Botanická zahrada Univerzity Karlovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vzrostlé stromy ve spodní části zahrady

Botanická zahrada Univerzity Karlovy je jedna ze tří významných botanických zahrad v Praze. Byla založena Josefem Bohumírem Mikanem roku 1775 na Smíchově. Po povodni roku 1890 byla univerzitní botanická zahrada přemístěna na Nové Město, kde pražské univerzity odkoupily od České společností pro zvelebování zahradnictví v Praze zahradu budovanou od roku 1845. Dnešním vlastníkem je Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy.

Zahrada má rozlohu 3,5 ha. Ročně ji navštíví asi 100 000 návštěvníků. O zahradu pečuje přibližně 20 zahradníků a kurátorů. Roční náklady na provoz, hrazené Přírodovědeckou fakultou UK, se pohybují kolem 6 milionů . Na provoz a údržbu přispívá i hlavní město Praha. Podle zahrady se jmenuje blízká tramvajová zastávka Botanická zahrada na trati směřující do Nuselského údolí.

Dlouholetým ředitelem zahrady byl RNDr. Václav Větvička, od roku 2007 je ředitelem zahrady Ing. Ladislav Pavlata.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Komplex skleníků

O zřízení botanické zahrady usiloval kolem roku 1752 první profesor lékařství a botaniky na Univerzitě Karlově Scotti de Compostella. Zahrada byla zřízena roku 1775 na Smíchově v místech dřívější jezuitské zahrady v okolí dnešního smíchovského předmostí Jiráskova mostu. Dnešní Dienzenhoferovy sady jsou zbytkem původní botanické zahrady.

V polovině 19. století zahradu vedl prof. Vincenc František Kosteletzký a byla údajně považována za nejlepší botanickou zahradu severně od Alp. Měla exteriéry, 9 skleníků a obsahovala asi 13 tisíc druhů a odrůd rostlin.

Po vážném poškození povodní 2. a 3. září 1890 a také v souvislosti s rozvojem a industrializací Smíchova univerzita přemístila zahradu pod Slupskou stráň na Nové Město.

Slupskou zahradu od roku 1845 budovala Česká společnost pro zvelebování zahradnictví, roku 1882 zde vystavěla nové skleníky. Po roce 1890 pozemek odkoupily pražské univerzity, česká i německá. Česká univerzita získala pozemek v dolní části zahrady a převzala původní skleníky. V ulici Benátské č. o. 2 byl vystavěn český botanický ústav. Německá univerzita získala pozemky na stráních a kolem roku 1900 vybudovala nové, technické skleníky. V ulici Viničné č. o. 5 byl vystavěn německý botanický ústav. Obě zahrady dostaly i budovy pro ubytování zahradníků.

Po uzavření českých vysokých škol za druhé světové války byla česká zahrada jako tzv. české oddělení připojena k německé.

Spojenecký nálet na Prahu 14. února 1945 zcela zničil německé skleníky a poškodil české. Zahrada dále působila s dnešním názvem Botanická zahrada Univerzity Karlovy. Německé skleníky již nebyly obnoveny, české byly v letech 19461949 zcela přestavěny.

V roce 1977 byly části botanické zahrady rozděleny oddělení na hajní květena, teplobytná květena ČSSR, subtropické skleníky, vodní a bažinné rostliny, jehličnany, rozárium, středomořská květena, biologické oddělení, pěstitelské oddělení, okrasné trvalky, užitkové rostliny, skalka, léčivé a jedovaté rostliny, letničky, pokusné plochy.[1]

V roce 1995 byl na skleníky ze čtyřicátých let vydán havarijní výměr. V letech 19961999 byly skleníky rekonstruovány, a to v souladu s vůlí památkářů do podoby, jakou měly skleníky ze čtyřicátých let. Projektantem rekonstrukce byl arch. Dvořák a generálním dodavatelem firma Konsit a. s. Praha.

Budovy a expozice[editovat | editovat zdroj]

V levé části fotografie se nachází budova studijního oddělení

V areálu zahrady je budova katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK a sídlí zde Ústav pro životní prostředí a studijní oddělení Přírodovědecké fakulty UK.

Zahrada zahrnuje venkovní a skleníkové expozice. Ve venkovní expozici je na počátku 21. století možno zhlédnout asi 3 000 druhů rostlin, jenž představují i ojedinělou genofondovou sbírku.[2]

V létě je pod širým nebem vystavována sbírka rostlin z vlhkých subtropů podle světadílů původu rostlin, v zimě jsou tyto exponáty uskladněny ve velkém studeném skleníku.

Součástí venkovních expozic je významný unikátní exemplář jinanu dvoulaločného, Ginkgo biloba cv. Praga, který je obří bonsají stáří kolem 130 let. V zahradě je i jedna z prvních metasekvojí dovezených do Evropy a další dřeviny.

V roce 1904 byla založená kolekce středoevropské květeny, která je považována za nejcennější část zahrady.

Pravidelně se zde také konají výstavy exotického ptactva.

Venkovní expozice[editovat | editovat zdroj]

Skalková část venkovní expozice slouží především jako prostor s ukázkami středoevropské flóry. Byla zhotovena z vápence s romantizující jeskyní a protéká tudy potok zakončený jezírkem. Tato část zahrady je rozčleněna na svažitou a plochou oblast. Pterocarya fraxinifolia, která zde vyrůstá, náleží k nejstarším stromům v zahradě.[2]

Je zde pěstována flóra, která ukazuje různé fytogeografické skupiny.[2] Jde o rostliny společenstev

  • teplomilných skalních stepí
  • horských vápencových skal
  • dubohabrových hájů
  • lužních lesů
  • stojatých a pomalu tekoucích vod.

Tyto skupiny jsou z edukativních důvodů zjednodušeně rozčleněny na vodní a bahenní rostliny, rostliny písčin, rostliny rašelinišť a slatin, užitkové rostliny, rašeliništní a vřesovcovité rostliny, část se stínomilnými skalničkami, část se středomořskými skalničkami, sbírka konifer.[2]

Skleníkové expozice[editovat | editovat zdroj]

Ve sklenících se nachází stálá expozice tropů a suchých subtropů, tedy sbírka kaktusů a sukulentů. Rovněž jsou vystaveny velké a staré exempláře cykasů, kamélie, myrty a další rostliny pocházející ze sbírek bývalé smíchovské univerzitní zahrady z 19. století.

Přehled pěstovaných rostlin[editovat | editovat zdroj]

Přehled pěstovaných rostlin je zveřejněn v katalogu Florius [1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠETELOVÁ, Vlasta. Botanické zahrady. 1. vyd.. vyd. Praha : SPN, 1977. 277 s.  
  2. a b c d Botanická zahrada Univerzity Karlovy, Venkovní expozice

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHYTRÁ, Magdalena; HANZELKA, Petr; KACEROVSKÝ, Radoslav. Botanické zahrady a arboreta České republiky. Praha : Academia a Unie botanických zahrad České republiky, 2010.  , strany

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]