Kamil Henner (právník)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Kamil Henner
Rektor české Univerzity Karlo-Ferdinandovy
Ve funkci:
1914 – 1915
PředchůdceFrantišek Mareš
NástupceRudolf Dvořák
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1901 – 1902
PředchůdceBohuslav Rieger
NástupceAlbín Bráf
Ve funkci:
1907 – 1908
PředchůdceFrantišek Fiedler
NástupceCyril Horáček
Narození2. července 1861
Plzeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí9. května 1928 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov (50°3′54″ s. š., 14°25′4″ v. d.)
DětiMarie Pujmanová
Kamil Henner
PříbuzníPetr Pujman vnuk
Vojtěch Pujman (1921-1986) vnuk
Ferdinand Pujman zeť
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Zaměstnáníprofesor církevního práva
Profesepedagog, právník a učitel
CommonsKamil Henner (právník)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rodinná hrobka na Vyšehradském hřbitově v Praze

Kamil Henner (2. července 1861 Plzeň[1] – 9. května 1928 Praha[2][3]) byl český právník, profesor církevního práva na pražské univerzitě, ve školním roce 1914–1915 její rektor. Věnoval se i obchodnímu školství. Byl oceňovaný pro hluboké znalosti i poutavé přednášky.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z plzeňské úřednické rodiny.[4] Vystudoval pražskou právnickou fakultu, kde se zaměřil na církevní právo. Když se roku 1882 univerzita rozdělila na českou a německou část, byl právě ve čtvrtém ročníku. Katedra církevního práva tehdy na české fakultě nevznikla pro nedostatek pedagogů, studenti tohoto oboru museli absolvovat přednášky a zkoušky v němčině. Henner se zapojil do překladu Rittnerovy knihy Prawo Kościelne Katolickie, která se pak na řadu let používala jako učebnice.[5] V roce 1884 zde získal titul doktora obojího práva (JUDr.), poté učil v Praze na obchodní akademii a také absolvoval studijní pobyt v Berlíně, Göttingenu a Ženevě.[6]

Roku 1887 se habilitoval, v roce 1894 byl jmenován mimořádným a roku 1900 řádným profesorem církevního práva.[5] Vedle toho přednášel i obchodní a směnečné právo na pražské polytechnice a stále národohospodářství a statistiku na obchodní akademii.[4] Patřil k oblíbeným pedagogům – jeho výklady byly poutavé a byl vždy ochotný vysvětlovat a pomáhat.[6][7] Dějiny křesťanství dával do souvislosti s obecnými, kanonické právo zase srovnával s občanským, které na něj v řadě ohledů navázalo.[8]

V dubnu 1900 se zúčastnil manifestační schůze v Domažlicích na podporu zakládání českých vysokých škol na Moravě. Vystoupil tam s přednáškou o manželství.[9] Dvakrát byl děkanem právnické fakulty (1902 a 1908) a 1. října 1914 byl jmenován rektorem české Karlo-Ferdinandovy univerzity.[6] V dubnu 1915, v době relativních úspěchů ústředních mocností za první světové války, na akademické půdě nepřímo podpořil práva českého národa výrokem, že „není moci na světě, která by mohla trvale podrobit uvědomělý národ“.[8] V říjnu téhož roku se stal členem výboru vládou organizované charity, která od občanů vybírala finanční příspěvky na pomoc pozůstalým po padlých vojácích (vdovský a sirotčí pomocný fond veškeré ozbrojené moci).[2]

Po vzniku Československa se jako znalec zapojil do řešení záležitostí církevní politiky.[5] Například v dubnu 1921 vystoupil ve Státoprávní společnosti v Karolinu s přednáškou, v níž popsal pozitivní vliv případné odluky církve a státu na různé oblasti života (majetek a financování církví, manželství, výuka náboženství).[6][10]

Po celý život měl vztah i k obchodnímu školství. Na počátku své kariéry vyučoval na Českoslovanské akademii obchodní,[5] později zastával funkci školního inspektora.[11] V posledních letech života se snažil prosadit, aby absolventi obchodních akademií mohli rovněž pokračovat ve studiu na právnických fakultách.[5] Byl také členem a nakonec i předsedou České akademie věd.[12]

Zemřel po dlouhé nemoci, rozloučení s ním proběhlo v olšanském krematoriu 12. května 1928.[12]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Přednášky o národním hospodářství (1892–1893)
  • Kapitola z dějin úroku a lichvy (1893)
  • Amortisationsgesetze (1904)
  • O uherském právu manželském (1904)
  • Poměr státu k církvím (1920)
  • Rozluka státu a církve (1923)
  • Stručný přehled formálných pramenů církevního práva do kodexu (1924)
  • Vývoj poměru státu k církvi (1925)
  • Základy práva kanonického (několik svazků 1918–1927)

Přispíval do Ottova slovníku naučného od prvního dílu (1888) pod zkratkou Hnr.[13]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Roku 1892 se oženil[14] s Marií Mildovou (1870–1931).[15] Manželka Marie byla dcerou pražského advokáta a poslance českého zemského sněmu Josefa Mildeho.[16] Manželé Hennerovi měli tři děti:

  • Bratr JUDr. Theodor Henner (??–1932) byl rovněž právník; získal titul dvorního rady.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b Zemská úřadovna pro království České. Národní listy. 1915-10-31, roč. 55, čís. 302, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  3. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých POD Z6 • 1923-1935, s. 83. Dostupné online.
  4. ↑ a b Prof. dr. Kamil Henner. Národní listy. 1928-05-09, roč. 68, čís. 129, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  5. ↑ a b c d e NOVÁK, Karel. Prof. dr. Kamil Henner. Národní listy. 1928-05-11, roč. 68, čís. 131, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  6. ↑ a b c d KINDL, Vladimír. Kamil Henner. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 666–669.
  7. ↑ F. K. Profesor dr. Kamil Henner a studentstvo. Národní listy. 1928-05-18, roč. 68, čís. 138, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  8. ↑ a b Dr. K. Zesnulý prof. Henner jako vysokoškolský učitel. Národní politika. 1928-05-18, roč. 46, čís. 130, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  9. ↑ Denní zprávy. Manifestační schůze…. Národní listy. 1900-04-24, roč. 40, čís. 112, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  10. ↑ Rozluka církve od státu. Národní listy. 1921-04-26, roč. 61, čís. 113, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  11. ↑ Viz např.: Inspekci na obchodní akademii v Prostějově…. Národní listy. 1916-01-27, roč. 56, čís. 27, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  12. ↑ a b c d e JUDr. Kamil Henner. Národní listy. 1928-05-10, roč. 68, čís. 130, s. 8. Dostupné online [cit. 2011-03-26]. 
  13. ↑ Viz seznam spolupracovníků na konci prvního dílu Ottova slovníku naučného.
  14. ↑ Matriční záznam o sňatku Kamila Hennera s Marií Milde farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  15. ↑ a b Soupis pražských obyvatel, Henner Kamil, 1863
  16. ↑ JUDra Josefa Milde. Národní politika. 1928-05-18, roč. 18, čís. 340, s. 13. Dostupné online [cit. 2014-09-30]. 
  17. ↑ FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, A-G. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0797-0. Kapitola Jan Bartoš, s. 146. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)
1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)
1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková
Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kamil_Henner_(právník)&oldid=23850070“