Italská gramatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Italská gramatika je mluvnický popis italského jazyka, který zahrnuje jeho morfologii a syntax. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem. Italská gramatika je podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny. Vychází z principů mluvnice latiny.

Morfologická typologie[editovat | editovat zdroj]

Italština se vyvinula z latiny, která byla převážně flektivním jazykem s bohatě rozvinutým systémem skloňování i časování. Flektivní rysy se v moderní italštině zachovaly u sloves, jejichž časování však doznalo změn. Původní latinský systém pádů byl s výjimkou zájmen kompletně nahrazen předložkovými vazbami, což je analytický princip. Ten se také uplatňuje při tvoření složených časů sloves.

Slovní druhy[editovat | editovat zdroj]

Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:

  1. podstatná jména (sostantivi)
  2. slovesa (verbi)
  3. přídavná jména (aggettivi)
  4. členy (articoli)
  5. příslovce (avverbi)
  6. předložky (preposizioni)
  7. číslovky (numerali)
  8. zájmena (pronomi)
  9. spojky (congiunzioni)
  10. citoslovce (interiezioni)

Jmenný rod[editovat | editovat zdroj]

U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod. Původní latinský střední rod splynul s rodem mužským. Rozlišení rodu se týká podstatných a přídavných jmen, členů, příčestí sloves a částečně také zájmen a číslovek. Poznání rodu napomáhá jednak zakončení, a to jak v jednotném, tak i v množném čísle, jednak také tvar členu.

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Při skloňování podstatných jmen se pomocí koncovek zpravidla rozlišuje jednotné a množné číslo. Pády se u podstatných jmen nerozlišují, podstatné jméno tedy má obvykle dva tvary.

Slova končící v jednotném čísle -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova končící -a, např. porta (brána), jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova končící -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.

Slova končící souhláskou jsou obvykle cizího původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album), tedy mají stejný tvar v jednotném i množném čísle. Nesklonná jsou také slova, která končí přízvučnou samohláskou, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí (vypuštěním) původní koncové slabiky. Jeden tvar mají také podstatná jména zakončená -i, např. crisi (krize). Číslo a rod se u těchto podstatných jmen pozná podle tvarů členu a přídavného jména, které se v těchto kategoriích musejí shodovat:

  • il film interessante (zajímavý film) – i film interessanti (zajímavé filmy)
  • la bella città (krásné město) – le belle città (krásná města)

Přehled tvoření tvarů množného čísla[editovat | editovat zdroj]

Rod Jednotné číslo Množné číslo Příklad
mužský -o -i ragazzo (chlapec) – ragazzi (chlapci)
-e cuore – cuori (srdce)
-a turista (turista) – turisti (turisté)
ženský -a -e ragazza (dívka) – ragazze (dívky)
-e -i notte (noc) – notti (noci)

Tabulka uvádí způsoby pravidelného tvoření množného čísla. Některá podstatná jména však tvoří množné číslo nepravidelně. Obvykle jde o pozůstatky původního latinského skloňování, například:

  • l’uomo (muž) – gli uomini (muži)
  • la mano (ruka; je ženského rodu, ačkoliv má koncovku -o) – le mani (ruce)
  • l’uovo (vejce; mužský rod) – le uova (vejce; ženský rod)

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Přídavné jméno se shoduje v rodě a čísle s podstatným jménem, které rozvíjí, např. l’uomo italiano (italský muž), gli uomini italiani (italští muži), la donna italiana (italská žena), le donne italiane (italské ženy). Koncovky jsou stejné jako u podstatných jmen. Dvojvýchodná přídavná jména mají různý tvar pro mužský (zakončení -o, v množném čísle -i) a ženský (zakončení -a, v množném čísle -e) rod. Jednovýchodná přídavná jména mají stejné zakončení pro oba rody v jednotném (-e) i množném (-i) čísle. Přídavná jména zakončená v jednotném čísle obou rodů -a, mají v množném čísle buď -i (mužský rod), nebo -e (ženský rod).

Rod Jednotné číslo Množné číslo Příklad
mužský -o -i piccolo (malý) – piccoli (malí)
ženský -a -e piccola (malá) – piccole (malé)
ottimista (optimistická) – ottimiste (optimistické)
mužský -a -i ottimista (optimistický) – ottimisti (optimističtí)
mužský i ženský -e -i verde (zelený/zelená) – verdi (zelení/zelené)

Stupňování[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména se stupňují opisem pomocí příslovcí più (více) a meno (méně). V superlativu (3. stupni) přibírají určitý člen. Příklady:

  • caro (drahý) – più caro (dražší) – il più caro (nejdražší)
  • forte (silný) – meno forte (méně silný) – il meno forte (nejméně silný)

Při srovnávání se komparativ (2. stupeň) pojí s předložkou di a superlativ s předložkou fra:

  • È più scemo di lui. (Je hloupější než on.)
  • È il più scemo fra gli uomini. (Je nejhloupější ze všech lidí.)

Kromě toho existuje také superlativ absolutní, který neslouží ke srovnávání, ale ke zdůraznění velké míry vlastnosti. Tvoří se pomocí přípony -issimo: bellissimo (nejkrásnější, velmi krásný), carissimo (nejdražší, velmi drahý).

Postavení přídavných jmen[editovat | editovat zdroj]

Přídavné jméno může stát před podstatným jménem (prepozice) i za ním (postpozice). Postpozice je častější než prepozice.

Před podstatným jménem stojí především některá často používaná přídavná jména, která mají popisnou funkci a vyjadřují subjektivní hodnocení:

  • un caldo giorno (teplý den)
  • una buona cena (dobrá večeře)
  • un bel giardino (pěkná zahrada)
  • una piccola ragazza (malá dívka)

Za podstatným jménem stojí přídavná jména, která omezují význam, jsou dále rozvitá nebo mají čtyři a více slabik:

  • la mano destra (pravá ruka)
  • l’arte barocca (barokní umění)
  • una cena molto buona (velmi dobrá večeře)
  • un libro interessante (zajímavá kniha)

Členy[editovat | editovat zdroj]

S podstatnými jmény se obvykle užívají členy. Člen vždy stojí před podstatným jménem, případně před rozvíjejícím přídavným jménem. Italština má tři druhy členů:

  • člen neurčitý,
  • člen určitý,
  • člen dělivý.

Tvar členu závisí na rodu a čísle podstatného jména, před kterým stojí, a také na počáteční hlásce následujícího slova. Před samohláskou odpadá (eliduje) koncová samohláska členu a nahrazuje se apostrofem.

Člen neurčitý[editovat | editovat zdroj]

Člen neurčitý označuje osoby, věci nebo skutečnosti, o kterých se mluví poprvé. Má význam nějaký, jeden (shoduje se s číslovkou jeden). Používá se pouze v jednotném čísle. V množném čísle jsou buď podstatná jména bez členu, nebo před nimi stojí člen dělivý. Příklady:

  • Voglio comprare una machina. (Chci koupit auto.)
  • Pietro è uno studento di medicina. (Petr je student medicíny.)
  • Vedo una casa. (Vidím dům.)
  • Vedo (delle) case. (Vidím domy.)
Rod Jednotné číslo Použití Příklad
mužský un základní tvar, před slovy začínajícími samohláskou nebo souhláskou kromě dále uvedených případů un uomo (muž), un castello (hrad)
uno před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- uno studente (student)
ženský una před slovy začínajícími souhláskou una donna (žena)
un’ před slovy začínajícími samohláskou un’isola (ostrov)

Člen určitý[editovat | editovat zdroj]

Člen určitý se používá v italštině velmi často. Má význam ten (pochází z latinského ukazovacího zájmena). Označuje osoby, věci či skutečnosti, o kterých se již mluvilo nebo které jsou jedinečné či z kontextu známé. Pojí se i s určitými typy vlastních jmen (např. názvy řek, států, některých měst, památek a podobně). Příklady:

  • la ragazza l’ho vista (dívka, kterou jsem viděl)
  • i musei di Roma (římská muzea)
  • L’Italia (Itálie)
Rod Jednotné číslo Množné číslo Použití Příklad
mužský il i základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů il cane (pes), i cani (psi)
lo gli před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- lo straniero (cizinec), gli stranieri (cizinci)
l’ před slovy začínajícími samohláskou l’amico (přítel), gli amici (přátelé)
ženský la le před slovy začínajícími souhláskou la testa (hlava), le teste (hlavy)
l’ před slovy začínajícími samohláskou l’isola (ostrov), le isole (ostrovy)

S některými předložkami určitý člen splývá v jedno slovo, např. in (v) + il = nel, da (od) + la = dalla apod.

Člen dělivý[editovat | editovat zdroj]

Člen dělivý je spojením předložky di s určitým členem. Používá se k vyjádření neurčitého množství látky nebo celku (ve významu trochu, několik), dále pak ve spojení s abstraktními pojmy. V množném čísle může nahrazovat neurčitý člen. Příklady:

  • Vado a comprare del pane. (Jdu koupit chleba.)
  • Aggiungi della farina. (Přidej trochu vody.)
  • Fate bollire dell’acqua. (Dejte vařit vodu.)
  • Ha del talento. (Má talent.)
  • Ho comprato dei libri. (Koupil jsem nějaké knihy.)
Rod Jednotné číslo Množné číslo Použití Příklad
mužský del dei základní tvar, před slovy začínajícími souhláskou kromě dále uvedených případů del burro (trochu másla), dei fiammiferi (několik zápalek)
dello degli před slovy začínajícími z-, x-, ps-, gn-, s + souhláska- dello stagno (trochu cínu), degli spicchioli (pár drobných)
dell’ před slovy začínajícími samohláskou dell’olio (trochu oleje), degli amici (několik přátel)
ženský della delle před slovy začínajícími souhláskou della carta (nějaký papír), delle uova (několik vajíček)
dell’ před slovy začínajícími samohláskou dell’acqua (trochu vody)

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Časování sloves se v italštině vyznačuje rozvinutou flexí a bohatstvím tvarů. Sloveso vyjadřuje osobu a číslo pomocí osobních koncovek. Díky tomu může být v italské větě nevyjádřený podmět. Při časování se též uplatňují prvky aglutinační (např. vkládání -v- před osobní koncovky při tvorbě imperfekta) a analytické (využívání pomocných sloves při tvoření složených časů).

Slovesa tvoří 4 jednoduché časy a 4 složené časy. Časují se pěti slovesnými způsoby, přičemž všechny časy se uplatňují pouze v indikativu. Podle zakončení infinitivu se rozdělují do tří tříd (-are, -ere, -ire). Mnohá slovesa se časují nepravidelně.

Časy[editovat | editovat zdroj]

Jednoduché časy[editovat | editovat zdroj]

Jednoduché slovesné časy se tvoří přidáváním přípon a osobních koncovek ke kmeni slovesa. V oznamovacím způsobu (indikativu) se rozlišují tyto jednoduché časy:

Přítomný čas (prézens, presente) vyjadřuje právě probíhající, trvalou či opakovanou činnost, např. canto (zpívám).

Minulý čas nedokonavý (imperfektum, imperfetto) vyjadřuje děje, které probíhaly v minulosti. Nevyplývá z něj ukončenost těchto dějů. V indikativu je charakteristická přípona -v-, která se vkládá před osobní koncovky, např. cantavo (zpíval jsem).

Minulý čas dokonavý (jednoduché perfektum, passato remoto) vyjadřuje děje, které proběhly a skončily v minulosti bez vztahu k současnosti. Používá se například při líčení historických událostí. Tento čas se používá především ve spisovné italštině a je vnímán jako knižní. S výjimkou jižní Itálie, kde je tento čas stále živý, se jednoduché perfektum v běžně mluvené italštině nahrazuje složeným perfektem. Mnoho sloves tento čas tvoří nepravidelně.
Příklad: cantai (zazpíval jsem).

Budoucí čas (futurum, futuro semplice) vyjadřuje děje, které se mají uskutečnit v budoucnosti. V indikativu je chakteristická přípona -r-, která se vkládá před osobní koncovky, např. canterò (budu zpívat).

Složené časy[editovat | editovat zdroj]

Složené časy se tvoří spojením časovaných tvarů pomocného slovesa avere (mít) nebo essere (být) a příčestí. Společným rysem těchto časů je, že vyjadřují předčasnost dějů.

Předpřítomný čas (složené perfektum, passato prossimo) vyjadřuje děje skončené v nedávné minulosti nebo děje, které svými důsledky zasahují do přítomnosti. V běžné mluvené italštině (s výjimkou jižní Itálie) nahrazuje jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v přítomném čase.
Příklad: ho cantato (zazpíval jsem).

Předminulý čas (plusquamperfektum, trapassato prossimo) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Pomocné sloveso je v imperfektu.
Příklad: avevo cantato (zazpíval jsem předtím).

Předminulý čas závislý (trapassato remoto) vyjadřuje děje, které se uskutečnily před jinými ději v minulosti. Používá se ve vedlejších větách, pokud je v hlavní větě jednoduché perfektum. Pomocné sloveso je v jednoduchém perfektu. V současnosti je tento čas silně knižní.
Příklad: ebbi cantato (zazpíval jsem předtím).

Předbudoucí čas (složené futurum, futuro anteriore) vyjadřuje děj, který se uskuteční před jiným dějem v budoucnosti. Pomocné sloveso je v budoucím čase.
Příklad: avrò cantato (zazpívám předtím).

Způsoby[editovat | editovat zdroj]

Indikativ[editovat | editovat zdroj]

V oznamovacím způsobu se slovesa mohou časovat ve všech výše uvedených časech.

Přítomný čas
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
capire
(rozumět)
io parlo credo dormo capisco
tu parli credi dormi capisci
lui/lei parla crede dorme capisce
noi parliamo crediamo dormiamo capiamo
voi parlate credete dormite capite
loro parlano credono dormono capiscono

Některá slovesa 3. třídy mají v přítomném čase v jednotném čísle a v 3. osobě množného čísla kmen rozšířený o -isc- (zde capire).

Příklady použití:

  • Bevo due caffè al giorno. (Piji dvě kávy denně.)
  • I bambini giocano a calcio. (Děti hrají fotbal.)

V imperfektu se před osobní koncovky vkládá -v-:

Imperfektum
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
io parlavo credevo dormivo
tu parlavi credevi dormivi
lui/lei parlava credeva dormiva
noi parlavamo credevamo dormivamo
voi parlavate credevate dormivate
loro parlavano credevano dormivano

Příklady použití:

  • Mentre preparavo la cena, lui guardava la televisione. (Zatímco jsem připravovala večeři, on se díval na televizi.)
  • Tutto era in ordine. (Všechno bylo v pořádku.)
Jednoduché perfektum
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
io parlai credei dormii
tu parlasti credesti dormisti
lui/lei parlò credette, credé dormì
noi parlammo credemmo dormimmo
voi parlaste credeste dormiste
loro parlarono credettero, crederono dormirono

Příklady použití:

  • Colombo scoprì l’America. (Kolumbus objevil Ameriku.)
  • Non lo fece apposta. (Neudělal to schválně.)

V budoucím čase se před osobní koncovky vkládá -r-:

Budoucí čas
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
io parlerò crederò dormirò
tu parlerai crederai dormirai
lui/lei parlerà crederà dormirà
noi parleremo crederemo dormiremo
voi parlerete crederete dormirete
loro parleranno crederanno dormiranno

Příklady použití:

  • Lo farò un’altra volta. (Udělám to jindy.)
  • L’anno prossimo andremo al mare. (Příští rok pojedeme k moři.)
Složené perfektum
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io ho visto sono venuto/venuta
tu hai visto sei venuto/venuta
lui/lei ha visto è venuto/venuta
noi abbiamo visto siamo venuti/venute
voi avete visto siete venuti/venute
loro hanno visto sono venuti/venute

Příklady použití:

  • Tutti sono tornati a casa. (Všichni se vrátili domů.)
  • Non ho ancora sritto la lettera. (Ještě jsem nenapsal ten dopis.)
Plusquamperfektum
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io avevo visto ero venuto/venuta
tu avevi visto eri venuto/venuta
lui/lei aveva visto era venuto/venuta
noi avevamo visto eravamo venuti/venute
voi avevate visto eravate venuti/venute
loro avevano visto erano venuti/venute

Příklady použití (nejčastěji ve vedlejších větách):

  • Sapevo che erano tornati. (Věděl jsem, že se vrátili.)
  • Ho mangiato il gelato che avevi preparato ieri. (Snědl jsem zmrzlinu, kterou jsi připravil včera.)
Závislé plusquamperfektum
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io ebbi visto fui venuto/venuta
tu avesti visto fosti venuto/venuta
lui/lei ebbe visto fu venuto/venuta
noi avemmo visto fummo venuti/venute
voi aveste visto foste venuti/venute
loro ebbero visto furono venuti/venute

Příklady použití (vždy ve větě závislé na slovese v jednoduchém perfektu):

  • Dopo che ebbe finito di leggere il libro, andò a letto. (Poté co dočetl knihu, šel spát.)
  • Appena avemmo sentito la notizia, corremmo a racontartela. (Jakmile jsme se tu zprávu dozvěděli, běželi jsem ti ji povědět.)
Předbudoucí čas
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io avrò visto sarò venuto/venuta
tu avrai visto sarai venuto/venuta
lui/lei avrà visto sarà venuto/venuta
noi avremo visto saremo venuti/venute
voi avrete visto sarete venuti/venute
loro avranno visto saranno venuti/venute

Příklady použití (obvykle ve vedlejších větách):

  • Quando sarà tornato, finirò quel lavoro. (Až se vrátí, dokončím tu práci.)
  • Proveremo questa ricetta quando avrò comprato tutti gli ingredienti. (Vyzkoušíme ten recept, až nakoupím všechny suroviny.)

Kondicionál[editovat | editovat zdroj]

Podmiňovací způsob (condizionale) má tvary přítomného a minulého času. Přítomný kondicionál (condizionale presente) se tvoří synteticky pomocí osobních koncovek. Obdobně jako v budoucím čase se před koncovky vkládá -r-:

Přítomný kondicionál
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
io parlerei crederei dormirei
tu parleresti crederesti dormiresti
lui/lei parlerebbe crederebbe dormirebbe
noi parleremmo crederemmo dormiremmo
voi parlereste credereste dormireste
loro parlerebbero crederebbero dormirebbero

Vyjadřuje uskutečnitelnou podmínku nebo také zdvořilou žádost, nejistotu či pravděpodobnost (v přítomnosti).

Příklady použití:

  • Vorrei comprare una machina. (Chtěl bych si koupit auto.)
  • Potresti aiutarmi? (Mohl bys mi pomoci?)
  • Avrebbero molti soldi. (Prý mají mnoho peněz.)

Minulý kondicionál (condizionale passato) je složený z pomocného slovesa v kondicionálu a příčestí.

Minulý kondicionál
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io avrei visto sarei venuto/venuta
tu avresti visto saresti venuto/venuta
lui/lei avrebbe visto sarebbe venuto/venuta
noi avremmo visto saremmo venuti/venute
voi avreste visto sareste venuti/venute
loro avrebbero visto sarebbero venuti/venute

Vyjadřuje neuskutečnitelnou podmínku, nejistotu či dohad v minulosti.

Příklady použití:

  • Al tuo posto l’avrei comprato. (Na tvém místě bych to býval koupil.)
  • Se tu fossi arrivato prima, almeno ci avresti aiutato. (Kdybys byl přišel dříve, alespoň bys nám byl pomohl.)
  • Avrebbe tentato il suicido. (Prý se pokusil o sebevraždu.)

Konjunktiv[editovat | editovat zdroj]

Spojovací způsob (congiuntivo) vyjadřuje nejistotu, subjektivní postoj, přání či podmíněnost. Používá se též k vyjádření rozkazu při vykání. V češtině nemá obdoby a překládá se nejčastěji kondicionálem, někdy indikativem. Používá se ve dvou jednoduchých (přítomný, imperfektum) a dvou složených (perfektum, plusquamperfektum) časech.

Přítomný čas
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
capire
(rozumět)
io parli creda dorma capisca
tu parli creda dorma capisca
lui/lei parli creda dorma capisca
noi parliamo crediamo dormiamo capiamo
voi parliate crediate dormiate capiate
loro parlino credano dormano capiscano

V jednotném čísle se kvůli rozlišení osoby často používají osobní zájmena.

Příklady použití:

  • Penso che lui abbia torto. (Myslím, že nemá pravdu.)
  • Voglio che tu venga. (Chci, abys přišel.)
  • Comincino subito. (Ať začnou hned.)
  • Scusi. (Promiňte.)
Imperfektum
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
io parlassi credessi dormissi
tu parlassi credessi dormissi
lui/lei parlasse credesse dormisse
noi parlassimo credessimo dormissimo
voi parlaste credeste dormiste
loro parlassero credessero dormissero

Příklady použití:

  • Volevo che tu venissi. (Chtěl jsem, abys přišel.)
  • Vorrei che tu trascorressi più tempo a casa. (Chtěla bych, abys trávil více času doma.)
  • Aspettavo che uscisse l’uomo. (Čekal jsem, až vyjde ten člověk.)
  • Che avessero tanti problemi? (Že by byli měli tolik problémů?)
  • Magari mi amasse! (Kéž by mě miloval!)

Konjunktiv perfekta (congiuntivo passato) je složený z pomocného slovesa v přítomném konjunktivu a příčestí.

Perfektum
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io abbia visto sia venuto/venuta
tu abbia visto sia venuto/venuta
lui/lei abbia visto sia venuto/venuta
noi abbiamo visto siamo venuti/venute
voi abbiate visto siate venuti/venute
loro abbiano visto siano venuti/venute

Používá se v hlavní větě k vyjádření pochybnosti nebo domněnky, která se týká minulého děje. Ve vedlejších větách vyjadřuje předčasnost v obdobných situacích, jako se používá přítomný konjunktiv.

Příklady použití:

  • Non posso trovare il mio portaminete. Che l’abbia perso? (Nemohu najít svoji peněženku. Že bych ji ztratil?)
  • Penso che non gli sia piaciuta. (Myslím, že se mu nelíbila.)
  • Supponiamo che abbiate già finito. (Předpokládáme, že jste už skončili.)

Konjunktiv plusquamperfekta (congiuntivo trapassato) je složený z pomocného slovesa v konjunktivu imperfekta a příčestí.

Plusquamperfektum
Osoba Pomocné sloveso avere Pomocné sloveso essere
vedere
(vidět)
venire
(přijít)
io avessi visto fossi venuto/venuta
tu avessi visto fossi venuto/venuta
lui/lei avesse visto fosse venuto/venuta
noi avessimo visto fossimo venuti/venute
voi avesste visto foste venuti/venute
loro avessero visto fossero venuti/venute

Používá se v hlavní větě k vyjádření přání, které se týká minulosti. Ve vedlejších větách vyjadřuje předčasnost obdobně jako konjunktiv perfekta, pokud je hlavní věta v minulém čase.

Příklady použití:

  • Non l’avessi mai fatto! (Kéž bych to byl nikdy neudělal!)
  • Pensavo che non gli fosse piaciuta. (Myslel jsem, že se mu nelíbila.)
  • Credevo che i bambini avessero già mangiato. (Myslel jsem, že děti už jedly.)
  • Se fossi venuto, avresti conosciuto una persona molto interessante. (Kdybys byl přišel, byl bys poznal velmi zajímavou osobu.)

Imperativ[editovat | editovat zdroj]

Rozkazovací způsob (imperativo) nemá schopnost vyjadřovat čas. Tvoří se pouze pro některé osoby. Zvláštní tvar má pro 2. osobu jednotného čísla. V 1. a 2. osobě množného čísla se shoduje s tvarem oznamovacího způsobu (indikativu). Pro vykání (3. osoba jednotného čísla) se používá tvar konjunktivu.

Rozkazovací způsob
Osoba 1. třída 2. třída 3. třída
parlare
(mluvit)
credere
(věřit)
dormire
(spát)
capire
(rozumět)
tu parla! credi! dormi! capisci!
noi parliamo! crediamo! dormiamo! capiamo!
voi parlate! credete! dormite! capite!
Lei parli! creda! dorma! capisca!

V záporném rozkazu pro 2. osobu jednotného čísla se používá infinitiv, například:

  • Non parlare! (Nemluv!)

Příčestí[editovat | editovat zdroj]

Příčestí se používá k tvoření složených slovesných časů a trpného rodu. Podle okolností má význam činný i trpný. Pravidelně se tvoří příponami -ato, -uto, -ito (1.–3. třída sloves)

  • parlare – parlato (mluvit – mluvil/mluven)
  • credere – creduto (věřit – věřil/věřen)
  • finire – finito (skončit – skončil/skončen)

Mnohá slovesa tvoří příčestí nepravidelně, například:

  • prendere – presso (vzít – vzal/vzat)
  • chiudere – chiuso (zavřít – zavřel/zavřen)
  • dire – detto (říci – řekl/řečen)
  • vedere – visto (vidět – viděl/viděn)

Příčestí má, stejně jako přídavná jména, 4 tvary podle rodu a čísla:

Rod Jednotné číslo Množné číslo
mužský visto
(viděl, viděn)
visti
(viděli, viděni)
ženský vista
(viděla, viděna)
viste
(viděly, viděny)

Pomocná slovesa[editovat | editovat zdroj]

Pomocné sloveso essere (být) mají některá slovesa nepřechodná (nemají přímý předmět), slovesa vyjadřující pohyb, zvratná slovesa a některá další. Po slovese essere se tvar příčestí shoduje v rodě a čísle s podmětem, například:

  • sono venuto (přišel jsem)
  • sono venuta (přišla jsem)
  • siamo venuti (přišli jsme)
  • siamo venute (přišly jsme)

Pomocné sloveso avere (mít) má většina sloves. Po slovese avere má příčestí zakončení -o bez ohledu na rod a číslo podmětu, například:

  • ho detto (řekl jsem, řekla jsem)
  • abbiamo detto (řekli jsme, řekly jsme)

Pokud jsou však přímým předmětem zájmena lo (ho), la (ji), li (je – muž. rod), le (je – žen. rod), shoduje se příčestí s tímto zájmenem:

  • l’ho visto (viděl/viděla jsem ho; l’ = lo)
  • l’ho vista (viděl/viděla jsem ji; l’ = la)
  • li ho visti (viděl/viděla jsem je – muž. rod)
  • le ho viste (viděl/viděla jsem je – žen. rod)

Syntax[editovat | editovat zdroj]

Slovosled[editovat | editovat zdroj]

Slovosled italské věty je poměrně volný. Základní slovosled je SVO (podmětpřísudekpředmět):

  • Pietro va a casa. (Petr jde domů.)

Může se však měnit podle potřeb aktuálního členění:

  • E poi di lui s’innamorò perdutamente il suo impresario. (A pak se do něj vášnivě zamiloval jeho impresário.)[1]

Otázka má často stejný slovosled jako věta oznamovací. Odlišuje se pouze intonací a v písmu otazníkem:

  • Madre sta a casa. (Matka je doma.)
  • Madre sta a casa? (Matka je doma?)

Pevné postavení ve větě mají příklonky, tj. nepřízvučné tvary osobních zájmen. Obvykle stojí před určitým tvarem slovesa:

  • Mi piace. (Líbíse mi to.)
  • Me lo da. (Dá mi to.)
  • Si è innamorato di lei. (Zamiloval se do ní.)

Nebo stojí za některými tvary sloves (infinitiv, imperativ), s nimiž se pak píší jako jedno slovo:

  • Dammelo! (Dej mi to!)
  • innamorarsi (zamilovat se)

Nevyjádřený podmět[editovat | editovat zdroj]

V italské větě nemusí být podmět vždy vyjádřen, pokud je z kontextu jasný:

  • Sei bella. (Jsi krásná.)
  • Piove. (Prší.)

Osobní zájmena se ve funkci podmětu používají pouze ke zdůraznění nebo v případě, že by hrozilo nedorozumění:

  • Sono io! (To jsem já!) – České „to“ se do italštiny obvykle nepřekládá.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Franco Battiato. Prospettiva Nevski.