Přeskočit na obsah

Václav Benda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Václav Benda (rozcestník).
PhDr. Václav Benda
Bendova busta od Petra Orieška
Bendova busta od Petra Orieška
1. senátor za obvod č. 27 – Praha 1
Ve funkci:
23. listopadu 1996 – 2. června 1999
NástupceVáclav Fischer
1. předseda Křesťanskodemokratické strany
Ve funkci:
1990 – 1993
NástupceIvan Pilip
7. předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění
Ve funkci:
25. června 1992 – 31. prosince 1992
PředchůdceRudolf Battěk
NástupceSněmovna lidu zanikla
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
28. prosince 1989 – 31. prosince 1992
Stranická příslušnost
ČlenstvíKDS (1990–1996)
ODS (1996–1999)
Narození8. srpna 1946
Československo Praha
Úmrtí2. června 1999 (ve věku 52 let)
Česko Praha
Choť
Vztahy
Děti
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Zaměstnánífilosof, kybernetik, politik, vydavatel
Náboženstvířímský katolík
Ocenění
CommonsVáclav Benda
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Benda (8. srpna 1946 Praha – 2. června 1999 Praha) byl český filosof, kybernetik, katolický aktivista, pravicový politik a protikomunistický disident, politický vězeň komunistického režimu a zakladatel a první předseda Křesťanskodemokratické strany. Jeho syn Marek Benda rovněž působí v politice.

Životopis

Do sametové revoluce

Václav Benda vystudoval bohemistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1964–1969), v této době byl aktivní ve studentském hnutí a podílel se na zakládání klubů katolické mládeže. Na FF UK působil v letech 1969 až 1970 jako asistent. Poté v letech 1970–1975 vystudoval teoretickou kybernetiku na MFF UK.[1] Pro svou katolickou víru a neochotu vstoupit do KSČ vystřídal mnoho povolání.[2] V letech 1975 až 1977 pracoval jako počítačový odborník ve Výzkumném ústavu matematických strojů.

Až do roku 1976 nevystupoval proti komunistickému režimu. Avšak otřásl jím proces s hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe.[2] Byl jedním z iniciátorů a prvních signatářů Charty 77.[2] Za to byl vyloučen z Revolučního odborového hnutí a posléze i propuštěn z práce.[3][4]

V letech 1979 až 1984 byl mluvčím Charty 77,[5] v roce 1978 se pak podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za svou činnost byl v letech 1979 až 1983 vězněn pro podvracení republiky. Mimo to se on i jeho rodina stali terčem různého šikanování ze strany státní moci – byl propuštěn z práce, vyslýchán, byl mu vypnut telefon a kontrolována pošta, v jeho bytě byla domovní prohlídka, při které mu byly zabaveny některé věci.[4] Tyto ústrky ho podle jeho slov učinily ještě zatvrzelejším v boji s režimem.[4]

V roce 1984 byl pozván na kongres Wege zu einer Europäischen Friedensordnung, který se konal v západoněmeckém Heidelbergu. Kongresu se rozhodl nezúčastnit, protože měl obavy, že by mu československé orgány nedovolily návrat do vlasti. Místo toho poslal účastníkům dopis, ve kterém jim vyjádřil podporu a sympatie a poprosil je, aby protestovali proti uvěznění disidenta Ladislava Lise.[6]

V letech 1985–1989 vydával samizdatový časopis PARAF (PARalelní Akta Filozofie).[7]

Po revoluci

Po sametové revoluci byl spoluzakladatelem Křesťanskodemokratické strany (KDS), v jejímž čele do roku 1993 stál a posléze byl jejím místopředsedou.

V prosinci 1989 nastoupil jako poslanec za KDS v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod č. 2 – Praha 2 a Praha 4). Mandát obhájil ve svobodných volbách roku 1990 a ve volbách roku 1992. Od června 1992 do prosince téhož roku byl předsedou Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ve federálním parlamentu setrval až do zániku Československa.[8][9][10][11]

V roce 1996 se stal po sloučení KDS a ODS členem Občanské demokratické strany, za niž byl téhož roku zvolen v obvodě Praha 1 do Senátu.[12] V letech 1994 až 1998 byl ředitelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 1999 měl být stíhán za údajné neoprávněné nakládání s osobními údaji v souvislosti s aférou Zilk, ale díky imunitě nebyl k vyšetřování vydán. V souvislosti s tím se objevily informace o jeho vážném onemocnění, ale na přání rodiny nebyly podrobnosti zveřejněny. Václav Benda nedlouho poté po několikatýdenní hospitalizaci zemřel na selhání orgánů, ve věku 52 let.[13]

Postoje

Václav Benda byl křesťansky a pravicově orientovaný člověk a politik. Státní moc považoval za přidělenou od Boha, a křesťané by podle Bendy měli respektovat ty státní požadavky, které neruší jiné boží nároky.[14] Avšak „stát, který útočí jak na boží, tak na své vlastní symboly, popírá sám sebe, přestává být společenskou silou a tuto moc ztrácí“.[14] Československý právní systém byl podle Bendy „fakticky jeden z nejhorších na světě, protože byl koncipován výhradně k propagandistickým účelům“.[15] Koncem 80. let považoval komunistický režim za nejistý a zoufalý, „skutečnou společenskou sílu“ viděl v katolické církvi (ovšem bez jakékoliv větší moci), a předvídal konfrontaci těchto dvou stran. Ač se sám pokládal za radikálního, byl proti jakémukoliv uspíšení či eskalaci této konfrontace, protože ta by dle jeho názoru vedla ke krveprolití, a prosazoval spíše klidné stupňování nátlaku na stát.[14] Úlohu církve v tomto sporu viděl spíše v obraně náboženské svobody, církev by se neměla angažovat ve sporech o světskou vládu.[16] Vytvořil koncepci paralelní polis, podle které měli občané vytvářet vlastní nezkažené společenské struktury a nahrazovat jimi nefunkční a zkorumpované struktury oficiální.[15] Struktury měly zahrnovat:

  1. druhou kulturu (underground) – tato struktura byla podle Bendy nejrozvinutější
  2. paralelní školství a vědu
  3. paralelní šíření informací
  4. paralelní ekonomika (zejména podpora lidí, které se režim snažil zlikvidovat ekonomickými prostředky)
  5. paralelní politika

Socialismus a marxismus odmítal z křesťanských pozic: slibovaly totiž dosažení ráje na zemi pouze lidskými silami, ale to bylo dle Bendova přesvědčení vyhrazeno pouze Bohu a „lidské pokusy o totéž vedly vždy pouze ke smrti a otroctví“.[17] Myšlenka socialismu byla podle Bendy celkově naprosto špatná, i když obsahovala dílčí dobré body; „právě tyto body mohly některé lidi zaujmout a přitáhnout jejich pozornost k socialismu“.[5] Skeptický byl i k „socialismu s lidskou tváří“, protože i ten je „hrůzným monstrem“.[5] Odmítal koncept sociální rovnosti, protože ta je podle jeho názoru možná jen za cenu „zotročení člověka“.[17][5] Nebezpečí ovšem spatřoval i v „bezbřehém a formálně absolutizovaném liberalismu“.[5] Odmítal teokratické státní zřízení.[18][19] Avšak i demokracie podle se Bendy může stát diktaturou, proto je nutné, aby byla působnost vlády tvrdě omezena. Jedním z takových viděl v principu dělby moci.[20] Preferoval nepřímou demokracii, prezidentský systém vlády a většinový volební systém.[20]

Byl přívržencem trestu smrti.[5] Antikoncepci osobně považoval za „mravně závadnou, za cosi, co je vážnou hrozbou pro lásku, důstojnost lidské osoby a konenckonců i plnost sexuálního života jako takového“, avšak stát (i „stojící na křesťanských základech“) podle Bendy nemá právo antikoncepci zakazovat.[18] Podobně byl pro Bendu morálně nepřijatelný rozvod, avšak byl proti zrušení rozvodů, neboť pro některé lidi může být menším zlem rozvést se, než v manželství zůstat. Stát by se ale měl snažit manžele přesvědčit, aby se snažili své problémy řešit jinak, než rozvodem.[18] Byl pro naprostý zákaz interrupcí.[18] Kontroverzi vzbudil svým výrokem o chilském pravicovém diktátorovi Augusto Pinochetovi a jeho vojenském režimu: „Kdybychom v Československu měli v roce 1948 muže s tak energickým odhodláním, nebylo by došlo k Únoru a dalším neštěstím několika desetiletí. Pinochet jako jedna z nejvýznamnějších osobností tohoto století odvrátil Allendův komunistický puč. A hotovo.“[21] Schvaloval postup Spojeného království ve sporu s Argentinou o Falklandské ostrovy.[5]

Osobní život

Měl šest dětí a předal jim svou velkou zálibu v hraní karet. Syn Martin Benda (* 1970) se stal spoluautorem jedné knihy o karetních hrách.[22]

Ocenění

Pamětní deska

V roce 1998 mu byla udělena Medaile Za zásluhy řik I. stupně.[23]

Od roku 2009 Ústav pro studium totalitních režimů uděluje Cenu Václava Bendy osobnostem, které sehrály významnou roli v boji za svobodu a demokracii v letech 1938–1945 a 1948–1989.[24]

17. listopadu 2009 (v Den boje za svobodu a demokracii) byla Václavu Bendovi na pražském Karlově náměstí (na domě č. o. 18, kde žil v letech 1969–1999) slavnostně odhalena pamětní deska s bustou od akademického sochaře Petra Orieška.[25]

Ministrem obrany ČR mu bylo uděleno Osvědčení účastníka protikomunistického odboje.[26]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2 (str. 12)
  2. ↑ a b c BENDA, Václav. Noční kádrový dotazník. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 15–19.
  3. ↑ BENDA, Václav. Malá lekce z demokracie. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 10–14.
  4. ↑ a b c BENDA, Václav. Nač váhat před konečným řešením. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 25–27.
  5. ↑ a b c d e f g BENDA, Václav. Dopis Rogeru Scrutonovi. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 119–124.
  6. ↑ BENDA, Václav. Obracím se na vás s naléhavou výzvou. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 314–316.
  7. ↑ PARAF (PARalelní Akta Filozofie) – elektronická verze samizdatového časopisu
  8. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-16]. Dostupné online. 
  9. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-16]. Dostupné online. 
  10. ↑ Václav Benda [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-16]. Dostupné online. 
  11. ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16. 
  12. ↑ Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 15.11. – 16.11.1996, obvod Praha 1
  13. ↑ RIEBAUEROVÁ, Martina. Václav Benda bude pohřben příští týden. iDnes [online]. 1999-06-03 [cit. 2014-03-20]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b c BENDA, Václav. Výzva z Bratislavy. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 48–51.
  15. ↑ a b BENDA, Václav. Paralelní polis. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 56–66.
  16. ↑ BENDA, Václav. Znovu křesťanství a politika: jak dál po Velehradě?. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 158 – 220.
  17. ↑ a b BENDA, Václav. Poznámky k poznámkám často slýchaným. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 87–95.
  18. ↑ a b c d BENDA, Václav. O problémech nejen morálních. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 135–157.
  19. ↑ BENDA, Václav. Kritické teze k „Ideji státu křesťanského”. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 344–348.
  20. ↑ a b BENDA, Václav. O odpovědnosti v politice a za politiku. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 221–238.
  21. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra; KUNC, Jiří; MORENO ROBLES, Rafael. Generál Pinochet a Václav Benda. Britské listy [online]. Nedatováno [cit. 2015-02-23]. Dostupné online. 
  22. ↑ SVOBODA, Tomáš. Oficiální pravidla karetních her. Praha 1: Eminent, 2002. ISBN 80-7281-116-9. Kapitola Obálka knihy. 
  23. ↑ Medaile Za zásluhy – seznam vyznamenaných na stránkách Pražského hradu
  24. ↑ Cena Václava Bendy
  25. ↑ Benda, jeden z významných členů disentu, má svou desku – Mediafax, 17. 11. 2009
  26. ↑ Oddělení vydávání osvědčení a správních agend. www.3odboj.army.cz [online]. [cit. 2021-07-29]. Dostupné online. 

Literatura

  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 36. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 43. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 75–76. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha: Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. S. 369–370. 
  • BENDA, Václav. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. 375 s. ISBN 978-80-86603-85-8. 

Externí odkazy

Senátor za obvod č. 27 – Praha 1
1996–1999: Václav Benda • 1999–2002: Václav Fischer • 2002–2008: Martin Mejstřík • 2008–2014: Zdeněk Schwarz • 2014–2020: Václav Hampl • od 2020: Miroslava Němcová
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Benda&oldid=20427433“