Josef Mečl

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Josef Mečl, CSc.
Poslanec České národní rady
Ve funkci:
1981 – 1990
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1990 – 1992
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1992 – 1992
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1980 – 1989
PředchůdceVladimír Delong
NástupceIvan Mucha
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (–1991)
KSČM (1991–93)
SDL (1993–)
Narození15. listopadu 1940
Nové Ouholice
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí2. prosince 2014 (ve věku 74 let)
DětiIvan Mečl, Michal Mečl
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesepolitik, pedagog a advokát
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Mečl (15. listopadu 1940 Nové Ouholice – 2. prosince 2014[1][2]) byl český právník, vysokoškolský pedagog a politik, za normalizace poslanec České národní rady za KSČ, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČM, v 90. letech předseda Strany demokratické levice.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Před rokem 1989[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě, kterou v roce 1957 složil na Dvořákově gymnáziu v Kralupech nad Vltavou, šel studovat Právnickou fakultu UK, kde roku 1962 promoval a následně zde působil až do roku 1990, postupně jako asistent, odborný asistent, docent a profesor, od roku 1980 byl po dvě funkční období děkanem fakulty. V roce 1973 byl jmenován ředitelem Ústavu státní správy při československém Úřadu předsednictva vlády.[3]

Ve volbách roku 1981 byl zvolen do České národní rady. Mandát v ní obhájil ve volbách roku 1986. Zasedal zde až do roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do ČNR po sametové revoluci.[4][5] V ČNR působil jako předseda ústavně-právního výboru a byl členem komise, která připravovala novou ústavu, přičemž odpovídal za část upravující občanská práva.[3]

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Vrchol jeho politické kariéry nastal po sametové revoluci. Ve volbách roku 1990 zasedl do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Středočeský kraj) za KSČ (KSČS), která v té době byla volným svazkem obou republikových komunistických stran. Po jejím postupném rozvolňování se rozpadla na samostatnou stranu na Slovensku a v českých zemích. V roce 1991 proto Mečl přešel do poslaneckého klubu KSČM. Ve volbách roku 1992 přešel do Sněmovny lidu, kam byl zvolen za KSČM, respektive za koalici Levý blok, do níž KSČM přistoupila. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[6][7] V roce 1991 neúspěšně kandidoval do Ústavního soudu ČSFR.[8]

V KSČM působil jako člen výkonného výboru, kde byl ale jako reformista kritizován[9] Byl rovněž místopředsedou KSČM a předsedou poslaneckého klubu levicových poslanců KSČM ve Federálním shromáždění v letech 1991–1992.[10]

Zvrat v jeho politické kariéře představoval 3. sjezd KSČM v červnu 1993. Ve straně tehdy převládl konzervativnější proud a došlo k rozsáhlému odchodu reformně orientovaných komunistů do jiných levicových subjektů. Po 3. sjezdu KSČM odešel ze strany i Mečl.[10][11] Krátce poté byl v říjnu 1993 na ustavujícím sjezdu Strany demokratické levice zvolen jejím prvním předsedou[12] a v roce 1995 ve funkci potvrzen.[13]

V senátních volbách v roce 1996 za stranu kandidoval v Mělníku, zvolen však nebyl.[14] V roce 1997 strana zanikla.[15]

V 90. letech působil jako advokát, byl např. jedním z obhájců Vratislava Kutala, obviněného v aféře s lehkými topnými oleji.[16] Byl rektorem Vysoké školy Karlovy Vary[17] a vedoucí Katedry teorie práva a právní historie na této vysoké škole.[18]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Archivovaná kopie. www.prf.cuni.cz [online]. [cit. 2014-12-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-08. 
  2. ↑ Archivovaná kopie. www.vskv.cz [online]. [cit. 2015-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-11. 
  3. ↑ a b Sněmovní tisk č. 964 FS ČSFR, Návrh kandidátů na funkce soudců Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky
  4. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-08]. Dostupné online. 
  6. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ Josef Mečl na seznamu zvolených poslanců KSČ ve Středočeském kraji
  8. ↑ Zápis o volbě kandidátů na funkce soudců Ústavního soudu ČSFR (příloha stenoprotokolu 18. společné schůze SL a SN FS ČSFR 1990–1992)
  9. ↑ KOUDA, Jiří; ADAMIČKOVÁ, Naďa. Svoboda a Mečl označeni za „škůdce strany“, ale zůstávají ve funkcích [online]. Rudé právo, 29. 3. 1993 [cit. 2008-07-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1427. 
  11. ↑ WINKLER, Petr. Není to cizí řešení [online]. Haló noviny, 1993-06-28 [cit. 2008-07-18]. Dostupné online. 
  12. ↑ Profil Strany demokratické levice před volbami do PSP ČR 1996 na serveru Econnect
  13. ↑ FIALA, Petr; HOLZER, Jan; MAREŠ, Miroslav, PŠEJA, Pavel. Komunismus v České republice: Vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. 1. vyd. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně, 1999. 315 s. ISBN 80-210-2249-3. S. 265. 
  14. ↑ Senátní volby 1996 na volebním serveru ČSÚ
  15. ↑ Ministerstvo vnitra České republiky: VÝPIS z rejstříku stran a hnutí vedeného Ministerstvem vnitra – Strana demokratické levice. Dostupné on-line.
  16. ↑ Jiří X. Doležal: Tuplovaný vrah, jinak slušný člověk Archivováno 19. 6. 2020 na Wayback Machine., Reflex 13/2003
  17. ↑ Vysoká škola Karlovy Vary Archivováno 14. 6. 2008 na Wayback Machine. v databázi Scio
  18. ↑ Ústavy a katedry [online]. vskv.cz [cit. 2012-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-31. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Děkani Právnické fakulty UK
c. k. česká univerzita
Karlo-Ferdinandova
(1882–1920)
Emil Ott (1882–1883, 1883–1884) • Alois Zucker (1884–1885) • Antonín Randa (1885–1886) • Jan Jaromír Hanel (1886–1887) • Matouš Talíř (1887–1888) • Jiří Pražák (1888–1889) • Josef Stupecký (1889–1890) • Emil Ott (1890–1891) • František Storch (1891–1892) • Matouš Talíř (1892–1893) • Albín Bráf (1893–1894) • Jan Jaromír Hanel (1894–1895) • Leopold Heyrovský (1895–1896) • Alois Zucker (1896–1897) • Jaromír Čelakovský (1897–1898) • Josef Stupecký (1898–1899) • Jiří Pražák (1899–1900) • Bohuslav Rieger (1900–1901) • Kamil Henner (1901–1902) • Albín Bráf (1902–1903) • Leopold Heyrovský (1903–1904) • Karel Hermann-Otavský (1904–1905) • Jaromír Čelakovský (1905–1906) • František Fiedler (1906–1907) • Kamil Henner (1907–1908) • Cyril Horáček (1908–1909) • Emanuel Tilsch (1909–1910) • Josef Vančura (1910–1911, 1911–1912) • Josef Gruber (1912–1913) • August Miřička (1913–1914) • Josef Prušák (1914–1915) • Miloslav Stieber (1915–1916) • Jan Krčmář (1916–1917) • Josef Drachovský (1917–1918) • František Vavřínek (1918–1919) • Václav Hora (1919–1920)
Univerzita Karlova
(1920–1939)
Jan Kapras (1920–1921) • Vilém Funk (1921–1922) • Karel Hermann-Otavský (1922–1923) • Antonín Hobza (1923–1924) • Josef Vančura (1924–1925) • Jiří Hoetzel (1925–1926) • Karel Kadlec (1926–1927) • Vilibald Mildschuh (1927–1928) • August Miřička (1928–1929) • Emil Svoboda (1929–1930) • Miloslav Stieber (1930–1931) • Arnošt Wenig-Malovský (1931–1932) • Josef Drachovský (1932–1933) • Otakar Sommer (1933–1934) • Vilém Funk (1934–1935) • František Vavřínek (1935–1936) • Václav Hora (1936–1937) • Jan Kapras (1937–1938) • Jiří Hoetzel (1938–1939) • Antonín Hobza (1939)
Univerzita Karlova
(1945–)
Arnošt Wenig-Malovský (1945) • Jan Matějka (1945–1946) • Theodor Saturník (1946–1947) • Cyril Horáček (1947–1948) • Josef Tureček (1948–1952) • Jan Bartuška (1952–1954) • Ferdinand Boura (1954–1957) • František Štajgr (1957–1958) • Valér Fábry (1958–1961) • Oldřich Průša (1961–1967) • Otakar Plundr (1967–1969) • Zdeněk Češka (1969–1973) • Vladimír Delong (1973–1980) • Josef Mečl (1980–1989) • Ivan Mucha (1990–1991) • Valentin Urfus (1991–1994) • Dušan Hendrych (1994–2000) • Vladimír Kindl (2000–2006) • Aleš Gerloch (2006–2014) • Jan Kuklík (2014–2022) • Radim Boháč (od 2022)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Mečl&oldid=23539557“