Přeskočit na obsah

František Lízna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Lízna
Narození11. července 1941
Jevíčko
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí4. března 2021 (ve věku 79 let)
Olomouc
ČeskoČesko Česko
Příčina úmrtícovid-19
Místo pohřbeníkostel Nanebevzetí Panny Marie
Povoláníkněz
Témataduchovní služba a samizdatová literatura
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 5. třídy (2001)
Ceny paměti národa (2017)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Lízna (11. července 1941 Jevíčko – 4. března 2021 Olomouc)[1] byl moravský kněz, jezuita a předseda redakční rady časopisu Akord a spoluzakladatel Misijních ostrůvků. Zaměřoval se zejména na pastoraci Romů, vězňů a bezdomovců.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z komunisty pronásledované rodiny, sám byl z politických důvodů pětkrát vězněn a vojenskou službu vykonával u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat do noviciátu jezuitského řádu a v roce 1974 vysvěcen na kněze, podle jeho vlastního vyjádření mu byla veřejná kněžská činnost zakázána ihned po jeho primiční mši svaté a tento zákaz platil až do roku 1990.[2] Do roku 1989 působil převážně v dělnických profesích a v oblasti zdravotnictví. Veřejně mohl své kněžské povolání vykonávat až po roce 1989. V roce 1978 podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci působil v Brně a ve věznici v Kuřimi. V roce 1993 se ujal Evy Kováčové, dívky s agresivními sklony právě propuštěné z pardubické věznice, kde si odpykávala trest za založení požáru Ústavu sociální péče v Měděnci v roce 1984. Pomáhal jí a její životní příběh sledoval až do její předčasné smrti v roce 2014. V letech 1995–2004 působil jako vězeňský duchovní na Mírově a do své smrti byl farářem ve Vyšehorkách. V roce 2000 se stal členem vládní Rady pro lidská práva.

Podnikl taky několik pěších cest – poutí. Nejvýznamnější z nich byly pouť ze Svaté Hory u Příbrami ke Svatému Jakubu do Santiaga de Compostela v roce 2004 a později, už s diagnostikovanou rakovinou prostaty, podle vlastních slov už v neoperovatelném stádiu,[3] pouť z hory Kremenec na ukrajinsko-slovensko-polském pomezí do města Chersones na Krymu, tedy do místa, kde svatí Cyril a Metoděj našli ostatky svatého Klementa I., papeže, (a odkud je pak snad přenesli na moravský Klimentek) a místem křtu svatého Vladimíra, čímž chtěl podle vlastních slov propojit křesťanský Východ a Západ.[4]

Zemřel v olomoucké fakultní nemocnici po nákaze nemocí covid-19.[5][6]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 mu byl propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, v roce 2003 mu nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla za jeho práci ve vězení a v roce 2012 mu byla řádem milosrdných bratří udělena Cena Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné. 17. listopadu 2017 převzal Cenu Paměti národa.[7][8]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 5. 3. 2021]
  2. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209522160100005-na-plovarne/ 2:50-3:10
  3. ↑ pořad Na plovárně
  4. ↑ http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/vyzvy/_zprava/503576
  5. ↑ Jesuit.cz: Facebook Jesuit.cz – Oznámení o úmrtí na facebookové stránce Jesuit.cz
  6. ↑ Zemřel kněz a bývalý politický vězeň František Lízna. ‚Jsem ubožák a hříšník,‘ řekl v rozhovoru. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-3-6]. Dostupné online. 
  7. ↑ Ceny Paměti národa po osmé: kdo jsou ocenění hrdinové?. www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2017-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 
  8. ↑ Komunistické lágry bere jako školu života. Cenu Paměti národa získá František Lízna

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Františka Kriegla
Vladimír Kadlec (1987) • Jaroslav Šabata (1988) • Jan Dus / Josef Zvěřina (1989) • Mirosław Jasiński / Jan Ruml (1990) • Peter Mariánek (1991) • Petr Pithart (1992) • Igor Blaževič a Jaromír Štětina (1993) • Milena Hübschmannová (1994) • Vlado Čech / Karel Kryl / Josef Vavroušek (1995–1996) • František Stíbal (1997) • Kumar Vishwanathan (1998) • Václav Trojan (1999) • Jakub Polák (2000) • Stanislav Milota a Miloš Rejchrt (2001) • Miroslav Opatřil (2002) • František Lízna (2003) • Petra Procházková (2004) • Maria Machnig (2005) • Yekta Uzunoğlu (2006) • Ondřej Cakl (2007) • Jiří Voráč (2008) • Jakub Štěrbík / Stanislav Vodička (2009) • Alena Dernerová (2010) • Libor Michálek (2011) • Vladimíra Dvořáková (2012) • Matěj Hollan (2013) • Božena Fuková / Miloslava Pošvářová (2014) • Činoherák Ústí (2015) • Autonomní sociální centrum Klinika (2016) • Radek Banga (2017) • Ilja Hradecký (2018) • Karel Karika a David Tišer (2019) • zdravotní sestry (2020 a 2021) • Daniel Hůle (2022) • Barbora Antonová (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Lízna&oldid=24358641“