Friedrich Paulus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Friedrich Paulus
Bundesarchiv Bild 183-B24575, Friedrich Paulus.jpg
Narození 23. září 1890
Německé císařství Breitenau, Německé císařství
Úmrtí 1. února 1957 (66 let)
Flag of East Germany.svg Drážďany, NDR
Vojenská kariéra
Hodnost Generalfeldmarschall (Polní maršál)
Doba služby 19101943
Sloužil Flag of the German Empire.svg Německé císařství (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (defence minister 1921).svg Výmarská republika (do roku 1933)
Flag of the German Reich (1935–1945).svg Třetí říše
Složka Flag of German Empire (merchant+cross).svg Reichsheer (do roku 1918)
Flag of Weimar Republic (war).svg Reichswehr (do roku 1933)
Balkenkreuz.svg Wehrmacht (do roku 1945)
Velel 6. armáda
Války První světová válka
Druhá světová válka
Bitvy Invaze do Polska
Bitva o Francii
Operace Barbarossa
Operace Blau
Bitva u Voroněže
Bitva u Stalingradu
Vyznamenání Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi

Friedrich Wilhelm Ernst Paulus (23. září 1890, Breitenau1. února 1957, Drážďany) byl německý generál a později polní maršál v druhé světové válce. Proslul jako velitel německé 6. armády, která byla koncem roku 1942 obklíčena sovětskými vojsky v průběhu bitvy o Stalingrad. V letech 1943-1953 byl v sovětském zajetí a zbytek života strávil v NDR.

Dětství, mládí a život před válkou[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Hesensku v malém zemědělském městečku Breitenau v byrokratické rodině. Jeho otec Ernst Alexander Paulus pracoval jako pokladním v nápravném zařízení pro mladistvé, matka Berta Elvíra Nettelbecková byla dcerou ředitele téhož zařízení. Po ukončení gymnázia v roce 1909 se pokoušel o kariéru kadeta císařského námořnictva, ale byl odmítnut, protože neměl šlechtický původ. Rozhodl se tedy pro studium práv na univerzitě v Marburgu. Studia však v prvním semestru ukončil, jelikož armáda tehdy začala nabízet nová místa. 18. února 1910 vstoupil do 111. bádenského pěšího pluku "Markraběte Ludwiga Wilhelma" v Rastattu, kde se dne 18. října stal důstojnickým čekatelem (Fähnrich). Po absolvování vojenské školy ve městě Engers byl 18. srpna 1911 povýšen na poručíka (Leutnant) a působil jako pobočník velitele 3. praporu. 4. července 1912 se oženil s Elenou Rosetti-Solescu, Rumunkou z bohaté bojarské rodiny, což mu otevřelo dveře do vyšší společnosti. Postupně s ní měl tři děti.

Vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí první světové války byla jednotka 6. srpna 1914 převelena do města Freiburg im Breisgau a zúčastnila se bojů na západní frontě. V té době se Paulusovi narodila dcera Olga.

Paulusův pluk byl nasazen v bojích u Sarrebourgu, Nancy, Mét, Toul a Verdunu, ale utrpěl vážné ztráty. Tou dobou Paulus vážně onemocněl a musel být hospitalizován v nemocnici, kde zůstal až do roku 1915. Na frontu se už nevrátil. Po návratu z nemocnice začal sloužit jako štábní důstojník u 2. Pruského pluku lehké pěchoty, který byl součástí horského sboru (Alpenkorps). Právě ve štábu se projevili jeho schopnosti. Jelikož byl korektní, přesný a svědomitý byl také zapojován do řešení úkolů generálního štábu, kde se podílel hlavně na taktickém plánování pohybů jednotlivých vojenských těles. Se svou novou jednotkou se zúčastnil obrany Jižního Tyrolska a invaze Centrálních mocností do Srbska a Makedonie. Od března do září 1916 opět působil na západní frontě v Champagne, u Verdunu a v Argonne. Na konci roku byl sbor nasazen při obsazení Rumunska a poté se vrátil do Francie do pohoří Vogézy, kde zůstal až do září 1917. Koncem roku byl poslán do Itálie na pomoc rakousko-uherským jednotkám během bojů na řece Soči. Během jarní ofenzívy 1918 působil Paulus se svou jednotkou ve Flandrech, kde byl povýšen na kapitána (Hauptmann) a vyznamenán Železným křížem II. a I. třídy.

Válka měla na Pauluse v mnoha ohledech dalekosáhlé důsledky. Na Balkáně se nakazil měňavkovou úplavicí, ze které se nikdy plně nevyléčil a stále měl před očima jatka zákopové války, jenž spatřil u Verdunu. Na druhou stranu získal s prací na štábu cenné zkušenosti, které se mu později velice hodily. Na konci války jeho žena porodila syny - dvojčata Ernsta Alexandra a Friedricha.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

V poválečných letech politické nestability se mu jako bývalému vojákovi podařilo zůstat v poválečné armádě - Reichswehru, kterou Versailleská smlouva Němcům povolovala. Dobrovolně přihlásil do polovojenských bojových oddílů Freikorps, přičemž v letech 1919-1920 působil v seskupení Pohraniční stráž Východ (Grenzschutz Ost) při obraně Slezska proti Polákům. Od roku 1920 působil na štábu 14. pěšího pluku v Kostnici. I když se Paulus o politiku nezajímal a zastával apolitické názory, sympatizoval s neúspěšným Kappovým pučem, ale naštěstí to neohrozilo jeho budoucí kariéru. V letech 1924-1927 vykonával post velitele roty u 13. württemberského pěšího pluku ve Stuttgartu. Zde se setkal s budoucím maršálem Erwinem Rommelem, který zde sloužil jako velitel kulometné roty. V únoru 1929 byl odvelen do Berlína na tzv. kurz "R" pro důstojníky generálního štábu a dočkal se povýšení na majora. Už tady se projevila jedna jeho zásadní vlastnost - v nepříjemných a nepřehledných situacích měl značný nedostatek rozhodnosti.

V roce 1933 povýšen na podplukovníka a zároveň se stal velitelem 3. přepravního oddílu Wünsdorf-Zossene, který tvořil hlavní základ německé tankové armády. Paulus měl rozhodující vliv na organizaci, členění velení a formy nasazení Panzerwaffe a značný podíl na zlepšení bleskové války. Převzetí moci nacisty vnímal lhostejně, stejně jako většina důstojnického sbor. Armáda v té době neměla nic společného s pronásledováním židů, komunistů, politických odpůrců a pouličními bitkami. V říjnu 1935 byl jmenován náčelníkem štábu velitelství tankových jednotek. V únoru 1937[zdroj?] byl jmenován náčelníkem štábu Guderianova XVI. motorizovaného sboru, na novém vrchním velitelství tankových vojsk v Berlíně.

Paulus nebyl příliš horlivý nacista a neměl nic společného s nástupem NSDAP k moci. Podporoval však vůdcovu politiku, která Německu zpočátku zajistila prosperitu, zaměstnanost a živila armádu. V květnu 1939 byl povýšen na generálmajora a stal se náčelníkem štábu 10. armády, jenž byla považována za elitní složku Wehrmachtu.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po zahájení válečných operací působila 10. armáda nejprve v Polsku, později v NizozemíBelgii. V srpnu 1940 získal Paulus hodnost generálporučíka a v následujících měsících byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu německé armády. V této době spolupracoval na vytvoření plánu operace Barbarossa.

Paulus na polním letišti během Ruského tažení (leden 1942).

V lednu 1942 se po smrti polního maršála Waltera von Reichenaua stal velitelem 6. armády, která v té době již působila na východní frontě v rámci skupiny armád Jih. V létě a na podzim téhož roku byla 6. armáda nasazena při operaci Blau. Od října 1942 tvořila útočný hrot Němců během bitvy o Stalingrad, jehož dobytí by znamenalo nejen získání strategicky důležitého průmyslového centra, ale i dosažení psychologického vítězství, neboť toto město neslo jméno sovětského diktátora. Tento plán však nevyšel, neboť sovětská obrana byla velice silná a Paulusova armáda byla o měsíc později, 23. listopadu 1942, obklíčena během sovětské operace Uran. Paulus začal v obklíčeném městě ihned plánovat průlom kotle, ale Hitler mu vydal rozkaz zústat na místě a čekat na proražení obklíčení útokem z věnčí. Manstein zahájil operaci Zimní bouře (Wintergewitter) s cílem osvobodit 6. armádu. Nikdo se k ní ale neprobojoval.

Hitler, posedlý snahou za každou cenu udržet město ve svých rukou, se obrátil na velitele Luftwaffe Hermanna Göringa s dotazem, zda dokáže zajistit zásobování stalingradského kotle ze vzduchu. Nedostatečné dopravní kapacity německého letectva nedovolily dostatečně zásobovat 6. armádu municí, palivem a potravinami. Sovětská protiofenzíva ve směru na Rostov na Donu pak naději na osvobození jednotek bojujících ve Stalingradu pohřbila. 22. ledna 1943 Paulus žádal o povolení zastavit boj. Hitler (jako obvykle) kapitulaci zakázal a 30. ledna 1943 Pauluse dokonce povýšil na polního maršála s cynickou kalkulací, že v minulosti nebyl žádný německý polní maršál zajat živý a s poslední ztracenou pozicí spáchá sebevraždu. Paulus, znechucený Hitlerovými absurdními rozkazy a oslabený úplavicí se však nezastřelil, ale 31. ledna 1943 se vzdal Rusům i se zbytky své 6. armády a stal prvním polním maršálem v německé válečné historii, který upadl do zajetí.

V sovětském zajetí se po dlouhém váhání stal kritikem nacistického režimu. Byl vystaven tlaku, aby vstupem do protihitlerovského Svazu německých důstojníků dal signál k rychlému ukončení války. V červenci 1944 podepsal apel "Zajatým německým důstojníkům a německému národu" a promluvil v rádiu "Svobodné Německo", kde prohlásil: "Německo se musí zříci Hitlera a ustavit vládu, jež našemu národu dovolí žít dál a vstoupit s našimi nynějšími protivníky do mírových, ba přátelských vztahů". Během norimberského procesu napomohl k odsouzení svých bývalých šéfů.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Poté, co vyjádřil přání usadit se v NDR a vystoupit s politickým prohlášením, v němž shrnul poučení z druhé světové války, byl Paulus propuštěn ze sovětského zajetí. V roce 1953 se po Stalinově smrti setkal s šéfem východoněmeckých komunistů Walterem Ulbrichtem. Poslední léta svého života působil ve východní části Německa. Komunistou se sice nikdy nestal, ale propagandě Jednotné socialistické strany Německa (SED) se podařilo Pauluse využít pro své politické cíle. Od roku 1954 působil jako ředitel vědecké instituce pro výzkum válečných dějin a vyučoval vojenské umění na Vysoké policejní škole v Drážďanech. Byl však těžce postižen neléčitelnou nemocí (organickým mozkovým onemocněním, které při úplné duševní svěžesti vede k ochrnutí všech svalů), jež ho koncem roku 1955 donutila stáhnout se z veřejného života.

Byl si vědom své historické úlohy. Považoval se za tragickou postavu německých vojenských dějin. Tížila ho odpovědnost za katastrofu u Stalingradu i politické tlaky mezi Západem a Východem. Nemocný, osamělý, v hluboké depresi, 1. února 1957 den před 14. výročím porážky u Stalingradu zemřel. Bylo mu 66 let.

Při plánování a řešení úloh vůbec nebral ohled na vlastní zdraví. Doslova celé noci probděl při pracovních činnostech, přičemž na nohách ho držela jen káva a nesčetné cigarety.

Shrnutí vojenské kariéry[editovat | editovat zdroj]

Data povýšení[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]