Tarbík egyptský
 Tarbík egyptský | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | hlodavci (Rodentia) |
| Podřád | myšovci (Myomorpha) |
| Čeleď | tarbíkovití (Dipodidae) |
| Rod | tarbík (Jaculus) |
| Binomické jméno | |
| Jaculus jaculus (Linné, 1758) | |
 mapa rozšíření | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je menší hlodavec z čeledi tarbíkovitých s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem. Vyskytuje se v severní Africe, na Arabském poloostrově a ostrůvkovitě i v přilehlých oblastech.
Pohybuje se skoky po zadních nohách podobně jako klokani. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává. Živí se semeny a dalšími částmi rostlin. Obvykle vůbec nepije.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
Tento tarbík žije v severní Africe v souvislém pruhu od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Tato oblast pak v na blízkém východě pokračuje na Arabský poloostrov (Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), přičemž zasahuje i do přilehlých částí Izraele, Jordánska, Sýrie a Iráku a Íránu. Kromě toho žije v oddělených oblastech v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu, Somálsku a Eritreji.
Ne plně potvrzené jsou zatím nálezy z jednotlivých míst v Senegalu a Mauritánii, kde však dříve zřejmě žil.[2]
Tarbík egyptský netvoří žádné podrody, i když se vzhledem, především barvou těla, liší podle oblastí, které obývá (jednotliví autoři sice považují některé populace za poddruhy, např. J. jaculus vocator v Izraeli; není to však všeobecně přijímáno).[2] Není zařazen mezi ohrožené druhy.[3]
Vzhled[editovat | editovat zdroj]
Tarbík egyptský má tělo dlouhé 10–12 cm, ocas 15–25 cm a váží 43 až 75 g.[4] Je to nejmenší druh rodu Jaculus.[5] Má velmi dlouhé zadní nohy (4× delší než přední končetiny), jemnou šedožlutě až okrově zbarvenou srst a bělavé bříško.[4] V nose mu rostou chloupky, které slouží i k zadržování vodních par při výdechu. Dlouhý ocas, který používá k rovnováze a při běhu také jako kormidlo, má na konci štětečku bílých (světlých) černě ohraničených chlupů. Prsty nohou jsou osrstěné, což zvyšuje plochu chodidla a dovolí jim skákat po písku, aniž by se probořili. Uši a oči jsou velké.
Způsob života[editovat | editovat zdroj]
Žije v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 1500 m.[4]
Pohybuje se jen po zadních nohách; přední používá jen k přidržování potravy a hrabání. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává v pevných půdách.[5] Ty se skládají z hnízda, které bývá 1,2 m pod zemí, a několika spirálovitě zatočených vstupních chodeb. Zde také přečkává ve stavu podobném zimnímu spánku vlhké a studené počasí, i když např. v Iráku byli zjištěni jedinci, kteří jsou aktivní celý rok. V létě si přes den ucpává vstupy do nory, aby si v nich udržel přijatelné mikroklima; v zimě je ponechává otevřené.
Potrava[editovat | editovat zdroj]
Nemusí takřka vůbec pít. Většinu vody získávají z potravy, což jsou semena, oddenky, hlízy a kořínky.[4]
Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]
Samice tarbíků rodí po max. 25denní březosti 3–4 mláďata, přičemž další vrh se může opakovat již po 3 měsících. V Súdánu však byly zjištěny vrhy s až 10 mláďaty.[5] Mláďata váží po narození 2 g, osamostatňují se po 2 měsících a dospělosti dosahují v 8 měsících až jednom roce.
V zajetí byl nejdelší doložený věk tarbíka egyptského 6 let a 3 měsíce.
Domácí chov[editovat | editovat zdroj]
Tarbíci jsou celkem nenáročná zvířata vhodná k chovu ve větším pouštním teráriu o velikosti aspoň 1,2 × 0,8 m,[6] ve kterém by měl být dostatek vhodných úkrytů (jeskyněk z kamení nebo budek). Na dno je nejlepší vrstva písku. Teplota postačuje 23–26 °C – při ní jsou aktivní i ve dne, i když v přírodě při vyšších teplotách vylézají z nor až večer. Ke krmení je vhodná směs drobných semen, obilovin, které se doplňují o jemné seno, zelené části rostlin, zeleninu a ovoce, občas i hmyz. Je to spíše samotářské zvíře.
Přes relativní nenáročnost chovu není zatím toto atraktivní zvíře mezi chovateli příliš rozšířené.[7]
Příbuzné druhy[editovat | editovat zdroj]
- Tarbík Blanfordův (Jaculus blanfordi) pocházející z Íránu, Pákistánu, Afghánistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu,
- Tarbík velký (Jaculus orientalis) žijící v Maroku, Alžírsku, Tunisu, Libyi, Egyptě a na jihu Izraele.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
- ↑ a b Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University [cit. 2012-08-16]. Kapitola Jaculus jaculus. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ AMORI, G.; HUTTERER, R.; KRYŠTUFEK, B., et al. Jaculus jaculus [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-09-23]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu Tarbík egyptský [online]. BioLib [cit. 2012-09-09]. Dostupné online.
- ↑ a b c NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. Dostupné online. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Desert Jerboas, s. 1339–40. (anglicky)
- ↑ KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. Olomouc: Rubico, 2000. 326 s. ISBN 80-85839-52-0. S. 218.
- ↑ Tarbík – tryskomyš na pérkách [online]. MojeZvíře.cz [cit. 2012-09-10]. Kapitola Jako mazlíček. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tarbík egyptský na Wikimedia Commons 
Taxon Jaculus jaculus ve Wikidruzích- Profil taxonu tarbík egyptský v databázi BioLib
