetární mlhoviny, kterou vytvořila středně až málo hmotná hvězda, která se na konci svého vývoje zbavila svých vnějších vrstev. Tento plynný obal při pohledu ze Země vypadá, jako bychom se dívali do šroubovice. Pozůstatek centrální hvězdy, neboli jádro planetární mlhoviny, se nyní stal bílým trpaslíkem a jeho zář je tak silná, že způsobuje jasnou fluorescenci dříve odvržených plynů.

V malém dalekohledu ji uvidíme jako mlhavý obláček, na fotografiích z velkých dalekohledů se však ukáže v plné kráse i se svou mateřskou hvězdou uprostřed. Tento bílý trpaslík zdánlivé jasnosti 13,3m s povrchovou teplotou 130 000 K je hvězda v závěrečném stadiu vývoje, která byla kdysi podobná Slunci.

V roce 2004 byl vydán snímek této mlhoviny složený ze snímků Hubbleova vesmírného dalekohledu a dalekohledu o průměru 0,9 m na observatoři Kitt Peak.[9]

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Předpokládá se, že mlhovina má tvar protáhlého sféroidu se silným zhuštěním směrem k plnému disku podél rovníkové plochy a hlavní poloosa sféroidu je od našeho úhlu pohledu odchýlená o 21° až 37°. Vnitřní disk má zdánlivý průměr 8×19' (0,52 pc), vnější prstenec má průměr 12×22' (0,77 pc) a nejkrajnější prstenec má průměr kolem 25' (1,76 pc). Nejkrajnější prstenec je na jedné straně zploštělý kvůli srážce s mezihvězdným prostředím.[5]

Skutečný průměr mlhoviny je kolem 5,7 světelného roku.[5] Rozpínání mlhoviny začalo asi před 12 100 lety odhozením svrchních vrstev mateřské hvězdy, což vytvořilo vnější prstenec, který se rozpíná rychlostí 32 km/s. Před 6 560 lety proběhlo druhé odhození, které vytvořilo vnitřní disk rozpínající se rychlostí 40 km/s. Nejkrajnější prstenec také pravděpodobně představuje samostatnou fázi odhození vrstev.[5]

Uzlíky[editovat | editovat zdroj]

Podrobný pohled na uzlíky v planetární mlhovině Helix.

Helix byla první mlhovinou, ve které byly objeveny kometární uzlíky. Její hlavní prstenec obsahuje temné mlhoviny ve tvaru uzlíků a podobné byly následně objeveny i v dalších planetárních mlhovinách. Tyto uzlíky vykazují velkou symetrii směrem od centrální hvězdy a vypadají jako komety, protože mají jasné jádro (místní hranice fotoionizace) a ocasy, které míří směrem od centrální hvězdy. Jejich jádra ovšem mají rozměry několikanásobně větší než je oběžná dráha Pluta, i když je jejich hmotnost srovnatelná s hmotností Země.[10] Uzlíky jsou ve viditelném spektru neprůhledné kvůli Lymanovým fotonům z centrální hvězdy.[5][8] Počet těchto uzlíků v mlhovině Helix se odhaduje na více než 20 000.[11]

Excitační teplota je na různých místech mlhoviny různá.[11] Rotačně-vibrační teplota je v rozmezí 1 800 K v kometárních uzlících vnitřního disku (2,5' od centrální hvězdy) až přibližně 900 K ve vnějších oblastech vzdálených 5,6'.[11]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Postupné přibližování k Helix začínající širokoúhlým pohledem na poněkud prázdnou oblast oblohy kolem souhvězdí Vodnáře.
Toto video porovnává nový pohled na mlhovinu Helix získaný infračerveným dalekohledem VISTA s běžným pohledem ve viditelném spektru z dalekohledu o průměru 2,2 metru na observatoři La Silla (ESO)

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Helix Nebula na anglické Wikipedii.

  1. a b c d The NGC/IC Project: Results for NGC 7293 [online]. [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c SIMBAD Astronomical Database: Results for NGC 7293 [online]. [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c SEDS NGC Catalog Online: Results for NGC 7293 [online]. [cit. 2016-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Harris, Hugh C.; Dahn, Conard C.; Canzian, Blaise, et al. Trigonometric Parallaxes of Central Stars of Planetary Nebulae. Astronomical Journal [online]. únor 2007, roč. 133, čís. 2 [cit. 2016-09-23], s. 631–638. Dostupné online. DOI:10.1086/510348. Bibcode: 2007AJ....133..631H. arXiv: astro-ph/0611543.  (anglicky) 
  5. a b c d e O'Dell, C. R.; McCullough, Peter R.; Meixner, Margaret. Unraveling the Helix Nebula: Its Structure and Knots. Astronomical Journal [online]. listopad 2004, roč. 128, čís. 5 [cit. 2016-09-23], s. 2339-2356. Dostupné online. DOI:10.1086/424621. Bibcode: 2004AJ....128.2339O.  (anglicky) 
  6. Hora, Joseph L.; Latter, William B.; Smith, Howard A., et al. Infrared Observations of the Helix Planetary Nebula. Astrophysical Journal [online]. listopad 2006, roč. 652, čís. 1 [cit. 2016-09-22], s. 426–441. Dostupné online. DOI:10.1086/507944. Bibcode: 2006ApJ...652..426H. arXiv: astro-ph/0607541.  (anglicky) 
  7. Michal Kodriš. Průvodce hvězdnou oblohou: Vodnář [online]. [cit. 2016-09-22]. Dostupné online.  
  8. a b O'Dell, C. R.; Balick, B.; Hajian, A. R., et al. Knots in Nearby Planetary Nebulae. Astronomical Journal [online]. červen 2002, roč. 123, čís. 6 [cit. 2016-09-22], s. 3329–3347. Dostupné online. DOI:10.1086/340726. Bibcode: 2002AJ....123.3329O.  (anglicky) 
  9. A New Twist on an Old Nebula [online]. hubblesite.org, 2004-12-16, [cit. 2016-09-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. NASA - APOD. Astronomický snímek dne: Podivné kometární uzlíky v mlhovině Helix [online]. astro.cz, 2008-04-13, [cit. 2016-09-23]. Dostupné online. (česky) 
  11. a b c Matsuura, M.; Speck, A. K.; Smith, M. D., et al. VLT/near-infrared integral field spectrometer observations of molecular hydrogen lines in the knots of the planetary nebula NGC 7293 (the Helix Nebula). Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. prosinec 2007, roč. 382, čís. 4 [cit. 2016-09-23], s. 1447–1459. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1365-2966.2007.12496.x. Bibcode: 2007MNRAS.382.1447M. arXiv: 0709.3065.  (česky) 
  12. Su, K. Y. L.; Chu, Y.-H.; Rieke, G. H., et al. A Debris Disk around the Central Star of the Helix Nebula?. Astrophysical Journal [online]. březen 2007, roč. 657, čís. 2 [cit. 2016-09-23], s. L41-L45. Dostupné online. DOI:10.1086/513018. Bibcode: 2007ApJ...657L..41S. arXiv: astro-ph/0702296.  (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]