Italská gramatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Italská gramatika je mluvnický popis italského jazyka, který zahrnuje jeho morfologii a syntax. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem. Italská gramatika je podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny. Vychází z principů mluvnice latiny.

Morfologická typologie[editovat | editovat zdroj]

Italština se vyvinula z latiny, která byla převážně flektivním jazykem s bohatě rozvinutým systémem skloňování i časování. Flektivní rysy se v moderní italštině zachovaly u sloves, jejichž časování však doznalo změn. Původní latinský systém pádů byl s výjimkou zájmen kompletně nahrazen předložkovými vazbami, což je analytický princip. Ten se také uplatňuje při tvoření složených časů sloves.

Slovní druhy[editovat | editovat zdroj]

Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:

  1. podstatná jména (sostantivi)
  2. slovesa (verbi)
  3. přídavná jména (aggettivi)
  4. členy (articoli)
  5. příslovce (avverbi)
  6. předložky (preposizioni)
  7. číslovky (numerali)
  8. zájmena (pronomi)
  9. spojky (congiunzioni)
  10. citoslovce (interiezioni)

Jmenný rod[editovat | editovat zdroj]

U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod. Původní latinský střední rod splynul s rodem mužským. Rozlišení rodu se týká podstatných a přídavných jmen, členů, příčestí sloves a částečně také zájmen a číslovek. Poznání rodu napomáhá jednak zakončení, a to jak v jednotném, tak i v množném čísle, jednak také tvar členu.

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Při skloňování podstatných jmen se pomocí koncovek zpravidla rozlišuje jednotné a množné číslo. Pády se u podstatných jmen nerozlišují, podstatné jméno tedy má obvykle dva tvary.

Slova končící v jednotném čísle -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova končící -a, např. porta (brána), jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova končící -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.

Slova končící souhláskou jsou obvykle cizího původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album), tedy mají stejný tvar v jednotném i množném čísle. Nesklonná jsou také slova, která končí přízvučnou samohláskou, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí (vypuštěním) původní koncové slabiky. Jeden tvar mají také podstatná jména zakončená -i, např. crisi (krize). Číslo a rod se u těchto podstatných jmen pozná podle tvarů členu a přídavného jména, které se v těchto kategoriích musejí shodovat:

  • il film interessante (zajímavý film) – i film interessanti (zajímavé filmy)
  • la bella città (krásné město) – le belle città (krásná města)

Přehled tvoření tvarů množného čísla[editovat | editovat zdroj]

Rod Jednotné číslo Množné číslo Příklad
mužský -o -i ragazzo (chlapec) – ragazzi (chlapci)
-e cuore – cuori (srdce)
-a turista (turista) – turisti (turisté)
ženský -a -e ragazza (dívka) – ragazze (dívky)
-e -i notte (noc) – notti (noci)

Tabulka uvádí způsoby pravidelného tvoření množného čísla. Některá podstatná jména však tvoří množné číslo nepravidelně. Obvykle jde o pozůstatky původního latinského skloňování, například:

  • l’uomo (muž) – gli uomini (muži)
  • la mano (ruka; je ženského rodu, ačkoliv má koncovku -o) – le mani (ruce)
  • l’uovo (vejce; mužský rod) – le uova (vejce; ženský rod)

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Přídavné jméno se shoduje v rodě a čísle s podstatným jménem, které rozvíjí, např. l’uomo italiano (italský muž), gli uomini italiani (italští muži), la donna italiana (italská žena), le donne italiane (italské ženy). Koncovky jsou stejné jako u podstatných jmen. Dvojvýchodná přídavná jména mají různý tvar pro mužský (zakončení -o, v množném čísle -i) a ženský (zakončení -a, v množném čísle -e) rod. Jednovýchodná přídavná jména mají stejné zakončení pro oba rody v jednotném (-e) i množném (-i) čísle. Přídavná jména zakončená v jednotném čísle obou rodů -a, mají v množném čísle buď -i (mužský rod), nebo -e (ženský rod).

Rod Jednotné číslo Množné číslo Příklad
mužský -o -i piccolo (malý) – piccoli (malí)
ženský -a -e piccola (malá) – piccole (malé)
ottimista (optimistická) – ottimiste (optimistické)
mužský -a -i ottimista (optimistický) – ottimisti (optimističtí)
mužský i ženský -e -i verde (zelený/zelená) – verdi (zelení/zelené)

Stupňování[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména se stupňují opisem pomocí příslovcí più (více) a meno (méně). V superlativu (3. stupni) přibírají určitý člen. Příklady:

  • caro (drahý) – più caro (dražší) – il più caro (nejdražší)
  • forte (silný) – meno forte (méně silný) – il meno forte (nejméně silný)

Při srovnávání se komparativ (2. stupeň) pojí s předložkou di a superlativ s předložkou fra:

  • È più scemo di lui. (Je hloupější než on.)
  • È il più scemo fra gli uomini. (Je nejhloupější ze všech lidí.)

Kromě toho existuje také superlativ absolutní, který neslouží ke srovnávání, ale ke zdůraznění velké míry vlastnosti. Tvoří se pomocí přípony -issimo: bellissimo (nejkrásnější, velmi krásný), carissimo (nejdražší, velmi drahý).

Postavení přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

Přídavné jméno může stát před podstatným jménem (prepozice) i za ním (postpozice). Postpozice je častější než prepozice.

Před podstatným jménem stojí především některá často používaná přídavná jména, která mají popisnou funkci a vyjadřují subjektivní hodnocení:

  • un caldo giorno (teplý den)
  • una buona cena (dobrá večeře)
  • un bel giardino (pěkná zahrada)
  • una piccola ragazza (malá dívka)

Za podstatným jménem stojí přídavná jména, která omezují význam, jsou dále rozvitá nebo mají čtyři a více slabik:

  • la mano destra (pravá ruka)
  • l’arte barocca (barokní umění)
  • una cena molto buona (velmi dobrá večeře)
  • un libro interessante (zajímavá kniha)

Členy[editovat | editovat zdroj]

S podstatnými jmény se obvykle užívají členy. Člen vždy stojí před podstatným jménem, případně před rozvíjejícím přídavným jménem. Italština má tři druhy členů:

  • člen neurčitý,
  • člen určitý,
  • člen dělivý.

Tvar členu závisí na rodu a čísle podstatného jména, před kterým stojí, a také na počáteční hlásce následujícího slova. Před samohláskou odpadá (eliduje) koncová samohláska členu a nahrazuje se apostrofem.

Člen neurčitý[editovat | editovat zdroj]

Člen neurčitý označuje osoby, věci nebo skutečnosti, o kterých se mluví poprvé. Má význam nějaký, jeden (shoduje se s číslovkou jeden). Používá se pouze v jednotném čísle. V množném čísle jsou buď podstatná jména bez členu, nebo před nimi stojí člen dělivý. Příklady:

  • Voglio comprare una machina. (Chci koupit auto.)
  • Pietro è uno studento di medicina. (Petr je student medicíny.)
  • Vedo una casa. (Vidím dům.)
  • Vedo (delle) case. (Vidím domy.)
Rod Jednotné číslo Použití Příklad
mužský un základní tvar, před slovy začínajícími samohláskou nebo souhláskou kromě dále uvedených případů un uomo (muž), un castello (hrad)
uno před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- uno studente (student)
ženský una před slovy začínajícími souhláskou una donna (žena)
un’ před slovy začínajícími samohláskou un’isola (ostrov)

Člen určitý[editovat | editovat zdroj]

Člen určitý se používá v italštině velmi často. Má význam ten (pochází z latinského ukazovacího zájmena). Označuje osoby, věci či skutečnosti, o kterých se již mluvilo nebo které jsou jedinečné či z kontextu známé. Pojí se i s určitými typy vlastních jmen (např. názvy řek, států, některých měst, památek a podobně). Příklady:

  • la ragazza l’ho vista (dívka, kterou jsem viděl)
  • i musei di Roma (římská muzea)
  • L’Italia (Itálie)
Rod Jednotné číslo Množné číslo Použití Příklad
mužský il i základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů il cane (pes), i cani (psi)
lo gli před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- lo straniero (cizinec), gli stranieri (cizinci)
l’ před slovy začínajícími samohláskou l’amico (přítel), gli amici (přátelé)
ženský la le před slovy začínajícími souhláskou la testa (hlava), le teste (hlavy)
l’ před slovy začínajícími samohláskou l’isola (ostrov), le isole (ostrovy)

S některými předložkami určitý člen splývá v jedno slovo, např. in (v) + il = nel, da (od) + la = dalla apod.

Člen dělivý[editovat | editovat zdroj]

Člen dělivý je spojením předložky di s určitým členem. Používá se k vyjádření neurčitého množství látky nebo celku (ve významu trochu, několik), dále pak ve spojení s abstraktními pojmy. V množném čísle může nahrazovat neurčitý člen. Příklady:

  • Vado a comprare del pane. (Jdu koupit chleba.)
  • Aggiungi della farina. (Přidej trochu vody.)
  • Fate bollire dell’acqua. (Dejte vařit vodu.)
  • Ha del talento. (Má talent.)
  • Ho comprato dei libri. (Koupil jsem nějaké knihy.)
Rod Jednotné číslo Množné číslo Použití Příklad
mužský del dei základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů del burro (trochu másla), dei fiammiferi (několik zápalek)
dello degli před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- dello stagno (trochu cínu), degli spicchioli (pár drobných)
dell’ před slovy začínajícími samohláskou dell’olio (trochu oleje), degli amici (několik přátel)
ženský della delle před slovy začínajícími souhláskou della carta (nějaký papír), delle uova (několik vajíček)
dell’ před slovy začínajícími samohláskou dell’acqua (trochu vody)

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Časování sloves se v italštině vyznačuje rozvinutou flexí a bohatstvím tvarů. Sloveso vyjadřuje osobu a číslo pomocí osobních koncovek. Díky tomu může být v italské větě nevyjádřený podmět. Při časování se též uplatňují prvky aglutinační (např. vkládání -v- před osobní koncovky při tvorbě imperfekta) a analytické (využívání pomocných sloves při tvoření složených časů).

Slovesa tvoří 4 jednoduché časy a 4 složené časy. Časují se pěti slovesnými způsoby, přičemž všechny časy se uplatňují pouze v indikativu. Podle zakončení infinitivu se rozdělují do tří tříd (-are, -ere, -ire). Mnohá slovesa se časují nepravidelně.

Syntax[editovat | editovat zdroj]

Slovosled[editovat | editovat zdroj]

Slovosled italské věty je poměrně volný. Základní slovosled je SVO (podmětpřísudekpředmět):

  • Pietro va a casa. (Petr jde domů.)

Může se však měnit podle potřeb aktuálního členění:

  • E poi di lui s’innamorò perdutamente il suo impresario. (A pak se do něj vášnivě zamiloval jeho impresário.)[1]

Otázka má často stejný slovosled jako věta oznamovací. Odlišuje se pouze intonací a v písmu otazníkem:

  • Madre sta a casa. (Matka je doma.)
  • Madre sta a casa? (Matka je doma?)

Pevné postavení ve větě mají příklonky, tj. nepřízvučné tvary osobních zájmen. Obvykle stojí před určitým tvarem slovesa:

  • Mi piace. (Líbíse mi to.)
  • Me lo da. (Dá mi to.)
  • Si è innamorato di lei. (Zamiloval se do ní.)

Nebo stojí za některými tvary sloves (infinitiv, imperativ), s nimiž se pak píší jako jedno slovo:

  • Dammelo! (Dej mi to!)
  • innamorarsi (zamilovat se)

Nevyjádřený podmět[editovat | editovat zdroj]

V italské větě nemusí být podmět vždy vyjádřen, pokud je z kontextu jasný:

  • Sei bella. (Jsi krásná.)
  • Piove. (Prší.)

Osobní zájmena se ve funkci podmětu používají pouze ke zdůraznění nebo v případě, že by hrozilo nedorozumění:

  • Sono io! (To jsem já!) – České „to“ se do italštiny obvykle nepřekládá.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Franco Battiato. Prospettiva Nevski.