Nejvyšší dvorský sudí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Dvorský sudí)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nejvyšší dvorský sudí (latinsky summus iudex curiae nebo supremus iudex curiae regalis, německy Oberster Hofrichter, obvykle uváděn jen jako dvorský sudí) byl v pořadí sedmým nejvyšším zemským stavovským úředníkem Českého království. Předsedal dvorskému soudu, do jehož kompetencí spadala královská léna a do roku 1497 i agenda odúmrti a u kterého byly vedeny desky dvorské, později manské nebo lenní (tabulae curiae, Hoflehentafel). Úřad byl zrušen Josefem II. v roce 1783.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původně se jednalo o královského úředníka, který je poprvé zmiňován v roce 1170 za vlády druhého českého krále Vladislava I. (vládl 1140–1172, král od 1158). Tento úředník zastupoval krále (knížete) v soudnictví v centrální rovině, musel mít odbornou právní kvalifikaci, proto byla tato pozice, podobně jako u kancléře (cancellarius ducis), stabilní z hlediska obsazování. Ve 30. letech 14. století za vlády Jana Lucemburského (vládl 1310–1346) vznikl dvorský soud, kterému předsedal dvorský sudí (poprvé v pramenech zmíněn roku 1337). Do jeho kompetence spadali přímí královi služebníci (např. rychtáři královských měst), především pak manské záležitosti a záležitosti těch církevních statků, které s králem pojila zakladatelská práva. Význam dvorského soudu vzrostl za Karla IV. (vládl 1346–1378), když se stal královským odvolacím soudem pro Falc a Lužici. Na konci 14. století některé jeho kompetence převzal komorní soud. V jagellonském období dvorský soud vyřizoval pouze lenní záležitosti a právo odúmrti, kterého se však Vladislav II. v roce 1497 vzdal. Mezi 12 nejvyšších zemských úředníků (beneficiarii supremi) byl zařazen až jako poslední v roce 1549, kdy bylo přepracováno Vladislavské zřízení zemské. Mohl se jím stát pouze příslušník vyšší šlechty (pán) a obsadil sedmou příčku. Obnovené zřízení zemské (1627) funkci ponechalo jako čistě formální. V předbělohorském období byl jmenován na doživotí, po roce 1627 pouze na pět let. Před Bílou horou přísahal králi a stavům, po Bílé hoře pouze králi a jeho dědicům. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Dvorský soud a s ním i úřad dvorského sudího byl zrušen dekretem z 14. dubna 1783 během josefínských reforem. Po jeho zrušení bylo vedení desek dvorských převedeno na Úřad nejvyššího lenního sudího (Hoflehenrichteramt).

Přestože byl v hierarchii úřad nejvyššího dvorského sudího výše než úřad karlštejnského purkrabí, karlštejnský purkrabí byl finančně ohodnocen lépe. V druhé dekádě 17. století dostávál Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka za vykonávání úřadu karlštejnského purkrabí 8000 tolarů ročně, po svém povýšení jako nejvyšší dvorský sudí pobíral pouze 400 tolarů ročně.[1]

Na Moravě odpovídal nejvyšší dvorský sudí úřadu hofrychtéře.

Seznam dvorských sudí Českého království[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší sudí[editovat | editovat zdroj]

  • 1170 Zvěst
  • 1175–1178 Čéč
  • 1183–1187 Jan
  • 1189 Předota
  • 1192–1199 Ratibor
  • 1205–1212 Budivoj
  • 1212 Ctibor
  • 1216–1222 Dalibor
  • 1222–1229 Záviš
  • 1234–1239 Albert ze Slivna
  • 1234 Aldik
  • 1238 Albert
  • 1240 Mikuláš
  • 1240–1241 Zbislav
  • 1241 Sulislav
  • 1242 Čéč
  • 1244 Ctibor
  • 1249–1255 Pomněn
  • 1256–1264 Čéč
  • 1267–1269 Drslav
  • 1277 Děpolt z Rýzmberka[2]
  • 1277–1279 Oneš
  • 1284–1287 Boleslav ze Smečna
  • 1295 Sezema
  • 1309–1324 Oldřich z Říčan
  • 1328–1340 Oldřich Pluh z Rabštejna
  • 1343–1394 Ondřej z Dubé

Dvorští sudí[editovat | editovat zdroj]

Dvorští sudí (hofrychtéři) Moravského markrabství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku hofrychtéř.

V Moravském markrabství se dvorští sudí označovali jako hofrychtéři.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. JUŘÍK, Pavel. Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. Praha: Libri, 2010. 352 s. ISBN 978-80-7277-444-9. S. 164-165. 
  2. O hradu Rýzmberk [online]. KČT – odbor Kdyně [cit. 2016-09-18]. Dostupné online. 
  3. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 109. 
  4. JUŘÍK, Pavel. Šternberkové: panský rod v Čechách a na Moravě. Praha: Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, 2013. 208 s. (Universum). ISBN 978-80-242-4065-7. S. 62. Dále jen Šternberkové. 
  5. a b c MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500-1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 815. 
  6. Šternberkové, s. 65
  7. JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 96. 
  8. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 424, 734. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALETKA, Tomáš. Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375–1411). Sborník archivních prací (SAP). Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, 1996, roč. 46, čís. 2, s. 259–536. ISSN 0036-5246. 
  • BALETKA, Tomáš. Dvůr a kancelář moravského markraběte Jošta (1375–1411). In: Moravští Lucemburkové. Brno: Muzeum města Brna, 2000. ISBN 80-901969-7-7. S. 147–166.
  • BALETKA, Tomáš. Dvůr moravských Lucemburků a perspektivy jeho dalšího studia. In: Dvory a rezidence ve středověku : sborník příspěvků z kolokvia konaného 18. března 2005 v Historickém ústavu AV ČR ve spolupráci s Ústavem českých dějin FF UK (Mediaevalia Historica Bohemica, suppl. 1). Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. ISBN 80-7286-095-X. ISSN 0862-979X. S. 43–51.
  • ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 96-97. 
  • HLEDÍKOVÁ, Zdenka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 36, 90, 124, 126. 
  • MALÝ, Karel, a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 576 s. ISBN 80-7201-045-X. S. 67. 
  • PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 321–417. 
  • VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. Brno: Beta, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 160–161. 

Související články[editovat | editovat zdroj]