Oldřich Černík

Ing. Oldřich Černík
Ing. Oldřich Černík
	Fotografie z materiálů americké CIA
Předseda vlády ČSSR
	Ve funkci:; 8. dubna 1968 – 28. ledna 1970
Prezident	Ludvík Svoboda
Předchůdce	Jozef Lenárt
Nástupce	Lubomír Štrougal
Místopředseda vlády Jozefa Lenárta
	Ve funkci:; 20. září 1963 – 8. dubna 1968
Ministr zahraničí Československa
	Ve funkci:; 19. září 1968 – 31. prosince 1968
Předseda vlády	Oldřich Černík
Předchůdce	Jiří Hájek
Nástupce	Ján Marko
Ministr paliv a energetiky Československa
	Ve funkci:; 11. července 1960 – 20. září 1963
Předseda vlády	Viliam Široký
Předchůdce	Josef Jonáš
Nástupce	Josef Odvárka
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Československa
Narození	27. října 1921 ; Ostrava Československo
Úmrtí	19. října 1994 (ve věku 72 let) ; Praha Česko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Choť	Božena Černíková
Alma mater	Vysoká škola báňská v Ostravě
Profese	politik
Commons	Oldřich Černík
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava – 19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.

Původ a kariéra[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.

V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.

Působení během roku 1968[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě^[zdroj?].

Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.

Období normalizace[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.^{[pozn. 1]}

Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.

Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Pokus o návrat do politiky[editovat | editovat zdroj]

Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.

V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.^[2] Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově^[3] vytvořila Jitka Malovaná.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

↑ V rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem na jaře 1971 zhodnotil své působení po srpnové okupaci takto: „Prosral jsem pozici i čest“.^[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ HOPPE, Jiří. Oldřich Černík (1921 - 1994) [online]. Informační centrum vlády, 16. října 2009 [cit. 2017-07-03]. Dostupné online.
↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.
↑ hrob politika Oldřicha Černíka na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-24.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 199–200.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 11. sešit : Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 7–8.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Oldřich Černík na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Oldřich Černík
Předseda vlády Oldřich Černík – vedl vládu od jara 1968 (rekapitulace vlády pod vedením O. Černíka)
(česky) Pořad Českého rozhlasu Plus Potřebujeme bystré hlavy!, obsahuje málo známý pro-normalizační projev Oldřicha Černíka ve Škodě Plzeň v srpnu 1969.

[2] V rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem na jaře 1971 zhodnotil své působení po srpnové okupaci takto: „Prosral jsem pozici i čest“.^[1]

[icv-1] HOPPE, Jiří. Oldřich Černík (1921 - 1994) [online]. Informační centrum vlády, 16. října 2009 [cit. 2017-07-03]. Dostupné online.

[Bartoš-3] BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49.

[4] rob politika Oldřicha Černíka na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-24.

[pozn. 1]

[2]

[3]

[1]

Premiéři Československa

První republika (1918–1938)	Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938) • Jan Syrový (1938)

Druhá republika (1938–1939)	Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)

Třetí republika (1945–1948)	Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)

Komunistický režim (1948–1989)	Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)

ČSFR (1990–1992)	Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)

Ministři paliv a energetiky Československa

Ministři paliv a energetiky poválečného Československa (1951–1965)	Václav Pokorný • Josef Jonáš • Oldřich Černík • Josef Odvárka

Federální ministři paliv a energetiky Československa (1971–1990)	Jaromír Matušek • Vlastimil Ehrenberger • Antonín Krumnikl • František Pinc • Jaroslav Sůva

Ministři techniky Československa

Ministři techniky poválečného Československa (1946–1968)	Alois Vošahlík • Jan Kopecký • Emanuel Šlechta • Václav Ouzký • František Vlasák • Miloslav Hruškovič

Federální ministři pro technický a investiční rozvoj Československa (1969–1990)	Miloslav Hruškovič • Oldřich Černík • Ladislav Šupka • Jaromír Obzina • Pavol Hrivnák • Karel Juliš • František Reichel • Armin Delong

Ministři zahraničí Československa

První republika (1918–1938)	Edvard Beneš • Milan Hodža • Kamil Krofta

Druhá republika (1938–1939)	František Chvalkovský

Exilová vláda (1940–1945)	Jan Masaryk

Třetí republika a komunistický režim (1945–1989)	Jan Masaryk • Vladimír Clementis • Viliam Široký • Václav David • Jiří Hájek • Oldřich Černík • Václav Pleskot • Ján Marko • Bohuslav Chňoupek • Jaromír Johanes • Jiří Dienstbier

ČSFR (1992)	Jiří Dienstbier • Jozef Moravčík