Japonská zahrada
Japonská zahrada je charakteristický typ okrasné zahrady. Její kořeny sahají od animistických náboženství přes čínské vlivy z období Nara (710-794) a Heian (794-1185) až po příchod zenového buddhismu. Japonci postupně tyto vlivy přepracovávali do forem rozlehlých, přírodně krajinářských zahrad, přes zahrady rezidenční a chrámové, později zenové a soukromé až po zcela zidealizovanou a zminiaturizovanou formu zahrad na mísách (bonseki a bonkei) a bonsaje. V extrémním případně můžeme o japonských zahradách mluvit i v souvislosti s uměním suiseki, tedy umělecky ztvárněných kamenech a jejich kompozicích. Samotný termín "japonská zahrada" určuje především její vnitřní náplň. Vnější forma je druhotná a v souvislosti s historickým vývojem velice proměnlivá. Zatímco šlechtické zahrady přelomu prvního a druhého tisíciletí se rozkládaly na mnoha desítkách hektarů, zahrady období Tokugawa (někdy též Edo, 1603-1867) jsou již daleko skromnější, ale pronikly v plné míře i do soukromí zejména městské střední třídy. Od období Meidži (1867-1912) přichází do Japonska další silný vliv - západní zahradní architektura. Především veřejné zahradní plochy doznávají značný rozmach a některé tradiční zahrady jsou přebudovány a zpřístupněny po západním vzoru široké veřejnosti. Dnešní moderní zahrdní tvorba je již opět zcela odlišná, vychází z tradičních hodnot, ale tvůrci experimentují s nejrůznějšími materiály, přístupy a ideami. Jako svého druhu extrémní příklad tohoto vývoje může posloužit neotřelá zahrada Kulturního centra v Šónandai, kde architektka Itsuko Hasegawa vytvořila snový zahradní svět zcela bez živých rostlin.
Veřejné japonské zahrady v České republice [editovat]
- Japonská zahrada v Botanické zahradě hl. m. Prahy
- Japonská zahrada v Karlových Varech
- Japonská zahrada Šówa-en v Plzni
- Japonská zahrada Oleško
- Japonská zahrada OLYMPUS Praha
