Přeskočit na obsah

Střední východ

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Střední východ

Střední východ je výraz původem z anglického Middle East, který označuje ne zcela jednoznačně vymezené území v okolí východního Středomoří a Perského zálivu. Do češtiny se termín Middle East správně překládá výrazem Blízký východ[1] (archaicky Přední východ). Kvůli zmatení těchto termínů se pro jednoznačnost někdy používá souhrnný název Blízký a Střední východ.

V koloniálním 19. století rozlišovalo Britské impérium Dálný východ v jihovýchodní Asii a Blízký východ pro oblast Osmanské říše. Pro oblast zemí kolem Perského zálivu a Afghánistánu pak vznikl výraz Střední východ.[2][3] Ve 20. století se význam termínu Střední východ (Middle East) rozšířil o oblasti rozpadlé Osmanské říše a jeho použití v anglo-americké oblasti tak do značné míry nahradilo pojem Blízký východ (Near East). Existují i další alternativní pojmy jako "širší blízký východ" (zahrnuje také části východní Afriky, Afghánistán, Pákistán, někdy i Kavkaz a nebo dokonce Střední Asii) nebo MENA (Middle east and North Africa), který zahrnuje i státy Maghrebu a Súdán.[4][5] Střední východ leží v Asii, ovšem kouskem Turecka a Kyprem zasahuje i do Evropy.

Oblast je kolébkou civilizace, vznikly zde nejstarší komplexní státní útvary na světě (Sumer, Egypt, Chetitská říše).[6] Geopolitický význam regionu je uznáván po tisíciletí. Několik hlavních světových náboženství zde má svůj původ, včetně judaismu, křesťanství a islámu (v minulosti byl velmi vlivný i zoroastrismus, synkretickým moderním náboženstvím z této oblasti je bahaismus).[7] Z toho také vyplývá, že oblast je místem mnoha střetů a konfliktů.

V současnosti zahrnuje šestnáct suverénních státních útvarů (plus Palestinskou autonomii, u níž se předpokládá, že se stane rovněž státem). Třináct z nich je arabských, jen čtyři nearabské (Turecko, Írán, Izrael, Kypr). Arabové představují tudíž největší etnikum v regionu, následují Turci, Peršané, Kurdové, Azerové, Koptové, Židé, Asyřané, Turkmeni a Řekové (na Kypru).[8] Nejlidnatějšími zeměmi v regionu jsou Egypt, Írán a Turecko, zatímco Saúdská Arábie je zemí největší. Většina zemí, které hraničí s Perským zálivem, má obrovské zásoby ropy, přičemž z exportu ropy ekonomicky těží zejména monarchové na Arabském poloostrově. Z hlediska hrubého domácího produktu (v paritě kupní síly) má největší ekonomiku v oblasti Turecko, následované Saúdskou Arábií, Egyptem a Íránem (dle údajů Mezinárodního měnového fondu).[9] Tyto čtyři země také soupeří o pozici geopolitického hegemona v oblasti, byť Egypt byl v tomto souboji oslaben arabským jarem. Při přepočtu HDP (PPP) na obyvatele je nejbohatším státem Katar, Spojené arabské emiráty a Bahrajn. V těchto zemích se však bohatství nedostane k velké části obyvatelstva, jak dokazuje index lidského rozvoje vypočítávaný OSN - podle něj nejvyšší kvalitu života svým obyvatelům nabízí Izrael.[10] Z islámských zemí jsou to Spojené arabské emiráty. Třetí je pak Kypr.

Většina států v oblasti je muslimských (s výjimkou Izraele a řecké části Kypru). Írán je z nich jediný šíitský, ostatní jsou sunitské. Po této náboženské linii vede napětí. Ve 20. století se zdálo, že role náboženské ideologie poklesla, zejména díky nástupu nacionalismu (kemalismu) v Turecku, v Egyptě (násirovský arabský nacionalismus a panarabismus), Sýrii i Iráku (baasismus), z čehož také pramenily konflikty (irácko-íránská válka, irácká invaze do Kuvajtu).[11][12][13] Od konce 20. století však role náboženství znovu spíše stoupá. Zdrojem etnického napětí v oblasti je arabsko-izraelský konflikt, řecko-turecký spor na Kypru nebo kurdsko-turecké spory.[14][15][16] Násilné jsou často též politické konflikty uvnitř jednotlivých států (arabské jaro, syrská občanská válka, libanonská občanská válka, jemenská občanská válka, irácká občanská válka). V mnoha zemích vládnou konzervativně-náboženské nebo přímo teokratické režimy, které jsou živnou půdou různorodého radikalismu a fundamentalismu, který nezřídka přechází k teroristickým činům a v případě Islámského státu dokonce zabral značnou část území a hrozil rozvrátit stávající státní útvary.[17]

Oblast byla vždy předmětem zájmu Evropanů, jako kolébka křesťanství - ve středověku zde Evropané vybudovali své základny v podobě křižáckých států.[18] V moderní éře byla oblast kolonizována evropskými mocnostmi (zejména Brity a Francouzi).[19][20] I po konci kolonialismu je předmětem zájmu velmocí, které v ní někdy intervenují i vojensky (válka v zálivu, válka v Iráku). Spojencem Spojených států v oblasti je Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Izrael a znovu též Egypt (poté, co moc uchopil generál Sísí).[21] Rusko má svou geopolitickou základnu v oblasti v Íránu a Sýrii (plus k tomu lze připočíst íránský vliv v Libanonu, zejména jižním, a části Palestiny, především v Gaze).[22] Čína si získala mimořádné postavení v Kuvajtu.[23] Nejasná se stává pozice Turecka, jakkoli je součástí Severoatlantické aliance.[24]

Váha oblasti spočívá i v její značné lidnatosti. Počet obyvatel Středního východu je zhruba 447 milionů. To je téměř přesně tolik jako obyvatel Evropské unie a o 116 milionů více než obyvatel Spojených států.

Seznam států

Stát Počet obyvatel Hlavní město
BahrajnBahrajn Bahrajn 1 569 446 Manáma
EgyptEgypt Egypt 101 478 581 Káhira
ÍránÍrán Írán 83 183 741 Teherán
IrákIrák Irák 40 222 503 Bagdád
IzraelIzrael Izrael 9 404 080 Jeruzalém
JemenJemen Jemen 30 491 000 Saná
JordánskoJordánsko Jordánsko 10 658 123 Ammán
KatarKatar Katar 2 795 484 Dauhá
KuvajtKuvajt Kuvajt 4 420 110 Kuvajt
KyprKypr Kypr 1 189 265 Nikósie
LibanonLibanon Libanon 6 859 408 Bejrút
OmánOmán Omán 4 829 473 Maskat
PalestinaPalestina Palestina 5 159 076 Rámaláh
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie 34 218 169 Rijád
Spojené arabské emirátySpojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty 9 890 400 Abú Zabí
SýrieSýrie Sýrie 17 500 657 Damašek
TureckoTurecko Turecko 83 614 362 Ankara

Reference

  1. ↑ Encyklopedie států: Blízký východ. www.mzv.cz [online]. Ministerstvo zahraničí ČR [cit. 9.3.2020]. Dostupné online. 
  2. ↑ Jiří Zavadil: Jak úspěšně exportovat do Spojených Arabských Emirátů a ostatních zemí Zálivu? (PDF), CzechTrade, Praha, 21. 5. 2008, str. 62
  3. ↑ Josef Herink, Milan Holeček a kol.: Příručka k 3. vydání učebnice Zeměpis světa 2[nedostupný zdroj], Nakladatelství České geografické společnosti, Praha, 2008, str. 32–34
  4. ↑ CORDESMAN, Anthony H. The Greater Middle East:: From the “Arab Spring” to the “Axis of Failed States”. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  5. ↑ HIRATA, Hideaki; KIM, Sunghyun Henry; KOSE, M. Ayhan. Integration and Fluctuations: The Case of MENA. Emerging Markets Finance & Trade. 2004, roč. 40, čís. 6, s. 48–67. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 1540-496X. 
  6. ↑ BOURKE, Stephen. The Middle East: The Cradle of Civilization Revealed. [s.l.]: Thames & Hudson 378 s. Dostupné online. ISBN 978-0-500-25147-8. (anglicky) Google-Books-ID: b47tAAAAMAAJ. 
  7. ↑ TRITENBACH, David. The Middle East is the cradle of world religions. Daily Times [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ SHOUP, John A. Ethnic Groups of Africa and the Middle East: An Encyclopedia. [s.l.]: ABC-CLIO 410 s. Dostupné online. ISBN 978-1-59884-362-0. (anglicky) Google-Books-ID: SPBfnT_E1mgC. 
  9. ↑ Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Human Development Report 2020 [online]. Organizace spojených národů [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ DAWISHA, Adeed. Arab Nationalism in the Twentieth Century: From Triumph to Despair - New Edition with a new chapter on the twenty-first-century Arab world. [s.l.]: Princeton University Press 369 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4008-8082-9. (anglicky) Google-Books-ID: wS_FCgAAQBAJ. 
  12. ↑ TASPINAR, Omer; TASPINAR, Omer. Turkey’s Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism. Carnegie Endowment for International Peace [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ DEVLIN, John F. The Baath Party: Rise and Metamorphosis. The American Historical Review. 1991, roč. 96, čís. 5, s. 1396–1407. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 0002-8762. DOI 10.2307/2165277. 
  14. ↑ SCHULZE, Kirsten E. The Arab-Israeli Conflict. [s.l.]: Taylor & Francis 228 s. Dostupné online. ISBN 978-1-315-44079-8. (anglicky) Google-Books-ID: IiklDwAAQBAJ. 
  15. ↑ BISHKU, Michael B. Turkey, Greece and the Cyprus Conflict. Journal of Third World Studies. 1991, roč. 8, čís. 1, s. 165–179. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 8755-3449. 
  16. ↑ FREYER, Uta. The Kurdish-Turkish Conflict and Its Relation to the Theories of Misperception, Identity and Culture: Comparing of Several Theories about the Origin of Conflicts with the Turkish-Kurdish Conflict. [s.l.]: GRIN Publishing 12 s. Dostupné online. ISBN 978-3-668-00465-8. (anglicky) Google-Books-ID: L74JswEACAAJ. 
  17. ↑ OOSTERVELD, Willem Theo; BLOEM, Willem; FARNHAM, Nicholas. The Rise and Fall of ISIS:: From Evitability to Inevitability. [s.l.]: Hague Centre for Strategic Studies Dostupné online. 
  18. ↑ HOLT, P. M. The Crusader States and their Neighbours: 1098-1291. [s.l.]: Routledge 147 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-87874-2. (anglicky) Google-Books-ID: odoYDQAAQBAJ. 
  19. ↑ French Colonialism, Middle East | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  20. ↑ British Colonialism, Middle East | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  21. ↑ America and Its Allies in the Middle East: Bungling toward Strategic Cooperation. Orbis. 2015-01-01, roč. 59, čís. 4, s. 541–556. Dostupné online [cit. 2021-09-21]. ISSN 0030-4387. DOI 10.1016/j.orbis.2015.07.001. (anglicky) 
  22. ↑ The Role of Russia in the Middle East and North Africa Region. Strategy or Opportunism? : IEMed. www.iemed.org [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ SAMAH, Ibrahim. Kuwait as a Gateway for Chinese Influence in the Arabian Gulf. Future Directions International [online]. 29. 8. 2018 [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. 
  24. ↑ WRIGHT, Robin. After Six Decades, Turkey Is Now a U.S. Ally in Name Only. The New Yorker [online]. 2019-11-14 [cit. 2021-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Střední_východ&oldid=20489622“