Tarbík egyptský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Tarbík egyptský

Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: hlodavci (Rodentia)
Podřád: myšovci (Myomorpha)
Čeleď: tarbíkovití (Dipodidae)
Rod: tarbík (Jaculus)
Binomické jméno
Jaculus jaculus
(Linné), 1758

Tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je menší hlodavec z čeledi tarbíkovitých s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem. Vyskytuje se v severní Africe, na Arabském poloostrově a ostrůvkovitě i v přilehlých oblastech.

Pohybuje se skoky po zadních nohách podobně jako klokani. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává. Živí se semeny a dalšími částmi rostlin. Obvykle vůbec nepije.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Tento tarbík žije v severní Africe v souvislém pruhu od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Tato oblast pak v na blízkém východě pokračuje na Arabský poloostrov (Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), přičemž zasahuje i do přilehlých částí Izraele, Jordánska, Sýrie a Iráku a Íránu. Kromě toho žije v oddělených oblastech v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu, Somálsku a Eritrei.

Ne plně potvrzené jsou zatím nálezy z jednotlivých míst v Senegalu a Mauritánii, kde však dříve zřejmě žil.[1]

Tarbík egyptský netvoří žádné podrody, i když se vzhledem, především barvou těla, liší podle oblastí, které obývá (jednotliví autoři sice považují některé populace za poddruhy, např. J. jaculus vocator v Izraeli; není to však všeobecně přijímáno).[1] Není zařazen mezi ohrožené druhy.[2]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Tarbík egyptský má tělo dlouhé 10–12 cm, ocas 15–25 cm a váží 43 až 75 g.[3] Je to nejmenší druh rodu Jaculus.[4] Má velmi dlouhé zadní nohy (4× delší než přední končetiny), jemnou šedožlutě až okrově zbarvenou srst a bělavé bříško.[3] V nose mu rostou chloupky, které slouží i k zadržování vodních par při výdechu. Dlouhý ocas, který používá k rovnováze a při běhu také jako kormidlo, má na konci štětečku bílých (světlých) černě ohraničených chlupů. Prsty nohou jsou osrstěné, což zvyšuje plochu chodidla a dovolí jim skákat po písku, aniž by se probořili. Uši a oči jsou velké.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Žije v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 1500 m.[3]

Pohybuje se jen po zadních nohách; přesní používá jen k přidržování potravy a hrabání. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává v pevných půdách.[4] Ty se skládají z hnízda, které bývá 1,2 m pod zemí, a několika spirálovitě zatočených vstupních chodeb. Zde také přečkává ve stavu podobném zimnímu spánku vlhké a studené počasí, i když např. v Iráku byli zjištěni jedinci, kteří jsou aktivní celý rok. V létě si přes den ucpává vstupy do nory, aby si v nich udržel přijatelné mikroklima; v zimě je ponechává otevřené.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Nemusí takřka vůbec pít. Většinu vody získávají z potravy, což jsou semena, oddenky, hlízy a kořínky.[3]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Samice tarbíků rodí po max. 25denní březosti 3–4 mláďata, přičemž další vrh se může opakovat již po 3 měsících. V Súdánu však byly zjištěny vrhy s až 10 mláďaty.[4] Mláďata váží po narození 2 g, osamostatňují se po 2 měsících a dospělosti dosahují v 8 měsících až jednom roce.

V zajetí byl nejdelší doložený věk tarbíka egyptského 6 let a 3 měsíce.

Domácí chov[editovat | editovat zdroj]

Tarbíci jsou celkem nenáročná zvířata vhodná k chovu ve větším pouštním teráriu o velikosti aspoň 1,2 × 0,8 m,[5] ve kterém by měl být dostatek vhodných úkrytů (jeskyněk z kamení nebo budek). Na dno je nejlepší vrstva písku. Teplota postačuje 23–26 °C – při ní jsou aktivní i ve dne, i když v přírodě při vyšších teplotách vylézají z nor až večer. Ke krmení je vhodná směs drobných semen, obilovin, které se doplňují o jemné seno, zelené části rostlin, zeleninu a ovoce, občas i hmyz. Je to spíše samotářské zvíře.

Přes relativní nenáročnost chovu není zatím toto atraktivní zvíře mezi chovateli příliš rozšířené.[6]

Příbuzné druhy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University, [cit. 2012-08-16]. Kapitola Jaculus jaculus. Dostupné online. (anglicky) 
  2. AMORI, G.; HUTTERER, R.; KRYŠTUFEK, B., et al. Jaculus jaculus [online]. IUCN, 2008, [cit. 2012-09-23]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1.) Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu Tarbík egyptský [online]. BioLib, [cit. 2012-09-09]. Dostupné online.  
  4. a b c NOWAK, Ronald M.. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London : Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Desert Jerboas, s. 1339-40. (anglicky) 
  5. KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. Olomouc : Rubico, 2000. 326 s. ISBN 80-85839-52-0. S. 218.  
  6. Tarbík – tryskomyš na pérkách [online]. MojeZvíře.cz, [cit. 2012-09-10]. Kapitola Jako mazlíček. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Jaculus jaculus ve Wikimedia Commons