Přeskočit na obsah

Hana Kvapilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hana Kvapilová
Mladá Hana Kvapilová (foto Jan Tomáš)
Mladá Hana Kvapilová (foto Jan Tomáš)
Rodné jménoHana Kubešová
Narození29. listopadu 1860
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. dubna 1907 (46 roků)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Aktivní roky1886–1907
ChoťJaroslav Kvapil
Oficiální webHana Kvapilová v databázi Archivu Národního divadla
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hana Kvapilová (rozená Kubešová, 29. listopadu 1860 Praha [1], [2] – 8. dubna 1907 Praha) byla česká divadelní herečka světového významu.

Život

Narodila se v Praze, kde její otec Gustav (8.4.1837 – 16.12.1889) provozoval pozlacovačskou restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici č. 75 [3]. Matka Marie, rozená Urbanová, byla schovankou z čelákovické fary. Hanin jediný bratr Gustav zemřel v roce 1888.

Navštěvovala napřed soukromou školu Svatavy Amerlingové na Koňském trhu, v letech 1871 – 1875 Vyšší dívčí školu. Učitelem hry na klavír jí byl Antonín Dvořák, tehdy člen orchestru Prozatímního divadla [4]. Když se po finančním úpadku otcovy firmy kolem roku 1873 rodina ocitla v bídě, pomáhala ji živit příležitostnými pracemi. Hrát divadlo začala ochotnicky v Malostranské besedě v roce 1884 (role komorné Katynky v Šamberkově hře Blázinec v prvním poschodí) a rychle na sebe upozornila svým výrazným hereckým talentem. Prošla ještě dalšími ochotnickými spolky, např. žižkovským Pokrokem a hrála též s ochotníky z Poděbrad. V roce 1886 dostala nabídku od společnosti Pavla Švandy ze Semčic (v létě společnost působila v Praze na Smíchově – Švandovo divadlo) a stala se profesionální herečkou.

Se souborem Pavla Švandy se účastnila pravidelně zájezdních vystoupení např. v Brně, Mladé Boleslavi, Jičíně. Jejím partnerem na jevišti býval obyčejně Eduard Vojan, se kterým se 24.2.1887 tajně zasnoubila [5].

V roce 1888 ji pozval F. A. Šubert na zkoušky do Národního divadla (20.4.1888 J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 22.4.1888 E. Bozděch: Z doby kotillonů) a 1.6.1888 byla spolu s Eduardem Vojanem přijata za členku činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Koncem ledna 1890 se seznámila při repríze hry Sedm havranů, kde vystupovala v roli Světlany, s o osm let mladším novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. O čtyři roky později (24. května 1894) [6] se za něj provdala. Dlouholeté přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou.

„ „Byla velká svým citem. Tím, jak dovedla být prostá, jak se dovedla roli nebo i básni poddat, přímo odevzdat, aby s nimi splynula. Ona texty nestudovala, ona do nich vplývala, vklouzávala. Role se zmocňovaly jí, zatímco její předchůdci se zmocňovali rolí. Pomaličku brala verše za své, zabydlovala se v nich, až se v nich cítila jako doma.“ “
— Jaroslav Kvapil [7]

Na jevišti Národního divadla byl jejím důležitým partnerem další velký český herec Eduard Vojan. Spolu s ním se stala vůdčí osobností činohry Národního divadla. Žila plně atmosférou doby, v níž žila, a otázkami, které si kladla. Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života ženy i mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a odrodit společnost.

Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které proto nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Hledajících, po kráse a dokonalosti toužících, citlivých žen, často zklamaných během života i muži, ztělesnila celou řadu, od Ibsenovy Nory a Rebekky Westové (Bílí koně), Čechovovy Máši, Kvapilovy Princezny pampelišky až po Mínu z Hilbertovy Viny a Zeyerovu Mahulenu. „Mluvila, a vy jste viděli louky kvést, slyšeli ptáky zpívat, lípy voněly a jaro válo ve vzduchu,“ charakterizoval jeden z divadelní kritiků její umění. Kvapilová a její muž byli také mezi prvními, kdo začali pracovat s dekorací jako součástí nálady inscenace.

V roce 1902 a 1906 uskutečnila pohostinská vystoupení v Záhřebu a v Bělehradě, kde byla vřele přijata a v roce 1902 zde po představení Hamleta obdržela Řád sv. Sávy [8].

V závěru života byla často kritizována v tisku pro své pokrokové názory a moderní ženskost (zejména Jaroslavem Hilbertem a redaktorem Josefem Krapkou) [9], [10].

Zemřela náhle a nečekaně ve věku čtyřiceti šesti let na vrcholu své umělecké dráhy.

České osobnosti o Haně Kvapilové

Jan Bor

  • Hana Kvapilová byla největší česká herečka, poněvadž ona jediná vítězně pronikla kouzelným kruhem, jenž svírá ženu, kdykoliv umělecky vytváří. Ona první u nás úplně zvítězila nad zatěžujícími okovy svého pohlaví. Avšak pokořivši v sobě ženu umělkyni, neodložila půvab svého ženství, jež umělecky jsouc přitlumeno, zářivě prokvétalo všemi výkony. [11]

F.X.Šalda

  • V Haně Kvapilové zemřelo nám víc než naše největší herečka: zemřel celý a dokonalý duch, kulturní síla, živá inspirace. Byla zasvěcenou dělnicí na nehmotném díle generace; byla z těch, kdož chrání její sny a nesou ve své hrudi kus jejího osudu. Její zrak byl z těch, které předjímají: předjala mnoho z toho, čeho dobýti jako pevného statku a bezesporné skutečnosti a jistoty bude přáno teprve pozdějším. Byla z lidí prozřetelnostných, z těch, jichž činy i opominutí jsou důsledkem hlubší nutnosti než jsou síla a meze rozumu nebo talentu. Po smrti Hany Kvapilové není herecké básnířky na naší scéně. [12]

Václav Tille

  • Její dramatické umění znamená převrat na naší první scéně. Čekala dlouho a bojovala vytrvale, nevzdávajíc se svého přesvědčení a svých cílů....Uvedla na scénu hluboké studium vnitřního života. Nahradila starší, zevní, romantické účinky intimnější, vroucnější a stilisovanější hrou. [13]

Jindřich Vodák

  • Byla to pí.Kvapilová skoro první, jež přivedla k nám na jeviště zvýšený smysl pro těsnější spojitost mezi dekorací a hereckým výtvorem. [14]
  • Kdo ji nikdy neviděl hrát, má čeho litovat, – z jejích výkonů odnášel si člověk vždy kus krásy, která ho polepšovala a očišťovala. Byla to bytost nevýslovně líbezná a vroucí, která z každé postavy toužila vybrat nejlepší díl a podat jej diváku jako dar....Každý její výtvor byl takovou kytičkou fialek, kterou nabízela oběma rukama a s níž nabízela nejčistší, nejluznější květ sebe samy. [15]
  • Kvapilová zastavila nám představu krásy a harmonie vzatou ze samé podstaty naší české ženy, – představu povznesenou na výši všech dnešních obrodných snah a prozářenou její ušlechtilou dychtivostí. Její jméno je posvěcené a nikdy nebude vyslovováno bez hluboké úcty a vděčnosti. [16]

Odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Hana Kvapilová na Wikimedia Commons

Reference

  1. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 267
  2. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 5
  3. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 90
  4. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 6
  5. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 10
  6. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 21
  7. ↑ Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 157
  8. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 31
  9. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 268
  10. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 33–5, 37, 40
  11. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 43
  12. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 44
  13. ↑ Pavla Buzková: Hana Kvapilová, Praha: Orbis, 1949, str. 43
  14. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 45
  15. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 52
  16. ↑ Jindřich Vodák: Tři herecké podobizny, Melantrich, Praha, 1953, str. 58
  17. ↑ Jana Cermanová: Mařatkova Hana Kvapilová

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hana_Kvapilová&oldid=11650010“