Přeskočit na obsah

František Kriegel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
MUDr. František Kriegel, CSc.
Pamětní deska Františka Kriegla Škrétova 44/6, Praha
Pamětní deska Františka Kriegla
Škrétova 44/6, Praha
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1969
Předseda Národní fronty Čechů a Slováků
Ve funkci:
duben 1968 – 31. srpna 1968
Člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ)
Ve funkci:
31. května 1966 – 31. srpna 1968
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození10. dubna 1908
Stanislaviv
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí3. prosince 1979 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníMotolský hřbitov
ChoťRiva Krieglová
Alma materUniverzita Karlova
Profeselékař a politik
OceněníŘád 25. února (1957)
Řád republiky
Řád rudé hvězdy
Řád práce
Řád T.G.M., in memoriam (2015)
CommonsFrantišek Kriegel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Kriegel (10. dubna 1908 Stanislaviv, Halič – 3. prosince 1979 Praha) byl československý lékař, politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Stal se osobností pražského jara 1968, jediným členem československé delegace odvlečené do Moskvy, který odmítl podepsat Moskevský protokol a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Po roce 1968 byl pronásledován. V prosinci 1976 se stal jedním z první trojice lékařů, kteří podepsali Chartu 77, spolu s Jiřinou Zelenkovou a profesorem Františkem Bláhou.[1]

Mládí

Narodil se v rodině haličských Židů Georga Kriegla († 1919) a Amalie Krieglové († 1934). Na konci 20. let odešel do Prahy, aby na zdejší německé univerzitě vystudoval lékařství. Ve 30. letech bojoval jako člen Interbrigád ve španělské občanské válce jako lékař. Dosáhl zde hodnosti majora, a po porážce republikánů odešel v roce 1939 v řadách Červeného kříže do Číny napadené Japonskem.

Po válce se oženil s Rivou Friedovou, rozenou Lubeckou (1908–2001).

Od roku 1945 byl jedním z vedoucích představitelů pražské komunistické organizace a v únoru 1948 se jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu.

V letech 1949 až 1952 působil jako náměstek ministra zdravotnictví v komunistické vládě. Po antisemitské čistce ve vedení strany byl z funkce odvolán a skončil jako závodní lékař v Tatře Smíchov. V roce 1957 byl dekorován Řádem 25. února za svou aktivní účast v komunistickém převratu z února 1948 a následně byl vyznamenán Řádem rudé hvězdy a Řádem práce.

Vrchol politické kariéry v 60. letech

Pamětní deska ve Fakultní Thomayerově nemocnici

Počátkem 60. let odjel jako poradce kubánské vlády pomáhat organizovat kubánské zdravotnictví. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[2][3] Stal se členem předsednictva Národního shromáždění a předsedou jeho zahraničního výboru.

XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho ve funkci potvrdil. V období duben - srpen 1968 byl i členem předsednictva ÚV KSČ. Z Ústředního výboru Komunistické strany Československa byl vyloučen 30. května 1969.[4] V dubnu 1968 se stal nejen členem předsednictva ÚV KSČ ale i předsedou Ústředního výboru Národní fronty Čechů a Slováků.[5] K roku 1964 se profesně uvádí jako primář lůžkového oddělení Výzkumného ústavu chorob revmatických v Praze.[6]

Kriegel byl spolu se Smrkovským a Indrou členem delegace KSČ, která 23. května 1968 jednala se členy přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie. Tříhodinové jednání skončilo neúspěšně, sám Kriegel myšlenku obnovy strany odmítl. K dalšímu slíbenému jednání KSČ s PÚV ČSSD nedošlo.[7]

„ V srpnu 1968 se mi jednou dr. Kriegel přiznal, že od setkání se sovětským vedením v Čierné nemůže spát – stále musí myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva… “
— František Janouch[8]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl spolu s dalšími vedoucími československými komunistickými politiky unesen do Moskvy, kde jako jediný člen československé delegace odmítl podepsat tzv. Moskevský protokol. Stal se pak nepřijatelným pro Sověty a již 31. srpna 1968 byl odvolán z předsednictva ÚV KSČ.[9] Ztratil i post předsedy Národní fronty. Na podzim 1968 coby řadový poslanec hlasoval jako jeden z mála proti smlouvě o pobytu sovětských vojsk v ČSSR.

„ Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů… “
— František Kriegel, Projev na zasedání ÚV KSČ, podzim 1968

Po federalizaci Československa usedl ještě roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha 4 – Braník, Krč), kde ale setrval jen do října 1969, kdy byl zbaven poslaneckého mandátu.[10]

Život po roce 1969

Hrob F. a R. Krieglových v Praze-Motole

30. května 1969 byl vyloučen z KSČ. Šlo o jeden z prvních případů vylučování z komunistické strany po nástupu Gustáva Husáka na post prvního tajemníka ÚV KSČ – hlavní vlna čistek přišla až v roce 1970.[11] V roce 1970 byl penzionován. Patřil mezi první signatáře Charty 77.[12][13] 18. září 1979 byl hospitalizován s infarktem, 3. prosince téhož roku na jeho následky zemřel. Je pohřben spolu se svou manželkou Rivou Krieglovou na pražském Motolském hřbitově v blízkosti Památníku obětem komunismu.

Ocenění

Na jeho počest byla Nadací Charty 77 zřízena Cena Františka Kriegla, která je udělována „za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii“.

V roce 2015 ho prezident republiky Miloš Zeman vyznamenal in memoriam Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Na jeho počest byla po sametové revoluci pojmenována ulice v Mělníku pod gymnáziem.

Reference

  1. ↑ SOJKA, Michal. František Kriegel - příběh lékaře, který svůj národ nezradil. Naše zdravotnictví [online]. 2017-10-25 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. 
  3. ↑ BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  4. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  5. ↑ 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. 
  6. ↑ Ustavující schůze nově zvoleného Národního shromáždění. Rudé právo. Červen 1964, roč. 44., čís. 174, s. 2. Dostupné online. 
  7. ↑ [cit. 2013-08-21]. 
  8. ↑ F. Kriegel – politik, který zachránil československou čest II. 11. duben. 2008. Dostupné online. 
  9. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 508. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 537. 
  12. ↑ http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ch77_k.php
  13. ↑ libpro.cts.cuni.cz [online]. [cit. 02-06-2011]. Dostupné v archivu pořízeném dne 25-03-2012. 

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Kriegel&oldid=22578036“