Srbská kampaň první světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Srbská kampaň
Konflikt: První světová válka
Srbské jednotky připravené k boji
Srbské jednotky připravené k boji
Trvání: 28. července 19143. listopadu 1918
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Srbsko, Černá Hora, Řecko, Albánie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vítězství Ústředních mocností v roce 1915, obsazení Srbska, vítězství Dohody v roce 1918
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Bulharsko Bulharsko (1915 - 1918)
Německé císařství Německé císařství (1915 - 1918)
State Flag of Serbia (1882-1918).svg Srbsko
Flag of the Kingdom of Montenegro.svg Černá Hora
Francie Francie (1915 - 1918)
GBR Britské impérium (1915 - 1918)
Velitelé
Rakousko-Uhersko Oskar Potiorek
Rakousko-Uhersko Stjepan Sarkotić
Rakousko-Uhersko Hermann Kövess von Kövessháza
Bulharsko Nikola Žekov
Německé císařství August von Mackensen
State Flag of Serbia (1882-1918).svg Alexandr I. Karađorđević
State Flag of Serbia (1882-1918).svg Radomir Putnik
State Flag of Serbia (1882-1918).svg Živojin Mišić
Flag of the Kingdom of Montenegro.svg Nikola I. Petrović-Njegoš
Flag of the Kingdom of Montenegro.svg Janko Vukotić
Francie Louis Franchet d'Espèrey
GBR Bryan Mahon
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Tento článek pojednává o bojích na frontě v Srbsku během první světové války.

Vyhlášení války[editovat | editovat zdroj]

Srbské kanóny ukořistěné Rakušany

28. června 1914 se v Sarajevu uskutečnil Srb Gavrilo Princip atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda. Z tohoto činu obvinilo rakousko-uherské mocnářství Srbsko jako stát.[1] Dne 5. července se proti Srbsku postavilo i Německo, když císař Vilém II. ujistil Rakousko-Uhersko německou pomocí, i kdyby konflikt se Srbskem přerostl v celoevropskou válku. Již 7. července rozhodla rakousko-uherská ministerská rada o válce se Srbskem. 23. července bylo zasláno Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 tedy vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a rakouské dělostřelectvo vypálilo několikrát na Bělehrad. Následující den však začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat srbské hlavní město soustavně.

První rakousko-uherská ofenzíva[editovat | editovat zdroj]

Provedením rakouské ofenzívy proti Srbsku byl pověřen generál Oskar Potiorek, který svou lehkomyslností umožnil sarajevský atentát. Svoji ofenzívu vedl pod heslem "utlučeme Srby čepicemi." Shromáždil celkem 19 divizí, což bylo o třetinu více, než mohli postavit do boje Srbové. Rakouský útok začal 12. srpna 1914 a zhroutil se prakticky během pouhých deseti dnů.[2] Potiorek totiž zcela zanedbal ten faktor, že ač bylo Srbsko těžce oslabeno dvěma Balkánskými válkami, morálka jeho vojska byla vzhledem k tomu, že brání svoji vlast, značně vysoká. Nedaleko kopce Cer utrpělo rakouské vojsko v rozhodující bitvě těžkou porážku. Srbové a Černohorci odpověděli protiútokem do Bosny a Banátu, který však byl vzhledem k nedostatečnému počtu vojska odsouzen k nezdaru.

Druhá rakousko-uherská ofenzíva[editovat | editovat zdroj]

Srbské ženy odnášejí raněné

Druhá rakousko-uherská ofenzíva proti Srbsku začala 7. září u řeky Driny. Mezi armádami probíhaly krvavé boje, při nichž zahynulo značné množství vojáků na obou stranách. Rakušané se byli nuceni stáhnout, ale ani Srbové na tom nebyli dobře. Chyběla jim výzbroj a munice,[3] bez které byla další obrana nemyslitelná. Rakouské útoky ustaly a srbští spojenci začali dodávat Srbům válečný materiál po Soluňské železnici a po Dunaji.

Třetí rakousko-uherská ofenzíva[editovat | editovat zdroj]

Třetí rakouská ofenzíva začala 5. listopadu 1914. Rakousko-uherská vojska si tentokrát počínala lépe a 2. prosince obsadila nakrátko Bělehrad. To však netrvalo dlouho. Srbové obdrželi velkou dodávku munice od Spojenců a 3. prosince 1914 se vrhli do útoku. Tvrdé boje trvaly do 15. prosince 1914 a Srbům se podařilo vyhnat rakousko-uherská vojska ze svého území. Tato první fáze války skončila tak, jako začala, prakticky bez změny hranic. Hrůzné však byly počty obětí. Srbská armáda ztratila přibližně 170.000 mužů, rakousko-uherské ztráty činily 215.000 mužů. Na srbské civilisty však přišla další pohroma - epidemie tyfu, která zabila další stovky tisíc Srbů.

Rok 1915[editovat | editovat zdroj]

Ústup srbské armády

V roce 1915 panoval až do října na srbské frontě relativní klid.[4] Kromě velkého počtu obětí v předchozích bojových operacích nicméně Srbsko zatěžovali i váleční uprchlíci, především z oblastí Mačvy, západního Srbska a východní Bosny a Hercegoviny. Jednalo se asi o 400-500 tisíc lidí.[4]

O osudu Srbska se rozhodlo v Dardanelách. Dokud probíhala britská invaze - Bitva o Gallipoli, Bulharsko se neodvažovalo zaútočit na Srbsko, spíše se očekávala pomoc Řecka a Rumunska. Když bylo zřejmé, že britský útok na Gallipoli ztrácí dech, situace na balkánském bojišti se náhle změnila. Německé vrchní velitelství usoudilo, že chce-li účinně pomáhat svému spojenci Turecku, musí být bagdádská dráha, která vedla Srbskem, průjezdná. Pro rozhodující útok na Srbsko byly shromážděny dvě rakousko-uherské armády a armáda bulharská, celkem 682 tisíc vojáků, což byla proti Srbům trojnásobná přesila. Bulharský útok byl veden údolím Moravy a rakousko-uherské vojsko zaútočilo na Bělehrad. Do čela vojsk byl jmenován německý generál von Mackensen.[5] Útok na Srbsko začal 6. října 1915. Bitva o Bělehrad byla neskutečně surová, nicméně avšak ani s pomocí britského a francouzského dělostřelectva Srbové neměli proti tak obrovské přesile žádnou šanci. Bulharské vojsko 16. října 1915 obsadilo údolí řeky Moravy v okolí města Vranje, čímž odřízlo srbskou armádu od soluňského přístavu, kam přicházela vojenská pomoc od zemí Dohody. Přestože boje trvaly dva měsíce, srbská armáda se rozhodla nekapitulovat.[6] Zbytky armády ustupovaly Albánií a Černou Horou k jadranskému pobřeží, kam dospělo zhruba 155 tisíc mužů. Cesta z Černé Hory do albánských přístavů nicméně byla velmi těžká a oslabené vojsko navíc ničila epidemie tyfu. Z přístavů Vlora, Skadar a Drač byly zbytky srbského vojska (cca 400 000 lidí) přesunuty na ostrov Korfu, kde však situace nebyla o moc lepší. Srbská historiografie toto období často nazývá jako tzv. Srbskou golgotu.[6]

1918[editovat | editovat zdroj]

Bulharští zajatci

V roce 1916 byla srbská armáda převezena do severního Řecka a dislokována na soluňské frontě.[7] 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem a srbská armáda bojovala po boku Spojenců (převážně Francouzů) na balkánské frontě. Až v polovině září roku 1918 byla zahájena velká ofenzíva[8] , protože Bulharsko se zmítalo v problémech a bylo zralé na porážku. Většina německých vojsk byla odvolána na západní frontu a Rakušané posílili svými jednotkami italskou frontu. 29. září 1918 obsadily francouzské jednotky Skopje. Za čtrnáct dnů požádalo Bulharsko o příměří a demoralizovaná armáda vyhlásila republiku. Ústup zbytků německých a rakouských vojsk z Balkánu se podobal spíše útěku. Vystaveni útokům místního obyvatelstva nebyli schopny vytvořit linii odporu. Balkánská fronta se tak v samém závěru války zhroutila. 1. listopadu 1918, na den vyhlášení Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, byl osvobozen Bělehrad.[9]

Srbské ztráty[editovat | editovat zdroj]

Hromadná poprava Srbů

Srbsko utrpělo obrovské oběti na životech. Království Srbsko ztratilo během války 1 100 000 obyvatel, z toho bylo zhruba 450 tisíc vojáků a 650 tisíc civilistů. Civilisté umírali nejen na následky válečných událostí, ale též z důvodů nedostatku potravy, epidemií a španělské chřipky. Mnoho lidí se stalo obětí dosud nevídaných masakrů, jenž prováděla rakousko-uherská armáda na civilistech, kteří se postavili (byť i domněle) proti agresorovi. Lidé včetně žen byli hromadně stříleni, věšeni, bylo dokonce přistupováno k drastické metodě trestu smrti zardoušením. Ztráty obyvatelstva za 1. světové války znamenaly pro Srby demografickou katastrofu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 375. (srbochorvatština) 
  2. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 380. (srbochorvatština) 
  3. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 382. (srbochorvatština) 
  4. a b BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 387. (srbochorvatština) 
  5. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 389. (srbochorvatština) 
  6. a b BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 390. (srbochorvatština) 
  7. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 391. (srbochorvatština) 
  8. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 400. (srbochorvatština) 
  9. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 401. (srbochorvatština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Nakladatelství Panorama 1984
  • Yvette Heřtová, Zákopová válka, Mladá fronta 1983
  • Dušan T. Bataković, Histoire du peuple serbe, L'Age d'homme, Lausanne 2005.
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu